Setkání na švu společenských věd a digitálního designu

Setkali jsme se v průběžném projektu 12/21: 12 otázek pro 21. století. Znali jsme se ze školy da Vinci v Dolních Břežanech, kde Filip Zajíc studoval a já učil. Rok po maturitě mě oslovil, jestli bych společně s ním nechtěl na gymnáziu otevřít projekt. Pod vlivem četby knih Yuvala Harariho a Daniela Kahnemana jsem navrhl téma etických dilemat pro 21. století. Dnes máme za sebou poslední lekci a reflektujeme, co nám společné tříměsíční učení dalo. Jedním z výsledků je také tento rozhovor.

Ahoj Filipe, čemu se profesně věnuješ?

Pracuji jako produktový designér v Productboardu. Jedná se o pracovní stáž zde v Česku, jinak studuji User experience design na univerzitě v Holandsku.

Napadá mě, kde se člověk může s výsledky tvojí práce setkat?

Vytvářím nástroje pro produktové manažery, designuji digitální platformy, které ulehčují jejich práci. Vytvářím pro ně řešení, kde a jak uložit velké množství informací, vyhodnocovat data o trhu s produkty, komunikovat efektivně s ostatními ve firmě, získávat zpětnou vazbu. Úplný výsledek mojí práce je design webové aplikace.

Ty nejsi učitel. Proč ses tedy rozhodl učit? 

Tady ve škole da Vinci jsem strávil čtyři roky. V průběhu studia jsem objevil, že mě zajímá, jak probíhá proces učení. Lákalo mě detailně zjistit, jak učitelé přemýšlejí o stavbě hodiny. Jak sami uvažují o tom, jak z jednotlivých aktivit a nástrojů vytvořit smysluplnou a efektivní hodinu. Chtěl jsem tomu více porozumět. Dnes zde vidím řadu průniků mezi učením a mojí profesí. Zároveň mě učení láká.

Rozumím. Teď máme za sebou tři měsíce tandemového učení. Přinesla ti učitelská zkušenost do cesty nějaké momenty překvapení?

Navážu na to, co jsem říkal. První překvapení spočívá v tom, jak moc mě ta práce nabíjela. Měl jsem pocit, že to baví studenty, dostali jsme skvělou zpětnou vazbu. Na základě toho jsem si říkal, že učení je něco, co bych chtěl mít na svém radaru. Až budu mít co předávat, chtěl bych část svého času věnovat učení. Druhým překvapením je pro mě skutečnost, že designové metody fungují i ve výuce. Řadu z nich jsme spolu ve výuce semináře 12/21 vyzkoušeli. Zároveň jsem získal praktické zkušenosti s tím, jak je volit a vytvářet tak, aby byly pro studenty funkční a přiměřené. Snažil jsem se do našich hodin vnášet i tzv. workshopové metody.

Vnímal jsem, že jsi do semináře metody svého oboru vnášel. A přiznám se, byla to jedna z věcí, která mi od první chvíle spolupráce s tebou přinášela spoustu inspirace. Jak konkrétně může digitální design obohatit práci učitele?

Začnu tím, co je z mého pohledu pro obě prostředí stejné. Vždy se snažím najít a vytvořit nástroj, který bude pro danou aktivitu co možná nejúčelnější. Uvažuji o tom, kdy a proč budou studenti spolupracovat ve skupině, kdy a proč od všech potřebujeme v jednom okamžiku reakci nebo jak proběhne efektivní zpětná vazba. S tímhle východiskem potom otvírám svůj digitální kufřík nástrojů a připravuji výukovou lekci. 

Které konkrétní nástroje z tvého kufříku bys učitelům doporučil?

Mým oblíbeným nástrojem je tzv. ideace. Jedná se o proces generování nápadů řešení určitého problému. Použili jsme ji hned na začátku naší první lekce, kdy jsme studentům položili otázku: „Jak bychom mohli zařídit, že pro nás bude seminář smysluplný?“ Studentům ve třídě jsme rozdali sadu lístečků a každý z nich měl během pěti minut vygenerovat nejrůznější odpovědi. Zdůraznili jsme, že cílem není dlouze přemýšlet, ale vymyslet, co možná nejvíce nápadů. V další fázi jsme všechny lístečky s odpověďmi nalepili na tabuli ve třídě. Společně se studenty jsme pak nápady kategorizovali, tedy řadili do množin podle jejich podobností.

Díky téhle metodě, která jinak na designových workshopech patří mezi velmi často využívané, jsme nejen zmobilizovali energii a kreativitu studentů, ale získali povědomí o jejich očekáváních. A hlavně, dali jsme jim možnost ovlivnit obsah budoucích seminářů.

Jedná se vlastně o precizaci řešení s pomocí nápadů ostatních, které nejen slyšíme, ale máme před sebou navíc v podobě strukturované vizualizace. Do hodin jsi, Filipe, vnášel také digitální aplikace, které posouvaly jejich průběh přímo ve třídě nebo také v situacích, kdy jsme všichni kvůli karanténě přecházeli do online prostoru. Jaké se ti nejvíce osvědčily?

Nejdříve chci zdůraznit, že neexistuje univerzální nástroj pro všechny situace. Za sebe vždy přemýšlím, čeho chci v dané části hodiny dosáhnout. Často používám aplikaci „Miro“, což je de facto nekonečná digitální nástěnka, kde může najednou online kolaborovat velké množství uživatelů. Jako učitel si zde mohu předem připravit jednotlivé části hodiny (kvízy, mapy, diagramy, obrazy pro pro interpretaci, bludiště, …), část z nich můžu schovat a postupně během lekce studentům odkrývat. Jednotlivé funkcionality nabízí nepřeberné množství variant, pomocí nichž mohou studenti do sdílené tabule vkládat své odpovědi a nápady.

„Miro“ učiteli umožňuje vytvořit online prostředí, kde se studenti mohou pomocí jeho předem připravených „směrovek a návodů“ pohybovat téměř sami, sbírat zde podněty nebo mezi sebou spolupracovat. Učiteli navíc nabízí přehled o jejich učební cestě, jejich odpovědích a reakcích, které může okamžitě vyhodnocovat. Pokud se stane, že se někdo v pomyslném labyrintu „Mira“ například ztratí, může jako jeho admin nasměrovat pohledy všech na jedno místo. Přesně tam, kam právě potřebuje.

Příklad dějepisné lekce s pomocí aplikace Miro s názvem Nástup nacismu, kterou lze použít ve třídě i v online hodině, připojujeme zde.

Příklad zpětné vazby s pomocí aplikace Padlet zde.

Příklady dalších aplikací (Mentimetr a Slido) zde a zde.

Obrátím naše povídání od výukových nástrojů ke klíčovým kompetencím. Jaké dovednosti sis odnesl ze střední školy da Vinci a dnes je používáš – jako designér, jako lektor, jako učitel, jako občan?

Napadá mě, že ve škole da Vinci jsem se při diskusi naučil sledovat, kdo a proč v jejím průběhu mluví a kdo ne. Důvodů může být hned několik. Člověk se například v otázce neorientuje, necítí se komfortně, nedokáže nebo nechce si v dané situaci vzít prostor. Z mé zkušenosti je užitečné motivovat k odpovědím i ty, kteří zůstávají ve stínu. Často ti, kdo nemluví, o věci hluboce přemýšlí, a právě jejich nápady mohou přinést do řešení problému překvapivé vhledy. 

Napadá tě něco dalšího?

Určitě práce ve skupině. Schopnost vnímat pestrost týmu, nevidět ho jako shluk jedinců, kteří mají jeden cíl. Umění delegovat řešení na druhé a poskytovat i přijímat zpětnou vazbu.

---

Chci říct, že zpětné vazbě jsme s Filipem věnovali poměrně dost času. Po každém semináři jsme spolu probírali průběh hodiny. Zjišťovali, do jaké míry jsme se přiblížili očekávanému cíli. Co si studenti podle prokazatelných zpráv, které jsme od nich při výuce sesbírali, vlastně odnesli? Jak kdo z nich na konci lekce odpověděl na její klíčovou otázku? Právě naše pravidelné debaty po skončení každé hodiny náš seminář výrazně posouvaly kupředu. Filipe, díky za rozhovor i všechna naše setkání na švu společenských věd a digitálního designu.