Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Role vzdělávání v přípravě na stárnutí a prodlužování lidského života – 2. část
Odborný článek

Role vzdělávání v přípravě na stárnutí a prodlužování lidského života – 2. část

Anotace

Článek pojednává ve třech dílech o důležité roli vzdělávání v přípravě na stárnutí a prodlužování lidského života. Je součástí příspěvků k úkolu „Podpora Národního akčního plánu podporujícího pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017 ve vzdělávání na základních a středních školách v České republice“.

Druhá část článku na téma role vzdělávání v přípravě na stárnutí a prodlužování lidského života se zaměřuje na demografický vývoj a jeho prognózu, konsekvence pro společnost, význam pozitivního vnímání stárnutí populace i jedince a vzdělávání s cílem podpory mezigeneračních vztahů, tolerance a minimalizace stereotypů o stáří, stárnutí a seniorech, včetně prevence věkové diskriminace, ageismu a rizikových jevů.

Úvod

Demografické změny a problematika stáří je komplexní a odráží se v mnoha oblastech života. Demografické stárnutí přináší relativní a absolutní přírůstek seniorů v populaci. První část seriálu vymezovala hlavní aspekty demografického vývoje a základní pojmy. Tento navazující text přibližuje výzvy spojené se stárnutím a jeho vnímáním, informace o prognóze demografického vývoje a konsekvencích pro společnost. Důraz je kladen na pozitivní vnímání stárnutí a stáří.

Předpokládaný demografický vývoj v dalších desetiletích

V 90. letech minulého století rostla střední délka života nejrychleji, zejména u mužů. V tomto období se zvýšila zhruba o 4 roky u mužů a o necelé 3 roky u žen. Růst střední délky života byl rychlejší u mužů i v posledních deseti letech. V roce 2013 činila střední délka života 75,2 let u mužů a 81,1 let u žen. Navzdory tomu naděje dožití při narození v ČR dosud nedosahuje průměrné hodnoty ukazatele v EU ani pro muže ani pro ženy. U mužů i žen je zhruba o jeden rok kratší (Eurostat, data za rok 2012).

V České republice roste počet seniorů, zejména osob nad 80 let. Podle výsledků sčítání žilo v roce 2011 v České republice více než 1,64 milionu osob starších 65 let (664,1 tis. mužů a 980,7 tis. žen), více než 697 tisíc osob starších 75 let (244,4 tis. mužů a 453,0 tis. žen) a téměř 155 tisíc osob starších 85 let (42,9 tis. mužů a 111,8 tis. žen). Podíl žen v těchto věkových kategoriích činil 60 %, 65 %, resp. 72 %. Podíl osob starších 65 a více let na celkové populaci vzrostl na 15,8 % (v případě žen 13,0 % a mužů 18,4 %), podíl osob starších 75 a 85 let pak na 6,7 %, resp. 1,5 % populace. V uvedeném období přibylo více než 234 tis. osob ve věku 65 a více let. Mezi lety 2000 až 2011 se počet osob starších 75 let zvýšil o cca 133 tis. a počet osob nad 85 let o 35,6 tis. (údaje ČSÚ, střední stav obyvatel z bilance obyvatelstva).

Počet seniorů v jednotlivých věkových kategoriích podle SLDB 2011

počet seniorů

celkem

počet mužů

počet žen

podíl žen (%)

65+

1 644 836

664 125

980 711

60 %

75+

697 390

244 436

452 954

65 %

80+

386 794

123 055

263 739

68 %

85+

154 681

42 924

111 757

72 %

90+

32 952

7 897

25 055

76 %

Zdroj: Data ČSÚ (2014)

Změna počtu obyvatel ve vybraných věkových skupinách mezi roky 2013/2030 a 2013/2050 podle projekce ČSÚ

Zdroj: Projekce obyvatelstva v krajích ČR do roku 2050; vlastní zpracování (ČSÚ, 2014)

Podle Projekce obyvatelstva v krajích ČR do roku 2050 (ČSÚ, 2014) by měl být celkový přírůstek obyvatel v roce 2050 kladný oproti roku 2013 pouze ve dvou krajích, a to v Praze a Středočeském kraji. V ostatních krajích má celkový počet obyvatel poklesnout, nejvíce pak v Moravskoslezském kraji (zhruba o 20 %) a dále pak v Karlovarském kraji (o 17 %). Počet dětí do 14 let by se měl snížit (viz tabulka níže). Naopak počet osob ve věku 65 a více let by se měl do roku 2030 zvýšit o 692 tis., do roku 2050 pak o téměř 1,3 mil. na více než 3 mil. osob (ČSÚ, 2014).[1] Mediálně jsou sledováni zejména století a starší. Jejich počty pravidelně publikuje Česká správa sociálního zabezpečení, která jich v červnu 2014 evidovala již 920.

Změna počtu obyvatel v jednotlivých věkových skupinách mezi roky 2013 až 2050

Zdroj: Projekce obyvatelstva v krajích ČR do roku 2050 (ČSÚ, 2014)

Strach ze stáří a stárnutí versus rostoucí potenciál života a zdraví

Naše demografická, osobní a společenská budoucnost bude charakterizována růstem počtu nejstarších osob a prodlužováním délky života ve stáří. Počátek nemoci a snížení soběstačnosti bude nastávat později. Větší roli než chronologický věk bude mít individuální zdraví. Naprosto zásadní pro kvalitu života bude pozitivní vztah ke stáří a otevřená společnost, která vidí růst délky života jako příležitost a dar pro jedince i společnost, nikoliv jako hrozbu.

Dlouhověká společnost je historicky jedinečným úspěchem civilizace a lidské společnosti. Je výsledkem vítězství civilizace nad předčasným umíráním, nad decimujícími epidemiemi a vysokou dětskou úmrtností. Tyto změny se odehrály relativně nedávno, zejména v minulém století. Přesto si tuto skutečnost málo uvědomujeme. Ze stárnutí populace jsme naopak vytvořili problém. Stárnutí populace je často zdrojem demografické paniky a gerontofobie, tj. strachu ze stárnutí, stáří a starých lidí. To vytváří nebezpečné podhoubí pro věkovou diskriminaci. Komplexní kvalitu a mnohostrannost fenoménu stárnutí a stáří jsme redukovali na důchodový systém, který byl vytvořen pro mnohem mladší populaci a který se musí demografickému vývoji přizpůsobit. Přínosy delšího života pro osobní a rodinný život jsou opomíjeny a nedoceněny. Jedním z klíčových úkolů vzdělávání by proto mělo být překonávání strachu a předsudků ze stáří a dopadů stárnutí populace na společnost. Již v roce 1953 významný americký demograf Frank W. Notestein, ředitel Centra pro populační výzkum Univerzity v Princetonu[2] uvedl, že z celkového pohledu „problém stárnutí“ není vůbec problémem. Je to pouze náš pesimistický pohled na triumf civilizace. Pouze pokřivený pohled může hodnotit agregovaný důsledek individuálních úspěchů jako „problém“ (Notestein, 1954).

Jak v roce 1998 uvedl generální tajemník OSN Kofi Annan při zahájení celosvětového Mezinárodního roku seniorů 1999[3], naše epocha je nazývána věkem Internetu, věkem globalizace, postindustriálním věkem a podobně. Další nepopiratelnou charakteristikou této epochy je dlouhověkost. Nalézáme se uprostřed tiché revoluce, která výrazně přesahuje oblast demografie a která má významné ekonomické, sociální, kulturní, psychologické a spirituální důsledky. Lidský život se stává více maratonem než sprintem. To vede k nutnosti zamyšlení se nad jeho významem a smyslem (OSN, 1998).

Věk je jedním z nejčastějších důvodů diskriminace. Senioři a starší lidé čelí bariérám na trhu práce. Mohou mít také ztížený přístup k adekvátní zdravotní péči, bydlení, dalšímu zvyšování kvalifikace a vzdělávání nebo některým službám a produktům. Má-li být dlouhověká společnost soudržná, musí být věkově tolerantní a různorodá, tj. společností pro všechny generace, respektive společností „bezvěkovou“ („ageless society“), která překoná diskriminační věkové bariéry a nabídne smysluplné naplnění lidem v každém věku.

Přesto, nebo možná právě proto, že demografický vývoj je relativně „tichý“ a pomalý, naše kulturní instituce, pojmy a mechanismy na tuto demografickou změnu dosud nedokázaly adekvátně reagovat. Nebyli jsme ochotni akceptovat příchod dlouhověké společnosti. Do jisté míry nás tedy „tichá revoluce“ kulturně i institucionálně zaskočila. Někdy se hovoří o „kulturním zpoždění“ či zaostávání („cultural lag“).

Strach ze stáří je přitom spojen s předsudky, stereotypy a mýty. Většina seniorů se těší relativně dobrému zdraví, závažná disabilita ve vyšším věku se snižuje. Přesto se náš pohled na stáří příliš nemění. Se stereotypy vůči stáří, stárnutí a seniorům se lze seznámit v dalších publikacích k tomuto tématu (Tošnerová, 2002, 2009). Problematikou ageismu a věkové diskriminace se zabývá například monografie Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti (Vidovićová, 2008) – viz reference.

Umění žít dlouhý život v dlouhověké společnosti

Stárnutí a stáří je proces multidimenzionální a multikauzální. Zahrnuje biologické, duševní, sociální i existenciální aspekty. Ovlivňuje různé složky našeho já a našeho života. Měníme se a přitom zůstáváme stále sami sebou. Stárnutí je také celoživotní a mezigenerační vztahový proces adaptace na vývojové fáze a úkoly, proces překonávání osobních i vztahových a mezigeneračních krizí, zvládání změny rodinných, profesních a společenských rolí.

Jednotná a neměnná věková hranice stáří platná pro všechny oblasti života neexistuje. Už proto, že se jedná o fenomén multidimenzionální. Jiná je hranice stáří v dlouhověké a v krátkověké společnosti. Tam, kde se uplatňuje jednostranně hledisko chronologického věku, může být zdrojem přímé nebo nepřímé diskriminace a může vést k nespravedlivému vylučování ze společnosti a vytváření škodlivých bariér.

Věková diskriminace se týká každého věku. V případě seniorů se může v různém kontextu jednat o „polovinu života od 50 do 100 let“. Jiné jsou okolnosti, kterým mohou čelit padesátníci na trhu práce a jiné osmdesátníků v oblasti bariér v jejich okolí, bydlení nebo služeb. Heterogenita a proměna věkových hranic ztěžuje periodizaci stáří. V rámci zdůraznění heterogenity se někdy hovoří o mladých seniorech a počínajícím stáří (65-74 let), vlastním stáří (75-85/89 let) a dlouhověkosti (85/90 a více let). (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012) Každá tato fáze je přitom charakteristická jinými životními událostmi, vývojovými úkoly, možnostmi a riziky. Podle Kalvacha (2008) jde při přechodu od stárnutí populace k dlouhověkosti o přesun sociálně demografické výzvy od důsledků obecného dožívání se stáří k životu v pokročilém věku. Kromě kategorie dlouhověkých osob nad 90 a 100 let, existuje také kategorie takzvaných „superstoletých“ (anglicky „supracentenarians“) dožívajících se věku 110 a více let. Nejvyššího doloženého věku dosáhla Francouzka M. Calmentová, která zemřela 4. srpna 1997 ve věku 122 let a 164 dní. Za maximální délku života je považován věk 125 let. (Kalvach, 2008)

Vzdělávání by nám mohlo a mělo pomoci připravit se na dvě základní oblasti: na vlastní stáří a stáří svých blízkých a lépe pochopit stárnoucí společnost, ve které žijeme. Společnost, ve které rostoucí podíl lidí tvoří lidé seniorského věku, jejichž potřeby i potenciál budou velmi odlišné a individuální.

Téma stáří je staré jako lidstvo samo. Na různé a do značné míry nadčasové výzvy spojené se stářím poukázaly ve svých dílech i takové osobnosti, jako např. Masaryk a Komenský. Například Masaryk v Hovorech s T.G.M.[4] ukazuje na nekončící proces osobního růstu: „Nestárnout, to není jen udržet se, ale pořád růst, pořád získávat; každý rok má být, jako by člověk vystoupil o příčli na žebříku výš.“ „Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit.“ J. A. Komenský poukazuje na nedělitelnost lidského života a závažnost existenciálních výzev: „Poslední skutky vyžadují největší pozornosti, aby všechno předešlé nebylo bez užitku a nepřišlo nazmar. Ale stáří je dovršením životních skutků;“… „Cokoli je slabé, to musí býti řízeno a podepíráno. Ale stáří se považuje za nejslabší z věkových stupňů; nesmí tedy býti opuštěno a zbaveno opor.[5]

Závěr

Jak již bylo řečeno, téma stárnutí a stáří je značně komplexní a integruje v sobě pohledy různých disciplín. Má značný hodnotový a humanitní podtext. Vzhledem k tomu, že stárnutí a stáří se týká nás všech, je otázka věkové diskriminace, diskriminace stáří, věkové tolerance a otevřenosti jednou z nejdůležitějších společenských výzev, a tedy i výzev pro vzdělávání. Třetí a poslední část tohoto seriálu se bude zabývat významem demografických změn pro zdraví a základními aspekty zdravotní a finanční gramotnosti.


[1] Projekce obyvatelstva v krajích ČR do roku 2050 (ČSÚ, 2014)

[2] Notestein, Frank, W. Some Demographic Aspects of Aging. In: Proceedings of the American Philosophical Society. Volume 98, Number 1. The American Philosophical Society, 1954.

[3] Tiskové prohlášení OSN (Press Release SG/SM/6728 SOC/4475) Dostupné online http://www.un.org/News/Press/docs/1998/19981001.sgsm6728.html

[4] Čapek, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1990. 592 s. Spisy, sv. 20.). Dostupné online: www.mlp.cz/karelcapek.

[5] Komenský, Jan Amos. Vševýchova = Pampaedia (Z jazyka latinského přel. Dr. Josef Hendrich). Praha: Státní nakladatelství, 1948.

Soubory materiálu
Typ
 
Název
 
pdf
253.91 kB
PDF
Použitá a doporučená literatura

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Petr Wija Ph.D.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.