Nejvhodnější chvílí pro otevření tématu extremismu ve třídě je doba, kdy se touto otázkou intenzivně zabývají média, nebo při příležitosti výročí historických událostí (Osvobození Osvětimi – 27. ledna 1945, Křišťálová noc – 9./10. listopadu 1938, Mnichovská smlouva – 29. září 1938, přijetí norimberských zákonů – 15. září 1935).
Vhodnou příležitostí k otevření dialogu o problematice pravicového extremismu může být i chvíle, kdy se ve třídě objeví žák zastávající extremistické, xenofobní nebo intoleranci se blížící postoje. Velmi důležitá je fáze přípravy na takovou diskusi. Vaše příprava musí být jednak konkrétní a jednak dostatečně transparentní v širších souvislostech. Pokud se rozhodnete zapojit do diskuse celou třídu, může vám to přinést řadu zajímavých zjištění. Můžete se například zorientovat v tom, co je skutečně pro školní kolektiv v tématu nosné a co méně naléhavé. Otázky a odpovědi i v tak obtížných tématech nejsou vždy jednoznačné a některé z nich si zasluhují zvláštní pozornost.
Kromě sdělení ve třídě je možné pracovat s názory žáka v psané podobě. Při psaní musí žák lépe formulovat své názory, má více času a musí zvolené téma více promýšlet. Na psaný projev můžete reagovat opět písemně nebo máte v ruce konkrétní podklad pro osobní rozhovor.
Pokud žák dlouhodobě používá rasistické, extremistické a jiné výroky, které jsou v rozporu s naším právním řádem, je třeba i na tuto skutečnost výrazně upozornit. Například: „Vaše výroky jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod (se kterou jsme pracovali) a jsou trestně postižitelné.“
Jsou situace, kdy dialog neplní svůj účel. Učitel nemůže nechat jednoho žáka svým chováním rozložit třídu nebo nechat žáky pokřikovat ve škole rasistická hesla. Žáci musí vědět, že určité věci je nutné postihnout, ne tolerovat nebo diskutovat.
Pokud potřebujete ve třídě otevřít téma s problematikou extremismu, xenofobie nebo intolerance, můžete využít následující techniky:
Na úvod je vhodná technika brainstormingu, kdy určíme nosné téma a zapisujeme k němu všechny myšlenky navrhované žáky na připravené, všem viditelné archy papíru. Jako vedoucí brainstormingu byste si měli být vědomi nutnosti dodržování několika zásad:
Proces brainstormingu sestává ze sbírání výroků, z výběru výroků, se kterými budeme dále pracovat, ze stanovení kritérií, podle kterých budeme tyto výroky zkoumat, a ze zkoumání výroků podle těchto kritérií. Právě v poslední části se nachází prostor pro týmovou práci žáků a studentů k tvorbě výstupů a formulace finálních myšlenek, které jednotlivé kategorie výroků po zpracování obsahují.
Branstorming je všestranně použitelná technika. Kromě otevření diskuse ji můžeme zařadit jako evokační aktivitu lekce. Poslouží nám k vyjádření názorů, námětů a myšlenkových konceptů žáků. Můžeme ji využít jako jakýsi pretest myšlenkového světa žáků. Následovat může výklad, zážitková aktivita, diskuse nebo další metody práce.
Brainstormingem mohou začít skupinové aktivity nebo projekty žáků. Výstupem by pak měl být vlastní návrh řešení zadaného problému.
I když jde o poměrně známou techniku, má velký didaktický potenciál, protože nápady ve skupině nebo i názory, zážitky a zkušenosti žáků, které daná technika odhaluje, vedou k inspiraci, vzájemnému obohacení a připravují půdu pro tvořivé řešení problému.
Jinou metodou je SWOT analýza – tedy myšlenkové zastavení se nad tématem z hlediska jeho silných stránek, slabých stránek, jeho rizik a nebezpečí a jeho příležitostí. Zpracování jednotlivých kategorií je rovněž úkolem týmu z řad žáků či studentů a jeho cílem je tvorba závěrečného komuniké k tématu.
SWOT analýza se používá hlavně v marketingu a managementu a na jejím základě se určuje další strategie řízení nebo postupy v práci. Ale silné, slabé stránky můžeme vidět u každého problému nebo situace, stejně tak příležitosti a rizika. Tato metoda vyžaduje od žáků schopnost abstrakce a nadhledu nad situací. Např. můžeme udělat SWOT analýzu problémů vzrůstajících xenofobních projevů na naší škole. Silnou stránkou může být dobrý učitelský sbor, spolupráce se školním parlamentem, slabou stránkou – malá znalost problematiky a přílišné zahlcení rozmanitými aktivitami, které nemají sjednocenou filozofii. Příležitostí může být možnost spolupráce s neziskovými organizacemi, popř. podpora zřizovatele školy. Jako riziko vyhodnotíme zvyšující se projevy extremismu v okolí a vzrůstající nezaměstnanost v našem regionu. Žáci mohou řešit problém vlastní třídy nebo si mohou udělat SWOT analýzu své osoby.
Silné a slabé stránky souvisí většinou s vnitřními faktory dané organizace nebo problému, příležitosti a rizika pak souvisejí s faktory vnějšími.
SWOT analýza je velmi vhodná pri řešení problémů, pro svou náročnost však vyžaduje hlavně u mladších žáků pomoc pedagoga.
Tvoření myšlenkové mapy je mentální proces, jehož výsledkem je obrazové znázornění souvislostí mezi pojmy. Většinou začínáme tuto techniku volbou klíčového, centrálního pojmu. Mezi jednotlivými pojmy tvoříme spojnice, které ukazují povahu vztahů. Napište doprostřed flipchartu určitý pojem, například demokracie nebo extremismus, a nechte žáky doplnovat další charakteristiky, které jsou s ním spojené. Napojujte přitom k původnímu pojmu další a další vlákna a hledejte mezi nimi vzájemné souvislosti. Obdobu může tvořit i „kolác“ extremismu, případne xenofobie, intolerance, lidská práva – z jakých částí je složen, včetne jejich pojmenování.
Tvoření myšlenkových map pomáhá žákům lépe pochopit vztahy a souvislosti daného tématu. Mapování můžeme použít v různých fázích hodiny nebo lekce. Je vhodná i jako podklad pro přípravu vlastního vystoupení nebo prezentace. Může být také konečnou fází lekce – reflexí, protože přispívá k rekapitulaci celého tématu. Zajímavé je i srovnání různých myšlenkových map – jako výsledku skupinových prací, kde vizuálně může zobrazit jiný přístup k řešení nebo pojetí celého problému.
Učení prožitkem je důležitým nástrojem práce s tématy, která se týkají postojů a jejich změn, takže jsou vhodným postupem při práci s náročnými tématy extremismu, rasismu, xenofobie apod. Pokud náš přímý zážitek se světem nebo se sebou samým způsobí změnu našich postojů, názorů nebo chování, došlo k významnému efektu učení prožitkem.
Náročnější zážitkové aktivity je třeba dobře promyslet a načasovat. Zásadní otázka zní: Co aktivitou sledujeme? Jaký je cíl? Přitom nosným prvkem každé zážitkové aktivity je její jedinečnost. Průběh nejde zcela naplánovat, je třeba být otevření změně. Dalším důležitým imperativem je dostatek času – jak na samotný průběh, tak na reflexi.
Při prožitkových aktivitách je důležitou fází sdělení pocitů, názorů a jejich rozbor. Můžeme si pomoci třemi stupni otázek:
Při těchto aktivitách je třeba sledovat celkovou atmosféru ve skupině i osobní psychologické naladění jednotlivých aktérů. Tyto metody mohou být pro některé žáky velmi náročné, což bychom jako pedagogové měli mít na paměti. (Existují i vícestupňové modely zážitkového učení – kromě zážitku a reflexe třístupňový model – zážitek – reflexe – plánování, čtyřstupňový model, tzv. Kolbův model – konkrétní zkušenost – ohlédnutí – zobecnění – aktivní zkoušení a další.)
Jako zážitkové aktivity můžeme vnímat i „ledolamky“ a rozehřívací aktivity na začátku lekce, které jsou pro práci s takovými tématy jako extremimus velmi vhodné. Potřebujeme totiž vytvořit bezpečné a uvolněné prostředí. Tyto aktivity nám pomáhají zlepšit vzájemné poznání účastníků kurzů nebo lekcí, pomáhají vytvořit bezpečnou a uvolněnou atmosféru, ve které se lépe překonávají komunikační bariéry a podporují empatii a spolupráci ve skupině. Pro pedagoga je sledování žáků při těchto aktivitách důležitým indikátorem případných problémů ve skupině nebo individuálních potřeb jednotlivců.
Pro rodiče i pedagoga se při řešení takového problému jedná o významnou otázku. Motiv, aby pedagog i rodiče usilovali o vzájemnou pomoc a podporu, je tak velmi silný. Ovšem silný bývá i motiv rodičů bránit své dítě a proti němu stojící motiv pedagoga docílit změny u žáka. Podstatné je, aby obě strany, rodiče i pedagog, měly zájem na změně. Rodič by vámi neměl být v žádném případě obviňován z toho, že za názory svého dítěte může výhradně on sám. Oproti tomu vy jako pedagog byste neměli připustit, že za názory žáka může jen a pouze prostředí školy, vliv vrstevníků či případně dalších osob se školou spojených. Na úvod je tedy důležité si ujasnit, jak vidí situaci rodiče a jak vy.
V případě, že rodiče jsou ochotni spolupracovat, cílem vašeho rozhovoru by měla být dohoda na tom, co jedna či druhá strana podnikne, aby se kontroverzní názory žáka staly tématem, o kterém mohou rodiče i vy se žákem bezpečně hovořit. Dohoda by měla obsahovat, co je v moci jedné či druhé strany, co a dokdy jedna či druhá strana udělají a jakým způsobem se budou navzájem informovat o výsledku. Úspěšná spolupráce s rodiči tkví v navázání vztahu s rodiči, ve kterém se nebudou cítit ohroženi, a v udržení jejich motivace pro to, aby se něco změnilo.
Nejnáročnější jsou situace, kdy rodiče s učiteli ani školou nespolupracují nebo přímo své dítě v extremistických postojích vychovávají či podporují. Zde můžeme doporučit důsledně konzistentní postoj učitele s častou sebereflexí. Ve vyhrocenějších situacích připomínání základních pravidel jednání a chování včetně dodržování školního řádu a právních předpisů, Listiny základních práv a svobod. Důležitá je práce s celou třídou a velká pozornost věnovaná tomu, jak třídní kolektiv sympatizanta extremismu vnímá. Velmi důležité je klima třídy a školy. I když máte pocit, že vaše práce v tomto případě nemá žádný efekt, je nutné vytrvat v jasně definovaném postoji, ale je třeba mít vždy na paměti, že se jedná o vyvíjejícího se jedince, který má možnosti změny. V případě, že dojde k porušení právního řádu, je třeba spolupracovat s policií a dalšími odborníky.
Můžete také navázat spolupráci s pedagogicko-psychologickou poradnou, která již často s rodinou dlouhodobě pracuje.
V České republice nejsou k dispozici intervenční specializovaná pracoviště pro řešení problematiky extremismu, xenofobie a intolerance mezi dítětem a rodičem či žákem a pedagogem. Dosud neexistuje ani propracovanější metodika, jak pracovat s žákem inklinujícím k extremistickým názorům. Svůj postup tak můžete konzultovat s kolegy v rámci supervizního setkání, můžete si sami začít získávat informace o podstatě toho či onoho extremistického hnutí, orientovat se ve filozofii, kterou to či ono hnutí vyznává, můžete konzultovat problém s pracovníky pedagogicko-psychologické poradny nebo pracovníky neziskových organizací, které se problémem extremismu zabývají. O pomoc můžete požádat i odborníky – mediátory, kteří se profesionálně zabývají interetnickou mediací. Uvedení odborníci a uvedená pracoviště se s extremismem, xenofobií a intolerancí v různé podobě a různých souvislostech setkávají, ale jednoznačný recept k eliminaci těchto jevů v okamžiku, kdy se plně projeví, nemají. Další informace o činnosti a ideologii různých extremistických skupin můžete načerpat na seminářích pořádaných různými neziskovými organizacemi (Asi-milovaní, Člověk v tísni, Imperativ, Multikulturní centrum, Židovské muzeum v Praze atp.).[1]
[1] Seznam organizací, na které se můžete obrátit s žádostí o pomoc nebo o poskytnutí podrobnějších informací o různých formách extremismu, najdete na webové stránce www.moznosti-demokracie.cz.
Článek je zpracován na základě metodické příručky Demokracie versus extremismus. Výchova k aktivnímu občanství. Metodická část. Kolektiv autorů, Praha: Asi-milovaní, 2013. ISBN 978-80-905551-1-2.
Třídílná publikace Demokracie versus extremismus. Výchova k aktivnímu občanství, je určena zejména pedagogům základních a středních škol, výchovným poradcům, metodikům prevence a dalším pedagogickým pracovníkům. Vyšla v srpnu 2013, je určena k bezplatné distribuci do škol, které nás o ni požádají, a je rovněž k dispozici volně je stažení ve formátu pdf na webu Možnosti demokracie.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Extremismus v České republice.
Ostatní články seriálu: