Slovo „age“ (věk) v angličtině může označovat nejen libovolný věk, ale i stáří („old age“). Může také označovat jakékoliv stadium lidského života [1]. Obdobně v češtině slovo „stáří“ lze používat jako synonymum slova „věk“. Některé formuláře se dotazují na „stáří“ čili věk žadatele. Stáří a věk jsou do jisté míry zástupné a proměnlivé kategorie a vztah mezi tím, co označujeme za stáří a kalendářním věkem může být velmi různý a proměnlivý.
Vymezení „stáří“ je závislé na době, důvodu a kontextu. Různé disciplíny i jednotlivci na „stáří“ pohlíží různým prizmatem. Jiné je věkové vymezení staršího pacienta, řidiče, zaměstnance atd. Starobní důchodce může být například žena ve věku 57 nebo 107 let, což je věkový rozdíl 50 let. Autor čtyřsvazkového díla „Ontogeneze lidské psychiky“ Václav Příhoda (1974) určil jako počátek stáří šedesátý rok života, což je hranice, kterou už dnes nelze uplatnit ani v zemích s mnohem kratší průměrnou délkou života.
Pro většinu lidí je však jejich kalendářní věk jen číslo. Rozhoduje jejich zdraví, zájmy a vztahy. Zdraví a věk podle Světové zdravotnické organizace spolu souvisí stále volněji (WHO, 2015). Kalendářní věk přesto může být důvodem neodůvodněného omezení možností a příležitostí pro starší i mladší lidi. Tam, kde se jednostranně uplatňuje hledisko věku, může být zdrojem přímé nebo nepřímé diskriminace a vést k nespravedlivému vylučování ze společnosti a vytváření neodůvodnitelných bariér.
Autor pojmu ageismus Robert Neil Butler, tehdejší ředitel National Institute of Aging v USA, tento termín poprvé použil v roce 1968 pro diskriminaci na základě věku ve vztahu k starším lidem (Tošnerová, 2002). Ageismus podle něj umožňuje mladším generacím vidět starší lidi jako odlišné od sebe samých. Přestávají se tak identifikovat se staršími členy komunity a jako s lidmi, kteří jsou stejní jako oni (Aiken, 1982:166). Dnes je již tento pojem vztahován ke všem věkovým kategoriím.
Termín ageismus pochází z anglického slova „age“ (věk, stáří). Českou variantu termín nemá. Současné definice ageismu nejsou jednotné. Lucie Vidovićová (2008) ve své monografii věnované tomuto tématu definuje ageismus jako „ideologii založenou na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu manifestovanou přes proces systematické, symbolické a reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin a na základě chronologického věku nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“ Jedna z nejznámějších definic ageismus popisuje jako „jakýkoli předsudek nebo diskriminaci proti věkové skupině nebo v její prospěch“ (Tošnerová, 2002). Podle sociologa Waltera Lippmanna, který pojem stereotyp v roce 1922 zavedl, fungují stereotypy jako zakořeněné názory, které vychází z neoprávněného zobecnění. Stereotypy pak determinují a omezují naše poznání a ovlivňují naše postoje a jednání.
Podle studie české socioložky Lucie Vidovićové (2008) je u nás diskriminace na základě věku vůbec nejrozšířenější formou diskriminace. Podle Světové zdravotnické organizace je ageismus všudypřítomný a současně nejvíce sociálně akceptovaný, respektive „normalizovaný“, a není tak odmítán jako například rasismus nebo sexismus. Ageismus se kromě osobní úrovně projevuje především v oblasti trhu práce a ve zdravotnictví. Může se ale týkat sportu, sexu, politiky nebo vzdělávání. Podle některých průzkumů má zkušenost s nepřijetím do zaměstnání kvůli vysokému věku třetina dotázaných (Vidovićová, 2008). Starší lidé mohou čelit stereotypům, že jsou „hůře adaptabilní“ nebo „méně produktivní“ (Tošnerová, 2002) a mít kvůli tomu omezený přístup k zaměstnání, což je nespravedlivé.
K redukovaným, redukcionistickým a stereotypním postojům ke stáří a stárnutí významně přispívají média, která prezentují starší lidi jako obecně nezdatné, pasivní, jako příjemce služeb, dávek či bezbranné oběti podvodů a jiných trestných činů (Kalvach, Čevela, Čeledová, 2012). Ke stereotypnímu pohledu mohou přispívat také profesionálové, kteří se zaměřují na péči o lidi se sníženou soběstačností. Jejich pohled je deformovaný tím, že se přirozeně zaměřují na ty, kteří potřebují péči svého okolí, což je zhruba pouze 5 % lidí nad 65 let, respektive se to týká krátké a závěrečné části života spojené se ztrátou soběstačnosti nebo s obdobím umírání. Období označované za stáří je však nepoměrně delší a jeho převážná část se nijak neliší od předcházejících životních období.
Nezanedbatelnou roli hraje také to, nakolik sami starší lidé přebírají stereotypy o stáří a identifikují se s nimi (Tošnerová 2002). Podle výzkumu z roku 1994 starší lidé přejímají ageistické stereotypy. Většinou ale mají na mysli ty ostatní okolo nich, kteří jsou na tom podle jejich názoru hůře než oni sami (Tošnerová, 2002). Tento výzkum také ukázal, že dochází ke zveličování zdravotních problémů, osamělosti a finančních obtíží a že starší lidé jsou mnohem aktivnější i zdravější, než si myslíme. Výrazně nebo přiměřeně bylo podle šetření spokojeno se svým životem 87 % starších lidí (Tošnerová, 2002).
Minimalizace negativních postojů společnosti a jednotlivců vůči vlastnímu stárnutí a stáří není jen otázkou etickou, ale má i významné zdravotní souvislosti. Starší lidé, kteří mají pocit, že jsou zátěží, mohou také vnímat svůj život jako méně hodnotný a být vystaveni vyššímu riziku deprese a sociální izolace. Negativní postoj může zdraví ovlivňovat dokonce více než jiné faktory jako nedostatek pohybu nebo kouření. Podle výzkumu psychologů starší lidé s negativními postoji k stárnutí mohou žít o 7,5 roků méně než ti s pozitivními postoji (Levy et al, 2002).
Každý z nás by měl mít právo být posuzován individuálně, jako jedinečná bytost, a to v jakémkoliv kontextu, a ne jako příslušník věkové, sociální, náboženské či jiné kategorie, skupiny a podobně a podle toho, jaké názory či předsudky o této skupině vědomě či nevědomě sdílíme. Senzitivní a nekorektní může být také skupinové označení, jako jsou senioři, důchodci, starší lidé. Nutně takové označování vede k profesnímu nebo účelovému zúžení a zjednodušení a různě deformovaným obrazům stárnutí a stáří, kdy stáří již nepatří ani osobě, ani samo sobě, ale teoretické disciplíně, profesnímu zájmu a podobně. Podle toho, v jakém kontextu s kolektivními pojmy pracujeme. Jistě bychom hodnotili jako předsudečné hodnocení jedince, jednotlivce mladšího věku jako „mládeže“, generalizující soudy o tom, jaký jako představitel „dnešní mládeže“ je.
Toutéž otázkou je však i otázka, jací jsou „dnešní senioři“, popřípadě včerejší či zítřejší. Samo o sobě je to velmi předsudečné, protože žádná taková skupina neexistuje. Ukazuje to i fakt, že s tímto pojmem si málokdo přeje být spojován, protože cítí, že je obdobné kolektivní pojmy implicitně zbavují práva být hodnocen(a) jako jednotlivec, jako osoba s vlastním jménem, jako jedinečný jedinec, jako pan AB a paní CD.
V roce 2002 nezisková organizace „Civic Ventures“ sponzorovala realizaci výzkumu, který měl přinést odpověď na otázku, jak reálně občané USA vnímají, prožívají a hodnotí odchod do důchodu. Kromě toho, že pro většinu z nich – možná v rozporu s přáním většiny politiků – byla tato zkušenost hodnocena pozitivně, s označením „důchodce“, „senior“, „starší lidé“ a dalšími kategorizujícími pojmy nechce být žádný respondent spojován. Nechce být totiž brán jako příslušník věkové či jiné kategorie, ale jako osoba.
Kvalitativní výzkum zaměřený na zkušenost penzionování ukázal, že nejméně žádoucí jsou označení příliš spojené s věkem jako „elderly“, „third agers“, „third actors“, „retired people“, „older boomers“, „older people“. Naopak nejpřijatelnější bylo spojení se zkušeností a moudrostí místo s věkem, například „the experienced“ (zkušení), „advisors“ (rádci, mentoři, poradci), „coaches“ (trenéři, osobní koučové atd.). Nejpřijatelnější je oslovení osoby, ne příslušníka nějaké skupiny. „Říkejte mi pane, ne seniore.“ („Call me a master, not a senior citizen.“) byla jedna z odpovědí. Ve zkušenostech penzistů s životem bez zaměstnání byla zahrnuta jak svoboda (být poprvé v životě pánem nad sebou a svým časem), tak určité postrádání naplnění, a vazby na společnost a obava z pocitu neužitečnosti (Civic Ventures, 2002).
Někteří lidé mají podle výzkumu tendenci mluvit o „starých lidech“ („old people“) nebo „seniorech“ („elderly people“) jako o homogenní skupině s podobnými charakteristikami a podobnými potřebami. Termín „starší lidé“ je vhodnější, protože označuje neustálou změnu v průběhu stárnutí (Civic Ventures, 2002). Ačkoliv v mezilidském jednání je obdobné označování nekorektní, v diskusi a odborných textech k této problematice se využívání těchto a obdobných termínu nevyhneme.
Podle Světové zdravotnické organizace se politici a média nepřiměřeně zaměřují na náklady na důchody a zdravotní péči, které jsou podle nich způsobeny stárnutím populace. Toto zúžené vidění posiluje negativní obraz stárnutí jedince a udržuje přežívající mýty. Navíc nebere na vědomí neocenitelný přínos starších lidí a možné změny jejich rolí v budoucnosti (WHO, 2008). Lidé, kteří se dožívají vyššího věku, rozhodně nenesou vinu za růst nákladů na veřejné zdravotnictví. Právě naopak. Jsou to povětšině lidé, kteří žili podle svých možností zdravě a vážili si svého zdraví. V dnešní době by snad jen novináři mohli prezentovat jednosměrný příčinný vztah mezi stárnutím populace a náklady na zdravotní péči (Holčík, 2007). Podle některých kritiků je jednostranná negativní prezentace demografického stárnutí používána jako zdánlivě neutrální, neideologický, apolitický argument, který má ospravedlnit snižování veřejných a zejména sociálních výdajů (Mullan, 2002).
Demografická panika, tj. strach ze stárnutí, stáří a starých lidí vytváří nebezpečné podhoubí pro věkovou diskriminaci. Přitom společnost, ve které lidé žijí déle, je historicky jedinečným úspěchem lidské společnosti. Přesto si tuto skutečnost málo uvědomujeme. Již v roce 1953 významný americký demograf Frank W. Notestein, ředitel Centra pro populační výzkum Univerzity v Princetonu, uvedl, že z celkového pohledu „problém stárnutí“ není vůbec problémem. Je to pouze náš pesimistický pohled na triumf civilizace. Pouze pokřivený pohled může hodnotit celkový důsledek mnoha individuálních úspěchů jako „problém“ (Notestein, 1954).
Demografické stárnutí a změny jsou přitom dlouhodobý a relativně pomalý a stabilní proces. Počátky těchto změn sahají do 18. až 19. století do doby průmyslové revoluce, která měla velký dopad mimo jiné na zvýšení životní úrovně a demografické změny. Hovoří se o demografické revoluci, pro kterou je typický pokles porodnosti a úmrtnosti, zejména kojenecké, zvýšení naděje dožití a střední délky života a s nimi spojený vysoký přírůstek obyvatel. Německý kancléř Otto von Bismarck na konci 19. stolení zavedl hranici 65 let pro odchod do důchodu a v roce 1889 zavedl sociální pojištění. Jednalo se o „revoluční“ změny reagující na změny ve společnosti a způsobu života a byly přijaty v naprosto odlišné demografické realitě. Tehdejší průměrná délka života byla o desítky let kratší než nyní (Tomeš, 2001). Je přirozené, že sociální systémy se neustále přizpůsobují měnícím se nejen demografickým podmínkám. Kvůli nezbytnosti kontinuálních změn však nelze negativně pohlížet i na změny, které k potřebě reforem vedou.
Jak již bylo uvedeno, věková diskriminace se může týkat každého věku a každého z nás tím, jak procházíme jednotlivými etapami svého života. V případě stárnutí se může v různém kontextu diskriminace týkat lidí „od 50 do 100 let“. Jiný je věk, kdy můžeme čelit věkové diskriminaci v souvislosti se zaměstnáním, zvyšováním kvalifikace a vzděláváním a jiné v souvislosti s potřebou zdravotní péče, bezbariérového bydlení a okolí a různých služeb a produktů.
Tématu mýtů a stereotypů o stárnutí a stáří a jejich minimalizaci v rámci informační a edukační činnosti se věnují zejména zahraniční organizace v anglofonních zemích, které mají vyšší tradici jak občanského zapojení, tak akademického výzkumu tohoto tématu. Proto jsou také dostupné zejména zdroje o tomto tématu v angličtině. Světová zdravotnická organizace a jiné instituce se věnují tématu „demystifikace“, tedy odstranění mýtů a stereotypních diskriminujících názorů o stárnutí a stáří.
Jednou z forem je vytváření kvízů, které proti sobě staví převažující názory a stereotypy s fakty, empirickými údaji nebo výsledky výzkumu. Tyto kvízy bývají sestaveny právě z nejběžnějších představ o stáří, které jsou většinou negativně laděny (Gregorová, 2017). První Ageing Quiz vytvořil americký gerontolog Erdman Ballath Palmore v roce 1976 pod názvem Facts on Aging Quiz. Jeho cílem bylo pomoci lidem uvědomit si, že některé jejich představy o stáří jsou ovlivněny předsudky (Gregorová, 2017). V rámci Mezinárodního dne starších osob (1. říjen 2016), jehož motto znělo „Postav se proti ageismu“, Světová zdravotnická organizace zveřejnila kvíz o postojích ke stárnutí „Ageing Attitudes Quiz“ (WHO, 2016).
Níže uvádíme přehled nejčastějších „mýtů o stárnutí“, které vychází především z těchto zdrojů této organizace. Mýtů, polopravd, samozřejmých pravd a dezinformací týkajících se demografického stárnutí a stáří a vlivu stárnutí na různé oblasti života je však mnohem více.
Mýtus, převažující stereotyp |
Fakta, realita |
Všichni starší lidé jsou stejní |
Neexistuje žádný typický starší člověk, protože čím jsme starší, tím různorodějšími se stáváme. Stereotypizace je předpoklad, že všichni členové skupiny jsou stejní. Stereotypizace je vždy chyba, obzvláště pokud jde o věk. Rozmanitost ve vyšším věku není náhodná. Velká část této heterogenity a nerovností ve zdraví a životních podmínkách ve starším věku je kumulativním důsledkem celoživotního dopadu dřívějších zvýhodnění a znevýhodnění. |
Špatné zdraví ve vyšším věku je nevyhnutelné.
|
Zatímco většina lidí ve stáří nakonec zakouší zdravotní problémy, stárnutí nemusí nutně vést k nemoci a ztrátě soběstačnosti. Zdraví a soběstačnost starších lidí se velmi liší a chronologický věk neurčuje kapacitu. Někteří osmdesátníci jsou například mentálně a fyzicky stejně zdatní jako někteří třicátníci. |
Starší osoba je někdo ve věku 60 a více let. |
Stárnutí je normální proces lidského vývoje, který probíhá celý život. Neexistuje věk, ve kterém se najednou stanete „starší osobou“! Přesto se „vyšší věk“, místo toho, co lidé skutečně umí a mohou, používá k tomu, aby se lidem říkalo, kdy musí přestat pracovat, nebo zda mají přístup k lékařské prohlídce nebo péči, nebo zda mohou mít například řidičský průkaz. |
Můj postoj ke stárnutí má malý nebo žádný vliv na mé zdraví. |
Mít negativní postoj ke stárnutí a stáří může mít vážný dopad na vaše zdraví a očekávanou délku života. Výzkum naznačuje, že starší lidé, kteří měli negativní postoje ke stárnutí, žili v průměru o 7,5 roku kratší dobu než ti, kteří negativní postoj neměli (Levy et al. 2002). |
Stárnutí je překážkou k dobrému životu, která musí být překonána. |
I když mnoho lidí považuje stárnutí za problém, ve skutečnosti přináší mnoho výhod. Například sociální a emocionální dovednosti se s věkem zlepšují díky sebepoznání, lepší schopnosti sebeovládání a udržování stabilních sociálních vztahů, které si starší lidé v průběhu let vytvořili. Negativní postoje ke stárnutí mohou poškodit náš vztah k sobě, zmenšit naše příležitosti a vyhlídky, oddělit nás od ostatních lidí v komunitě a skutečně zkrátit život. |
Starší lidé jsou zátěž pro ekonomiku, včetně zdravotních systémů. |
Starší lidé významně přispívají k našim společnostem. Mnohé z těchto přínosů jsou nedoceněny. Na celém světě například starší lidé poskytují péči dětem, posilují komunity a poskytují ekonomickou podporu svým dětem a vnoučatům. Stejně tak nižší důchodový věk nevede k větším příležitostem mladých lidí na trhu práce. |
Výdaje na služby pro starší lidi jsou plýtváním a odebírají zdroje mladým lidem. |
Výdaje na vhodné služby pro starší lidi mohou výrazně ušetřit peníze. Díky poměrně malým prostředkům na různé pomůcky, například naslouchadla, správné léky, úpravy bytu, vhodné léky, poradenství atd. mohou zůstat starší lidé déle aktivní a soběstační, což snižuje potřebu dodatečné péče. Mnoho změn potřebných ke zlepšení kvality života starších lidí je prospěšné pro všechny věkové kategorie, například lepší bezpečnost na silnicích nebo ve městě chrání životy všech lidí bez ohledu na věk. Vše pro starší lidi přitom může využít každý jedinec, jakmile se dožije stáří, což je velmi pravděpodobné. Spíše než chápání výdajů spojených se stárnutím jako nákladů je vhodnější považovat je za investice, které mohou přinést významné dividendy v oblasti zdraví a kvality života celé společnosti. |
Mnoho starších lidí si přeje ve stáří zůstat v klidu a ústraní. |
Většina lidí oceňuje větší množství času na vlastní zájmy a relaxaci, zejména pokud je mohou sdílet se svým partnerem/partnerkou. Většina starších lidí si však přeje zůstat v interakci a vztazích s druhými, pokud mají příležitost. Naopak v případě nedostatku kontaktů v rámci rodiny může být nedostatek přátel a komunikace s lidmi v okolí příčinou osamělosti, která má navíc negativní dopady na duševní i tělesné zdraví. |
Péči o starší lidi se sníženou soběstačností mohou poskytnout rodiny samy. |
Rodiny jsou pro poskytnutí péče a podpory důležité, ale samy o sobě nemohou poskytnout takovou péči, kterou mnoho starších lidí potřebuje. I když rodiny budou vždy hrát zásadní roli v dlouhodobé péči, demografické a sociální změny povedou k tomu, že mnoho rodin nebude moci adekvátní péči bez podpory profesionálních služeb poskytnout. Odpovědnost za dlouhodobou péči by měla být sdílena mezi rodinami, veřejnými službami a komunitou. Rodiny by neměly v důsledku péče čelit finančním obtížím nebo znevýhodnění. |
Muži a ženy stárnou stejně. |
Ženy a muži stárnou jinak. Ženy především žijí déle než muži. Důvodem jsou částečně biologické faktory. Ženy jako „slabší pohlaví“ jsou odolnější než muži ve všech věkových obdobích, především v raném dětství. Delší život ale nemusí nutně znamenat lepší zdraví. Ženy v důsledku delšího života častěji trpí chronickými nemocemi, které jsou obvykle spojeny se stářím, například osteoporózou, cukrovkou, hypertenzí, inkontinencí a artritidou. |
Starého psa novým kouskům nenaučíš. |
Toto známé rčení je dalším mýtem o stárnutí. Studie ukazují, že starší lidé jsou ve vzdělávání motivovaní a vytrvalí. Věkově smíšené skupiny, kde se společně učí mladší a starší lidé, mohou starší lidé být nejen lepšími studenty, ale jejich přítomnost často motivuje mladé lidi, aby se snažili více. Problémem není, zda se starší lidé mohou naučit „novým kouskům“, ale jak se jim mohou naučit. Pro mnoho starších lidí nemusí být vyučovací metody využívané pro mnohem mladší lidi vhodné, ale když jim umožníme postupovat vlastním tempem a svým způsobem, mohou být jejich výsledky stejné, ne-li úspěšnější. To platí, když se vzdělávání spoléhá více na praxi než na teorii. Je důležité, aby vzdělávání bylo zaměřené nejen na potřeby trhu práce, ale i další vzdělávací příležitosti a otázky, o které mají starší lidé zájem. |
Příprava na vlastní stáří a život v dlouhověké společnosti přináší řadu témat pro vzdělávání žáků základních a středních škol, ať už jde o oblast mezilidských a mezigeneračních vztahů a tolerance, stereotypů a mýtů o stáří, zdravotní a finanční gramotnost, nebo schopnost reagovat na rizikové společenské jevy. Jedním z klíčových úkolů vzdělávání by proto mělo být překonávání strachu a předsudků ze stáří a dopadů stárnutí populace na společnost. Vzdělávání by nám mohlo a mělo pomoci připravit se na dvě základní oblasti: na vlastní stáří a stáří svých blízkých a lépe pochopit stárnoucí společnost, ve které žijeme. Vzhledem k tomu, že stárnutí a stáří se týká nás všech, je otázka věkové diskriminace, věkové tolerance a otevřenosti jednou z nejdůležitějších společenských výzev.
Sociologové (Giddens) hovoří o „bezvěké společnosti“ („ageless society“), zatímco jiní mohou takové zjednodušení považovat za přehnané a unáhlené. Podle některých názorů je „aktivní stárnutí“ výsadou spíše zdravých a vzdělaných. Sociologové mluví o tekuté modernitě, relativizaci, rozmazávání hranic a kontur tradičních pojmů. Jedna z nejistot je proměna obsahu stáří, stárnutí a života ve stáří a jeho společenského obsahu. Stáří je modelováno a stává se projekčním plátnem jedince i společnosti, může být ohýbáno pod tlakem reálných vlivů, společenských a technologických změn, ale i módních trendů a mediálních zkratek. Tento článek se pokusil zaměřit a reflektovat jeden aspekt těchto změn, a to roli věku a proměny obrazů, mýtů a stereotypů o stáří a to, jak tento vícerozměrný fenomén uchopovat korektněji a správněji, anebo alespoň upozornit na některá úskalí obklopující fenomén stáří, věku a stárnutí jedince a populace.
[1] Age. (n.d.) American Heritage® Dictionary of the English Language, Fifth Edition. (2011). Retrieved October 26 2017 from https://www.thefreedictionary.com/age
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Článek je zařazen v těchto kolekcích: