Pomáhat nejslabším

„Fredy dbal vždycky na to, abychom my děti i starší vždycky byli hrdí na svoji důstojnost a to bylo v Osvětimi něco mimořádného“.

Zuzana Růžičková[1]

Klíčové otázky

• Jaký smysl mělo cvičit každé ráno před kasárnami v Terezíně?
• Proč se trápit udržováním pořádku a čistoty, když se zdá, že vše ztratilo smysl?
• K čemu se učit zeměpis, latinu, poslouchat o literatuře v osvětimském táboře smrti?

Úvod

Pachatelé holocaustu usilovali od prvních protižidovských nařízení ve třicátých letech dvacátého století až do posledních dnů v táborech smrti o to, aby své oběti zbavili lidské důstojnosti – aby jim odepřeli ty nejběžnější lidské svobody, aby je ponížili, vystrašili a v konečné fázi i poštvali jednoho proti druhému. Snad si chtěli potvrdit nesmyslnou teorii o podřadných rasách, snad chtěli vidět Židy ubohé, zlomené, bez hrdosti, neschopné čelit osudu. Možná také chtěli předejít možným projevům solidarity s pronásledovanými. V mnohých případech se jim to podařilo, známe však také mnoho příběhů lidí, kteří se nenechali zlomit. Ať již jde o židovské vojáky bojující v zahraničních armádách proti fašismu, o lidi, kteří nenastoupili do transportu a ukrývali se po celou válku, o ty, kterým se podařilo uprchnout z ghett a koncentračních táborů nebo dokonce o zoufalé, ale hrdé povstalce v ghettech a táborech smrti. Jiným příkladem takové nezdolnosti je i příběh Fredyho Hirsche, jeho spolupracovníků a dětí, o něž se starali. 

Alfred (Fredy) Hirsch se narodil 11. února 1916 v Cáchách, německém městě blízko hranic s Belgií a Holandskem. Jeho otec zemřel, když bylo Fredymu deset let, a matka se o něj a jeho o dva roky staršího bratra starala sama. Oba bratři byli dobří sportovci a od chlapeckých let také členové židovského skautského oddílu. Fredyho bratr Paul se později stal rabínem, Fredy ovšem pro náboženství příliš pochopení neměl. Rodina se po nástupu nacistů k moci rozdělila. Paul s matkou a jejím přítelem odešli do Bolívie, Fredy ale odejít nechtěl. Stal se nadšeným sionistou[2] a věnoval se mládeži jako trenér v Makkabi Hacair[3]. Vychovávat mládež k židovskému vlastenectví, zušlechťovat ji fyzicky i duševně a připravovat ji na pionýrskou práci v nové vlasti, v Palestině, se stalo smyslem Fredyho života. V roce 1935 uprchl Fredy Hirsch před nacistickým pronásledováním Židů a homosexuálů do Československa. Tam pokračoval v činnosti české a moravské pobočky Makkabi Hacair a byl aktivním členem i dalších sionistických organizací. Pro děti pořádal letní tábory v Bezpráví na Ústeckoorlicku, na které mnozí přeživší s láskou vzpomínají. Nemálo dětí z Fredyho předválečných oddílů se podařilo včas zachránit před osudem těch, které zůstaly – odjely do Palestiny, také do Dánska, odkud přes Švédsko unikly. Na začátku války byl Fredy Hirsch zaměstnán především organizací programu pro pražské židovské děti na Hagiboru – jediném místě, kromě židovských hřbitovů, kde směly trávit svůj volný čas. V prosinci 1941 byl Fredy Hirsch mezi prvními transportovanými do ghetta v Terezíně. Od počátku svého věznění se ujal péče o mládež a snažil se ulehčit jí její těžký osud. Tuto roli také s velkým nasazením téměř dva roky plnil, až do září 1943, kdy byl spolu s pěti tisíci terezínskými vězni transportován do tábora smrti v Osvětimi-Birkenau. Tam následujících šest měsíců pokračoval Fredy Hirsch v tzv. rodinném táboře terezínských vězňů ve své práci, v materiálních a duševních podmínkách, ve kterých se špatně dalo přežít, natož pečovat o mládež. Až do 8. března roku 1944, kdy nacisté 3792 lidí z tohoto tábora zavraždili v plynových komorách a spálili v táborových krematoriích. Spolu s nimi i Fredyho Hirsche, který však několik hodin předtím požil nadměrné množství tišících léků. Nad jeho smrtí dodnes visí otazníky. Spáchal snad sebevraždu v okamžiku, kdy neunesl tíhu rozhodnutí, zda se postavit do čela vzpoury, která by nutně vedla k hromadné smrti všech dětí, které měl na starost? Nebo mu byl jed podán lékaři, kteří se obávali, že by právě takovou vzpouru rozpoutal? To se pravděpodobně nikdy nedovíme. Ať je to jakkoli, zemřel tehdy člověk, který všechnu svoji lásku a dovednosti věnoval v těžkém období ochraně a péči o ty nejslabší, jak říkají Židé cadik – člověk dobrý a spravedlivý.

V následující lekci se budeme prostřednictvím vzpomínek těch, kteří přežili, zabývat otázkami smyslu práce Fredyho Hirsche a dalších dětských vychovatelů v Terezíně a Osvětimi. K čemu je výchova a vzdělávání v době, kdy fyzicky nesmírně strádáme a kdy je naše budoucnost v nejlepším případě nejistá?

Metodická část:

• Lekci začněte položením klíčových otázek:
• Jaký smysl mělo cvičit každé ráno před kasárnami v Terezíně?
• Proč se trápit udržováním pořádku a čistoty, když se zdá, že vše ztratilo smysl?
• K čemu se učit zeměpis, latinu, poslouchat o literatuře v osvětimském táboře smrti?

Otázky mohou být napsané na tabuli, na flipchartu nebo promítnuty projektorem. Vyzvěte žáky, aby se nad nimi krátce zamysleli. Umožněte krátkou diskusi a neodmítejte žádný názor a pohled na věc. Odpovědi žáků i jejich případné otázky můžete zaznamenat a později se k nim vrátit.

• Pokračujte přečtením úvodního textu. Podle svých zkušeností zvolte způsob, kterým ho přečtete (společně nahlas, každý sám, jeden čtenář…)  Podle vašich zvyklostí, potřeby a časových možností můžete položit žákům otázky, testující pozorné čtení, případně na tabuli společně vytvořit stručný heslovitý přehled životopisných informací o Fredy Hirschovi.

1. Rozdělte žáky na pracovní skupiny, ideálně po 6 členech, budou-li skupiny méně početné, někteří členové budou pracovat se dvěma texty. Poskytněte každé skupině sadu pracovních textů 1-6. Podle svých zkušeností navrhněte žákům strategii studia: Každý jeden (v případě šestičlenných skupin) může prostudovat jeden z textů a později o něm podat zprávu ostatním, stejně tak může celá skupina postupně prostudovat všechny texty a pracovat společně. Každý text je tvořen úvodem, který zasazuje do historického kontextu vzpomínku pamětníka/pamětnice, která následuje a je pro práci klíčová. První tři a poslední tři texty mají vždy stejné úvody, v případě, že bude skupina pracovat společně, stačí tedy přečíst pouze úvod textu č. 1 a č. 4. U každého textu ať se žáci snaží mimo jiné zjistit, co bylo cílem péče, výchovy, vzdělávání dětí v situaci, na kterou pamětník/pamětnice vzpomíná. Jednotlivé cíle žáci následně společně pojmenují. Heslovitý seznam těchto cílů/smyslů/motivů bude výstupem práce skupiny a může být písemně zpracován např. na list papíru A3. Výsledky práce viditelně umístěte v učebně.
2. Poskytněte nyní žákům následující text, můžete ho přečíst, napsat na tabuli, promítnout projektorem:

 „Při diskusích o výchově dětí v Terezíně a rodinném táboře, které se konaly v rámci ročních setkání bývalých vězňů v Izraeli, padla také otázka, zda místo výchovy k lidským hodnotám, ke kamarádství, k spolužití neměli vychovatelé spíš učit děti krást, lhát, šidit, aby se zachránily. […]“[4]

Položte žákům následující otázku: Jak byste na základě předchozího studia vzpomínek pamětnic/pamětníků na tuto otázku odpověděli? Požádejte každou skupinu o vytvoření minimálně tří možných reakcí, která zapíší písemně a přidají k pracovnímu listu s cíli vzdělávání.

• Závěrečnou diskusi uveďte znovu přečtením klíčových otázek z úvodu lekce. Požádejte žáky, aby přečetli některé z odpovědí, které vytvořili. Zeptejte se na nejsilnější momenty ze vzpomínek, nechte zaznít otázky, které dětem zůstávají na mysli.
• Jste-li na to zvyklí, poskytněte žákům čas na písemnou reflexi lekce do jejich deníků.