Emoce jako nezávislý hodnotící systém reagující na subjektivně významné podněty hrají v životě člověka důležitou motivační a aktivizační roli. I ve školní výuce je s nimi třeba počítat a rozvíjet cíleně schopnosti jejich vnímání, chápání a regulování. Zejména proto, že ovlivňují pomocí fyziologických mechanismů nejen psychický, ale i fyzický stav. Žáci jsou v tomto smyslu mnohem zranitelnější než dospělí, z toho důvodu, že často nedokáží své pocity správně identifikovat a pracovat s nimi (ostatně ani mnoho dospělých to neumí). Protože žijí do velké míry daným okamžikem a nemají dostatek zkušeností a nadhledu, bývají aktuálními pocity zcela zahlceni, přičemž nevidí cestu ven.
K tomu se připojuje i fakt, že s nimi o pocitech často nikdo nemluví, nemají jazykový aparát k jejich popisu a v horším případě jsou za projevy emocí i sankcionovány (výsměch, tresty).
Samozřejmě není možné, aby člověk žijící ve společnosti jiných lidí vždy bez obalu projevoval své emoce, ale základní myšlenkou, kterou je potřeba vštípit žákům, je, že jejich pocity jsou zcela legitimní a mají na ně právo, jen se s nimi musí naučit zacházet takovým způsobem, aby jejich projevy neměly nepříznivé důsledky pro ně a okolí.
To, že se žáci naučí chápat emoce a mluvit o nich, není důležité jen pro psychohygienu a možnost autoregulace, ale umožní to např. i učiteli, rodiči nebo vrstevníkům lepší pochopení činů žáka a tedy i odpovídající reakci na ně – např. je podstatný rozdíl, zda neodpovídá na otázky, protože se nenaučil látku nebo proto, že je ochromený strachem.
Potlačování hněvu může mít opravdu katastrofické následky – od náhlého nekontrolovatelného výbuchu agresivity, přes hněv zaměřený proti sobě (autodestruktivní chování), hněv obrácený proti obětnímu beránkovi (šikana) až po zobecněné potlačování všech pocitů včetně radosti, zvědavosti, lásky atd. Navíc se může potlačování promítnout do vzniku psychické či fyziologické poruchy (deprese, úzkosti, žaludeční vředy, bolesti hlavy a další).
Agresivita je v každém člověku. Dnes se často uvádí, že žáci jsou čím dál agresivnější, a to už ve školce a na prvním stupni. Nedokážu odpovědět na otázku, zda je to pravda ani čím je to způsobeno, pro mne jako pedagoga je důležité, že se s tím dá něco dělat.
Další citlivou oblastí jsou pocity viny a studu. Vzhledem k tomu, že podle Ericksona i některých dalších psychologů jde o kritické období formování sebevědomí, je nesmírně důležité, aby učitel v žádném případě nezesměšňoval žáka a jeho snahy a dával si pozor, aby hodnotil chování žáka a ne žáka samotného. Už od počátku školní docházky je třeba k tomu vést i žáky. Tím, že žákovi umožníme (např. v komunitním kruhu, ale i jindy), aby mohl volně a beze strachu ze zesměšnění nebo trestu vyjádřit své názory, otázky, pocity a že mu zprostředkujeme poznání, že chybovat je lidské, pokládáme základní kameny pro vývoj zdravého sebevědomí.
Důležité je i rozpoznávat podle určitých projevů pocity druhých a učit žáky empatii. V tomto ohledu jsou mezi žáky poměrně značné rozdíly. Někteří jsou, ať už díky přirozenému nadání či vlivem výchovy, schopni už v tomto věku poměrně přesného vcítění se do ostatních, jiní (hodně zřetelné to je u žáků s ADHD) toho nejsou schopni téměř vůbec.
Rozvíjet empatii je nelehký proces, ale alespoň elementární orientace je možné docílit (přes rozpoznávání vlastních pocitů, práci s příběhy až po aktivity zaměřené cíleně na empatii).
Stejně jako potlačování emocí může být nebezpečný i opačný pól, kdy se člověk nechá emocemi zahltit a nedokáže je dostat pod kontrolu. Asi nejproblematičtější emocí z hlediska výchovy jsou projevy hněvu a agrese. Může jít ovšem i o další pocity. Proto je velice zapotřebí naučit s nimi žáky pracovat.
Významným zdrojem emočních podnětů jsou sociální vztahy, a to jak s autoritami dospělými, tak s vrstevníky. Jelikož se žák snaží dokázat svou cenu, potřebuje k tomu uznání druhých. Toho se může snažit dosáhnout za různou cenu. Při neúspěchu, zejména opakovaném v určitém úkolu či sociální situaci, se tyto mohou stát pro žáka významným zdrojem nepříjemných pocitů (strach, úkost, stud, vztek).
Je dobré naučit žáky vnímat i tyto negativní emoce jako něco legitimního a konfrontovat jejich pocity s pocity a zkušenostmi ostatních. Od poznání a připuštění si těchto pocitů vede cesta k tomu, naučit žáky ovládat se a vyjadřovat své pocity a potřeby nezraňující formou (souvislost s duševní hygienou, komunikačními dovednostmi, morálkou).
Zvýšená emoční stabilita a odolnost vůči zátěži jsou součástí dosažené školní zralosti. Jde tedy především o výsledek procesu zrání. Žáci jsou vyrovnanější a neprojevují se u nich obvykle větší výkyvy nálad.
Převažuje pozitivní a optimistické ladění. Projevuje se to například v obecné sebedůvěře žáků, že určitý úkol zvládnou (a to i když tato víra není reálně ničím podložena). To je velká výhoda pro učení, protože emoce mají vliv na ostatní psychické funkce a ovlivňují tedy i motivaci, paměť, kognitivní procesy, hodnocení a v závislosti na nich celý proces učení.
Projevuje-li se u žáka negativistické ladění a časté výkyvy nálad, signalizuje to buď poruchu, nebo problémy v životě žáka (rodina, škola, nemoc).
Žáci mladšího školního věku postupně stále více rozumí svým vlastním emocím, dokážou přesněji vnímat jejich povahu a intenzitu a také je interpretovat (co je způsobilo, jestli jsou příjemné či nepříjemné).
V závislosti na rozvoji rozumového uvažování jsou také schopni pochopit, že člověk může vůči někomu či něčemu pociťovat smíšené pocity (např. těšit se, ale zároveň pociťovat obavy), a že se pocity vzájemně ovlivňují.
Důležité je, že se stávají schopnými své pocity více regulovat. A nejen to. V souvislosti s vývojovým obdobím, kdy potřebuje být ostatními přijímán a považován za „hodného/šikovného/dobrého“, je žák k této regulaci vnitřně motivován. Již chápe, že některé projevy emocí jsou ostatními považovány za nežádoucí, a je-li to v jeho silách a zájmu, snaží se je omezit. Je to optimální čas začít žáky učit techniky pro práci s emocemi.
Je důležité, že žáci v tomto věku „veškeré emoce, i své vlastní, hodnotí podle toho, jak předpokládají, že by je posuzovali jiní.“ (Vágnerová 2005, s. 263). Zde je potřeba dát velký pozor, aby žák nezískal z reakcí okolí (případně nevhodně vedeného nácviku ovládání emocí) pocit, že projevovat emoce je obecně špatné, ale pouze že záleží na způsobu, jakým to provede.
Zároveň se rozvíjí schopnost poznat a interpretovat emoce druhých. Přes pokles egocentrismu však žáci ještě často nedokážou vidět druhého jako odlišné individuum, a proto předpokládají na podnět stejnou emoční odezvu, jakou by měli oni. Tato omezení pomáhají odstraňovat techniky zaměřené na poznání druhých a rozvoj empatie.
Schopnost poznat emoce druhých a zároveň zkušenost prohlubovaného poznání, co je vyvolává, se promítají do chování k ostatním lidem. Někdy testují, zda jejich chování vyvolá odpovídající reakci, jindy jen to, jakou reakci vyvolají. Proto často provokují ostatní a čekají, „co z toho bude“, jak se druhý zachová. To je pro učitele důležité vědět – na jedné straně by se provokováním neměl nechat vyvést z míry (to neznamená je přehlížet), na druhé pak představit vhodný model reakce na ně v praxi (vlastním příkladem i cíleným nácvikem), tak aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům s agresivním vyústěním.
Již v prvních ročnících jsou žáci citliví na to, když někdo reaguje strachem, totálním podřízením nebo nepříčetným vztekem, a vyvolání takové reakce může přinášet určitým jedincům uspokojení. Proto je třeba chování a reakce žáků pečlivě monitorovat, protože už zde mohou být počátky šikany a jiných sociálně patologických jevů.
Kromě toho, že učitel chápe obecně možnosti žáků v tomto věku, je třeba, aby si uvědomil, že každý má nějakou vrozenou emocionální konstituci a temperament, které není možné předělat, jen naučit se s nimi žít a zacházet. K tomuto poznání by měl vést i žáky.
Na podobě tohoto programu lze sledovat posun možností práce s žáky ve druhém ročníku oproti prvnímu (viz předešlé díly seriálu), zejména v oblasti chápání pojmů a práce s nimi, vyjadřování a sebereflexe, ale i rozšíření repertoáru použitelných technik o metody počítající se základní gramotností.
Tyto možnosti jsou umožněny jednak zráním, jednak zkušenostmi s metodami OSV a systematickým rozvojem těchto schopností.
Specifikem zpracování tohoto konkrétního bloku je (oproti předešlým dvěma), že u některých aktivit jsou uváděny místo stručného popisu průběhu aktivity celé instrukce.
Pokládala jsem za důležité ukázat, jakým způsobem instrukce žákům v prvních dvou ročnících podávat, z hlediska slovníku, strukturování, použití metainstrukcí, frontloadingu atd. Protože však uváděním instrukcí u všech aktivit ve zvolených tematických celcích by se popis programů neúměrně protáhl, vybrala jsem pro tuto příležitost pouze jeden z bloků, a to právě tento, týkající se emocí. Tento program byl k tomuto účelu vybrán proto, že jsem jej v podobné formě s žáky druhé třídy skutečně absolvovala a efektivitu takto podaných instrukcí na nich ověřila.
Celkový cíl: Naučit žáky chápat emoce jako nedílnou a důležitou součást jejich života. Budovat postoj, že každý má právo na vlastní emoční reakci, ale zároveň by ji měl dát najevo takovým způsobem, aby neuškodil sobě ani okolí. Zamýšleno jako součást průpravy na další blok (plánovaný na září) věnovaný podávání zpětné vazby.
A – ZÁKLADNÍ INFORMACE O EMOCÍCH – žák
B – SLOVNÍK – žák
C – VYJADŘOVÁNÍ EMOCÍ – žák
D – PRÁCE S VLASTNÍMI EMOCEMI – žák
E – EMOCE A JEJICH SOCIIÁLNÍ SOUVISLOSTI – žák
Konkrétní zpracování kurzu viz příloha.
DUBEC, Michal. Třídnické hodiny: Metodika práce třídního učitele s tématy osobnostní a sociální výchovy. 1. Praha : Občanské sdružení Projekt Odyssea, 2007. 82 s. ISBN 978-80-87145-20-3.
HERMOCHOVÁ, Soňa . Skupinová dynamika ve školní třídě. 1. Kladno : AISIS, 2005. 169 s. ISBN 80-239-5612-4.
HERMOCHOVÁ, Soňa ; NEUMAN, Jan. Hry do kapsy I : Sociálně psychologické, motorické a kreativní hry. 1. Praha : Portál, 2003. 96 s. ISBN 80-7178-672-1.
HERMOCHOVÁ, Soňa ; NEUMAN, Jan. Hry do kapsy II : Sociálně psychologické, motorické a kreativní hry. 1. Praha : Portál, 2003. 96 s. ISBN 80-7178-673-X.
HERMOCHOVÁ, Soňa ; NEUMAN, Jan. Hry do kapsy III : Sociálně psychologické, motorické a kreativní hry. 1. Praha : Portál, 2003. 96 s. ISBN 80-7178-817-1.
HERMOCHOVÁ, Soňa ; NEUMAN, Jan. Hry do kapsy IV : Sociálně psychologické, motorické a kreativní hry. 1. Praha : Portál, 2003. 96 s. ISBN 80-7178-818-X.
HLADKÝ, Radim; BUKÁČKOVÁ, Miroslava. Adaptační /stmelovací) soustředění : Kurz osobnostně sociální výchovy pro žáky 1. ročníku ZŠ. Praha : Občanské sdružení Projekt Odyssea, 2007. 30 s. ISBN 978-80-87145-21-0.
KOUPIL, Ondřej. Hranostaj.cz [online]. 2006 [cit. 2011-06-14]. Dostupné z WWW: <http://www.hranostaj.cz/>.
Výchovné poradenství. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009. 249 s.
KUTÁLKOVÁ, Dana. Jak připravit dítě do 1. třídy. 1. Praha : Grada, 2005. 168 s. ISBN 80-247-1040-4.
MÉGRIEROVÁ, Dominique. 100 námětů pro dramatickou výchovu : Hry a cvičení pro děti od 3 do 10 let. 1. Praha : Portál, 1999. 112 s. ISBN 80-7178-288-2.
ŠIRCOVÁ, Ivana. Bystříme své smysly. 1. Praha : Občanské sdružení Projekt Odyssea, 2007. 50 s. ISBN 978-80-87145-35-7.
ŠVEJDOVÁ, Hanka. „Maxi, nezlob“ : Vzdělávací projekt pro děti předškolního věku. 1. Plzeň : Pedagogické centrum Plzeň, 2004. 38 s. ISBN 80-7020-135-5
SRB, Vladimír. Jak na osobnostní a sociální výchovu : Výchozí příručka k metodikám OSV. 1. Praha : Občanské sdružení Projekt Odyssea, 2007. 60 s. ISBN 978-80-87145-00-5.
VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I : Dětství a dospívání. 1. Praha : Karolinum, 2005. 467 s. ISBN 80-246-0956-8.
VALENTA, Josef. Osobnostní a sociální výchova a její cesty k žákovi. 1. Kladno : AISIS, 2006. 226 s. ISBN 80-239-4908-X.
VALENTA, Josef. Metodický portál RVP [online]. 04. 08. 010 [cit. 2011-06-03]. Metody pro výuku osobnostní a sociální výchovy. Dostupné z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/9069/metody-pro-vyuku-osobnostni-a-socialni-vychovy.html/>
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Výuka OSV v prvních dvou ročnících ZŠ.
Ostatní články seriálu: