Cvičení sluchové analýzy a syntézy I

Anotace

Článek představuje 1. díl třídílného seriálu na procvičování sluchové analýzy a syntézy. Nedostatečný rozvoj uváděných oblastí se projevuje potížemi ve čtení i psaní. Tato problematika se týká nejen žáků s diagnózou dysortografie, ale i žáků z odlišného sociokulturního prostředí či žáků-cizinců. Ale i žáků s oslabeným sluchovým vnímáním.

Materiál je vhodné využít pro všechny žáky od 1. ročníku ZŠ až po 5. ročník, pokud obtíže přetrvávají i pro 2. stupeň. Přílohy s postupnou náročností slov nabízí uplatnění pro nejmenší i nejstarší žáky. U starších žáků lze vybrat jen určité aktivity a zejména ta nejobtížnější slova, v kterých chybují při čtení či psaní.

Jednotlivé aktivity nejsou určeny pro jeden vyučovací den či pro jednu celou vyučovací hodinu. Naopak doporučuji je zařazovat pravidelně do výuky ČJ podle návaznosti a zejména podle individuálních vzdělávacích potřeb žáků. 

1. Rozkládání slova na slabiky, určování počtu slabik

Učitel pracuje s žáky v kruhu. Předříkává slova, žáci určují počet slabik. Pokud se nedaří, je možné si položit ruku pod bradu. Žák slovo nahlas zopakuje a řekne jej po slabikách, závěrem určí počet slabik. U varianty s bradou platí, že kolikrát ruka poklesla, tolik slabik žák vyslovil.

Nejdříve zadáváme jednodušší a kratší slova, později slova obtížnější a delší. Vedeme žáky k tomu, že slabiku netvoří pouze dvě hlásky (př. máma = má: m – á, ma: m – a). Ale může to být hlásek více (př. stařík = s – t – a, řík: ř – í – k).

Možná nabídka slov:

kos, kůl, myš, had, koza, noha, lavice, roleta, motyka, raketa, poleno, závody, kočka, balík, kalich, rohlík, strop, strom, bláto, skříň, obrovský, skleslý, rozsudek, podpatek, lepidlo, násadka, strnulý, dobromyslný apod. 

Obměna:

Učitel pracuje s žáky v kruhu nebo frontálně v lavicích. Vysloví/vykopne slovo, na jehož poslední slabiku daný žák vymýšlí slovo, která touto slabikou začíná. Je třeba si domluvit pořadí žáků. Např.: „Vosa – sako – kolo – lokomotiva – vařit.“ Lze si domluvit pravidlo možnosti prodlužování a zkracování samohlásek: např. (lokomotiva – válec). 

2. Rozlišování první a poslední hlásky ve slově

Žáci pracují individuálně v lavicích nebo na koberci se sadou papírových písmen. Učitel předříkává slova a žáci rychle určují první hlásku slova = zvedají kartu s písmenem. 

Obměna: Učitel předříkává slova a žáci rychle určují poslední hlásku slova = zvedají kartu s písmenem. Zde platí pravidlo, že jednodušší je rozpoznávat jako poslední hlásku výraznou souhlásku (např. „koš“). Hůře se sluchově rozlišuje méně výrazná souhláska (např. „buk“) nebo samohláska (např. „vosa“). 

3. Rozlišování pozice hlásky ve slově

Žáci pracují individuálně v lavicích nebo na koberci se sadou papírových číslic. Učitel předříkává slova jako v aktivitě 2. Žák má rozpoznat, na jaké pozici se ve slově objevuje domluvené písmeno. Slovo si pro sebe nahlas vysloví, rozpozná, na jaké pozici se písmeno/hláska nachází, a zvedne odpovídající číslici.

Např. Učitel: „Na které pozici se objevuje písmeno S ve slově sova?“

Žák zvedá kartu s číslicí 1.

Učitel: „Vosk.“

Žák zvedá kartu s číslicí 3. 

Obměna:

Pokud se nedaří, na zahřátí je možné zařadit jednodušší variantu. Učitel předříkává slova, žák má rozpoznat, zda slovo obsahuje domluvenou hlásku. Např. Učitel: „Je ve slově kočka písmeno k?“ Žáci mohou odpovídat smluveným signálem – např. kýváním hlavy nahoru/dolů = ANO, otáčením hlavy vpravo/vlevo = NE. Taktéž je možné zvedat karty ANO/NE. 

4. Tvoření slov

Učitel pracuje s žáky v kruhu nebo frontálně v lavicích. Vykopne slovo, na jehož poslední hlásku/písmeno daný žák vymýšlí slovo, které touto hláskou začíná. Je třeba si domluvit pořadí žáků. Např.: „Vor – roura – Alice – ementál – lívanec.“ 

5. Rozklad slova na jednotlivé hlásky

Učitel pracuje s žáky v kruhu nebo frontálně v lavicích. Předříkává slova, která mají žáci rozložit na jednotlivé hlásky. Učitel vyvolává jednotlivé žáky, aby slovo rozebrali na hlásky.

Např. Učitel: „Kočka.“

Žák: „K – o – č – k – a.“ 

Obměna:

Žáci pracují ve dvojici či skupině a slovo rozebere nahlas vždy konkrétní žák. Žáci se střídají. 

Nabídka možných slov:

Je třeba sledovat, jaká slova činí žákům při čtení či psaní potíže, pak tato slova do této aktivity zahrnovat. Zásobu slov lze čerpat z přílohy – Zásobník slov nebo z publikací Zelinková, 1996 nebo Emmerlingová 2011, 2013. 

Je vhodné dodržet posloupnost náročnosti slov (vycházím z publikací paní Emmerligové – Když dětem nejde čtení 1, 2, 3):

• slova s otevřenými slabikami (kosa, máma, teta, paleta, daleko, vesele)
• slova s otevřenými slabikami, s dvojhláskami ou, au (houpe, fouká)
• slova s otevřenými slabikami s písmeny ď, ť, ň (loď, koťata) a se slabikami di – ti – ni, dy – ty – ny (u Ládi, u táty)
• slova s otevřenými slabikami, se slabikami dě, tě, ně, bě, pě vě, mě (Běla, pěna, němá, doupě, běda)
• slova s otevřenými slabikami, se slabikami se slabikotvorným r, l (vrčí, prší, srká, mlčí, hrdina)
• uzavřená slabika (suk, dům, keř, rak, sýr, čaj)
• slova s uzavřenou slabikou na začátku slova (myška, kočka)
• slova s uzavřenou slabikou na konci slova (datel, balík)
• slova s dvěma uzavřenými slabikami (horník, parník, citron, postel)
• víceslabičná slova s uzavřenou slabikou (mandarinka, pampeliška)
• slova s uzavřenou slabikou se slabikotvorným r, l (trs, krční, brzdy)
• slova s dvěma souhláskami na začátku (dvě, jde, chci, psi)
• slova se slabikou typu „STO“ – dvouslabičná, víceslabičná (stopy, stany, křída, ohrada)
• slova se souhláskovými shluky typu „STOP“ – dvouslabičná, víceslabičná (pračka, trojka, vojenský, obrázková)
• slova s dvěma souhláskami na konci slabiky (drozd, zlost, minulost, hrdost)
• slova se souhláskovými shluky typu „STRO, STROJ, PSTRUH“ (stluče, škraloup, vzdech, zmrzka)