Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole – 2. část
Odborný článek

Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole – 2. část

Anotace

Článek „Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole 2. část“ je dalším příspěvkem k tématu kritického myšlení. Tentokrát se zaměřuje na některé oblasti mediální gramotnosti související s posuzováním pravdivosti informací z médií.

Tento příspěvek přímo navazuje na článek „Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole – 1. část“, ve kterém jsem se zaměřil na pojem „kritické myšlení“ v kontextu proudu vycházejícího z teorií pedagogického konstruktivismu. Aktuální text postrádá obdobné teoretické zakotvení. Zabývá se jevy, které se běžně vyskytují v mediálním prostoru, na jejichž existenci a četnost bychom však měli (v rámci mediálního vzdělávání) žáky pečlivě připravovat, protože mohou významně ovlivnit kvalitu jejich úsudků i rozhodování. Pracuji zde s pojmy jako hoaxy, současné pověsti, dezinformace, propaganda atd. Domnívám se, že je možné (a vhodné) tyto pojmy začlenit do obsahu průřezového tématu mediální výchovy na druhém stupni základní školy, jelikož naplňují některé obsahové požadavky současného kurikula [1].

Mezi doporučené očekávané výstupy tematického okruhu „Fungování a vliv médií ve společnosti“ například patří, že žák „zhodnotí přednosti a rizika získávání informací z internetových zdrojů (např. z Wikipedie) a umí takto získané informace ověřovat“ (Jirák, Pavličíková 2011 s. 74), a také „vnímá vztah médií a svobody projevu a význam tisku pro demokratické společnosti, chápe i rizikové stránky tohoto vztahu" (Jirák, Pavličíková 2011, s. 74).

V celé řadě případů jsem byl ve své pedagogické praxi učitele základní školy postaven před situaci, kdy jsem se pokoušel vyvrátit nesmysly sdílené na sociálních sítích, které žáci důvěřivě přijali za pravdivé. To byla pro mě jako pedagoga významná motivace, abych začal ve vyučování systematicky pracovat s níže uvedenými jevy a pojmy. 

Fámy a legendy

Současné pověsti (urban legends) dokážou efektivně mást lidi a ovlivňovat jejich chování. Ale současně mají, jak ukázal etnolog Petr Janeček, značný význam pro studium současné folkloristiky (Nešpor 2007 s. 232). Zdá se, že jejich výzkum rovněž disponuje potenciálem překročit úzké hranice etnologie a přinést užitek i jiným disciplínám, jako jsou sociologie či psychologie. Prostřednictvím studia současných pověstí můžeme usuzovat na dispozice dnešní společnosti (srv. Nešpor 2007 s. 232). Městské (současné) pověsti jsou ekvivalentem dávných legend a mýtů (Janeček 2006). Hrdiny současných legend jsou nejčastěji kamarádi kamaráda popřípadě příbuzného z blízkého okolí, kteří prožívají úžasné, dramatické a často tragické příběhy plné nastražených nakažených injekčních stříkaček, žiletek nainstalovaných na tobogánech, skandálních přísad v jídlech fastfoodových restaurací či vrahů číhajících v blízkosti supermarketů. V tomto článku bohužel není prostor pro podrobný popis mechanismů, jak vznikají, jak se šíří a jaký význam pro společenské vědy tyto legendy mají.

V kontextu problematiky kritického myšlení a mediální gramotnosti nás zajímá spíše fakt, že se vždy jedná o příběhy nepravdivé, které nejenže mohou šířit úzkost a strach tam, kde to naprosto není namístě, ale často i nenávist, pokud jsou (a často bývají) jejich negativními aktéry lidé „reprezentující“ nějakou specifickou sociální skupinu. Příkladem je známý smyšlený příběh (grateful terrorist), který se nejprve vyskytl v USA krátce po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku (11. září 2001). V České republice se objevil v mírné modifikaci o mnoho let později v souvislosti s uprchlickou krizí. V příběhu figuroval muslim, který, aby se odměnil ženě, která našla jeho peněženku (a která nestála o peněžitou odměnu), sdělil z vděčnosti užitečnou radu, aby během období vánoc v žádném případě nevstupovala do obchodních domů. Příběh měl nejen vystrašit lidi, ale také „poučit“ o spikleneckém společenství muslimů chystajících teroristické útoky.

Janečkovy populární publikace zaměřené na současné pověsti jsou vynikajícím nástrojem pro učitele, který může na tomto materiálu skvěle demonstrovat, že řada příběhů, které máme tendenci pokládat za pravdivé, nevychází z reality, ale patří do světa současné mytologie.

Hoaxy

Hoax je pojem pro falešnou zprávu, která se šíří internetem zejména prostřednictvím sociálních sítí, ale i prostřednictvím mailů. Obsah může být podobný jako u městských (současných) legend, odlišnost spočívá ve formě šíření. Současné legendy se totiž šíří především ústně. Cílem hoaxu může být záměrné matení lidí (například pro účely politické propagandy), ale jindy také rozpustilá snaha napálit nebo pobavit čtenáře. Mnoho hoaxů vzniklo jako pokus o vtip. Známým je například aprílový žert v podobě zprávy v magazínu Technet.cz zpravodajského portálu Idnes.cz: Vláda tajila kód pro přecházení na zelenou. Rozluštili jsme jej.“ Autoři článku se pohoršují nad „odhalením skutečnosti“, že poslanci mají přístup k tajným kódům, kterými mohou prostřednictvím tlačítek na semaforech pro chodce zařídit okamžité spuštění zelené. Samotní autoři tohoto žertu byli překvapení, kolik lidí se nachytalo. Tento zjevný nesmysl skvěle zapadal do konspiračních představ o nestoudných výhodách, kterým se dostává politickým elitám.

Existují také informační recesistické weby, které produkují výhradně zprávy natolik nesmyslné, že jejich záměrem je buď pobavit, nebo nachytat mimořádně nekritické či nepřipravené čtenáře. To ovšem může vést až k tragikomickým konsekvencím v případě, že se takové žerty začnou šířit jako hoax vydávaný za pravdu. Často uváděným příkladem je článek z webové stránky „Pravdivé zprávy“, který oznamoval pohoršující zprávu o tom, že Evropská unie (prostřednictvím neexistující instituce Evropské lingvistické rady) hodlá zakázat písmeno Ř. Vedle jedné konspiračně laděné internetové televize začal zprávu s pohoršením šířit dokonce i jeden senátor (podrobnosti na publicistickém webu Manipulátoři.cz).

Propaganda a dezinformace

Už samotné slovo propaganda probouzí znepokojení, jelikož si jej často spojujeme s politickými nástroji totalitních nebo autoritativních vlád (například německá nacistická strana NSDAP zřídila po nástupu k moci Říšské ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu). Totalitní hnutí se vyskytují v netotalitním světě, a proto se musí uchylovat k propagandě, jejímž úkolem je působit na různorodé netotalitní obyvatelstvo domácí i zahraniční (Arendtová 2013 s. 475). Arendtová rozlišuje mezi ideologickou propagandou a ideologickou doktrínou, doktrína je namířena na již přesvědčené, loajální členy hnutí. Politická propaganda ovšem nemusí být nutně nástrojem výhradně totalitních hnutí. Existuje celá škála, na které můžeme rozložit stupeň propagandy podle míry manipulace. Na jedné straně škály mohou být různé politické kampaně (public relations), které pracují s fakty a s objektivními informacemi. Na druhém pólu škály pak je propaganda pracující se lží, polopravdou a skandalizací oponentů (srv. Gregor, Vejvodová 2018, s. 15).

Typickými nástroji propagandy na problematickém okraji škály pak jsou dezinformace [2], kterým se v dnešní době také říká fake news. Od hoaxů se formálně liší ambicí dostat se do veřejných médií a zpravodajství. A také tím, že se jedná vždy o vědomé a záměrné šíření lži (popř. polopravd, zavádějících informací, apod.) s předem stanoveným (často politickým nebo ideologickým) cílem. Dezinformace spojené se současnými technologiemi představují mimořádně velké ohrožení pro demokracii na celém světě. Studie výmluvně ukazují, že informační chaos způsobený dezinformacemi společnost polarizuje, přičemž se vzniklé vyhraněné skupiny vzájemně netolerují (Ulrich 2016, s. 44).

Zajímavou etickou otázkou je, do jaké míry může např. státní aparát kontrolovat šíření dezinformací. Pokud by tak učinil, dopustil by se nepřípustné cenzury? Není šíření jakékoli zprávy (ať už pravdivé nebo nepravdivé) předmětem svobody? Na druhou stranu je dezinformace jistě něco, co může porušovat právo na informace (Stodola 2019 s. 75). Problém vidím především v tom, že by zde musel být někdo, kdo by měl moc rozhodovat o tom, jaký druh zpráv je přijatelný a jaký už je nepřijatelný. Tento druh státního paternalismu by mohl ve společnosti probouzet odpor a podezření z cenzury (jakkoli korektně by daný aparát ke svým rozhodnutím přistupoval). Osobně se domnívám, že velmi kvalitním nástrojem společnosti v boji s dezinformacemi je úroveň mediální gramotnosti jednotlivých občanů. A to je do velké míry úkolem školství.

Mediální gramotnost

Mediální gramotnost je významově široký konstrukt, který zahrnuje celou řadu nejrůznějších vědomostí, dovedností a kompetencí v oblasti mediální reality. Ve svém textu se ovšem zaměřuji pouze na jeho velice úzkou a specifickou podmnožinu. Tou je schopnost posuzovat pravdivost informací, které se k žákům dostávají zejména z médií. Obsah, který bychom dříve spíše řadili na střední školu (žáci druhého stupně základní školy ještě příliš nečtou denní tisk a nesledují zpravodajské či publicistické pořady), bychom však dnes měli začleňovat do vyučování mnohem dříve. Žáci přicházejí k naprosto nekontrolovaným informacím na sociálních sítích a jejich názor na svět se často bez vědomí rodičů i učitelů utváří a konstruuje právě jejich prostřednictvím.

Není výjimkou, že nikoli hloupí, ale zvídaví žáci lačnící po zajímavých informacích začnou přijímat „zajímavé“ informace z různých konspiračních webů, které je například mohou indoktrinovat nenávistnou ideologií a postupně přivést k členství v extremistických politických hnutích (viz např. článek Jak bojovat s nenávistí? Začít je třeba už na školách, Rahimi 2018). Vybavit včas žáky kritickým aparátem (a zejména vhodným pojmoslovím) je pak významným úkolem školy. V kontextu mé vlastní pedagogické praxe a práce v této oblasti mediální výchovy na škole se pokouším pracovat zejména s těmito pojmy a tématy:

  • výše zmíněné pojmy: současné pověsti (urban legends), propaganda, hoaxy, dezinformace (fake news);
  • sociální a informační bubliny – metody, jak opustit hranice své sociální (popř. mediální) bubliny a ochota podívat se na svět prizmatem rezidentů bubliny odlišné;
  • rozpoznávání manipulativní zprávy na základě emocí vkládáných do textů a titulků;
  • rozlišování mezi zpravodajskými informacemi (tvrdými fakty, která poskytují věrohodné tiskové agentury) a komentáři, kde se ke zprávám přidává názor autora či redakce;
  • role trollů v internetových diskusích (úspěšný trolling: když se falešnému účastníku diskuse podaří vyvolat hněv, zděšení, oklamání diskutujících, proměna věcné diskuse v nesmyslnou; Stodola 2018 s. 9);
  • rozlišování mezi míněním (názorem) a pravdou (ve smyslu faktů);
  • ochota neodpovědět na otázku (na kterou neznám správnou odpověď) vlastním narychlo zhotoveným názorem, ale přiznat, že nevím (jelikož nemám dostatek informací, dat, statistik, analýz);
  • rozlišování váhy vědecké (empiricky testované) teorie a pseudovědecké (popřípadě konspirační) teorie [3].

         Pokud jde o dostupné zdroje, které mohou učitelům pomoci s některými výše uvedenými tématy, doporučil bych:

Je třeba si uvědomit, že dezinformační propagandě v současné době nejde vždy pouze o to, aby v nás probudila určité přesvědčení. Mnohdy postačí, když naruší naší důvěru, že je vůbec možné dostat se k pravdivým informacím (že vůbec existuje seriózní žurnalistika a důvěryhodná věda). Výroky jako „všichni lžou“, „raději nevěřím vůbec ničemu“, „pravda je vždy někde uprostřed“ nebo „každý má svou pravdu“ (i podobné výroky se občas překvapivě ozývají z žákovských lavic), nejsou vizitkou kriticky smýšlejícího skeptika, ale výrazem rezignace na usilování o pravdivé poznání a v jistém smyslu vítězstvím dezinformačních kampaní.


[1] Pokud jde o klíčové kompetence, souvisí tohle téma s kompetencí k řešení problémů (žák: „kriticky myslí, činí uvážlivá rozhodnutí, je schopen je obhájit, uvědomuje si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotí“; RVP 2017 s. 11) a také s kompetencí komunikativní (žák: „využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou komunikaci s okolním světem“; RVP 2017 s. 11).

[2] Původ slova dezinformace je v ruském neologismu deziformatsia, který začala používat v roce 1923 sovětská tajná policie a zpravodajská služba (GPU) jako nástroj zpravodajských operací (Gregor, Vejvodová 2018 s. 10).

[3] Vědou jako jedním z významných nástrojů kritického myšlení se hodlám podrobněji zabývat v některém z dalších článků na téma kritického myšlení a mediální gramotnosti.

Literatura a použité zdroje

[1] – ARENDTOVÁ, H. Původ totalitarismu I-III. Praha : Oikoymenh, 2013. 680 s. ISBN 978-80-7298-483-1.
[2] – JIRÁK, J.; PAVLIČÍKOVÁ, H. Mediální výchova In Doporučené očekávané výstupy (metodická podpora pro výuku průřezových témat v základních školách). . Praha : VUP, 2011. ISBN 978-80-87000-76-2.
[3] – GREGOR, M.; VEJVODOVÁ, P. Nejlepší kniha o fake news, dezinformacích a manipulacích!!!. 1. vydání. Brno : CPress, 2018. ISBN 978-80-264-1805.
[4] – JANEČEK, P. Černá sanitka jiné děsivé příběhy. Současné pověsti a fámy v České republice. Praha : Plot, 2006. 367 s. ISBN 80-86523-74-8.
[5] – NEŠPOR, Z., R. Petr Janeček: Černa sanitka a jiné děsivé příběhy. Současné pověsti a fámy v České republice (recenze) In Sociologický časopis / Czech Sociological Review, Vol. 43, No. 1. . 2007. [cit. 2019-7-13]. Dostupný z WWW: [http://sreview.soc.cas.cz/cs/issue/18-sociologicky-casopis-czech-sociological-review-1-2007/307].
[6] – RAHIMI, F. Jak bojovat s nenávistí? Začít je třeba už na školách In Deník referendum (ISSN 2533-5987). 2018. [cit. 2019-7-13]. Dostupný z WWW: [http://denikreferendum.cz/clanek/28735-jak-bojovat-s-nenavisti-zacit-je-treba-uz-na-skolach].
[7] – STODOLA, J. Principy a dilemata informační etiky: Svoboda slova, právo na informace a cenzura v kontextu problému dezinformace In ProInflow: časopis pro informační vědy (ISSN 1804–2406). 2019. [cit. 2019-7-13]. Dostupný z WWW: [http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/proinflow/article/view/2019-1-6].
[8] – STODOLA, J. Troling a hodnota diskuse In ProInflow: časopis pro informační vědy (ISSN 1804–2406). 2018. [cit. 2019-7-13]. Dostupný z WWW: [http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/proinflow/article/view/2018-1-2].
[9] – ULRICH, P. Informační strategie boje proti dezinformaci: Přehledová studie vlivných technologických společností po prezidentských volbách v USA v roce 2016 In ProInflow: časopis pro informační vědy; ISSN 1804–2406. 2018. [cit. 2019-7-13]. Dostupný z WWW: [http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/proinflow/article/view/2018-2-3].
[10] – Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha : MŠMT, 2017.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Zdeněk Hromádka Ph.D.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
30. 1. 2020
Příspěvek poukazuje na vybraná témata , kterým je třeba věnovat pozornost, chceme-li ve výuce nastolovat situace vedoucí k rozvíjení kritického myšlení, a to nejen v rámci průřezového tématu Mediální výchova.

Hodnocení od uživatelů

Bořivoj Brdička
2. 2. 2020, 11:12
Mám pocit, že problematika zde popisovaná si žádá mnohem větší pozornost, než na první pohld vypadá. Možná by se dala popsat i jednodušeji, aby to každý pochopil. To podstatné říká tato věta: "Není výjimkou, že nikoli hloupí, ale zvídaví žáci lačnící po zajímavých informacích začnou přijímat „zajímavé“ informace z různých konspiračních webů, které je například mohou indoktrinovat nenávistnou ideologií a postupně přivést k členství v extremistických politických hnutích ..." Přitom nejde jen o konspirační weby.
Chci říci, že situace si žádá systémové řešení - tedy revizi RVP jako začátek obecné změny přístupu k MV. Vaší pozornosti doporučuji ještě např. toto: Paradox mediální výchovy podle Danah Boyd.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Mediální výchova