Tradiční lidový instrumentář v hudební výchově – 2. část

Anotace

Melodie

V první části příspěvku byla nastíněna některá teoretická východiska uplatnění prvků lidové nástrojové hudby ve výchově. Nyní bychom se zaměřili na některé možné součásti lidového instrumentáře, které by byly pro takovéto uplatnění příhodné. Jedním z takových hudebních nástrojů je dozajista archaická lidová alikvotní píšťala bez hmatových tónových otvorů.[1] Praxe ukazuje, že hra na tento lidový nástroj je dosažitelná dětem všech věkových skupin, jelikož pohyb po tónové škále nástroje je realizován pouze různou intenzitou dechu, případně i zakrýváním a odkrýváním koncového otvoru. Například při skupinové souhře stejně laděných píšťal – navíc bez zakrytého koncového otvoru – vytváří souzvuk spodních tónů alikvotní řady takřka základní tónický kvintakord a jeho obraty. Samotný pohyb v tomto „bezpečném“ harmonickém prostoru dává podnět k řadě spontánních a tvořivých hudebních aktivit. Ale i souhra nestejně laděných alikvotních píšťal rozdělených do dvou skupin nástrojů laděných v blízkých tóninách obohacuje harmonické spektrum souhry o další tóny bez narušení její kompaktnosti příkrými disonancemi. 

1. Píšťala koncovka Autor díla: Petr Drkula

Jak ve své práci A měl sem já píščalenku uvádí J. O. Vranecký, který měl možnost dokumentovat pár posledních hráčů na tuto píšťalu koncovku v ještě živé tradici, „snadná pohyblivost tónů sváděla hráče často (…) ke tvoření různých melodických ozdob, hlavně přírazů a obalů.“[2] Vůbec melodická variabilita hry na alikvotní píšťalu okrývá poněkud odlišné rozpětí dechové dynamiky, jaké není běžné u jiných typů dechových hudebních nástrojů. Jestliže například hra na zobcovou flétnu bývá v našem kulturním prostředí spojovaná s prevencí a řešením dýchacích potíží u dětí[3], nabízí se nám v tomto případě možná ještě širší, ale dosud neprobádané pole působení v tomto směru. Avšak v odvětví terapií spojených s hudebním elementem se často setkáváme také s užíváním jednoduchých strunných nástrojů. Není ale potřeba v této oblasti zabíhat do vzdálených exotických končin či hledat vzor takovéhoto hudebního nástroje v dávných staletích. U nás se kdysi běžně hrávalo na strunný, dnes již pozapomenutý hudební nástroj zvaný kobza[4].

Harmonie

V souvislosti s hudebněvýchovným využitím na tento nástroj paradoxně narážíme ve zcela odlišném geografickém okruhu, než jaký by byl pro něj přirozený. Americká pedagožka S. N. Coleman v době, která byla spojena s masivní vlnou imigrace Evropanů do Ameriky, vzpomíná, jak „there came to my mind the picture of the Austrian peasant who sits by the fire in the evening and plays his zither — another simple instrument with no mechanism between the strings and the player. Nearly every mountain peasant has some form of zither in his home, and can play it.”[5] Coleman se dokonce domnívala, že „that is why the Austrians are a more musical people than we are — because their peasants have instruments that are simple enough for everybody in the family to play without having to »take lessons.« For that matter, most European peoples have some sort of simple stringed instrument for the leisure hours of the »landfolk«; an instrument cheap enough for every family to own one, and simple enough for anyone in the family to play by ear, if he only has a little patience.“[6]

Právě poznání jednoduchosti a dalších technických předností hudebního nástroje, jakým byla právě kobza, a jaký ve své době vídávala v okruhu přistěhovalců z Rakousko-Uherska, vedlo Coleman ke konstrukci jejího vlastního citerového nástroje; ten se stal důležitou součástí její hudebněvýchovné metody a je v souvislosti s ní povědomý dodnes.

2. Kobza Autor díla: Petr Drkula

Právě jednoduchost konstrukce kobzy i s ní spojená snadná hratelnost ji takřka předurčují k tomu, aby se stala třeba i dnes po mnoha letech, po které upadla v zapomnění, nástrojem dětského hudebního vyjádření, jakým vždy také i byla. Několik unisono laděných melodických strun natažených nad pražci opatřeném hmatníku může snadno – třeba i pohybem jediného prstu po diatonické škále – rozeznít melodii. Ta je pak doprovázena řadou jednotlivých doprovodných strun tónické primy (oktávy) a kvinty. Ono harmonické „uzemnění“ takto vznikající melodie naznačuje, že především souznění, souzvuk, harmonie jsou elementy, které v jednoduché dětské hudbě tento nástroj probouzí. Také to, že kobza při hraní není držena v pažích hráče, ale je volně položena na stole či jiné podložce, určuje její snadnou ovladatelnost. Také akustická odezva, která takto mimovolně vzniká mezi nástrojem a jeho podložkou (v ideálním případě rovněž dřevěnou), je také příznačným aspektem hry na tento starobylý tradiční hudební nástroj. Přestože je konstrukčně nevelký, tato rezonanční vlastnost jeho menší dimenze zvukově dobře kompenzuje.

Rytmus

Po reprezentantech melodického a harmonického prvku v jednoduše utvářené hudbě tradičního lidového instrumentáře se podívejme po obdobném prvku rytmickém.

Lamelofonní nástroj, ve folklórním prostředí nejčastěji označován jako brumle či grumle, požadavek elementárnosti a zároveň zdejšího kulturního ukotvení velice dobře splňuje.[7] Jako součást rytmického projevu v národní hudbě minulosti je dodnes povědomý, a to především v okruhu někdejšího dětského světa; i když v ještě dávnějších epochách byla jeho obřadní úloha v životě člověka pochopitelně závažnější než jen jako prvek čistě hudební. Také J. Markl ve své práci Lidové hudební nástroje v Československu připomíná, že grumle „byla užívána k sólové hře a naposledy, než téměř úplně vymizela, zvláště pro zábavu dětí.“[8] L. Kunz však upozorňuje i na to, že jde též o „nástroj spíš konejšivé než veselé hudební aktivity, hoví introvertnímu rozpoložení hráče brnkajícího na ni ať už sám sobě, nebo posluchači.“[9] Osoby, které na ni hrály, „si rytmizovaly představu melodie a svým »vnitřním slyšením« se unášely do snivého rozpoložení. Na grumli hrála především generace mladých…“[10]

Je tedy příhodné tento pozapomenutý hudební nástroj znovu přivádět k jeho dětskému uživateli i dnes, třeba v rovině hudebněvýchovné praxe.

3. Grumle Autor díla: Petr Drkula

Pružná kovová lamela, která se rozechvívá mezi těsně přiléhající výběžky kovového rámku, vytváří právě až v dutině ústní svůj charakteristický a bohatě harmonický zvuk grumle. Rozmanité rytmické členění takto vznikajících a krátce znějících tónů může snadno utvářet právě hledaný metrický fundament hudby hrané na ostatní zmiňované nástroje. Pouze různým tvarování ústní dutiny za pomoci mimických svalů (podobně jako při fonetické tvorbě samohlásek) umožňuje hráči tvořit tóny melodické škály. Ty zaznívají nad základními harmonickými tóny podle toho, jak je grumle laděná. Přes svou konstrukční jednoduchost tak tento instrument v sobě určitým způsobem zahrnuje vlastnosti oněch dvou předchozích a uzavírá tak i triádu základních hudebních principů tvořenou melodií, harmonií a rytmem; triádu představovanou zdejšími lidovými hudebními nástroji, které jsou svou jednoduchostí příhodné i pro dnešní hudebněvýchovné uplatnění. Pojďme i dnes – přestože jejich původní přirozený svět již zanikl – poznávat společně s dětmi jejich někdejší zapomenutou hudební krásu a vracet je k novému životu třeba právě v okruhu školní výchovy.