Neonacismus navazuje na ideje a reálnou politiku historického nacismu, tedy na politiku nacistického hnutí od konce první světové války a nacistického režimu v Německu a s ním kolaborujících subjektů. Historický nacismus byl charakteristický vůdcovským principem, rasistickým pojetím nadřazenosti árijských národů (zvláště germánských a německého národa), silným antisemitismem (který vyústil do holocaustu/šoa) a snahou o zajištění údajně nutného „životního prostoru“ („Lebensraum“), což vedlo k expanzivní válce. V rámci nacistického Německa, jím okupovaných územích i v kolaborantských režimech docházelo k rozsáhlým zločinům proti lidskosti.
Nacističtí aktéři druhé světové války, zvláště jednotky Zbraní SS (Waffen SS – Schutzstaffeln), jsou (resp. jejich idealizovaný obraz) vzorem i pro soudobé neonacisty, kteří v nich díky existenci zahraničních dobrovolnických jednotek vidí i předobraz soudobého bratrství „elity árijských národů“ (za něž se neonacisté považují). Některé neonacistické proudy se v současnosti hlásí k tzv. strasserismu, tedy proudu historického nacismu kolem bratrů Ota a Gregora Strasserových, který zdůrazňoval dělnickou a revoluční identitu nacismu a oponoval některým postupům Adolfa Hitlera (zvláště jeho spolupráci s velkokapitálem, konzervativními mocenskými složkami apod.).
Soudobí neonacisté se snaží kombinovat historické dědictví se soudobými taktickými a strategickými potřebami. Většinou již neprosazují dominanci germánských národů a upřednostňují širší pojetí nadřazenosti „bílých národů“ – tzv. hnutí bílé síly (white power movement). V situaci, kdy není k dispozici jasný celosvětový vůdce, se snaží hnutí udržovat v chodu v rámci decentralizovaných struktur (nazývaných odpor bez vůdce – „leaderless resistence“ či „svobodný nacionalismus“). Část hnutí je současně propojena s legálně působícími politickými stranami. V řadě případů se neonacisté uchylují k násilí a terorismu (v nejvýraznější míře v soudobém Rusku) (Laryš, Mareš 2011).
Neonacismus v českých zemích využívá jak celosvětové dědictví a soudobé zázemí tohoto fenoménu, tak i specifické tradice na domácím území. Jedná se zvláště o historické odkazy na sudetoněmecký nacionální socialismus, který se rozvíjel od počátku dvacátého století (tento proud má díky popularitě jeho „znovuobjeveného“ ideologa Rudolfa Junga u soudobých neonacistických myslitelů i aktuální celosvětový dopad), a na kolaboraci z období druhé světové války (včetně Dobrovolnické svatováclavské roty – Freiwilliger St-Wenzels-Sturm) (Mareš 2011b).
Již bezprostředně po válce působili nacionálně socialističtí jednotlivci i uskupení, navazující na kolaborantské struktury (Pejčoch 2011: 344), ať již v ČR nebo v emigraci (zvláště na území západních okupačních zón v Německu a Rakousku). Jejich vliv však byl brzy eliminován. Malé neonacistické mládežnické party existovaly v komunistickém období, od poloviny osmdesátých let se objevovaly neonacistické tendence i ve formující se skinheadské subkultuře.
Její výrazný rozvoj se uskutečnil až po pádu komunismu, přičemž na počátku devadesátých let byla neonacisticky orientovaná pouze část skinheadů (zvláště tzv. sudeťáci v pohraničí), jejich vliv však postupně sílil. V roce 1993 vznikla organizace Bohemia Hammer Skins (jako součást celosvětové sítě Hammerskins Nation), v roce 1995 pak její doposud dominantní roli převzala Blood & Honour Division Bohemia.
Na přelomu let 1998/1999 vznikl jako nová zastřešující struktura Národní odpor (NO), který byl inspirován strukturami svobodného nacionalismu z Německa. V tu dobu se část neonacistů seskupila i v občanském sdružení Národní aliance (NA), které bylo v roce 2000 rozpuštěno ministerstvem vnitra. Členové NO a NA se neúspěšně pokusili o průnik do stranické politiky v letech 2001–2002 prostřednictvím Národně-sociálního bloku a Pravé alternativy.
Neonacistické hnutí se opětovně politizovalo zhruba od přelomu let 2006/2007 a ještě výrazněji od počátku roku 2008 díky spolupráci Národního odporu a Autonomních nacionalistů (AN, nové organizační struktury, inspirované novými trendy z Německa) s Dělnickou stranou. Spolupráce vyvrcholila při protiromských nepokojích v Litvínově-Janově na podzim 2008. Dělnická strana byla v roce 2010 rozpuštěna.
Její členstvo přešlo z velké části do Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Ta má i nadále podporu části neonacistického spektra, prolnutí existuje i u občanského sdružení Dělnická mládež (DM). Část neonacistických elit je seskupena v uskupení Národní odpor, které vystupuje pod vlivem právních represí i jako Svobodný odpor (SO) či pouze Odpor, resp. se snaží být dominantní silou Hnutí Národního odporu, chápaného jako široká antisystémová platforma.
V rámci NO vznikla i Svobodná mládež, původně zřejmě zamýšlená jako další z krycích názvů či jako mládežnická organizace, která ale postupně nabyla dimenzi relativně samostatné struktury (symbolikou je však na NO a svobodný nacionalismus vázána, Svobodný odpor a Svobodná mládež mají i společný internetový portál). Jako ženská organizace spolupracující s NO působí Resistance Women Unity (RWU) (Mareš, Svoboda, Stehlík 2011: 19). Další neonacistickou strukturou jsou Autonomní nacionalisté, kteří mají několik lokálních buněk (jejich názory jsou prezentovány i na stránkách Revolta) (Mareš 2011b). Aktivita AN však v posledních letech ochabuje (část jejich dřívějších aktivistů podporuje neofašistické identitární hnutí). Na NO a AN jsou navázány i struktury podporující vězněné aktivisty (tzv. P. O. W.) anebo poskytující právní pomoc a rovněž struktury kampaně Anti-Antifa, namířené proti nepřátelům neonacistů. V NO vznikly i struktury zaměřené na transnacionální spolupráci, mj. Německo-český svaz přátel (Deutsch-Böhmischer Freudenkreis) anebo v širším kontextu evropského neonacismu a neofašismu činný Zentropa Klan Czechia. Část dřívějších aktivistů AN podporuje neofašistické hnutí Casa Pund a identitární hnutí.
Především internetovou prezentací je činná sekce Blood and Honour/Combat 18 Divison Bohemia, která se od NO, AN a DSSS distancuje (Mareš 2011b), její jádro bylo údajně rozbito policií na počátku roku 2012. Na území ČR působí ještě některé menší lokální skupiny, většina z nich však přešla pod struktury AN či NO. Specifickou roli (včetně propagační) má uskupení Radical Boys. V některých lokalitách (zvláště na Ostravsku) působí i bělošské etnické pouliční gangy (provázané i s kriminálním prostředím), které částečně využívají neonacistickou rétoriku a symboliku, již vyjadřují i v gangsta-rapových textech. Na internetu existuje několik blogů a individuálních internetových stránek českého původu podporujících neonacismus.
Určitý význam pro neonacistickou scénu mají i domácí hudební white power skupiny, i když je již menší, než tomu bylo v devadesátých letech a na počátku první dekády. Za současné reprezentanty white power music je možné považovat např. skupiny Adler, Devils Guard, Silesian Divison, Sigmundur, Nomisterion, Fascist Aggresive, Bohemia, Legion S, Fema, Florian Geyer a další (Mareš 2011b). Část neonacistické scény se v roce 2011 zapojila do tanečních performancí v rámci stylu hardbass (Bezpečnostní informační služba 2011).
V subkulturní sféře neonacismus ovlivňuje stále část skinheads (i když elita neonacistické scény již několik let vyzývá k opuštění skinheadské image, kterou považuje za zdiskreditovanou, Autonomní nacionalisté prosazují oblečení ve stylu černého bloku/black bloc) a fotbalových chuligánů. Malou, ale etablovanou scénou je nacionálně socialistický black metal (NSBM) a pagan metal, jehož někteří aktivisté jsou činní i v religiózních neopohanských a okultních uskupeních (Mareš 2011c). Neonacisté se vyskytují i v militaria scéně (v klubech vojenské historie, military airsoftu a military paintballu a mezi tzv. „detektoráři“), jedná se však o velmi malou část lidí v tomto prostředí (Mareš 2012: 172). Neonacisté infiltrovali i část scény úpolových a bojových sportů v ČR, zde se však jedná o činnost ve prospěch některých z výše uvedených standardních politických uskupení (např. určitý klub je tvořen převážně aktivisty Svobodného odporu).
V noci z 18. 4. na 19. 4. 2009 zaútočila skupina čtyř útočníků, kteří se hlásili k neonacistickému hnutí, na dům obývaný romskou rodinou v obci Vítkov v okrese Opava. Podle soudu se chtěli zviditelnit provedením větší akce před 120. výročím narození Adolfa Hitlera (toto výročí připadlo na 20. 4. 2009). Jeden z útočníků, J. L., vytipoval na základě znalostí místních poměrů uvedený dům a následně k němu spolu se třemi spolupachateli (D. V., J. L., I. M., V. C.) přijeli osobním vozem. Tři z nich pak na dům zaútočili zápalnými lahvemi, přičemž hořícím benzínem byla potřísněna tehdy dvouletá Natálie S., která utrpěla popáleniny na 77 % povrchu těla a popáleniny horních cest dýchacích. Zranění má doživotní následky. Popáleno bylo i několik dalších osob, které v domě v době útoku pobývaly (Krajský soud v Ostravě 2010: 2-4).
Podle soudu se pachatelé „dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtili, a takový čin spáchali na více osobách, zvlášť surovým a trýznivým způsobem, na osobách mladších než patnáct let a pro jejich příslušnost k etnické skupině, jehož se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestního činu nedošlo“ (Krajský soud v Ostravě 2010: 2-4).
Byli odsouzeni za trestné činy vraždy ve stadiu pokusu a několik dalších trestných činů, a to J. L. a D. V. na 22 let odnětí svobody a I. M. a V. C. na 20 let odnětí svobody (Vrchní soud v Olomouci 2011: 1-2). Obžalovaní jsou podle soudu povinni nahradit škodu a nerozdílně zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně částku 7 449 359 Kč a nezletilé Natálii K. částku 9 405 200 Kč, menší částky pak i dalším poškozeným (Krajský soud v Ostravě: 6).
Čtyři útočníci se delší dobu pohybovali v neonacistickém prostředí (zřejmě patřili k Autonomním nacionalistům Bruntálsko i širším strukturám NO) a navštěvovali různé pravicově extremistické akce (včetně demonstrací Dělnické strany). Někteří z nich byli již předtím soudně trestáni, v případě J. L. přitom jednou nešlo o propagační či násilný delikt související bezprostředně s pravicovým extremismem, ale o úvěrový podvod (Krajský soud v Ostravě 2010: 67). V části neonacistického hnutí jsou chápáni jako mučedníci (na jejich podporu jsou psány oslavné nápisy či zpívány primitivní popěvky, urážející i popálenou Natálku). U velké části české veřejnosti vyvolal čin ve Vítkově odpor a vedl tehdejší vládu k zintenzivnění protiextremistické politiky vůči neonacismu.
Mareš, M. – Svoboda, I. – Stehlík, E.: Extremismus jako bezpečnostní hrozba, Ministerstvo obrany ČR, OKP, Praha 2011
Mareš, M.: Legacy of the Extreme Right on the Czech Territory. Paper for the Conference „The Radical Right in East Central Europe: Yesterday and Today“, 5 October 2011, Central European University, Friderich Ebert Stiftung, Budapest 2011b
Pejčoch, I.: Fašismus v českých zemích 1922–1945. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě. Academia, Praha 2011
Bezpečnostní informační služba: Informace BIS o vývoji na extremistické scéně ve 2. čtvrtletí roku 2011. http://www.mvcr.cz/clanek/bezpecnostni-hrozby-337414.aspx?q=Y2hudW09NA%3d%3d [cit. 16. 10. 2011]
Mareš, M.: Politické a kriminologické pojetí extremismu. Prezentace pro Policii ČR, Vyšší policejní škola MV ČR v Brně, Brno 2011c
Krajský soud v Ostravě: 32T 2/2010/-4163, 2010
Vrchní soud v Olomouci: 6 To 19/2011-4377, 2011
Článek je zpracován na základě metodické příručky Demokracie versus extremismus. Výchova k aktivnímu občanství. Teoretická část. Kolektiv autorů, Praha: Asi-milovaní, 2013. ISBN 978-80-905551-0-5.
Třídílná publikace Demokracie versus extremismus. Výchova k aktivnímu občanství, je určena zejména pedagogům základních a středních škol, výchovným poradcům, metodikům prevence a dalším pedagogickým pracovníkům. Vyšla v srpnu 2013, je určena k bezplatné distribuci do škol, které nás o ni požádají, a je rovněž k dispozici volně je stažení ve formátu pdf na webu Možnosti demokracie.
Článek je publikován pod licencí Creative Commons BY-NC-ND 3.0 (Uveďte autora-Neužívejte komerčně-Nezasahujte do díla) .
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Extremismus v České republice.
Ostatní články seriálu:
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
