V předchozích textech jsme si představili v psychologii dobře etablované přístupy ke studiu předsudků. Zabývali jsme se sociálně kognitivními přístupy (Stereotypy a předsudky jako myšlenkové chyby), souvislostmi s výchovou a strukturami osobnosti (Předsudky jako osobnostní charakteristiky) a ve dvou textech vlivem skupinové příslušnosti (Předsudky a skupinová příslušnost: Teorie realistického konfliktu, Teorie skupinové identity). Jak již bylo zmíněno, ve všech případech se jedná o teorie, které jsou dodnes rozvíjené, a další a další autoři stavějí na základech vybudovaných na původních studiích, se kterými jsme se stručně seznámili v uvedených textech. V tomto ohledu tak publikované články neslouží jen k seznámení se s různými přístupy ke studiu předsudků, ale také jako podklad pro porozumění vývoje metodologie a tvorby teorií v psychologii. Texty tak mohou sloužit i pro rozšíření výuky v sociálně-vědních modulech. Součástí každého textu bylo vyzdvihnutí předností, ale také upozornění na limity daného přístupu.
V následujícím textu se podíváme na příklady dalších směrů uvažování, které rozšiřují porozumění mechanismů konstrukce předsudků v naší společnosti. Kritiky tradičních teorií upozorňují v první řadě na to, že jakákoliv společenská interakce, komunikaci o předsudcích nevyjímaje, se neobjevuje v sociálním vakuu, ale je formována uvnitř specifické kultury. To, co říkáme (ale i cítíme a v realitě činíme), reflektuje, jak interpretujeme vlastní historickou, sociální a kulturní situaci a jak v tomto kontextu situujeme druhé (Gough et al., 2013).
Někteří autoři (viz Tuffin, 2017, in Gough, ed.) argumentují, že předsudkům, jejich tvorbě i následnému vlivu, nelze porozumět, pokud neznáme historické pozadí vývoje mezilidských vztahů. To se vztahuje zejména k historii rasismu založeného na barvě pleti. Ať už se jedná o koloniální historii Evropy, otroctví, rasovou segregaci, či holokaust, tyto historické fenomény ukazují na to, jak jsou v naší kultuře předsudky hluboce zakořeněné a jaké formy obhajoby se jim v minulosti dostávalo.
Konkrétně rasismus zahrnuje přesvědčení, že externí charakteristiky (jako barva pleti) slouží jako znak negativních charakteristik (které dominantní/domácí kultura postrádá). Rasismu se v minulosti dostávalo silné institucionální a legislativní podpory, tzn. že existovaly takové předpisy a pravidla, které opravňovaly odlišné zacházení s určitými skupinami obyvatel, a toto zacházení bylo pro ně nevýhodné, například zabraňovalo jejich přístupu k některým službám či vzdělávání. Například manželství lidí z různých rasových skupin je napříč Spojenými státy americkými legální až od roku 1967 (případ Loving vs. Virginia, https://www.britannica.com/event/Loving-v-Virginia).
V některých aspektech však rozdílné zacházení více či méně skrytě přetrvává dodnes. To se týká i běžných konverzací, kdy se z dřívější otevřenější obhajoby rasismu častěji stávají nepřímé náznaky či argumentace nerovností jinými než rasovými aspekty (viz např. u nás zažitý pojem „nepřizpůsobiví“). Billig (1988, cit. dle Gough et al., 2013) poukazuje na to, jak se v posledních letech objevují spíše skrytější formy rasismu, kdy se lidé aktivně snaží obejít „nálepku“ rasisty. V rozhovoru tak typicky odmítnou, že mají předsudky a jako důkaz odlišného zacházení s druhými/menšinami přinášejí jiná vysvětlení než rasu, například argumentaci spojenou se zaměstnáním, bydlením, zajištěním pořádku atp. Existuje tedy snaha „neracionální“ argumenty (spojené s rasou), nahradit „racionálními“ argumenty „zdravého rozumu“.
Analýza toho, jak lidé o předsudcích komunikují a jaké ve společnosti probíhají diskuse, je spojená s teoretickými proudy v sociálních vědách stojícími na analýze diskursu. Diskursivní přístupy, nejen v psychologii, vychází z toho, že jazyk má aktivní roli, konstruuje témata, není to pouze statický (a objektivní) odraz našeho vnitřního života. Diskurs zahrnuje všechny formy jazykového projevu, je to způsob, jak popisujeme a vysvětlujeme věci kolem, jaký jim dáváme řád a smysl, jak komunikujeme pravidla (Bačová, 2009). Předsudky jsou pak vnímány v kontextu toho, jak jsou utvářeny v běžných interakcích, a ne jako něco, co nevyhnutelně vychází z naší osobnosti, kognice či skupinové příslušnosti. (V češtině více viz Zábrodská, 2010, http://www.psu.cas.cz/miranda2/export/sitesavcr/data.avcr.cz/humansci/psu-brno/people-contacts/cv/zabrodska/Diskurzivni-analyza-v-soudobe-socialni-psychologii-Zabrodska-20101.pdf). Analýzou diskursu sledujeme například to, jak jsou utvářena společenská pravidla pro to „co je normální“, tedy běžné a akceptovatelné, jak jsou vyčleňovány praxe a způsoby méně hodnotné či nestandardní. Kdo je v pozici, ze které určuje, co je normální a co už ne? Když přemýšlíme o menšinách, jaké normy používáme? Kde dochází ke střetu norem nebo k jejich nepochopení?
Analýza diskursu rozhodně nevede k morálnímu relativismu (tzn. akceptace toho, že v „jiné“ kultuře je vše možné, pokud je to pro ni typické, tedy například i akceptace násilí či zneužívání). Snahou je porozumět různorodým způsobem, jak se lidé vyjadřují a jak utváří smysl ve svém sociálním světě a proč někdy nemůžeme druhé pochopit nebo je znevýhodňujeme, když na ně aplikujeme něco, co je pro nás běžné, ale pro ně ne.
Jak jste si mohli povšimnout, v klasických psychologických přístupech se silně uplatňují experimentální přístupy. Ty mají své metodologické výhody, ale také omezení. Novější směry uvažování nad předsudky tak rozšiřují možnosti studia předsudků i o další metody, často založené na kvalitativních nástrojích, které umožňují uchopovat situace z reálného života, na rozdíl od kontrolovaných a svým způsobem „uměle“ vytvořených experimentů. Může se jednat o analýzu existujících materiálů (například online diskuse) nebo třeba o pozorování a sběr individuálních rozhovorů. Například Tuffin (2017, in Gough, ed.) pak také zdůrazňuje, že pro porozumění předsudkům je vhodné ptát se i těch, kdo se mohou stát jejich obětmi, a nejen těch, které vnímáme jako nositele předsudků.
Od triviálních po zásadní, rozsah a závažnost předsudků poukazuje na to, že se jedná o významné téma, které zaslouží dostatečnou pozornost (Tuffin, 2017, in Gough, ed.). V psychologii je mu věnováno obrovské množství pozornosti, které jsem v seriálu článků představila pouze v základních obrysech. I tak snad mohou texty posloužit jako dobré východisko pro další diskuse a případně studium dalších relevantních zdrojů.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Psychologické přístupy ke zkoumání předsudků.
Ostatní články seriálu:
