LANZMANN, Claude. Šoa. Přeložil Toman BROD. Praha: Prostor, 2011. ISBN 978-80-7260-252-0.
(Metodiku zpracovala Marcela Svejkovská.)
Cíl: Lekce slouží k reflexi pocitů – např. po návštěvě místa paměti spojené s holokaustem, případně jako jedna z lekcí o druhé světové válce. Nicméně vždy by již žáci měli být o tématu poučeni. Určeno pro věkovou kategorii 15+, časová dotace 1 až 2 vyučovací hodiny.
Pracují zhruba 15 až 20 minut, podle míry schopností a zaujetí. Pak si (dobrovolně) básně přečtou nahlas, rozvěsí po třídě a ostatní chodí a čtou… Můžeme sdílet vlastní pocity při tvorbě…
Simon Srebnik – jako třináctiletý pracoval v KT Chełmno, jeden ze dvou přeživších, svědek proti Eichmannovi
Je to tu už těžko k poznání, ale bylo to tady.
Ano. Tady spalovali lidi. Hodně lidí tu spálili. Ano, tady je to místo. Kdo sem jednou přišel, pro toho už nebylo cesty zpátky. Sem přijížděly vozy s plynovými komorami, sem, tady stály dvě veliké pece, a do těch, do těch pecí pak házeli těla, do těch pecí, a plameny šlehaly k nebi. (…) Bylo to strašné. To… to… to se nedá vyprávět. Nikdo si neumí představit, co se tu dělo. Nikdo. A nikdo to taky nikdy nepochopí. Teď si dokonce myslím, že to ani já už nechápu. Jak je možné, že jsem vůbec tady… Nemohu vůbec uvěřit, že jsem se sem ještě někdy vrátil. Bylo zde vždycky takové ticho. Vždycky. I když spálili každý den dva tisíce lidí, Židů, bylo zde pořád takové ticho. Nikdo nekřičel. Každý šel za svou prací. Byl zde klid. Ticho. Tenkrát jako teď. (s. 21)
Jan Piwoński – železničář ze Sobiboru, dům měl tři kilometry od tábora
…tehdy se pořádaly hony jedině na lidi.
Někteří se pokusili o útěk. Jenže neznali dobře terén. Čas od času mohli lidé slyšet výbuchy na minových polích, někdy našli srnku, jindy nešťastného Žida, který se snažil uprchnout. To ticho, to je půvab našich lesů, jejich krása. Ale musím říct, že tu vždycky nebylo takové ticho. Byla doba, kdy jste odtud, kde stojíme, mohli ze všech stran slyšet výkřiky, rány, štěkot psů. A právě tahle doba se vryla do paměti všem lidem, kteří tu tehdy žili. Po povstání se Němci rozhodli, že tábor zlikvidují. Zkraje zimy 1943 tady zasázeli tří- až čtyřleté borovice, aby zahladili všechny stopy. (s. 25)
Jacob Schulmann – grabowský rabín píše 19. ledna 1942 dopis přátelům do Lodže
„Moji drazí, až do dnešního dne jsem vám neodpovídal, protože jsem nezjistil nic určitého o tom, co mně lidé vyprávěli. Ach, nyní víme už všechno, k našemu velikému neštěstí. Navštívil mne jeden očitý svědek, který se díky náhodě zachránil. Od něho jsem se všechno dozvěděl. Místo, ve kterém byli zabiti, se jmenuje Chełmno… Všichni byli pohřbeni v sousedním lese u Rzuszowa. Židy zabíjeli dvěma způsoby – střelami, nebo plynem. Před několika dny tam přivezli tisíce Židů z Lodže a naložili s nimi stejně. Nemyslete si, že tohle všechno vám píše člověk, který pozbyl rozumu. Bohužel je to tragická, strašlivá pravda. „Běda, běda, člověče, odlož svůj šat, posyp si hlavu popelem, vyjdi na ulici a tancuj, zachvácen šílenstvím.“ Jsem tak unaven, že už nevládnu perem. Stvořiteli vesmíru, přijď nám na pomoc.“ (s. 98)
Martha Michelsohn – manželka učitele nacistické školy, žila blízko KT Chełmno
Židé tedy přijížděli na nákladních autech. Po nějakém čase tu vybudovali úzkokolejnou dráhu a pak je přiváželi po ní. Všechny je nacpali do jednoho vagonu, nejdřív na nákladní auto a potom do vlaku. Hodně žen a dětí, také muže, ovšem povětšinou jen staré. Ty Židy, kteří byli ještě poměrně zdatní, poslali na práci. Přikovali jim na nohy řetězy, aby nemohli utéci. Museli ráno nabírat vodu ze studně, starat se o jídlo a podobně. … ti Židé, co pracovali, zůstali ještě naživu. Zabili je teprve později. Nevím, co se s nimi stalo. Každopádně nikdo z nich nepřežil. (Nikdo. Jenom dva.) (s. 108, 109)
Paní Michelsohnová – manželka učitele nacistické školy, žila blízko KT Chełmno
Byly s nimi stráže. A bylo lepší se vůbec do toho nemíchat. Lidem už lezlo na nervy, pořád se na to koukat. Byla to přece pro celou vesnici provokace, když jsme pořád museli mít před očima tu mizerii. Jak přiváželi Židy, jak je naháněli do kostela nebo do zámku… A ten křik, no jedním slovem strašné! Deprimující! Když měl člověk denně takovou podívanou. Strašné, strašné to bylo. Smutný pohled. Oni křičeli. Přece poznali, co je čeká. Zpočátku třeba ti Židé doufali, že je vedou k odvšivování. Ale brzy, myslím, začali tušit, co s nimi provádějí, protože ten křik byl čím dál tím zběsilejší. Strašlivý křik, tak jak křičí lidé ve smrtelné úzkosti. Už prostě tušili, co je očekává, že… (Víte, kolik Židů tam zabili?) Vím, že v tom byla nějaká čtyřka. Buď čtyři sta tisíc, nebo čtyřicet tisíc. (Čtyři sta tisíc.) (s. 110)
Franz Suchomel – SS-Unterscharführer, strážce KT Treblinka
Treblinka byla vesnice. Malá vesnice. Nádraží se pozvedlo teprve těmi židovskými transporty. Přijíždělo třicet až padesát vagonů. Z vlaku se oddělilo deset až patnáct vagonů a ty pak zajely do tábora v Treblince, na rampu. Zbytek zůstal i s lidmi stát na nádraží. Okna byla zadrátovaná ostnatým drátem, aby nikdo nemohl ven. Na střechách stáli ti vzteklí psi, Ukrajinci nebo Lotyši. Lotyši byli nejhorší. Na rampě čekali Židé z modrého komanda, na každý vagon dva, všechno muselo jít ráz na ráz. Křičeli: „Ven, ven, rychle, rychle, rychle!“ Támhle stáli Ukrajinci a támhle Němci. (s. 127, 128)
Armando Aaron – představený židovské obce na Korfu
Pátečního rána 9. června 1944 sešli se všichni členové zdejší obce a plni obav nastoupili před Němce. Tohle náměstí (v Kerkyře) se hemžilo jednotkami gestapa i policie a my jsme pomalu postupovali kupředu. Byli mezi námi i zrádci, nějací bratři Rekanatiové, Židé z Athén, které po válce odsoudili na doživotí. Teď jsou už ale zase na svobodě. Postupovali jsme kupředu, nařídili nám, abychom postupovali… (Kolik vás bylo?) Přesně tisíc šest set padesát. (Bylo plno lidí na náměstí?) Spousta, spousta. Křesťané stáli támhle dole. Ano, křesťané, dívali se na nás… stáli i na balkonech. Jakmile jsme se tady shromáždili, objevili se gestapáci s kulomety. (s. 151)
Walter Stier – bývalý člen nacistické strany a přednosta 33. kanceláře říšskoněmeckých drah
(Nikdy jste žádný takový vlak neviděl?) Ne, nikdy. Nikdy. Kvůli množství práce jsem se vůbec nedostal od svého psacího stolu. Pracovali jsme totiž dnem i nocí. (Jaký byl rozdíl mezi zvláštním a normálním vlakem?) Normální vlak mohl použít každý cestující, tedy všichni, kteří si zakoupili jízdenku, řekněme z Krakowa do Varšavy nebo z Krakova do Lvova. Naproti tomu zvláštní vlak musel být speciálně objednán. (Věděl jste, že ty transporty jedou do Treblinky nebo do Osvětimi?) Ovšemže! Přirozeně jsme to věděli! Vždyť jsem sám musel… musel jsem určit cíl… musel jsem vlak… byl jsem… koneckonců přednosta úřadu, poslední instance. (Co pro vás znamenala Treblinka? Treblinka či Osvětim?) Ano, ano, Treblinka, Bełżec nebo jak se to tam všude jmenovalo. Pro nás to byly koncentrační tábory. (Cíl jízdy?) Ano, cíl, nic víc. (s. 154–160)
Jan Karski – po válce univerzitní profesor žijící v USA, o varšavském ghettu měl jako kurýr referovat západním spojencům
To už ani nebyl svět. To už nemělo nic společného s lidským bytím. Ulice byly plné. Plné. Jako by všichni žili na ulici. Vyměňovali si své ubohé svršky. Každý chtěl prodat to, co měl. Tři cibule, dvě cibule, pár sušenek. Každý něco prodával. Každý žebral. Slzy a pláč. Hlad. A ty strašné děti! Děti. Některé pobíhaly, samotné pobíhaly po ulici. Jiné se tiskly k matkám. To už nebyl lidský svět… To bylo jakési… jakési… peklo. Najednou se v této části ghetta objevili nějací uniformovaní Němci, vnitřním ghettem šlo několik německých důstojníků. Po skončení služby procházeli gestapáci ghettem. Jakmile se ti Němci v uniformách přiblížili… nastalo ticho! Všichni na ně v hrůze zírali, nikdo se ani nepohnul, nikdo ze sebe nevydal ani hlásku. Nic. A Němci – opovržení! Copak sami nevidíte, co to tu je za špinavé podlidi? To přece nejsou lidské bytosti. (s. 193)
Claude Lanzmann – francouzský publicista a režisér, rodina původem z východního Polska, autor dokumentu Šoa
(Sbíral jste projevy polského antisemitismu, jaký se například projevil u ženy, která dávala najevo své uspokojení nad záhubou hezkých zahálčivých Židovek…?) Myslíte tu ženu, která tvrdila, že Židovky byly hezké a že polští muži s nimi rádi spali? Hrozná ženská! To je exemplární příklad scestných představ, absolutní lži. Zajisté, existují i další výpovědi v tomto smyslu. Je to tím nepochopitelnější, že skutečnost byla přesně opačná. V malých vesnicích žili Židé často v nejhlubší bídě. Nejlepším důkazem jsou snahy Židů všech dob vystěhovat se na západ. Všechny velké vystěhovalecké proudy směřovaly z východu na západ. Vezměte si kupříkladu Lodž. Lodž, polský Manchester, byl kolébkou židovského proletariátu. Židé tam žili v zoufalé chudobě. Mohli tam být dva tři bohatí židovští průmyslníci, ale ostatní boháči byli Němci. Nikoli němečtí Židé, nýbrž Němci. (s. 230)
Druhá část lekce je věnována hledáním odpovědí na badatelskou otázku. Nejprve každý sám na podepsaný/označený papírek napíše odpověď: ANO, NE, NEVÍM se stručným odůvodněním, jak k tomuto názoru došel, a půjde přilepit na určené a učitelem připravené místo (tabule, plachta papíru, flipchart, …) rozdělené na příslušné tři sloupečky. Můžeme a nemusíme vybrat po jednom z papírků z každé části a přečíst bez dalšího komentáře nahlas.
Rozdělíme si ve skupinkách ke čtení následující články (alespoň některé z nich), případně vyhledáme na internetu další podobné. Podle možností čteme na tabletech, mobilech, vytištěné pro každou skupinku, případně zase rozmístěné po třídě, kterou studenti obcházejí, přitom si mohou psát poznámky. A pak nejprve ve skupince diskutujeme.
Diskutujte společně.
Pak si každý dojde pro papírek, a buď ho s příslušným komentářem přesune do jiného sloupečku, nebo nechá ve stejném, ale doplní o případné nové úvahy.
Na závěr metodou padajícího šípu sdílíme. Po jedné větě, tak dlouho, až k tomu budou mít žáci co říci. Tato metoda spočívá v tom, že na jednotlivá tvrzení nikdo nereaguje, každý mluví jen sám za sebe. Osvědčuje se stoupnout si / sednout do kruhu.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
