Problematice antonym nebývá často věnována náležitá pozornost, a to nejen z hlediska lexikálního, ale ani z hlediska stylistického, i když při psaných i mluvených projevech mají antonyma své významné místo. Existuje poměrně málo vhodných informačních zdrojů, které by na tuto problematiku blíže upozornily. Speciální slovníky antonym vycházejí pouze v některých jazycích, jako příklad můžeme uvést polský Słownik antonimów (1998). Avšak i tyto slovníky zpracovávají pouze základní slovní zásobu příslušného jazyka. Předkládáme proto několik námětů, jež mohou přispět k bližšímu seznámení s problematikou antonym i k rozvoji mezipředmětových vztahů.
Mnoho dvojic slov je v lidské mysli velmi těsně spojeno, neboť je poznáváme již od dětství. Víme, že voda je teplá nebo studená, že někdo je hodný a jiný zase zlý. Antonym se využívá k vyjádření protikladu, př. rub a líc, světlo a tma, život a smrt, válka a mír aj., a některé z těchto protikladů jsou už lexikalizované.
Ne každé slovo je členem antonymní dvojice a k různým významům slov existují různá antonyma, př. ke slovu pravý existují antonyma levý, falešný, podvržený (rukopis), ke slovu dobrý (člověk) existují antonyma špatný nebo zlý (člověk), ke slovu hladký existují podle kontextu antonyma hrubý nebo drsný apod. Zajímavé je i to, že z antonymie bývá vylučována předpona ne-, neboť obvykle popírá jen slovo kladné, př. nalít – nenalít. Antonymní dvojice v pravém slova smyslu by musela znít nalít – vylít. Antonymní protějšek nelze vytvořit ke každému termínu, př. k pojmu reálné číslo neznamená antonymum hovorový výraz nereálné číslo (ve smyslu „číslo, které nepřichází v úvahu”). Nelze rovněž uvést k hodinářskému termínu nepokoj antonymum pokoj, neexistuje adekvátní protějšek k termínům negativ, negatron aj. Rovněž dvojice český – nečeský, sklo – nesklo nejsou ve svém významu vlastně antonyma.
V aktuálním užití vstupují do protikladu slova, která v jiných případech antonymy nebývají. Máme na mysli například konfrontaci obrazných významů v uměleckém stylu, př. plamen – vítr, krev – mléko aj. Antonyma aktualizují v uměleckém stylu výpověď, vyjadřuje se jimi hyperbola (tloukl ho hlava nehlava), antiteze (mladost – radost, staroba – choroba), na antonymii je založen oxymoron (veřejné tajemství), litotes (není to nejhorší.), antifráze (láska na poslední pohled), ironie, která bývá v mluveném projevu vyjádřena intonací, př. Ty jsi to spravil! To je pěkné nadělení!
V psaném projevu můžeme dát slovo do uvozovek, př. To je „vynikající odborník” (je neodborník). V oblasti hovorového stylu patří k antonymním dvojicím ustálená spojení, př. sliboval hory doly, myslím na něho ve dne v noci, šel cestou necestou, pomalu dál dojdeš aj., antonyma se mohou spojovat pro označení úhrnu, př. mladí staří, pán nepán (tj. všichni); vstávající lehajíc (tj. vždy) aj. Antonymní povahu mají rovněž frazeologické obraty (klímat – tlouct špačky; zůstat – vzít do zaječích).
V opozičním vztahu jsou slova často tak pevně spojena, že se nám okamžitě vybavují a mohou se stát námětem pro různé jazykové hry. Uvedeme-li slovo láska, vybaví se nám obvykle nenávist, obdobně dvojice slov pracovat – zahálet, jemný – hrubý aj. Uvedené příklady nelze automaticky aplikovat na případy další. Můžeme si položit otázku, zda lze vytvořit antonymum ke slovu moudrý. Asi to nebude jednoduché, neboť slovo hloupý, už existuje ve dvojici hloupý – chytrý. Moudrý člověk je chytrý, avšak chytrý člověk nemusí být moudrý. Obtížně najdeme vhodné antonymum, i kdybychom vybírali ze slov dalších.
K obdobné situaci dospějeme, pokud se zamyslíme nad škálou barev. Dvě krajnosti barev existují v případě černý – bílý, ale oproti tomu máme jen zelený, hnědý, modrý aj. Pouze v lidové poezii se někdy staví do protikladu i barvy, př. zelené lesy – černé lesy. Lidová píseň, která zpívá o lese, uvádí zelený les, avšak neméně častý je protiklad černý les, spojený například s pohádkami. V černém lese zabloudili nejen Mařenka a Jeníček, ale potkala v něm také Karkulka zlého vlka a do černého lesa zavedl myslivec Sněhurku. Pokud však lidová poezie hovoří o háji, je spojen s adjektivem zelený (Pásla ovečky v zeleném háječku, pásla ovečky v černém lese...; Hej haj, zelený háj... Hájku, háječku, hájku zelený...). Můžeme proto vzít v úvahu i dvojici zelený háj – černý les.
Jak jsme již uvedli, některá slova nemají v našem jazyce své protějšky, př. nebožtík, nevrlec, nezdara, neurvalec, nešika, nejapný, nevraživý, nepřeberný apod. Uvedených slov využívají mnohdy i naši spisovatelé (př. M. Horníček) a jejich vzor může motivovat k slohovém využití i naše žáky.
K rozvoji slovní zásoby žáků přispějeme, jestliže spojíme poznatky o antonymech s poznatky o synonymii. Osvědčilo se nám cvičení, v němž měli respondenti tvořit k uvedeným výrazům synonymní pojmenování, avšak ze záporných antonym, př. statečný – bojácný – nebojácný; smutný – veselý – neveselý apod.
Pro hlubší poznání systému jazyka i terminologické problematiky doporučujeme častěji pracovat s antonymy. Velmi přínosné je vytvořit si vlastní databází, popřípadě databázový systém, který bude obsahovat například slovník odborných antonymních termínů určitého oboru, slovník antonymních předpon a výklad jejich významu, popřípadě slovník synonymních antonymických předpon. Autor takového materiálu by měl možnost otevřený databázový systém stále rozšiřovat a aktualizovat, jeho součástí by se staly termíny získané excerpcí z pramenů, dokumentů příslušného oboru (monografie, učebnice, studie, standardním způsobem editované odborné encyklopedie, odborné výkladové slovníky, terminologické normy aj.).
Zvláštní pozornost bude třeba věnovat neologismům, neboť někdy (především u slov cizího původu) váháme nad spisovnou výslovností, nad použitím alternativních dublet, nad tím, zda jde o slovo slangové či hovorové apod. Uvedená pomůcka by mohla přispět k probuzení zájmu o problematiku, ale také pomoci rozšířit slovní zásobu žáků.
ČECHOVÁ, M. a CHLOUPEK, J. et. al. Stylistika současné češtiny. Praha : ISV, 1997. ISBN 80-85866-21-8.
Čeština všední i nevšední. Praha : ČSAV, 1972, 489 s. Bez ISBN.
DĄBRÓWKA, A. a GELLER, E. Słownik antonimów. Warszawa : „Świat Książki”, 1998. ISBN 83-7129-993-1.
HAUSER. P. Nauka o slovní zásobě. Praha : SPN, 1980. Bez ISBN.
JELÍNEK, J. a STYBLÍK, V. Čtení o českém jazyku. Praha : SPN, 1971, Bez ISBN.
KROBOTOVÁ, M. Úvod do české stylistiky. Olomouc : Vydavatelství UP, 2001. ISBN 80-244-0315-3.
KROBOTOVÁ, M. a STOFFA, J. Využití aktuálních terminologických problémů v českém jazyce. In Sborník
prací z mezinárodní konference konané ve dnech 12–13. 4. 2007 na Pedagogické fakultě UP v Olomouci.
Olomouc : Pedagogická fakulta UP, 2007, s.166-170. ISBN 978-80-244-1947-3.
KROBOTOVÁ, M. Cvičení z české stylistiky. Olomouc : Vydavatelství UP, 2003. ISBN 80-244-0608-X.
STOFFA, J. Terminológia v technickej výchove. 2. opr. a dopl. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. ISBN 80-244-0139-8.
STOFFA, J. a KROBOTOVÁ, M. Problematika neologismů v technické terminologii. In Modernizace výuky v technicky orientovaných oborech a předmětech. Sborník mezinárodní konference. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci. Pedagogická fakulta, 2002, s. 73-76. ISBN 80-7198-531-7.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.