Syndrom vyhoření je definován jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým působením stresujících faktorů, zátěžových situací, emociálně náročných situací. Nejčastějším spouštěčem je kombinace velkého očekávání a chronických situačních stresů (Pinesová, Anderson In Křivohlavý, 2012). Častým spouštěčem jsou také stále se zvyšující požadavky, které jsou na zaměstnance kladeny zaměstnavatelem, nebo které si osoba na sebe klade sama (Janáčková In Venglářová, 2011).
Syndrom vyhoření se projevuje následujícími symptomy (Jankovský, 2003; Freudenberger, Richelson, 1980; Potterová, 1997):
Neexistuje jeden faktor, který by zapříčiňoval syndrom vyhoření. Existuje však více rizikových faktorů, které ve společné kombinaci mohou zapříčinit vznik syndromu vyhoření.
Za nejčastější příčiny syndromu vyhoření považujeme (Myron D. Rush In Jeklová, Reitmayerová, 2006):
Američtí lékaři v oboru kardiologie R. Rosenman a M. Friedman v 50. letech 20. století definovali osobnost, u které je větší riziko propuknutí syndromu vyhoření. Tuto osobnost označili jako osobnost typu A. Osobnost typu A popsali jako zodpovědnou, s vysokými ambicemi, soutěživou, často přepracovanou, se sklony perfekcionismu, netrpělivou, se sklony k agresivitě. Osobnost typu A vykazuje také tendence k workoholismu (Kohoutek, 2007).
Příčiny syndromu vyhoření spojené s prací pedagoga (Hreciński, 2016, Grzegorzewska, 2006):
Příčiny syndromu vyhoření spojené s prací pedagoga vycházejí z požadavků na práci pedagoga a také jsou spojené s jeho pracovními podmínkami.
Hlavní příčiny:
Vývoj syndromu vyhoření jako dlouhodobého procesu, který trvá i několik let, má několik fází. Ne každý jedinec prožívá tyto fáze v takovém pořadí, v jakém jsou zde uváděny, někteří jedinci mohou také některou fázi přeskočit.
V procesu syndromu vyhoření nejčastěji pociťujeme těchto pět fází (Edelwich, Brodský In Jeklová, Reitmayerová, 2006):
Setkáváme se i s jinými členěními fází syndromu vyhoření. Například Schmidbauer vymezuje čtyři fáze, z nichž jedna je označována jako fáze kompenzovaného vyhoření. Tato fáze se vyznačuje tím, že člověk v práci dělá pouze to, co musí, co má nařízené, přičemž si uvědomuje, že pracuje málo, a uvědomuje si, že by mohl být za svou sníženou pracovní výkonnost potrestán, proto se snaží různými způsoby, nejčastěji výmluvami, skrýt svou nízkou pracovní angažovanost a pracovní výkonnost.
Syndrom vyhoření nepostihuje všechny jedince vykonávající práci spojenou s kontaktem s lidmi, vykonávající pomáhající profesi. Je třeba si uvědomit, že aby člověk vyhořel, tak také musí „hořet“, tzn. musí být zapálen pro danou profesi. Pokud na sebe člověk neklade vysoká očekávání, neklade si vysoké cíle, často neadekvátně vysoké, nepociťuje svou nepostradatelnost a není vysoce motivován pro výkon dané profese či nadšen ze své práce, pak se může potýkat se stresem, se stresujícími, zatěžujícími situacemi a s nimi spojenou únavou, pocitem vyčerpání a nedostatkem energie, ale „nevyhoří“, tedy nemá všechny symptomy spojené se syndromem vyhoření. Syndrom vyhoření totiž zpravidla vzniká u jedinců, kteří pracují s vysokým nasazením a nechají se prací a pracovními problémy pohltit, než u těch, pro které práce není na prvním místě jejich hodnotového žebříčku, upřednostňují své mimopracovní zájmy a cíle.
Dále Tucholská ve svém výzkumu (2009) zjistila, že syndrom vyhoření nepostihuje všechny učitele. Zjistila, že ty osoby, které mají predispozice k vykonávání učitelského povolání, jsou milovníky svého povolání i po letech a neprojevuje se u nich syndrom vyhoření. Důležitým faktorem je také jejich víra ve vlastní pedagogické schopnosti. Zatímco pro učitele, kteří jsou citlivější na stresové situace, představuje kontakt s nedisciplinovanými žáky silně stresovou situaci, která při dlouhodobém působení může vést k syndromu vyhoření.
K diagnostice syndromu vyhoření slouží více metod. Jednou z nejznámějších a nejčastěji používaných je dotazník MBI (Maslach Burnout Inventory), který slouží pro zjištění k náchylnosti syndromu vyhoření u pomáhajících profesí. Autoři dotazníku jsou S. Jackson a Ch. Maslachová. Dotazník je rozdělen do tří oblastí, a to na oblast depersonalizace, osobního uspokojení a emocionálního vyčerpání (Hreciński, 2016).
V dotazníku lze pozorovat a vyhodnotit dva faktory
1. Četnost pocitů
Čestnost pocitů bodujeme dle následujícího postupu:
0 – nikdy
1 – několikrát za rok nebo vůbec
2 – jednou měsíčně nebo méně
3 – několikrát za měsíc
4 – jednou týdně
5 – několikrát týdně
6 – každý den
2. Sílu pocitů
Sílu pocitu bodujeme od 0 (označující vůbec) po 7 (označující velmi silně).
Položky MBI (Maslach Burnout Inventory) dotazníku (dotazník byl pozměněn pro pedagogy, místo slova žáci patří původně slovo klienti/pacienti)
Vyhodnocení dotazníku
Jelikož je syndrom vyhoření způsoben vždy kombinací několika rizikových faktorů, nikoliv jen jednoho, je také vyhodnocení dotazníků založeno na kombinaci uvedených škál. Škály jsou kombinovány tak, aby zastihly více oblastí a nepočítalo se jen pouze celkové dosažené skóre. Na každé škále se měří stupeň vyhoření (nízká, mírná, vysoká). Oblast depersonalizace a emocionálního vyčerpání je negativně zaměřena, proto vysoké hodnoty znamenají vysoký stupeň vyhoření a oblast osobního uspokojení je zaměřena pozitivně, proto se syndromem vyhoření korespondují nízké hodnoty.
Bodové kritérium
Emocionální vyčerpání (je sledováno otázkami č. 1, 2, 3, 6, 8, 13, 14, 16, 20)
Nízké | 0–16 |
Mírné | 17–27 |
Vysoké | 27 a více znamená syndrom vyhoření |
Depersonalizace (je sledována otázkami č. 5, 10, 11, 15, 22)
Nízká | 0–6 |
Mírná | 7–12 |
Vysoká | 13 a více znamená syndrom vyhoření |
Osobní uspokojení (je sledováno otázkami č. 4, 7, 9, 12, 17, 18, 19, 21)
Vysoké | 39 a více |
Mírné | 38–32 |
Nízké | 31–0 a méně znamená syndrom vyhoření |
Typy syndromu vyhoření u pedagogických pracovníků
Analýza syndromu vyhoření ukazuje, že ne všichni pedagogičtí pracovníci reagují stejně na problémy ve své profesi. Způsob, jakým se projevuje syndrom vyhoření, souvisí s mnoha faktory vycházejícími z dispozic učitele, podmínek práce. Proto existuje několik typologií syndromu vyhoření u pedagogických pracovníků.
Nepopulárnější z nich je typologie Farbera (2000), která byla vypracována na základě zkušeností z psychoterapeutické praxe.
Faber zde odlišuje tři typy:
1. utahaný, vyčerpaný (worn-out) – charakterizuje učitele, kteří při neúspěších v práci snižují svou výkonnost, svou aktivitu a snahu v práci. Příčiny neúspěchů v práci vidí tito pedagogové ve vnějších faktorech, jako je nízká vybavenost školy, nevychovanost žáků, nezájem rodičů apod. Tento typ se smíří s neúspěchem a rezignuje z vysoké výkonnosti.
2. Zběsilý (frenetic) – charakterizuje učitele, kteří při neúspěších v práci zvyšují svou výkonnost, zkoušejí různé cesty, jak dosáhnout pedagogického úspěchu. Jsou to obvykle osoby ambiciózní, které bagatelizují potřebu odpočinku. Tyto osoby je těžké přesvědčit, že neúspěch v jejich práci může být způsoben faktory, na které nemají vliv. Tento typ se nesmíří s neúspěchem a v případě neúspěchu pracuje ještě intenzivněji než dříve, aby dosáhl svého cíle. Takové jednání může vést až k emocionálnímu, psychickému a fyzickému vyčerpání.
3. Podceňovaný (underchallenged) – charakterizuje učitele, kteří neprojevují vysokou angažovanost v práci, neprojevuje se u nich silná míra vyčerpanosti, ale jsou nespokojeni s prací. Příčinou této situace není přetíženost, problémy v práci, ale vadí jim monotónnost vykonávané práce a pociťují, že nejsou dostatečně motivováni k výkonu. Tyto osoby ztratily nadšení pro svou práci v průběhu let, které se věnují učitelské profesi, pociťují již rutinu vlastní práce. Tento typ nepociťuje takovou míru a takové projevy syndromu vyhoření jako typ zběsilý a typ vyčerpaný, ale mají pocit, že práce nenaplňuje jejich očekávání, časem pociťují jistou nechuť při vykonávání pedagogické práce.
Předcházení syndromu vyhoření je velmi důležité. Jelikož syndromu vyhoření podobně jako i jiným chorobám je lehčí a lepší předcházet než jej léčit.
Prevence syndromu vyhoření by měla být důležitým úkolem jak pro každého pedagogického pracovníka, tak i pro nadřízeného, který by měl mít na mysli zdraví svých podřízených.
Dle výsledků výzkumu (Grzegorzewska, 2006) učitelé nejčastěji užívají tyto konstruktivní způsoby překonání stresu:
Maria Katarzyna Grzegorzewska (2006) popisuje čtyři způsoby, jak si mohou učitelé poradit se stresem:
K častým způsobům řešení problémů patří efektivní plánování, stanovení priorit, plánování dopředu, strategické myšlení (Grzegorzewska, 2006).
Na základě současných poznatků týkajících se syndromu vyhoření vidíme, že prevence syndromu vyhoření je velmi důležitá u lidí zaměstnaných v pomáhajících profesích, tedy i u pedagogických pracovníků. Školství v současné době klade na pedagogické pracovníky vysoké požadavky týkající se jejich profesních, manažerských, sociálních kompetencí a také úrovně vědomostí a dovedností.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.