Obecně by se dalo říci, že cílem integrace by mělo být porozumění diagnóze daného dítěte, jeho konkrétním projevům, obtížím a omezením a následně uplatnění efektivních výchovných a vzdělávacích metod a strategií, umožnit dítěti s handicapem maximální rozvoj a zároveň mu poskytnout podmínky pro přípravu na život v dospělosti. Každá integrace má svá pozitiva i negativa. Mezi pozitiva patří možnost nápodoby chování v běžném sociálním prostředí, odbourání izolace, kontakt s vrstevníky, lepší adaptace na pozdější studium či zaměstnání, lepší dostupnost školy. K negativům se řadí ztráta ochranného prostředí, nedostatečné uspokojování specifických potřeb dítěte, vyšší zátěž, stres a strach ze selhání, chybějící speciálně pedagogické vzdělání učitelů, málo zkušeností s výukou dítěte s PAS, problematičtější souhra mezi rodinou a školou, nebezpečí šikany. Jak vyplývá z předchozího výčtu, jsou pozitiva i negativa poměrně vyrovnaná a záleží pouze na přání a rozhodnutí rodičů dítěte [VOSMIK, BĚLOHLÁVKOVÁ 2010].
Po nástupu do první třídy probíhala integrace Michala bez výraznějších problémů. Podle mého názoru došlo k výrazné fixaci na asistentku pedagoga, která v podstatě nahrazovala vyučující. K sociálnímu kontaktu se spolužáky a ostatními dospělými docházelo minimálně.
Za pozitivum integrace v běžné základní škole lze považovat skutečnost, že Michal musel každodenně opustit domov, své chráněné území, a dodržovat daná pravidla. Dále má Michal možnost pohybovat se v běžné vrstevnické skupině a má tak možnost navazovat přátelské vztahy.
Začal se ale blížit přestup na druhý stupeň ZŠ, což se v současnosti jeví jako problém ze strany pedagogického sboru. Michal má bezesporu schopnosti i potenciál druhý stupeň na běžné základní škole zvládnout, otázkou zůstává, zda k tomu bude mít vytvořeny vhodné podmínky.
Integrace každého žáka přináší hodně problémů, které je třeba řešit k prospěchu daného dítěte, a zároveň je to dlouhodobý závazek, poskytnout danému žákovi co nejlepší podmínky pro jeho zapojení do vzdělávacího procesu. Úkolem managementu školy by mělo být cílené vedení pedagogického sboru, jeho další vzdělávání a příprava, tak aby vyučující byli schopni a ochotni kvalitně vzdělávat integrované žáky. Jedná se především o neustálou a cílenou podporu dalšího vzdělávání pedagogů. Ředitel školy by měl vyžadovat a kontrolovat plnění IVP nejen na papíře, ale při každodenní práci v hodinách. Zároveň by měl být vyučujícím oporou při jednání s rodiči, nechlácholit rodiče neuskutečnitelnými sliby, ale reálně zhodnotit možnosti dané školy. Vedení školy by mělo jít příkladem a svým přístupem jasně určit, jakým směrem se bude škola ubírat, co se týče integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Pro celý proces integrace jsou klíčové tři instituce: škola (do níž je žák integrován), poradenské zařízení (specializující se na děti s PAS) a rodina. Dobře nastavený individuální vzdělávací plán, sestavení integračního týmu, fungující spolupráce s rodiči a se SPC je základem dobře fungující integrace. Pokud některá z těchto tří složek nezastává plnohodnotně svou funkci, je šance na úspěšnou integraci minimální [ZELINKOVÁ 2007].
Z hlediska Michala bych v tuto chvíli integraci nepokládala za celkově úspěšnou, a to přesto, že za čtyři předchozí roky dosáhl vynikajících výsledků. Domnívám se, že domácí výuka se nedá považovat za integraci, i když nadále zůstává žákem školy a IVP plní v souladu se školním vzdělávacím programem.
PAS – poruchy autistického spektra
IVP – individuální vzdělávací plán (program)
MŠMT – ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
SPC – speciálně pedagogické centrum
ZŠ – základní škola
OŠD – odklad školní docházky
ŠVP – školní vzdělávací program
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Případová studie – žák s poruchou autistického spektra a jeho začlenění do třídy ve škole běžného typu.
Ostatní články seriálu:
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
