Válka ve vědecké perspektivě

Na fenomén války nahlížejí badatelé dvěma prizmaty – biopsychologickým a sociokulturním. Ačkoli první jmenovaný pohled, který vysvětluje konflikt jako instrumentální typ benigní agrese (agrese chápaná jako „nespontánní obranná reakce pomáhající lidskému druhu dosáhnout určitého cíle v situaci, kdy je nutno uspokojit fyziologické potřeby anebo chtíč“), představuje nepochybný didaktický přínos, text chce dostát požadavku konzistence a aktuálnosti, a proto se přidrží výhradně linie sociálněvědní.

Základní východiska

Sociální rozměr válce připisuje jeden z nejznámějších teoretiků tohoto fenoménu, Carl von Clausewitz (1780–1831). Pruský historik si myslí, že válka je vždy vedena v rámci společenství, jehož politicko-ekonomické cíle pak určují její rozsah a intenzitu. Pokud tedy válečné úsilí nepřínáší odpovídající politické výsledky, je třeba se vzdát a ustavit mír.

Jiný pohled předkládá britský sociolog Anthony Giddens. Ten naopak říká, že válka je ve své moderní podobě příliš ničivá na to, aby ji šlo chápat jako prostředek k dosažení politických cílů. Utrpení způsobená u stran interesovaných v konfliktu podle Giddense dalece převyšují jakékoli zisky z vyjednávání, kterých může být pomocí války dosaženo, což je zřejmé zejména u možnosti jaderné války.

Clausewitzův kauzální vztah mezi politickou strategií a válkou vylučuje také antropoložka Carol Greenhouseová, která se domnívá, že válka se analyzuje výhradně z hlediska kultury definované jako sféra preferencí, hodnot a porozumění.

Konflikt v globálním světě

Ve válkách 21. století vystupuje výrazně do popředí technologický vývoj, při kterém hrají důležitou roli pokročilé informační systémy. Důraz je kladen především na kontrolu vlastních (nepřítelových) informací a systémový soulad všech bojových složek. Jednoduše řečeno, dochází ke komputerizaci válčení.

Technologický vývoj přináší nejen globalizaci vojenské moci a vytváření aliancí, ale také změnu samotného charakteru války. Zejména vlivem pokročilých komunikačních technologií dochází k delokalizaci konfliktu, kterou doprovází oddělení času a prostoru (místní dění neutváří to, co je ve fyzickém smyslu přítomno, ale to, co je řízeno z velké vzdálenosti) a vyvázání sociálních vztahů z místních podmínek.

Uvedený trend má ve společnosti široké konsekvence spojené zejména se změnou lidského vnímání ozbrojených konfliktů. Jedinci se začínají válce vzdalovat, neboť jejich vědomí o válečných hrůzách není formováno přímo, ale zprostředkovaně (pomocí komunikačních technologií). Řečeno jinak, civilisté se mohou snadněji než kdy jindy distancovat od závažnosti války a říci si, že budou přijímat jen ty zprostředkované informace, které tvrdí, že dnešní válčení je inteligentní a zároveň citlivé vůči lidem a jejich životům.

Budoucnost ozbrojených střetů 

Ačkoli se představa světa bez válek jeví podle podle aktuálních vědeckých analýz jako utopická, nelze ji považovat za nerealistickou, protože v globalizovaném světě mají státy stále rostoucí měrou společné zájmy.

Jako oprávněné sociologové považují také úvahy o vojenském ovládnutí kosmického prostoru. Ačkoli dnes již družice na oběžné dráze Země k takovým účelům slouží, význam kosmu pro budoucí vojenskou moc se prohlubuje.

Nemalý význam pak zcela jistě budou mít v následujích letech mírová hnutí, která tvoří potiváhu válce. Zastánci klidu zbraní se již teď zřetelně orientují na scénáře budoucnosti a bojují za kontrolu prostředků násilí, a to jak vojenské, tak policejní moci. Slovo mír by u nich mělo být podle Giddense chápáno podobně jako demokracie – tedy jako bojový pojem, který hraje klíčovou úlohu v dialogu, do kterého tato hnutí vstupují při činnosti v oblastech, jež mají společné s vojenskými organizacemi nebo státem.