Prozaik Patrik Linhart a státní maturita

Významným tématem současných literárněvědných diskusí je téma regionální příznačnosti a regionálního vlivu na národní literaturu. Konference si kladou za cíl zmapovat hranici mezi literaturou vysloveně regionální a tou částí národní literatury, která je nějak regionálně příznačná. Na to by měla reagovat i maturitní zkouška z českého jazyka a literatury, zejména na školách v takových oblastech, z nichž vzešly osobnosti, která jsou svou tvorbou regionálně ukotveny, ale zdaleka svým významem region přesahují. Vedle četných autorů brněnských či ostravských (lze Brno nebo Ostravu považovat za literární periferii?) se mi jeví jako zajímavý představitel tohoto typu autora a také výrazný literární subjekt, který by neměl být opomíjen, právě Patrik Linhart z Teplic. 

Linhartovi jsem věnoval pozornost ve svém příspěvku na konferenci konané pod záštitou Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v září roku 2011 s názvem Jazyk, literatura a region. Části tam předneseného příspěvku jsou vtěleny do tohoto textu [1].

Pokud by měl být Linhart součástí maturitního zkoušení, musí být předně pedagog jednoznačně přesvědčen, že je to literární látka pro jeho žáky a jeho gymnázium přínosná. Pro představu jsem navrhl možné začlenění takové látky do tematického plánu výuky českého jazyka a literatury a to takto: 

• Česká a světová dekadence – zaumnost, aluze (2. ročník);
• Krajina v literatuře – člověk jako překvapený host v krajině (2. ročník);
• Česká postmoderna, hranice umělecké literatury (3. ročník). 

Pro studenty gymnázia z jeho tvorby považuji za vhodné „měsíční povídky“ z let 1994–2003 a také těžko zařaditelnou prózu Opárno [2]. V obou textech autor vystavěl svérázný pomník svému regionu.

Linhartova literární produkce může učiteli pomoci dosahovat například těchto výstupů RVP G: 

Žák: 

• rozliší umělecký text od neuměleckého, nalezne jevy, které činí text uměleckým;
• objasní rozdíly mezi fikčním a reálným světem a vysvětlí, jakým způsobem se reálný svět promítá do literárního textu, jaký vliv může mít svět fikce na myšlení a jednání reálných lidí;
• postihne smysl textu, vysvětlí důvody a důsledky různých interpretací téhož textu, porovná je a zhodnotí, odhalí eventuální dezinterpretace textu;
• vystihne podstatné rysy základních period vývoje české i světové literatury, významných uměleckých směrů, uvede jejich představitele a charakterizuje a interpretuje jejich přínos pro vývoj literatury a literárního myšlení.

Závazné učivo RVP G, které může být využito ve spojitosti s prací s texty autora:

• Základy literární vědy
• Metody interpretace textu
• Text a intertextovost
• Vývoj literatury v kontextu dobového myšlení, umění a kultury 

Linhartova metoda psaní a přístup k látce 

Jako úvodní motto volím autorův citát z povídky Opárno: „A vůbec, není to směšné? Neoslavil snad Deml svým krajem všechny kraje? Právě že oslavil, a tedy je třeba slavit stále, aby jeho čin zůstal živý. Proto jsem se rozhodl, že skrze Ondřeje oslavím tento kraj.“ O jakém kraji a jakém způsobu oslavy autor mluví? Než dalekosáhle líčit autorovu metodu, která na malém prostoru dává vyniknout kráse krajiny a významným výsledkům kulturní činnosti minulých staletí v jejím objetí, aby bezprostředně poukázal na hloubku nynějšího úpadku kraje a lidí mezi Českým středohořím a Krušnými horami, ukážeme si autorovu koncepci na jednom mikrozáznamu: 

„Bouře nad Hrobem“ 

„Přímo nade mnou se nebe rozštěpilo. Nadýchané mraky až k západu nabyly nafialovělých odstínů a jako by se chystaly rozpršet, kdežto mraky k východu, tj. k Teplicím, nesly neklamné znaky lechtivých a diskrétních cherubských obláčků letního počasí. Blankyt ozvláštňovaly také jen dva tři bílé mraky. Má cesta vedla na západ, do temnot. A opravdu – před Osekem mě zastihla taková smršť, že jsem se musel ukrýt v hospodě. Ani tam nebylo nejútulněji, stoly i židle táhly vlhkem a na podlaze stála voda po kotníky. Ani o prudké poryvy větru jsme neměli nouzi. Uklízečce z kláštera to sebralo čepici, kabát i deštník a večer přišla domů vorvaná jako samice.“ 

Povídka je komponovaná jako sestup z okouzlující scenérie kraje dolů k lidem. S tím koresponduje jazyk. Důležitým atributem Linhartovy tvorby je pointa: zde překvapivá, jinde chybějící či nevysvětlitelná. Pointa nám později pomůže při pokusu roztřídit měsíční povídky. 

Linhartova tvorba, jeho jazyk, specifický spád vyprávění k rychlé a nečekané pointě, jeho distribuce nových a překvapivých informací jako by korespondovala s dobou, která je povrchni jako hokejové kluziště, snadno se konzumuje pro svou chutnost, populismus a reklamní manipulaci, na niž jde víc prostředků než na vzdělávání, na péči o pleť dáváme daleko víc než na péči o duši nebo ducha krajiny. Aby Patrik Linhart dokázal, že k době nepatří a jeho dílo shlíží na svou přítomnost s netečností a nadhledem, je řada jeho povídek jaksi přetížena zámlkami a alogičností. K autorově stylizaci lze poznamenat, že: 

• je důsledně dodržovaná (slova/myšlenky si váží, ale odvažuje je na lékárnických vahách – proto Linhart třeba v povídce Osecké kontemplace vypouští poslední odstavec o Němcích, kteří „rádi dostávají na prdel“; ale zařazuje jej do eseje Opárno);
• za vnějšími znaky, jako jsou formalismus (Měsíční povídky), jazyková „zaumnost“, manická extempore na veřejnosti, následné stavy deprese, grafomanie, sečtělost, mísení vysokého s insitním, je nadání pozorovatele;
• texty jsou nadáním až přetíženy, jsou plny linhartovského „divna“: absurdna, těžkosti, prázdnoty a rozporů;
• až na několik málo výletů do Labských pískovců a středních Čech se vše odehraje v kulisách „sensuálních“ Krušných hor a „sprirituálního“ Českého středohoří. 

Reflexe tvorby Patrika Linharta 

Na portálu české literatury nalezneme toto shrnutí Linhartovy tvorby: „Estetika divnosti, kterou je Linhartovo dílo prosyceno, není samoúčelná, má své hluboké kořeny. A navíc: Linhart je autor, který sice žije ponořen do svého dekadentně artistního knižního světa, ale zároveň má oči otevřené. Svérázný „dandy“ na procházce mezi pivním nonstopem a hypermarketem často těží z protikladu dvou protilehlých světů („Kristus a Matouš jedou na Riviéru“; název povídky z výchozího souboru, Linhart 2003, s. 100, pozn. autor) – ovšemže v groteskní nadsázce“[3].

Toto stručné zhodnocení lze využít při výuce literatury, a to za současného čtení povídek. Text může posloužit jako návod k porozumění a také jako prvopočátek kladení si otázek nad texty. Vhodné je využít text také jako doplnění metody podvojného deníku, pokud si jej žáci vedou. 

Pro školní vyučování je nutno uvést hlavní zdroj informací, z nějž lze čerpat, respektive pozorně z něj vybírat. Jedná se o webovou prezentaci díla a myšlenek sdružení „Vědecké studio stará milenka“[4]. Jako při všem, co Linhart tvoří, může se i zde učitel i jiní čtenáři mystifikační stránky těšit na dobrodružné pátrání, které nutí přemýšlet o době, v níž přebýváme, ale také o autorově motivaci vše komplikovat a schovávat před čtenářem jakoukoliv vnitřní koncepci či logiku toho, co „ve staré milence“ vzniká. Je Herákleitovým světovým požárem věčného návratu k počátku, anebo Soumrakem Bohů? Při studiu produkce milenky je nutno nespouštět ze zřetele její nejvýznamnější aspekt – tedy detailní a pečlivou autostylizaci. 

Přesto zde čtenář nalezne důležité informace, například, kde byly Linhartovy povídky uveřejněny a kde a jak hodnoceny (a to s precizností hodnou dekadenta sklonku lidského věku) [5]. Uvedené kritiky řadí povídky do kontextu národní i světové literatury, připomínají pravé i domnělé vzory, předchůdce i následovníky autora. 

Než bude představena klasifikace Měsíčních povídek, ukázka využití Linhartovy tvorby v gymnaziální výuce a maturitního zkoušení s využitím Měsíčních povídek, uveďme, jak Linhart shrnuje své psaní: „Povídky odpovídají do jisté míry rytmu dnů a nocí, ale mezitím jsou kurz-kurzgeschichte krajinomalebné, pivní, vědecko-osvětové, politické, griotkové, autobusové, cikánské, hornické, cestovatelské a nesmím zapomenout ani na povídky o zaměstnáních, o kultuře, o víře a také o všelijakých cestách k oase. Některé jsou veselé, jiné komické, absurdní, ironické, debilní, vyloženě slabé, některé se líbí jenom mně a jiné třeba nikomu.“ 

Klasifikace Měsíčních povídek 

Krajina jako svědek 

V prvních dvou oddílech studované edice Měsíčních povídek je zajímavé sledovat prezentovaný postoj k ničení kultury a ponechávání krajiny i lidí degradačním nebo sukcidačním procesům – tam, kde se Jan Zahradníček obrací pro pomoc k Patronům nebeským, Magor proklíná komunistického satana, Linhart využívá magie celku, který němě, ale přitom jasně svědčí o sunutí se celého regionu někam na okraj toho, čemu jsme uvyklí říkat tradiční evropská kultura. V části Zpěvy Marodovy před čtenářem doslova defiluje divnost skrytá tu ve skeči ze života rodinného, mladých lidí se světlou budoucností (Co vyprávěl mladý Sůra, vše v této kapitola citováno z: Linhart, 2003, s. 113), tu v narážkách na národní poklesky nebo ve vypravování, v němž nalézáme pomíjivost nebo až halucinogenní stav prázdnoty (např. Ústí, s. 26). Přestávání a zapomínání kulturní minulosti nalezneme často v povídkách oddílu Památný den v Duxu, např. Cesta z Teplic přes Všechlapy (s.130). 

Krajina a její lidé 

Lidi obývající nebo navštěvující Podkrušnohoří jsou hlavními hrdiny povídek. Jedná se o cigány, pijany, Němce, ale ne ty odsunuté, nýbrž „enderáky“ koupající se v toxickém odkališti (s. 128), cisterciáky (Hry mystérií, s. 170), básníky a kritiky, figurky, manažery, studenty, ochránce přírody. Celkově jsou povídky lehce nekorektní silné gesto; aniž by autor musel upozorňovat na „No Future“ ducha regionu (Zpěv lesů, s. 131, Cínovec, s. 141). Autor ale nachází i v tomto kraji krásu, často podtrženou paradoxními situacemi a magickými momenty (Do dolu Gorkij jde procesí a duchové tam pomíjejí, s. 164, Koncert duchovní hudby, s. 89). 

Nejsilnější a nejčistší gesta vůči lidem na severu nalézáme ale v eseji Opárno: autor nejprve „zaznamenává“ rozhovor dvou lidí a navazuje: „Viděl jsem několik charakteristických místních typů, které zachytil Ondřej a jejichž podobenky by mohly vést, co průkazní materiál, k likvidaci a vytěžení obou vesnic“ (s. 202). Jinde glosuje verš „moravského básníka“ vytáhnout pecen chleba, ještě horký přežehnat křížkem s tím, že by v tomto kraji určitě nefungoval: „… a přežehnat křížkem, když snad už ani opat osecký nemůže věřit?“ 

Krajina krásna 

Zobrazení krásna uprostřed divných povídek nalézáme jako reflexívní, meditativní texty o člověku (například Obdivovatelé, s. 27, Věčné poledne, s. 98, Riesenburg, 134). Jiným typem vytržení z krajinného zaujetí a zaujetí paradoxem, smíchem či překvapivým kontrastem jsou různé „zaumné“ povídky, filosofují úvahy, exhibice nebo aluze literární (Kvalita a svoboda, s. 45, Válečná učebnice postmoderny, s. 68, Metafyzická laboratoř, s. 63 či O Teplicích a dvou princeznách duše, s. 132). 

Krajina beze dna (absurdní povídky) 

Úvodní část knihy s názvem Zpěvy marodovy je takovýchto nonsensových textů upomínajících Alfreda Jarryho nebo Daniila Charmse (Doktor Ebolíto, s. 55, Sen pracovníka v museu, s. 87, Vesnice Straky, s. 133 aj.). 

Krajina jako zdroj výdělku aneb přátelé krajiny (přírody) 

Specifické jsou povídky zaměstnanecké v oddíle Nebe mdlé mysli, v nichž se autor vyrovnává s extenzivně řízenou o. p. s. Přátelé přírody, v níž trávil část své civilní služby. Povídky z praxe, jak sám určuje „svačináře“, a následného pobytu v klášteře a ve školství ukazují jeho silný smysl pro detail, absurdno i celek. Obzvláště trefná v tomto smyslu je povídka Jeřáby (s. 154), v níž staví do kontrastu jazyk manažera krajiny – „VŽDY, NEPRODLENĚ, ROVNOU, NEJPOZDĚJI, Jít nadvakrát máte zakázáno, DENNĚ! MAXIMÁLNĚ, Stát a kouřit máte zakázáno, leda že byste si to napracoval“ – a jazyk Jana Zahradníčka – „Kdybych byl větrem/víc bez domova ještě než jsem nyní/Kdybych byl deštěm/ a pila ze mne tma úst nesčíslných.“