Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Ruta Sepetys: V šedých tónech (čtenářská dílna)
Odborný článek

Ruta Sepetys: V šedých tónech (čtenářská dílna)

Anotace

Čtenářská dílna určená pro starší školáky (zhruba od osmé třídy/tercie) výše. Příběh šestnáctileté dívky, která se spolu se svou rodinou stane obětí Stalinem organizované likvidace litevské inteligence. Vybrané texty vybízejí k diskuzím, ke kladení otázek i dalšímu hledání odpovědí. Součástí dílny je dramatizace, kresba, živý obraz. Žáci se spolu s učitelem zamýšlejí nad tím, zda je možné si lidskou důstojnost zachovat i v takto vyhrocených situacích. A v čem všem lidé nacházejí naději.

V šedých tónech, Ruta Sepetys

ČTENÁŘSKÁ DÍLNA pro starší školáky (zhruba od osmé třídy/tercie výše).

Možné využít nejen v hodinách literatury, ale třeba i v dějepise, zeměpise, občanské nauce, výtvarné výchově…

Klíčová slova: Litva. Pracovní tábory. Likvidace inteligence. Genocida. GULAG. Sověti. Nacisté. Statečnost. Odhodlání. Utrpení. Naděje.

Pomůcky: školní atlas světa, dějepisný atlas k moderním dějinám, kniha „V šedých tónech“

Poznámka Ruty Sepetys: „V roce 1939 obsadil Sovětský svaz pobaltské státy Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Krátce poté Kreml vytvořil seznamy lidí, které považoval za odpůrce Sovětů a které chtěl zabít, poslat do vězení nebo odvléct do pracovních táborů na Sibiři. Lékaři, právníci, učitelé, vojáci, spisovatelé, podnikatelé, muzikanti, výtvarníci, a dokonce i knihovníci byli považováni za nepřátele režimu a jejich jména přibyla na rozšiřující se seznam lidí určených k hromadné likvidaci. K prvním deportacím došlo 14. Června 1941. … Ti, kteří přežili, strávili na Sibiři deset až patnáct let. Po svém návratu v polovině padesátých let Litevci zjistili, že Sověti obsadili jejich domovy, používali jejich majetek, a dokonce přijali i jejich jména. Všechno bylo ztraceno. S deportovanými, kteří se vrátili, se zacházelo jako se zločinci. Museli žít ve vymezených oblastech a byli pod neustálým dohledem KGB, někdejší NKVD. Kdyby promluvili o svých zážitcích, hrozilo jim okamžité uvěznění nebo deportace zpět na Sibiř. …Litva, Lotyšsko a Estonsko přišly během sovětských čistek o víc než třetinu obyvatel… V roce 1991, po padesáti letech nemilosrdné okupace, tři pobaltské republiky znovu získaly samostatnost.“ (str. 282–284)

Obr. 1

METODIKA PRO UČITELE

Úvodní diskuze:

Je vám 14, 15, 16… let, jaké máte sny a přání? Bez čeho byste se v životě nedokázali obejít?

Četl někdo knihu, která popisuje příběh člověka, který byl nespravedlivě obviněn, potrestán, musel bojovat o holý život?

Co se vám vybaví, když se řekne Litva? Co víte o její minulosti a přítomnosti? O jejích obyvatelích?

Co znamenají slova: státní suverenita, okupace, genocida, komunismus, nacismus, holocaust.

(srovnejte se slovníkovými definicemi)

Práce s atlasem světa – vyhledáváme Litvu, čteme z map. Následně v dějepisném atlase vyhledáme mapku zachycující síť GULAGů.

Otázka: Kolik lidí bylo do GULAGu deportováno? Odhadujeme. Pokusíme se vyhledat přesná čísla. Diskutujeme, jak je možné, že dodnes nejsou o obětech přesnější informace? Že se údaje o počtu obětí natolik rozcházejí?

PRÁCE S TEXTY

Text č. 1 a 2 čte učitel nahlas. Následuje čas pro zápis dvou prvních úkolů v pracovním listě.

Text č. 3 čte jeden ze žáků. Diskutují o tom, proč maminka dělala, že sestřenici nezná.

Text č. 4 si každý přečte sám a následně odpoví na otázku v PL. Kdo bude mít dříve hotovo, může odpověď i nakreslit.

Nad textem č. 5 se bavíme o tom, proč a kam se za války lidé vozili v dobytčích vozech. Čas na úkol v PL.

Text č. 6 a 7 čte jeden ze žáků. Co víme o Stalinovi? Jaké byly jeho plány? A proč se osazenstvo vagónu radovalo, když zjistilo, že Litvu obsadil Hitler?

Text č. 8 a 9 čte učitel nahlas. Žáci odpovídají do PL.

Text č. 10 čte jeden ze žáků. Do PL charakterizujeme Jelenu, matku dětí.

Text č. 11 čte učitel nahlas. Diskutujeme o spravedlivých soudech. O odsuzování bez soudů. O zachování lidské důstojnosti i ve chvílích největšího ponížení. Úkol do PL.

Text č. 12 si zahraje pár žáků jako divadelní scénu. Učitel rozdělí role: matka, plešatec, Jonas, Lina. Úkol v PL nás vede k pátrání po pravdivosti plešatcova tvrzení.

Text č. 13 si každý přečte sám. Úkol v PL. Odpovědi potichu sdílejte ve dvojicích, ve skupinkách. Pak nahlas ty nejzajímavější.

Text č. 14 čte jeden ze žáků. V atlase pak zkusíme najít cestu, kterou byli nuceni se vydat.

Text č. 15 čte učitel. Mluvíme o tom, proč Američané vozili Sovětům zásoby jídla. Mohli vědět o existenci pracovních táborů?

Text č. 16 střídavě po větách čtou určení žáci.

ZÁVĚR DÍLNY

Na co byste se chtěli zeptat Liny?

Myslíte, že má kniha šťastný konec? (Učitel neprozrazuje, pouze odkáže k přečtení. Nicméně o „šťastných koncích“ můžeme debatovat na základě informací, které už máme.)

TEXTY PRO SPOLEČNÉ I TICHÉ ČTENÍ

(jejich počet lze citlivě upravit, toto množství určeno pro dvouhodinový blok)

  1. 

Zatkli mě v noční košili.

Když o tom tak přemýšlím, určitých náznaků jsem si všimnout mohla. V krbu se pálily rodinné fotografie, matka pozdě v noci zašívala nejlepší stříbro a šperky do podšívky kabátu a otec se nevrátil z práce. Můj mladší bratr Jonas se pořád vyptával. Já taky, ale asi jsem to odmítala přijmout. Až později mi došlo, že matka s otcem chtěli odjet. Neodjeli jsme.

Odvezli nás.

Bylo 14. června 1941. Už v noční košili jsem seděla u stolu a psala dopis sestřenici Joaně. Otevřela jsem nové slonovinové psací pouzdro s tužkami a pery, které jsem dostala od tety k patnáctinám.

Otevřeným oknem nad stolem proudil do místnosti večerní vzduch a záclona ve větru tančila ze strany na stranu. Cítila jsem konvalinky, které jsme s matkou před dvěma lety zasadily. Milá Joano.

Nebylo to zaklepání. Ze židle mě zvedlo naléhavé bušení na dveře. Šla jsem se podívat do chodby. Matka se opírala o zeď naproti zarámované mapě Litvy s očima zavřenýma a tváří staženou úzkostí, kterou jsem u ní nikdy neviděla. Modlila se. (str. 9)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  2.

Jonasovi matka sbalila stejně velký kufr. Se svým drobným, hubeným tělíčkem vedle něj vypadal ještě menší a musel ho nést oběma rukama. Dalo mu obrovskou námahu ho vůbec zvednout ze země, ale nestěžoval si ani neprosil o pomoc.

V rychlých intervalech dům kvílel zvukem tříštěného skla a porcelánu. Našli jsme matku v obývacím pokoji, jak rozbíjí nejlepší křišťál a porcelán o podlahu. Obličej se jí leskl potem a zlaté lokny jí padaly do očí.

„Maminko, ne!“ vykřikl Jonas a rozběhl se ke střepům na zemi.

Než se stihl skla dotknout, stáhla jsem ho zpět. „Mami, proč všechny ty krásné věci rozbíjíš?“ zeptala jsem se.

Zarazila se a hleděla na porcelánový šálek v ruce. „Protože je mám moc ráda.“ Hodila hrneček na podlahu a hned sáhla po dalším, ani se nepodívala, jak se rozbil.

Jonas se rozplakal.

„Nebreč, drahoušku. Pořídíme si ještě mnohem hezčí.“

Dveře se rozlétly a dovnitř vtrhli tři policisté z NKVD s puškami a bajonety. „Co se to tady stalo?“ otázal se vysoký důstojník a zkoumal tu spoušť.

„Byla to nehoda,“ odpověděla matka klidně.

„Zničila jste sovětský majetek!“ zařval.

Jonas zavřel kufr, bál se, že i ten by se mohl každým okamžikem stát sovětským majetkem.

Matka se podívala do zrcadla ve vstupní hale, upravila si uvolněné kadeře a nasadila si klobouk. Důstojník NKVD ji uhodil pažbou pušky do ramene, až obličejem narazila do zrcadla. „Buržoazní svině, jen ztrácíš čas. Ten klobouk teda potřebovat nebudeš,“ posmíval se jí. (str. 14–15)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  3.

Uplynuly skoro čtyři hodiny. Potmě jsme seděli před nemocnicí, nedovolili nám vystoupit. Kolem projížděla další auta, některá vezla na korbě lidi uvězněné za velkými sítěmi. …

„Jeleno!“ sykl hlas z ulice. Zahlédla jsem matčinu sestřenici Reginu, jak se schovává ve stínu.

„Je vám líp, když ležíte takhle na zádech?“ zeptala se matka plešatého muže.

„Jeleno!“ ozvalo se znovu, tentokrát hlasitěji.

„Mami, myslím, že volá na tebe,“ zašeptala jsem a přitom jsem pořád sledovala vojáka, který kouřil na druhé straně auta.

„Nevolá na mě. Je to blázen,“ odvětila matka nahlas. „Jděte si po svém a nechte nás být!“ zavolala.

„Ale, Jeleno, já…“

Matka se obrátila a předstírala, že je zabraná do hovoru se mnou, přičemž sestřenici naprosto ignorovala. Na podlahu kousek od plešatého muže dopadl malý uzlíček. Muž po něm chtivě hmátl.

„A vy nám tu budete vykládat o cti, pane?“ odtušila matka.

Vytrhla mu uzlík z ruky a položila si ho pod sebe. Přemýšlela jsem, co v tom balíčku je. Jak mohla matka o vlastní sestřenici říct, že je blázen? Regina hrozně riskovala, aby ji našla.

„Vy jste manželka Kostase Vilkase, děkana na univerzitě?“ zeptal se muž za námi. Matka přikývla a promnula si ruce. (str. 18–19)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

   4.

„Davaj!“ Důstojník NKVD drapl Jonase za rameno a táhl ho pryč.

„NE!“ zaječela matka.

Odváděli Jonase. Mého krásného, rozkošného brášku, který brouka z domu radši vyhnal, než aby ho zašlápl…

„Mami! Lino!“ volal a bušil kolem sebe rukama.

„Stůjte!“ vykřikla jsem a vrhla se za nimi. Matka chytila policistu a začala mluvit rusky, čistě, plynně rusky. Zastavil se a poslouchal. Snížila hlas a mluvila klidněji. Nerozuměla jsem ani slovo. Policista cukl Jonasem k sobě. Já ho chytila za druhou ruku. Celé tělo se mu začalo zmítat vzlyky. Vpředu na kalhotách se mu objevila velká mokrá skvrna. Svěsil hlavu a plakal.

Matka vytáhla z kapsy svazek rublů a opatrně ho důstojníkovi ukázala. Sáhl po něm a pak matce něco řekl a kývl hlavou. Ta vystřelila rukou vzhůru, strhla si z krku přívěsek a vtiskla ho muži do ruky. Ale ten pořád nevypadal spokojeně. Matka dál mluvila rusky a vytáhla z kabátu kapesní hodinky. Poznala jsem je. Byly po jejím otci a v měkkém zlatě vzadu bylo vyryté jeho jméno. Policista po nich chňapl, pustil Jonase a začal křičet na lidi vedle nás.

Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek. (str. 25–26)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  5.

Spočítala jsem nás – šestačtyřicet lidí namačkaných v kleci na kolech nebo možná v pojízdné rakvi. Prsty jsem črtala do vrstvy špíny na podlaze obrázek za obrázkem, znovu a znovu. Lidé si povídali o tom, kam asi jedeme. Někdo říkal, že do hlavního sídla NKVD, jiní mysleli, že do Moskvy. Prohlédla jsem si je. Ve tvářích se jim zračila jejich budoucnost. Viděla jsem odvahu, vztek, strach i zmatení. Z jiných čišela beznaděj. Už to vzdali. Co čeká mě?

Jonas si z obličeje a z vlasů odháněl mouchy. Matka tiše mluvila se ženou, co měla syna v mém věku.

„Odkud jsi?“ zeptal se ten kluk Jonase. Měl vlnité hnědé vlasy a modré oči. Byl podobný oblíbeným klukům od nás ze školy.

„Z Kaunasu,“ odpověděl Jonas. „A ty?“

„Ze Šančiai.“

Mlčky jsme se na sebe podívali, připadala jsem si trochu trapně.

„Kde máš tátu?“ vyhrkl Jonas.

„V litevské armádě.“ Kluk se odmlčel. „Už je docela dlouho pryč.“ (str. 34)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  6.

“Proč nás vezou pryč? Je to vážně proto, že tatínek pracuje na univerzitě? To nedává smysl.“

Plešatý muž zasténal.

„Vidíš, třeba on,“ pošeptala jsem jí. „Není žádný učitel. Sbírá známky, a stejně ho deportují,“ řekla jsem.

„Nezajímají ho jen známky,“ odtušila matka polohlasem. „Tím jsem si jistá. Ví příliš mnoho.“

„Co ví?“

Matka vzdychla a zavrtěla hlavou. „Stalin má plán, broučku. Kreml udělá cokoli, aby ho splnil. To přece víš. Chce připojit Litvu k Rusku, a tak nás dočasně vystěhuje.“

„Ale proč nás?“ zeptala jsem se. „Loni už přece přišli do Litvy. To jim nestačí?“

„Nejen nás, zlato. Řekla bych, že totéž udělají s Lotyšskem, Estonskem a Finskem. Je to složité,“ odpověděla matka. „Zkus si odpočinout.“ (str. 46)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  7.

Byli jsme na cestě osm dní, když sebou vlak prudce trhl a začal zpomalovat.

U okénka byl zrovna Jonas. „Vidím další vlak. Míjíme vlak, který jede proti nám. Nejede, stojí.“

Brzdy znovu zabraly a vlak ještě víc zpomalil.

„Dojíždíme vedle něj. Jsou v něm muži. Mají otevřená okna,“ hlásil Jonas.

„Muži?“ Matka se rychle hrnula k oknu, vyměnila si místo s Jonasem a něco rusky zakřičela. Odpověděli. Energie v jejím hlase stoupala, rychle drmolila a nadechovala se jen mezi jednotlivými otázkami.

„Proboha, ženská,“ okřikl ji plešatec. „Přestaňte se tam vybavovat a řekněte nám, co se děje. Co jsou zač?“

„Jsou to vojáci,“ oznámila matka nadšeně. „Jedou na frontu. Německo vyhlásilo Sovětskému svazu válku a německá armáda vtrhla do Litvy,“ křičela. „Slyšeli jste mě? Němci jsou v Litvě!“

Morálka prudce stoupla. Andrius s Jonasem křičeli a výskali. Paní Grybasová začala zpívat „Chci se vrátit domů“. Lidé se objímali a radovali. (str. 61)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  8.

Po šesti týdnech – a třetí den bez jídla – vlak zastavil. Dveře se neotevřely. Plešatý muž, který zaznamenával cestu podle cedulí, které mu hlásili lidé od okénka, odhadl, že jsme někde v oblasti Altaje, kousek na sever od čínských hranic. Snažila jsem se vyhlédnout škvírami mezi prkny, ale venku byla tma. Bušili jsme na dveře. Nikdo nepřišel…

Žaludek mě hlady pálil a v hlavě mi bušilo. Chybělo mi kreslení na opravdový papír a toužila jsem po světle, abych na skici pořádně viděla. Už mě otravovalo mačkat se tu s ostatními lidmi. Všude

na sobě jsem cítila jejich nakyslý dech a do zad mě neustále dloubaly lokty a kolena. Někdy jsem měla nutkání začít všechny kolem sebe odstrkovat, ale bylo by to k ničemu. Byli jsme jako zápalky v krabičce. (str. 71)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  9.

Vjeli jsme do areálu obrovského statku. Sešlou vesničku tvořily zchátralé chatrče o jedné místnosti. Slunce tu evidentně hřálo jen občas… Přidělili nás do ošuntělé chajdy v zadní části osady. ... Blonďatý strážný otevřel dveře, zavrčel něco rusky a strčil nás dovnitř. Ke dveřím doběhla zavalitá altajská žena a rozkřičela se za ním…

„Co to říká?“ zeptal se Jonas.

 „Že prý tu pro špinavé kriminálníky není místo,“ řekla matka.

„My ale nejsme kriminálníci,“ namítla jsem.

…Vzpomněla jsem si, jak táta mluvil o tom, že Stalin zabral zemědělcům půdu, nářadí i zvířata. Pak jim nakázal, co mají pěstovat a kolik za to budou dostávat zaplaceno. Připadalo mi to absurdní. Jak si může Stalin prostě vzít něco, co mu nepatří, něco, pro co ti lidé pracovali celý život? „To je komunismus, Lino,“ řekl mi na to otec.

Žena na matku cosi zakřičela, zavrtěla prstem a zakroutila hlavou. Vyšla ven.

Byli jsme v kolchozu, na kolektivním statku, a já se měla začít starat o řepu.

Řepu jsem nenáviděla. (str.90–91)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  10.

„Chtějí, abych s nimi spolupracovala,“ řekla matka, jakmile jsme se vrátili do chatrče.

„Spolupracovala?“ podivila jsem se.

„Ano, nebo spíš abych pracovala pro ně,“ řekla. „Překládala dokumenty a komunikovala s ostatními Litevci, co tu jsou,“ vysvětlovala.

Vzpomněla jsem si na složku, kterou měl velitel v ruce.

„A co z toho budeš mít?“ zeptal se Jonas.

„Já jim překladatelku dělat nebudu,“ opáčila matka. „Řekla jsem mu to. Taky po mně chtěli, abych poslouchala, co si lidi povídají, a hlásila to veliteli.“

„Abys donášela?“ zalapal po dechu Jonas.

„Ano,“ přitakala matka.

„Chtějí, abys ostatní špehovala a hlásila to?“ zeptala jsem se.

Matka přikývla. „Slíbili mi lepší zacházení, když na to přistoupím.“ (str. 99)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  11.

„Máme podepsat, že jsme zločinci.“ Udělala pauzu. „A že jsme odsouzeni k… pětadvaceti letům nucených prací.“

Malou místností vybuchly výkřiky a pláč. Někdo se snažil popadnout dech. Rozčilený dav se tlačil blíž ke stolu, strážní zdvihli pušky a namířili je na nás. Spadla mi brada. Pětadvacet let? Budeme tu zavření pětadvacet let? To znamená, že budu starší než teď máma, až nás pustí. Natáhla jsem ruku k Jonasovi, abych se uklidnila. Nebyl tam. Složil se mi k nohám.

Nedokázala jsem se pořádně nadechnout. Místnost se na mě začala hroutit. Propadala jsem se, strhl mě s sebou proud paniky.

„TICHO!“ vykřikl mužský hlas. Všichni se otočili. Byl to ten šedovlasý pán, co si natahoval hodinky.

„Uklidněte se,“ pronesl zvolna. „Tahle hysterie není k ničemu. Když panikaříme, nedokážeme rozumně uvažovat. A děsíme děti.“…

Muž ztišil hlas a klidně hovořil. „Jsme inteligentní, důstojní lidé. Proto nás deportovali. Pro vás, kteří mě neznáte, jmenuju se Alexandras Lukas. Jsem advokát z Kaunasu.“ Dav ztichl…

„Zabijí nás, jestli nepodepíšeme,“ namítla mrzutá žena.

„Tomu nevěřím,“ odtušil šedovlasý pán. „Do zimy rozhodně ne. Máme první týden v srpnu. Je tu spousta práce. Jsme dobří pracanti, silní. Hospodaříme tu za ně, stavíme pro ně. Jsme jim k užitku, alespoň do zimy.“… Strážní na nás mířili puškami, nevěděli, co uděláme. Posadili jsme se do tří řad před stůl, pod portréty ruských státníků. Strážní se ohromeně dívali jeden na druhého. Tiše jsme seděli. Měli jsme zpátky aspoň kousek cti. (str. 121–122)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  12.

„Němci obsadili Kyjev,“ řekla matka.

„Co tam dělají?“ zeptal se Jonas.

„Co si myslíš, že tam dělají? Vraždí lidi. Tohle je válka!“ vykřikl plešatec.

„A vraždí Němci lidi i v Litvě?“ vyzvídal Jonas.

„Kluku pitomá, copak to nevíš?“ utrhl se plešatec. „Hitler vyvražďuje Židy a Litevci mu možná pomáhají!“

„Cože?“ nechtělo se mi věřit.

„Jak to myslíte? Hitler vyhnal z Litvy Stalina,“ namítl Jonas.

„To neznamená, že je nějaký hrdina. Naše země je odsouzená k záhubě, copak to nevidíte? Čeká nás smrt a je jedno, komu padneme do rukou,“ prohlásil plešatý muž. (str. 151)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  13.

„Nevíš, kam nás odvezou?“ zeptala jsem se.

„Asi vás přesunou do jiného tábora. Vypadá to, že s vámi pojedou i někteří strážní. Už balí.“

„Musím pořád myslet na tátu a na to slovo, co se psalo v té složce.“

„Lino, zjistil jsem, co znamená to slovo,“ řekl Andrius.

Zastavila jsem se a tázavě se na něj podívala.

Natáhl ruku a něžně mi odhrnul vlasy z čela. „Znamená to ´spolupachatel´,“ řekl Andrius.

„Spolupachatel?“

„Zřejmě to znamená, že se snažil pomoct někomu, kdo byl v nebezpečí,“ odtušil Andrius.

„To by samozřejmě udělal. Ale nemyslíš si, že spáchal nějaký zločin, ne?“

„Samozřejmě že ne! Nejsme zločinci,“ řekl. „No, ty možná ano – kradeš dřevo, tužky a složky.“

Podíval se na mě a potlačoval úsměv.

„Ty máš tedy co říkat – rajčata, čokoláda, vodka.“

…Vzal mě za ruku a políbil ji.

Šli jsme ruku v ruce, oba mlčky. Zpomalila jsem. „Andriusi, já… mám strach.“

Zastavil a obrátil se ke mně. „Ne, neboj se. Nic jim nedávej, Lino, ani svůj strach.“

…Došli jsme k chatrči. „Počkej chvilku,“ špitla jsem. Vešla jsem dovnitř. Vytáhla jsem zpod podšívky kufru všechny svoje kresby, i ty na malých útržcích, a vytrhala jsem i papíry z bloku. Vyšla jsem ven a podala ten stoh Andriusovi. Vyklouzl z něj portrét jeho matky s potlučenou tváří a snesl se na zem. Její oči na nás hleděly z hlíny.

„Co to děláš?“ zarazil se a rychle obrázek sebral.

„Schovej mi je. Postarej se, aby byly v bezpečí,“ řekla jsem a položila mu dlaně na ruce. „Nevím, kam jedeme. Nechci, aby je někdo zničil. Je v nich tolik ze mě, z nás všech. Myslíš, že pro ně najdeš bezpečné místo?“

Přikývl… „Musíš kreslit dál. Matka tvrdí, že svět netuší, co s námi Sověti dělají. Nikdo neví, co naši otcové obětovali. Kdyby to ostatní státy věděly, mohly by nám pomoct.“

(str. 198, 199, 200)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  14.

Celé týdny se čluny šplhaly na sever, proti proudu Angary. Vylodili jsme se a několik dní jeli hustými lesy na korbách černých náklaďáků. Projížděli jsme kolem obrovských popadaných stromů s kmeny tak tlustými, že by jimi auta mohla projíždět jako tunelem. Neviděla jsem ani živáčka. Obklopoval nás temný les, zdánlivě neproniknutelný. Kam nás vezou? Přes den jsme se pekli a přes noc třásli zimou. Snědli jsme, co nám dali, byli jsme vděční, že nemusíme pracovat. (str. 219)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  15.

Pak k nám doběhl Jonas, celý zadýchaný. „Mami, pluje sem loď. Má americkou vlajku.“

„Jsou tu Američané. Jsou tu!“ vykřikl vysoký muž.

„Budou bojovat s NKVD?“ zeptala se Janina.

„Holka pitomá. Američani jim pomáhají,“ odtušil plešatý muž.

„Schovávají nás,“ namítla matka. „Strážní nechtějí, aby nás Američané viděli, aby věděli, co s námi je.“

„A to se nebudou divit, na co tady ty hliněné chatrče jsou?“ napadlo mě.

„Budou si myslet, že je to nějaká vojenská základna,“ odtušil šedovlasý pán.

„Neměli bychom vyběhnout ven, aby nás viděli?“ navrhla jsem.

„Zastřelí tě,“ prohlásil plešatec.

„Zůstaň tady, Lino!“ poručila mi matka. „Rozumíš mi?“

Měla pravdu. NKVD nás schovávala před Američany. Zůstali jsme v jurtách přes pět hodin, dokud americkou loď nevyložili. Jakmile odplula, strážní začali řvát, abychom se vrátili do práce. (str. 232–233)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

  16.

Přišly Vánoce. Přečkali jsme půl zimy a to byl důvod k vděčnosti.

Počasí nepolevovalo. Jedna bouře pominula a v patách jí přišla další. Žili jsme jako tučňáci, celí promrzlí pod vrstvami ledu a sněhu. Paní Rimasová stála před pekárnou a z vůně másla a kakaa plakala. Strážní si pekli koláče a sladké pečivo. Jedli ryby, pili horkou kávu a užívali si maso a zeleninu z amerických konzerv. Po jídle hrávali karty, kouřili cigarety, někdy i doutníky, a pili brandy. Pak si ve zděných domech zatopili a přikryli se houněmi.

Mé kresby byly čím dál menší, neměla jsem moc papíru. A máma neměla moc energie. Když jsme slavili Kúčios, nezvládla se ani posadit. Příliš dlouho ležela a vlasy jí přimrzly k prknu. Pořád pospávala a budila se, jen když nás ucítila u sebe, aby nám vzduchem poslala polibek. (str. 257)

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

POUŽITÁ LITERATURA A OBRÁZKY:

SEPETYS, Ruta. V šedých tónech. 2. vydání. Přeložil Petr ELIÁŠ. V Praze: CooBoo, 2017. ISBN 978-80-7544-295-6.

Obr. 1: CIA. [cit. 2019-2-27]. Dostupné pod licencí Public domain na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/Lietuva#/media/File:Lithuania-map.png>

 


Obr. 2: Burgert Behr. [cit. 2019-2-27]. Dostupné pod licencí Public domain na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Gulag_location_maps#/media/File:Gulag_Location_Map.png>

 


 

Literatura a použité zdroje

[1] – SEPETYS, Ruta. V šedých tónech. 2.. vydání. Praha : CooBoo, 2017. 288 s. ISBN ISBN 978-80-7544-295.
Soubory materiálu
Typ
 
Název
 
docx
14.65 kB
Dokument
Pracovní list pro žáky

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Marcela Svejkovská

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
29. 7. 2019
Materiál je přínosný tím, že propojuje náročné téma, mezipředmětové vztahy a moderní metody.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Základní vzdělávání
  • Kompetence občanské
  • "respektuje přesvědčení druhých lidí, váží si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí
  • Základní vzdělávání
  • Kompetence k řešení problémů
  • vnímá nejrůznější problémové situace ve škole i mimo ni, rozpozná a pochopí problém, přemýšlí o nesrovnalostech a jejich příčinách, promyslí a naplánuje způsob řešení problémů a využívá k tomu vlastního úsudku a zkušeností
  • Základní vzdělávání
  • Kompetence komunikativní
  • naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje

Průřezová témata:

  • Základní vzdělávání
  • Výchova demokratického občana
  • Základní vzdělávání
  • Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
  • Evropa a svět nás zajímá

Mezioborove presahy:

  • Základní vzdělávání
  • Matematika a její aplikace 1. stupeň

Nutné pomůcky:

školní zeměpisný atlas světa dějepisný atlas