Na začátku tohoto příběhu jsme stáli dva a před námi úkol: seznámit žáky druhého stupně ZŠ se širokým a složitým tématem udržitelná spotřeba za předem nastavených podmínek.
A tak jsme se sešli a začali se ptát: Jak téma uchopíme? Co udělat pro to, aby to žáky bavilo? A aby to byl skutečně projekt, jak má být?
Jak jsme nad tím tak diskutovali a zjišťovali si o tématu víc a víc informací, přišli jsme na to, že téma udržitelná spotřeba je široké jako noční obloha; že pokud chceme, může se rozkošatit jako strom s tisíci větvemi a že v něm lze najít souvislosti mezi téměř čímkoliv.
Pak jsme objevili film Příběh věcí, ve kterém je ukázána „životní cesta“ iPodu, která by mohla být jednoduše a schematicky znázorněna takto: těžba zdrojů – cesta zdrojů do továrny – výroba v továrně – cesta ke spotřebiteli / nakupování v supermarketech – vyhození na skládku / do spalovny…
Film nás inspiroval do té míry, že jsme se na jeho základě rozhodli zvolit stejný postup vzdělávání v udržitelné spotřebě. Vytvořili jsme tedy program, jehož záměrem bylo žákům předat toto poselství:
Milé děti! Tím, že často spotřebováváme až příliš mnoho věcí, ovlivňujeme životní prostředí kolem nás, a tak v průběhu celé životní cesty výrobku (např. kartáčku, mobilu nebo trička) v konečném důsledku dochází např. k nadměrnému kácení deštných pralesů, úniku velkého množství nebezpečných látek do ovzduší apod. Tím, že budeme bez rozmyslu nakupovat nové a nové věci, bude docházet k negativnímu ovlivňování životního prostředí na této planetě či vyčerpávání přírodních zdrojů, které na této planetě jsou. Ten, kdo určuje, jak moc se bude na naší planetě spotřebovávat, není nikdo jiný než my – spotřebitelé. Abychom si dané výrobky (které často vůbec nepotřebujeme) koupili, jsme ovlivňováni zejména reklamami. Smyslem tedy není rovnou přestat spotřebovávat, ale předtím, než si něco koupím, se zamyslet nad tím, proč si tu věc chci koupit a zdali ji vůbec potřebuji, když vím, co všechno předcházelo tomu, než se do obchodu dostala. A ted’, když víte, jakou sílu mají reklamy, bude vaším úkolem na toto téma reklamu vytvořit. Protože spousta lidí toto všechno vůbec neví a můžou se to díky plakátu/klipu/akci žáků nějak dozvědět.
A poté jsme se vydali na svou první školu.
A zjistili jsme, že to nebude tak jednoduché.
Žáci nechtěli spolupracovat – ani s lektory, ani mezi sebou. Informace z programu je nebavily, na žádné setkání s lektory se netěšili, „třískala“ s nimi puberta ze strany na stranu a snad je zaujalo pouze to, když si hráli na týmové role. To se totiž dozvídali něco o sobě. A na konci toho všeho se nás ptali: „Proč to máme dělat?“ „Proč nás do toho nutíte?“ A my nevěděli, co na to odpovědět.
Protože jsme si tuto základní otázku – jaký má být smysl celého projektu – na samém začátku zkrátka důrazně nepoložili.
A tak nezbývalo nic jiného, než celý program, včetně lektorování, náležitě reflektovat. Vycházeli jsme při tom z toho, že problém a jeho řešení spočívá hlavně v nás samotných, protože jsme věděli, že kdybychom hledali problém v žácích (i když si třeba zrovna prochází pubertou, ve které je většinou obtížné je něčemu naučit), tak bychom moc daleko nedošli.
Reflexi jsme provedli opravdu důkladně – pojmenovali jsme si věci/problémy co nejkonkrétněji a důkladně jsme se věnovali všem jejím částem. Tedy tomu, co se nám povedlo a na čem můžeme stavět v dalších hodinách, dále tomu, co se naopak nepovedlo (tato část byla nejvíce náročná), a nakonec i tomu, co zlepšit do příště.
A proto jsme se rozhodli:
Téma mobil jsme nejprve mapovali v aktivitách, během kterých jsme měli snahu využít co nejvíce různých metod, jako jsou např. metody kritického myšlení. Z tohoto mapování pak měl vzejít samostatný projekt žáků zaměřený na to, aby na problematiku mobilů zajímavým a kreativním způsobem upozornili veřejnost, svoje spolužáky ve škole apod. To měl být také kýžený produkt projektové výuky.
Při sestavování programu jsme vycházeli z následujících úvah:
„Když si o mobilu, který používám často, zjistím hodně informací, které s ním souvisí a zároveň s tím si i pojmenuji, proč jej mám rád a proč jej chci používat, tak se pak můžu minimálně rozhodovat uvědoměleji. Nejde nám o to, vést žáky k tomu, aby něco nepoužívali. Chceme je dovést k přemýšlení o tom, jestli skutečně potřebují každé dva roky nový mobil, když vědí, jaké má dopady na ŽP, a také o tom, zdali existuje alternativa. Principiálně je to pak možné přenést dál – na nákup bavlněného trika či bundy apod.“
Z těchto úvah pak vznikl následující záměr a cíle:
Na příkladu mobilu představit žákům životní cestu běžně užívaných produktů se všemi důsledky (s důrazem na environmentální souvislosti).
OSV
EV
MV
Za důležitou součást tvorby programu jsme považovali klást si otázky obsahující např. obavy z neúspěchu programu u žáků atp. Odpovědi nám pak pomohly tvorbu programu usměrnit a přemýšlet více o aktivitách, které by žáky zaujaly:
Proč by to žáky mělo zajímat?
Co je smyslem celé jejich projektové práce a proč by to měli dělat?
Co se při tom žáci naučí?
Jak s nimi téma souvisí a k čemu jim to bude?
Co může být překážkou – důvodem, že žáci projekt neudělají?
Proč zrovna mobil?
Čím žáky motivovat?
A tak vznikl program, který měl následující strukturu:
1. setkání = 5–6 VH; z toho 3–4 VH mapováno téma mobilní telefon a 1–2 VH kompletace společného produktu (rozdělení do skupin, vymýšlení a plánování; rozdělení rolí a tvorba produktu).
2. setkání (cca za týden až 14 dnů) = 2 VH reflexe celého projektu.
A vyrazili jsme do další školy.
Stručně řečeno: „Šlo to.“ Žáky bavilo rozebírat mobil a podívat se na to, jak vypadá uvnitř. Zjistili, z čeho jsou jednotlivé součásti a jaký dopad má jejich výroba na životní prostředí, co se dá dělat s mobilem, když už jej nepotřebujeme. Dozvěděli se tak mnoho ohromujících informací a souvislostí, o kterých neměli dosud tušení, a ty pak mohli předat dál jakýmkoliv kreativním způsobem. Ale také se v průběhu jednotlivých hodin ukázalo, že obsahová část je moc dlouhá, zdá se, že točení se kolem jednoho tématu žákům moc nesvědčí. A také, že reflektovat práci v odstupu dvou týdnů je příliš pozdě, protože žáci si těžko vzpomínají, co vlastně prožívali.
Po reflexi jednotlivých hodin jsme program pro třetí školu obsahově ještě více zkrátili, na vlastní tvorbu produktu měli žáci více než 2 VH a nejpozději do týdne společný produkt oslavili při sklence moštu. A i když se v některých fázích projektu žáci hádali, mají dnes v v jedné ze škol sběrný koš na mobilní telefony a žáci v nižších ročnících se mohou od starších učit z vytvořených výukových pomůcek o tom, z čeho se mobilní telefon skládá…
|
|
Článek je zpracován na základě metodické příručky Cesta za žákovskými projekty vzniklé v projektu Klíčový rok. Kolektiv autorů, Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2013. ISBN 978-80-905502-0-9. |
 |
| Projekt je podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR. |
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Udržitelná spotřeba.
Ostatní články seriálu:
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
