Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie – využití ve výuce dějepisu (1. část)

Anotace

Tento seriál příspěvků se zabývá metodou a významem orální historie a může se stát inspirací, jak využívat ústně sdělované prameny ve výuce dějepisu. Přestože v současné době neexistuje český ekvivalent anglického termínu Oral History a s vědomím toho, že o českém termínu by bylo možno vést polemickou diskusi, užívám ve svém příspěvku pojmy se stejným významem: „orální historie - ústní historie - vyprávěné dějiny". Termín narátor je v textu užíván ve smyslu „vypravěč - ten, kdo je dotazovaný".

Co je orální historie?

Už od 19. století se orální historie stala poměrně velmi rozšířeným způsobem sběru informací, znalostí a důkazů, a podle některých francouzských historiků byla považována dokonce za nezbytnou protiváhu oficiálních pramenů. Konec 19. století ovšem vyřadil ústní historii na okraj relevantních a uznávaných historiografických metod. V popředí stála zejména analýza a interpretace písemných dokumentů jako primárního informačního pramene. Metody orální historie začaly přebírat i jiné - nehistorické - disciplíny, které ovšem dokázaly plně využít potencionální hodnotu výpovědí přímých svědků událostí, jejich zkušeností a chápání toho, co se stalo a proč. Tak například novináři využívali od poloviny 19. století u důležitých událostí techniku rozhovoru a sepisování „očitých svědectví".

Také sociální výzkumníci začali přibližně na začátku 20. století sbírat informace související se sociálními reformami a s životními a pracovními podmínkami obyčejných lidí prostřednictvím rozhovorů. Jako legitimní historický pramen se orální historie začala uplatňovat až po druhé světové válce (po roce 1945). Změna nastala zejména s rostoucím zájmem o sociální, ekonomickou a kulturní historii a o další oblasti života společnosti a lidí, které před tím historikové nepovažovali za relevantní nebo dokonce za „dějepisná" témata.

Ve výzkumu zejména každodenního života, tedy historického svědectví obyčejných lidí, jejichž životní zkušenosti a úhly pohledu byly prakticky vynechávány z historických záznamů, musí historikové sáhnout k široké škále pramenů, včetně dopisů, fotografií, novinových archivů, orální historie a osobních vzpomínek jednotlivců.

Během posledních padesáti let se z orální historie stal specializovaný obor. Profesionální orální historie již dnes disponuje vlastními odbornými časopisy, internetovými stránkami a databázemi, rozsáhlými muzejními archívy ústních svědectví v mnoha jazycích o různých aspektech společenského života. Její součástí jsou také významné historické projekty uskutečněné univerzitními výzkumnými centry či vědeckými institucemi. Přesto ještě stále mnoho historiků vyjadřuje pochyby o platnosti a věrohodnosti ústních svědectví ve srovnání s důkazy získanými analýzou dokumentů. Mezi uváděné důvody zejména patří obavy z nespolehlivosti vzpomínek lidí a z problémů spojených s používáním neověřených důkazů a informací z doslechu. Naproti tomu dokumenty, zvláště archivované oficiální dokumenty, představují hodnotný zdroj informací nejen pro svůj obsah, ale také proto, že jsou většinou součástí souboru dokumentů. Mohou tak být vzájemně srovnávány s ostatními dokumenty s jasně prokazatelnou autenticitou.

Oficiální dokument sám často odkazuje čtenáře na předchozí písemnosti, takže je možné stanovit nejen chronologii, která odhaluje sled rozhodnutí, ale také myšlenkové postupy. Nicméně je možné konstatovat, že každý historik, který se zabývá nedávnou minulostí, musí stále více spoléhat i na jiné informační prameny, než jsou dokumenty. Čím byl totiž dokument osobnější povahy, čím více se týkal určitého místa a čím méně byl oficiální, tím méně bylo pravděpodobné, že by se zachoval. Přestože archívy dnes schraňují nejrůznější soukromé pozůstalosti, jejich využitelnost je v mnoha ohledech omezená. V obecnějším smyslu je možné konstatovat, že pokud je jako výchozí materiál využita životní zkušenost různých lidí, získá minulost novou dimenzi a pomocí ústní historie mohou být shromážděny informace, ale i písemné dokumenty, fotografie, které by jinak nenávratně zapadly.

Orální - ústní historie je tedy jednou z metod historiografie, která uplatňuje podobné postupy jako celá řada humanitních a společenskovědních oborů. Metodu ústní historie lze tedy využít nejen v historii, ale také v sociologii, antropologii, etnografii, psychologii a v mnoha dalších disciplínách, které si ovšem kladou vlastní specifické otázky a výzkumné cíle s konkrétními postupy, jimiž získávají potřebná individuální sdělení. Ústní historie je součástí kvalitativního výzkumu. To znamená, že sdělení jednotlivce má svébytnou poznávací hodnotu a nesměřuje k zobecnění nebo k začlenění do širšího celku kvantitativně posuzovaných a hodnocených výpovědí. Hodnotná je právě odlišnost individuálních prožitků, postojů a činů a jejich případná shoda či neshoda s jinými prameny.

Tato metoda má také velký význam a nezastupitelnost zejména tam, kde je řada pramenů z různých důvodů nepřístupná nebo byla zničena. Často je pak právě ústní svědectví jediným zdrojem informací o určité historické události. Specifický význam představuje zejména pro dějiny 20. století ve výzkumu společností, které byly ovládány totalitními režimy. V nich neexistovala pluralita pramenů a převažovaly dokumenty státní a stranické provenience, které navíc zaznamenávaly jen takové události, které jejich průvodci považovali ze svého hlediska za významné. Některé klíčové události nejsou v dochovaných písemných dokumentech vůbec zachycené. V souvislosti s rostoucím využíváním komunikačních technologií musejí historikové doplňovat informace i z jiných pramenů. Zkoumané dokumenty například čtenáře odkazují na telefonické konverzace a e-maily, jejichž záznamy se ale často nedochovaly. K vyplnění této mezery přispívají vzpomínky a vyprávění lidí, kteří tyto dokumenty obdrželi nebo přímo vytvořili, a tak pomáhají rozšířit i faktografickou základnu, která je spolu s ostatními prameny podkladem k analýze historických faktů.

Získávání faktů ovšem není hlavní prioritou orální historie, tou je samotný subjekt rozhovoru a jeho individuální sdělení, osobní prožitky, rozhodování ve složitých i každodenních situacích, osobní motivace atd. V orální historii nejde jen o vlastní sběr materiálu, ale především o jeho interpretaci. Orální historie je tedy systematická sbírka osobního svědectví žijících lidí, která má svůj neopomenutelný historický význam.

Toto ústní svědectví nepředstavuje nějaké klepy, pověsti nebo fikce. Orální historie se pokouší veškeré získané informace analyzovat a zasadit je do konkrétního historického kontextu. Významným úkolem ústní historie je také archivování autentických výsledků výzkumů, především pro jejich další možné využití.

Orální historie je velmi flexibilní historiografická metoda, kterou mohou využít lidé všech věkových kategorií. Musí se pouze naučit ptát a naslouchat a osvojit si způsoby, jimiž se lze historické informace nejen dozvědět, ale kterými se dají také zpracovat. Z tohoto hlediska je vyprávěná historie zvláště vhodná k práci na projektech - ať již skupinových nebo individuálních - vedených ve školách, univerzitách nebo při vzdělávání dospělých. Hlavními formami využití orální historie jsou interview (rozhovor) a životní příběh (životopisné vyprávění).

Interview se zpravidla váže k určité události, kterou dotazovaný prožil, v níž nějakým způsobem figuroval a vytvořil si na ni určitý názor, získal k ní nějaký postoj. Úkolem tazatele je především respektovat charakter prožitků dotazovaného a snažit se pokládat takové otázky, aby udržel dotazovaného u daného tématu a zároveň od něj získal maximum relevantních informací, které znalosti o tématu obohacují, rozšiřují, případně na něj poskytují nový pohled. Při interview může tazatel vstupovat do rozhovoru častěji, jeho otázky by měly být konkrétnější, zpřesňující, specifičtější a zaměřené zejména na upřesnění osobního prožitku a postoje, pohledu na sledovanou událost, měl by však při tom zachovat respekt k osobnímu, subjektivnímu přístupu dotazovaného.

Životní příběh (životopisné vyprávění) představuje širší výklad o osudech, prožitcích a názorech osoby narátora. Vyprávění se může uskutečnit i při několika společných setkáních, kdy je potřebné dohodnout zejména tematické ohraničení, na které bude nejvíce soustředěna pozornost. Dovolené jsou i určité odbočky od vymezených okruhů. Tazatel by měl také podporovat narátorovu paměť, spontaneitu a otevřenost. Při dalších setkáních je možné případné otázky specifikovat, pokoušet se vyprávění vrátit k nedořečenému, hledat možnosti upřesnění a doplnění dosavadního sdělení. Orální historie závisí na lidské paměti a mluveném slovu a je limitovaná délkou lidského života. Nenahraditelné informace mohou být bez zaznamenání navždy, nenávratně ztraceny.

Orální historie je využívána zejména k podpoře rekonstrukce minulosti, ale také k chápání toho, jak lidé interpretovali minulost. Prameny orální historie nám říkají nejen to, co lidé v dané době dělali, viděli a co se jim přihodilo, ale také co si mysleli a cítili, co se domnívali, že dělají a proč, co předpokládali, že dělají jiní lidé a proč, co chtěli udělat a co si nyní myslí, že dělali, což je v celém kontextu neméně důležité.

Dějiny by neměly přinášet jen uspokojení, ale měly by být výzvou a pochopením, které povedou ke změně. Vyprávěná historie se týká konkrétních lidí a do dějin samotných vnáší život. Nachází hrdiny nejen mezi vůdci, ale také mezi anonymními lidmi. Povzbuzuje učitele a žáky ke spolupráci. Pomáhá motivovat starší lidi ke vzpomínání na minulost a znovuobjevit jejich vlastní důstojnost, sebedůvěru a potřebnost. Snaží se o kontakty - tudíž o porozumění mezi generacemi.

Orální historie se může zaměřovat na tyto oblasti:

• sdílené vědomosti o minulosti, které jsou předávány z generace na generaci (orální historie)
• vyprávění událostí ze života jednotlivce, které pomáhaly utvářet jeho život a dávají mu význam (ústní paměti)
• osobní vzpomínky jednotlivce na konkrétní události nebo zkušenosti, které prožil v určitém období své minulosti
• ústní očitá svědectví zaznamenávaná v průběhu události nebo okamžitě po ní

Orální historie ve výuce

Orální historie se tedy týká především záznamu a analýzy ústních svědectví. Využití této metody ve výuce dějepisu vede žáky k rozhovorům s lidmi (často s rodiči, prarodiči, sousedy nebo s místními osobnostmi) o konkrétní události či životní zkušenosti. Ve školách se rozvinuly projekty zaměřené na vlastní rodinnou historii, které spojují osobní zážitky se šíře pojatou minulostí. Rodinná historie má navíc dva samostatné významné aspekty. Ve středu zájmu je dítě, které v projektu využívá znalosti o své rodině a příbuzných (může používat rodinné fotografie, staré dopisy, pohlednice a jiné památky vztahující se k členům rodiny). A dále, že rodinná historie jako dějepisný projekt podporuje zapojení rodičů do školních aktivit. Historie rodiny patří pravděpodobně mezi jednodušší náměty školního projektu. Hodí se spíše k vyvolání dalších možných otázek a motivuje více k hledání odpovědí na ně, než k řešení nějakého historického problému.

Starší žáci si pravděpodobně zvolí nějaký problém týkající se např. společného zájmu - okolí, v němž žijí. Blízké prostředí tak získává živý historický rozměr a žáci mohou při rozhovorech pociťovat „objevování" dobře známé minulosti. Jedna věc je tušit, že ulice, cesta, pole kolem domova měly nějakou minulost a druhá je, dozvědět se něco o této minulosti z toho, co si lidé pamatují a co je dosud živé v myslích starších lidí. Takováto útržkovitá fakta nejsou inspirativní sama o sobě, ale mohou být využita jako základní materiál pro hodnotné zpracování místní historie. V případě skupinového projektu se možnosti pochopitelně rozšiřují a počet rozhovorů doprovázených i dalším výzkumem může být rozsáhlejší a ambicióznější ve sledovaných cílech. Takovýto výzkum pak vyžaduje atmosféru spolupráce.

Společné bádání může být velkým přínosem také pro učitele, který se svými žáky zažije mnohem bližší a méně hierarchizované vztahy, poskytující více možností k vzájemným neformálním kontaktům. Učitel může nabídnout cenné zkušenosti týkající se např. interpretace a znalosti existujících pramenů, ale zároveň se může spoléhat na angažovanost a podporu žáků - jakožto organizátorů práce v terénu. Někteří žáci mohou při tomto postupu práce projevit nečekané schopnosti a ve třídě nebo celé škole se pak může vytvořit rovnoprávnější prostředí. Žáci mohou společně sdílet nadšení a uspokojení z vlastního historického výzkumu, který má skutečnou hodnotu. Navíc na vlastní kůži poznají i obtíže, které se k takové práci váží:

• vytvoří například určitou interpretaci nebo teorii, kterou je těžké na základě získaných faktů uspokojivě vysvětlit
• zjistí, že lidé, kterých se ptají, nezapadají jednoduše do společenských typů z předchozího bádání
• setkávají se ve výpovědích se zaujatostí, protiřečením a se snahou o dezinterpretaci. A především přecházejí od velkolepých obrazů psané historie k individuálním a rozpačitým lidským životům, které jsou základem poznávané minulosti.

Velmi podstatným faktem je také to, že rozhovor smazává hranice mezi vzdělávací institucí a světem. Žák, jako badatel, k rozhovoru přistupuje proto, aby se poučil, aby naslouchal lidem, kteří o nějaké věci vědí víc. Protože ji prožili, bezprostředně vnímali a nezáleží, jakého stupně vzdělání dosáhli nebo jaké je jejich společenské postavení. Velký prožitek a uspokojení může účast na takovémto projektu přinést zejména starším lidem. Získávají nejen nové sociální kontakty a trvající přátelství, ale někdy i neocenitelnou službu. Často opomíjeným lidem to může vrátit důstojnost a pocit užitečnosti tím, že své vzpomínky a zkušenosti - tyto cenné informace - mohou předat mladší generaci. V neposlední řadě mají také motivaci a možnost vzpomínat na věci dávno minulé, znovu procházet staré fotografie, dokumenty a rodinné předměty.

Žáci postupují metodou orální historie nejen, když analyzují ústní svědectví, ale také když např. čtou přepisy nebo úryvky z přepisů, poslouchají rozhovory, dívají se na fotografie osob, s nimiž byl rozhovor veden, a událostí, o nichž se hovoří. S orální historií je tak spojena analýza dalších historických pramenů, jako jsou zmíněné fotografie (www.rvp.cz/clanek/1033), karikatury (www.rvp.cz/clanek/1038), televizní dokumenty, filmy a internetové stránky.

Zařazení orální historie do výuky se přímo dotýká nejdůležitějších požadavků na moderní výuku dějepisu a nachází přímou oporu ve vzdělávacím obsahu oboru Dějepis v kurikulárních dokumentech RVP ZV a RVP G. Nabízí také řadu mezipředmětových vazeb a souvislostí nejen v rámci vzdělávacích oborů RVP ZV/G, ale také průřezových témat, která mají zejména ovlivňovat postoje, hodnotový systém a jednání žáků, jako formativní prvek v celém vzdělávání.

Díky výchovným a vzdělávacím strategiím a dalším uplatňovaným postupům a metodám (ústní historie) směřuje dějepisné vzdělávání k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí tím, že žák je veden k:

• rozvíjení zájmu o současnost a minulost vlastního národa (rodiny, obce, regionu)
• pochopení a osvojení si postupů a dovedností, které historik aplikuje na jakýkoli typ důkazů - zejména to jsou kritická analýza a interpretace
• znalosti a chápání, které pomáhají zasadit tyto důkazy do historického kontextu
• k hledání vztahů, souvislostí, paralel mezi minulými a současnými událostmi a jejich porovnávání
• chápání procesů, jimiž byly analyzované důkazy vytvořeny
• utváření pozitivního hodnotového systému opřeného o přímou historickou zkušenost
• rozlišování mýtů a skutečnosti, rozpoznání projevů a příčin subjektivního výběru a hodnocení faktů i ke snaze o objektivní posouzení získaných poznatků jak vzhledem k minulosti, tak k současnosti
• vytváření schopnosti využívat jako zdroj informací různorodé verbální i neverbální texty a využívá možnosti ověřování autenticity a věrohodnosti důkazů jejich srovnáváním s jinými prameny
• utváření realistického pohledu na skutečnost a k orientaci ve společenských jevech a procesech tvořících rámec každodenního života

Ústní historie patří mezi velmi motivující metody ve výuce dějepisu. Tato školní aktivita umožňuje žákovi nejen si osvojit očekávané výstupy a učivo daného tématu a utvářet a rozvíjet klíčové kompetence, ale také, díky jeho aktivní účasti, pomoci mu pochopit probíranou dějepisnou problematiku. Praktická zkušenost s vyprávěnými dějinami totiž sama může vést k hlubším otázkám o charakteru historie vůbec. Vyprávěné dějiny mohou navíc otevřít nové oblasti zkoumání, mohou odstranit bariéry mezi učiteli a žáky, mezi generacemi, mezi vzdělávacími institucemi a vnějším světem. Analýza orální historie nepředstavuje nějaký komplikovaný postup. Je především důležité, aby žák chápal procesy, které vytvářejí ústní svědectví, a věděl, jak je využít v materiálu vytvořeném sběratelem (žák, historik nebo další osoby).

Výchovné a vzdělávací strategie a další aktivity spojené se zařazením a realizací orální historie do výuky směřují u žáků k utváření a rozvíjení zejména těchto klíčových kompetencí¹:

Kompetence k učení

RVP ZV

• vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě;
• samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro využití v budoucnosti;

RVP G

• kriticky přistupuje ke zdrojům informací, informace tvořivě zpracovává a využívá při svém studiu a praxi;

Kompetence k řešení problémů

RVP ZV

• vyhledá informace vhodné k řešení problému, nachází jejich shodné, podobné a odlišné znaky, využívá získané vědomosti a dovednosti k objevování různých variant řešení, nenechá se odradit případným nezdarem a vytrvale hledá konečné řešení problému;
• ověřuje prakticky správnost řešení problémů a osvědčené postupy aplikuje při řešení obdobných nebo nových problémových situací, sleduje vlastní pokrok při zdolávání problémů;

RVP G

• vytváří hypotézy, navrhuje postupné kroky, zvažuje využití různých postupů při řešení problému nebo ověřování hypotézy;
• uplatňuje při řešení problému vhodné metody a dříve získané dovednosti, kromě analytického a kritického myšlení využívá i myšlení tvořivé s použitím představivosti a intuice;
• kriticky interpretuje získané poznatky a zjištění a ověřuje je, pro své tvrzení nachází argumenty a důkazy, formuluje a obhajuje podložené závěry;

Kompetence komunikativní

RVP ZV

• naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje;
• rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běžně užívaných gest, zvuků a jiných informačních a komunikačních prostředků, přemýšlí o nich, reaguje na ně a tvořivě je využívá ke svému rozvoji a k aktivnímu zapojení se do společenského dění;
• využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou komunikaci s okolním světem;
• využívá získané komunikativní dovednosti k vytváření vztahů potřebných k plnohodnotnému soužití a kvalitní spolupráci s ostatními lidmi;

RVP G

• s ohledem na situaci a účastníky komunikace efektivně využívá dostupné prostředky komunikace, verbální i neverbální, včetně symbolických a grafických vyjádření informací různého typu
• efektivně využívá moderní informační technologie;
• vyjadřuje se v mluvených i psaných projevech jasně, srozumitelně a přiměřeně tomu, komu, co a jak chce sdělit, s jakým záměrem a v jaké situaci komunikuje; je citlivý k míře zkušeností a znalostí a k možným pocitům partnerů v komunikaci;
• prezentuje vhodným způsobem svou práci i sám sebe před známým i neznámým publikem;
• rozumí sdělením různého typu v různých komunikačních situacích, správně interpretuje přijímaná sdělení a věcně argumentuje; v nejasných nebo sporných komunikačních situacích pomáhá dosáhnout porozumění;

Kompetence sociální a personální

RVP ZV

• účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu, na základě poznání nebo přijetí nové role v pracovním prostředí pozitivně ovlivňuje kvalitu společné práce;
• podílí se na utváření příjemné atmosféry v týmu, na základě ohleduplnosti a úcty při jednání s druhými lidmi přispívá k upevňování dobrých mezilidských vztahů, v případě potřeby poskytne pomoc nebo o ni požádá;
• přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co si druzí lidé myslí, říkají a dělají;

RVP G

• odhaduje důsledky vlastního jednání a chování v nejrůznějších situacích, své jednání a chování podle toho koriguje;
• aktivně spolupracuje při stanovování a dosahování společných cílů;
• přispívá k vytváření a udržování hodnotných mezilidských vztahů založených na vzájemné úctě, toleranci a empatii;

Kompetence občanské

RVP ZV

• respektuje přesvědčení druhých lidí, váží si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí;

RVP G

• respektuje různorodost hodnot, názorů, postojů a schopností ostatních lidí;
• rozšiřuje své poznání a chápání kulturních a duchovních hodnot, spoluvytváří je a chrání;

Kompetence pracovní

RVP ZV

• využívá znalosti a zkušenosti získané v jednotlivých vzdělávacích oblastech v zájmu vlastního rozvoje i své přípravy na budoucnost, činí podložená rozhodnutí o dalším vzdělávání a profesním zaměření;

Kompetence k podnikavosti

RVP G

• rozvíjí svůj osobní i odborný potenciál, rozpoznává a využívá příležitosti pro svůj rozvoj v osobním a profesním životě;
• usiluje o dosažení stanovených cílů, průběžně reviduje a kriticky hodnotí dosažené výsledky, koriguje další činnost s ohledem na stanovený cíl; dokončuje zahájené aktivity, motivuje se k dosahování úspěchu;

Na tento text navazují články:
Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie - využití ve výuce dějepisu (2. část)
Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie - využití ve výuce dějepisu (3. část)

¹ Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením schválený MŠMT a platný od 1. 9. 2005, ve znění k 1. 7. 2007.
Rámcový vzdělávací program pro gymnázia (RVP G) platný od 24. 7. 2007.