Skandalizace historických událostí
Klíčová historická událost, která v sociální psychologii odstartovala výzkum efektu přihlížejících, se stala v USA v 60. letech 20. století. Mladá dívka Kitty Genovese se vracela z noční směny, když ji před domovním blokem, kde žila, napadl neznámý pachatel.
V učebnici Sociální psychologie (Výrost, Slaměník, 2008, str. 290) je událost popisována následovně: Žena volala o pomoc, útočník se zalekl a utekl. Zřejmě v obavě, že byl poznán, se vrátil a ženu ubodal. Následně se zjistilo, že nejméně 38 sousedů, probuzených křikem K. G., přihlíželo po 35 minut z oken svých bytů útoku a stalo se tak jeho svědky. Nikdo nepřispěchal na pomoc ani nezavolal policii. Na policii zavolal až po skonání napadené ženy jeden muž, který však nejprve telefonoval svému příteli, zda je vůbec vhodné, aby policii zavolal.
V (důležitých) detailech se lišící popis pak čtenáři a čtenářky Metodického portálu RVP.CZ naleznou v článku zde: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/17893/efekt-prihlizejiciho.html/, v tomto textu autorka upřesňuje, že u prvního útoku byl násilník vyrušen křikem jednoho z přihlížejících.
Ve své době byla událost medializována se skandalizujícím titulkem: „37 vidělo vraždu a nezavolalo policii“. Článek vzbudil veřejné pohoršení, zvedl vlnu kritiky propadu morálky v městských aglomeracích a úpadku lidských hodnot a vlastností vůbec, a vyburcoval dva psychology B. Lataného a J. M. Darleye, aby se pokusili tato zjednodušující hodnocení konfrontovat s experimentálně podloženou teorií.
Nepřesnosti v prezentaci historické události a proč přežívají v učebnicích psychologie
Jenže ne zcela v pořádku byla už samotná prezentace případu a jeho převzetí dotyčnými psychology. Americká psycholožka Rachel Manning se spolu s kolegy (Manning et al., 2007, history.com – KittyGenovese) pustila do podrobného studia archívů, a nabízí docela jiný pohled na to, co se stalo. Základní rámec události souhlasí, ale velmi podstatné detaily se liší. Kitty se vracela v noci z práce, poté co zaparkovala své auto a chtěla jít do domu, ji napadl neznámý muž. Toho vyplašil svědek události křikem z okna, násilník utekl. Zraněné Kitty se podařilo dostat k zadnímu vchodu domu, zde ji však útočník našel a útok dokončil. Kitty zemřela v sanitce cestou do nemocnice.
Policie nepotvrdila, že by se jednalo o 37 svědků, kteří by mohli vidět celou událost, ani tolik osob nevypovídalo u soudu. Část sousedů pouze něco zaslechla, navíc druhý útok proběhl zcela mimo jejich zraky v chodbě zadní části domu. Navíc podle svědků nebylo zřejmé, že šlo o napadení nožem, tedy nebylo úplně dobře možné posoudit závažnost celé situace. Jakkoliv zavolat policii nebylo úplně jednoduché (jednotné telefonní číslo pro volání police ještě v té době neexistovalo, i tento případ vedl k jeho zavedení), policie dorazila na místo v momentu, kdy Kitty ještě žila. Na tehdejší dobu tedy zásah nejspíš přišel relativně rychle.
Manning (2007) si tedy klade otázku, proč se, ačkoliv jsou dostupné přesnější informace, stále v psychologických učebnicích traduje zkreslená podoba událostí? Jaký má taková prezentace smysl? Manning zkreslenou verzi historické události nazývá „podobenstvím o nečinných přihlížejících“. Prezentace takové verze pak má podle ní následující funkce:
Nové pohledy a novodobé studie
Latané a Darley se ve svém výzkumu, bezprostředně navazujícím na nešťastnou událost, vydali cestou experimentální sociální psychologie. Za cíl si dali vyzkoumat, jak s poskytnutím pomoci souvisí proměnná počet přihlížejících. Jenže tento pohled je vlastně docela zúžený, opomíjí další faktory, které mohly do situace vstoupit a ovlivnit to, jak byla přihlížejícími interpretována (Cherry, 1995). To je jeden ze známých limitů experimentálního designu, kdy jsou v potaz brány pouze vybrané proměnné a pozorované jevy nemusí přesně odpovídat komplexnějším interakcím z reálného života.
Cherry tak ve své reflexi výzkumu efektu přihlížejících směřuje naši pozornost k sociokulturním aspektům souvisejícím s původní historickou událostí. Z navazujícího psychologického výzkumu například zcela vypadlo to, že se jednalo o útok na ženu. Přitom až později v 70. letech se díky feministickému hnutí začalo ve společnosti více tematizovat násilí na ženách, včetně násilí v partnerském vztahu. Cherry (1995) například ve své studii odkazuje na výzkum autorů Shotland a Straw (1976). Ti zjistili, že v případě násilného útoku svědci častěji intervenovali v situaci, kdy se domnívali, že se útočník a oběť neznají, než v situaci, kdy se domnívali, že šlo o manželský pár.
Limitům experimentálních přístupů se snaží vyhnout i současní výzkumníci, kteří typicky v jedné studii využívají více metod získání dat či analýzy, dnes se navíc nabízí možnost využití nových technologií, které nebyly dříve dostupné, jako jsou například záznamy bezpečnostních kamer. Například Philpot (2017, dle Philpot et al. 2019) analyzoval 43 incidentů, v každém z nich zasáhl alespoň jeden přihlížejících. Tři čtvrtiny z nich reprezentovaly aktivní snahu o deeskalaci konfliktu. Přihlížející tedy není možné vnímat pouze jako pasivní svědky události, jsou aktivními „spoluhráči“. Jiný výzkum Liebsta a Philpota (2018, dle Philpot et al. 2019) poukazuje na to, že spíše než počet přihlížejících může hrát roli v tom, zda dojde k intervenci, skupinová příslušnost. Je tedy zřejmé, že efekt přihlížejících je mnohem komplexnější fenomén, než jak se jej podařilo zachytit v 70. letech Latanému a Darleymu. Díky těmto autorům se pojem ujal a inspiroval celou řadu zajímavých dalších výzkumů, které rozšiřují možnosti porozumění složitým lidským interakcím.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.