Péče o děti z ulice

Jednou z osobností, která se problémem naplňování mimoškolního času mládeže začala zabývat v neutěšené době po první světové válce, byla mimo jiné Anna Hlavatá - Pokorná (narozená 24. února 1889 v Chyjicích na Jičínsku), původně učitelka mateřských a pak národních škol v Praze, od roku 1914 do roku 1924 cvičná učitelka ve Státním ženském učitelském ústavu v Praze. Její zásluhou bylo vybudována a dlouhodobě řízena tzv. Legie malých v pražských Holešovicích, v níž uplatnila v mnohém dodnes aktuální výchovné metody.¹ Seznámení s jejími postupy tak může být inspirativní i pro nalézání potřebných současných řešení.

Legii malých začala Anna Hlavatá organizovat v únoru roku 1919. Popud k jejímu založení dala tehdejší předsedkyně Československého Červeného kříže dr. Alice Masaryková. Podnětem k založení bylo uvědomění si nezvratné skutečnosti, že ve válce se mnoho dětí ocitlo na ulici, obzvlášť na pražské periferii. Některé žebraly, mnohé kradly, jiné se jen potulovaly. Otcové byli ve válce, matky pracovaly, rodinné poměry byly v mnoha případech rozvráceny hmotně i mravně. Hlavním úkolem Legie malých bylo dostat děti z ulice. Popřevratové období bylo plné oslav a touhy po hrdinství. Vzorem doby byli především zahraniční legionáři. Proto ideje legionářství, jimiž byly dobrovolná kázeň, solidarita, bratrství, obětavost, se staly zásadami života dětí Legie malých. Slova legie či legionář měla tehdy slavný zvuk a strhla i mravně nejpostiženější děti, obzvlášť chlapce.

Pokus s Legií malých byl zaměřen na pražské Holešovice. Anna Hlavatá požádala ředitele jednotlivých škol, aby shromáždili v tělocvičnách děvčata nebo chlapce ve věku nad 10 let. Na jejich shromáždění vzpomíná takto: "Záměrně jsem se s dětmi bavila, přitom jsem nenápadně sledovala výraz v jejich očích. V přátelském rozhovoru se dozvěděly, co znamená vstup do Legie malých, které závazky na sebe bere malý legionář: bude konat svědomitě své povinnosti ve škole i doma, bude pořádný, čistotný, nebude lhát, nebude se toulat, bude se umět ovládat, odpouštět, nebude zaměňovat násilí s hrdinstvím, bude dobrým kamarádem, žákem, dítětem. Bez jakéhokoli slibu hmotného prospěchu jsem přivedla děti do nálady, aby dobrovolně vstupovaly do Legie malých. U největších uličníků školy se zpravidla zdálo nejhlubší pochopení myšlenky a jejich vstup do Legie malých ve všech případech prohloubil smysl organizace a pomohl dětem k pochopení významu slova slib. Přestalo jim být obyčejným, prázdným slovem - stalo se jim pojmem vyjadřujícím závazek, mravní povinnost."

Anna Hlavatá později vzpomínala i na epizodu s obzvlášť problémovým chlapcem, která je nesporně poučná: "V tělocvičně je shromážděno asi 80 žáků. V koutě stojí umazaný kluk, cáry z něho visí - s rukama v děravých kapsách. Je ředitelem postaven stranou - nebezpečný uličník školy. Nemá být zařazen do Legie malých. Hovořím k chlapcům. Je naprostý klid. Oči chlapců září. Přizvukují přesvědčivým, srdečným hlasem. Mnohý se červená, jihne, i slza se zableskne na kratičko. Ovzduší v tělocvičně stává se svatým, je plno touhy stisknout všecky ty drobné, třeba špinavé ruce kluků. Skončila jsem rozhovor. Kdo chce být malým legionářem? Všecky ruce vyletěly vzhůru. Sestavila jsem malé jednotky, roje po 10 chlapcích. Chtěla jsem odejít. Malý otrhánek v koutě se dívá těžkým pohledem. Zdvihne černovlasou hlavu a vykročí. Kam půjde? Odejde zarputile z tělocvičny do třídy a nebude opravdu zařazen do Legie malých? Dva, tři kroky váhavé - další jsou již pevné. Jde ke mně - Vzala byste mě taky do legie? Oči má pevné, zářící. - Co bych udělal, abyste mi věřila, že mohu slíbit jako ostatní kluci? Podala byste mi ruku? - Konečně chce někdo stisknutím ruky zpečetit svůj slib! Malý - veliký muž! - Půjdu si ji umýt, hned tu budu. - Podej mi tu špinavou a pak se umyj celý. - Za čtrnáct dní se na mě přijďte zeptat! Obávaný uličník čtvrti, třináctiletý hoch s těžkou minulostí, byl jedním z nejlepších chlapců Legie malých. Po vystoupení ze školy vyučil se vahařem."

Děti zařazené do legie byly pak rozděleny do desetičlenných rojů. V čele stáli dobrovolní vůdci z řad žáků, skautů a tělovýchovných jednot. Spolu s těmito dobrovolníky začala Anna Hlavatá vyšetřovat rodinné poměry všech dětí. U řady z nich byly velice špatné. Uvědomila si, že příčinou mravních poruch dětí je hlad. Pro kus chleba byly ochotné provést cokoliv. Začaly tak krádeže všeho druhu. Hokynářkám braly zeleninu, ovoce, nejdříve z hladu, později ze zvyku. Na denním pořádku byly krádeže uhlí a dříví apod. Po vyšetření rodinných poměrů udělala Anna Hlavatá statistiku. Vybrala 180 nejpotřebnějších dětí a v červnu roku 1919 předložila pracovní plán. S vybranými dětmi začala soustavně pracovat v mimoškolní době, pod vedením stálých, nikoli dobrovolných pracovníků ve vlastní budově. Ostatní děti se rozhodla ponechat dobrovolným vůdcům a řídit jejich pracovní program.

Soustavná denní mimoškolní práce s vybranými 180 dětmi ve vlastní budově, pod vedením stálých spolupracovníků, byla uskutečněna až v květnu roku 1920. Zatím se dobrovolní vůdci stýkali s dětmi svých rojů dvakrát až třikrát týdně. Zabavovali je individuálně dle jejich povahy a schopností. Všechny děti se scházely jednou v týdnu na společném programu v sále biografu U krále Václava.

Vedle úkolu děti zabavit a odvést je z ulice, považovala Anna Hlavatá za další důležitý úkol zlepšit jejich zdravotní stav. Všech 180 vybraných dětí bylo lékařsky prohlédnuto. Zjistilo se, že více než pětina z nich je vážně nemocná a téměř všechny trpí podvýživou. Jen pět dětí bylo zdrávo. S finanční pomocí Dorostu Amerického Červeného kříže byly tyto děti poslány na dva měsíce na ozdravný pobyt do Dolního Smokovce ve Vysokých Tatrách. Červený kříž také pomohl vybavit chudé domácnosti dětí vším potřebným - nábytkem, nádobím, šatstvem, prádlem, potravinami.

V roce 1920 získala Legie provizorní objekt. Provoz ve vlastní budově v Plynární ulici zahájila v roce 1922. V budově byl sál, klubovny a dílny, sprchy a šatny. U budovy bylo hřiště, které se v zimě měnilo v kluziště. Děti do domu přicházely čtyřikrát týdně, kdy měly odpoledne volno, ve 14 hodin a odcházely v 18 hodin. Program začínal hodinou tělesné výchovy. Po cvičení se děti v koupelně přezuly, umyly, jednou v týdnu se vykoupaly a šly do klubovny. Děti tu pracovaly v pracovních družstvech. Ta si volily dle svých osobních sklonů, a tak existovala chlapecká družstva truhlářů, vyřezávačů, ciselérů, malířů, pohádkářů, dívčí družstva malířek, panenkářek, švadlen, batikářek, knihvazaček, květinářek.

Při práci se dbalo na to, aby se u všech výrobků uplatnila obraznost a funkčnost. Vycházelo se ze skutečnosti, že děti nechtějí pracovat jenom proto, aby vyplnily čas, ale aby jejich práce přinesla také užitek a radost. Proto si vyráběly věci pro svůj vlastní domov nebo pro ústav, seznamovaly se s nejrůznějšími druhy předmětů, kterými bylo možno vyzdobit každou sebechudší domácnost. Dětské sebevědomí a radost z poctivě nabytých peněz vyvolával u dětí i prodej některých vyrobených předmětů, z jehož výtěžku se částečně nakupoval nový materiál. Částečně se pomáhalo nejpotřebnějším dětem a část se ukládala do společného fondu k úhradě akcí. S dětmi, pro které nebylo místo v budově a které vedli dobrovolní vůdcové, byla Anna Hlavatá v ustavičném styku. Chodily na společné besídky, které byly připravovány jednou týdně v sále, někdy děti dokonce se svými vůdci samy připravily program, sehrály divadelní hry. Umění považovala Anna Hlavatá za významného pomocníka ve výchově.

Jedním z největších problémů organizace byla převýchova skupiny dvanácti- až třináctiletých chlapců, kteří si říkali uhlobaroni. Během války se naučili krást z jedoucích vlaků uhlí, za utržené peníze si kupovali "pouliční holky". Anně Hlavaté se osvědčilo chlapce neodsuzovat, neodvrátit se od nich, stát se jim skoro kamarádkou, aby měli důvěru. Intenzivně se proto začala věnovat tehdy i dnes živé problematice pohlavní výchovy (viz zde zveřejněná ukázka jejího pojednání Moje zkušenosti z pohlavní výchovy). V této otázce nalezla řadu pomocníků - například prof. Z. Záhoř vydal čítanku Jak vzniká život a několik dalších publikací. Anna Hlavatá začala na toto téma přednášet na školách, pro dorost i pro rodiče. Československý Červený kříž dal vyrobit film, kterým byly tyto přednášky zakončovány. Anna Hlavatá při své práci také pochopila, že vliv rodičů je často zcela protichůdný snahám Legie. Nedílnou součástí její práce se proto stala tzv. lidovýchova, zaměřená především na rodiče dětí.²

V roce 1938 musela Anna Hlavatá nařízením zákona o zaměstnání vdaných žen práci v Legii opustit. Ta pak ještě krátkou dobu žila pod vedením Marie Malé. Anna Hlavatá byla za okupace za odbojovou činnost vězněna v koncentračním táboře a po skončení války se věnovala přednáškové činnosti.³

Ukázka práce Anny Hlavaté - Pokorné⁴

Moje zkušenosti z pohlavní výchovy

Chci kratičkými obrázky z prakse, nastíněním jak jsem budovala a buduji, dokázat, že pohlavní výchova není a nesmí být otázkou - ale nutností, železnou nutností, nemá-li výchova být pouhou frází, ale vážnou podmínkou. Jsem přesvědčena, že jen ten utíká od pohlavní výchovy, nebo uvažuje má či nemá být, komu se nechce myslet. "Myslet bolí" - řekl Masaryk a tady to vězí. Myslet o sobě samé: Kdo jsme? Odkud jsme? Proč tu jsme? Kam jdeme? V tom rámci budovat program výchovy a morálka nám vysvitne nad slunce jasněji. A k čemu nás nutně ten směr dovede? K výchově o pohlaví. Ty čtyři otázky nekladla jsem dětem, nevolila je thématem - ony mi jsou vodítkem, směrem jak pracovat, aby dětem po poznání samy jasně vyplynuly.

Tedy jak? Jak mně donutila skutečnost, abych v daném rámci pracovala do hloubky? Po převratu začala jsem pracovat mimo jiné s dětmi, členy Legie malých, na které upozornila policie, ulice (byl to výsek mé práce). Třináctiletí hoši - říkali si "uhlobaroni" - kradli uhlí kde a jak se dalo. Hlavně takhle - jeden si vyskočil na projíždějící vlak Stromovkou, házel uhlí s vozu, druzí čekali, uhlí sebrali a pak společně za drahý peníz prodali. Byla nouze o uhlí. Vydělali si tak denně 60 - 80 Kčs. "A na co, hoši?" ptám se. "No, vždyť přece můžeme už taky něco užít. Máme své holky - a holka zadarmo nejde - ta, pane, stojí peníze." Měli holky, jedni měli dostaveníčka v hlídací boudě, jiní ve vrbičkách. Třináctiletí hoši vykládali cynickým způsobem o svém "užívání" (to je jen kratičký a nikoli nejtemnější obrázek).

Co teď? Stydět se, zlobit se, vyloučit je z práce, nechat je dál ulici? Odpověď zdánlivě snadná. Nejdřív - stát se přítelkyní těm mladým starcům, neodsoudit, neodvrátit se od nich. Čí je to vina? Pomyslíš krátce - nás všech. Tedy jak - byl první úkol překonat jejich cynické úšklebky, hrubosti a vytrvat. Čím je zaujmout? Chtěli by být silní, chtěli by přeprat sedmnáctileté klacky - holky jim odvádějí. Cítila jsem jasně - povídání o mravnosti, o úctě k sobě, k ženě, by práci znemožnilo. Hoši by se ušklíbli, hlavami pohodili, odešli - nanejvýš by některý hlavou přikývnul, ale další stopy v jeho životě by to nezanechalo. Jediný moment jak je zajmout - musí být usvědčeni, že takzvané užívání si odpykají - nebudou silní, nepřeperou sedmnáctileté klacky. Účel o přeprání je absurdní, ale zanikne a nezanikne-li u někoho, pak je to jen doklad, že jsme přišli příliš pozdě.

Tedy postup - věděla jsem, že děti musí jasně poznat vznik a úkol pohlavních orgánů, povídali jsme si o buňkách, o množení a posilování buněk atd., jako dobrodružné povídky vysoce pravdivé. Z našeho besedování vysvítal pomalu pojem láska, nesobectví, nesmrtelnost, oběť. Ty buňky jsou tak primitivní, jasné a že nejsou blízky člověku? Tam je začátek. Rozdílením úkolů a vznikem ústrojů pro tyto úkoly (hledání potravy, zažívání, vidění, slyšení atd.) dostali jsme se k úkolu nejdůležitějšímu, k rozmnožování rodu, které se jako zlatá niť vleklo od buněk, a tím k orgánům pro tento úkol - k orgánům pohlavním.

Zmizely úsměšky, vždyť to bylo přirozené. Pochopili, že naši praotcové správně jednali, nazývajíce ústrojí pohlavní - posvátnými. Vždyť jsou zdrojem našeho života na zemi. Úkol vidění byl dán oku, slyšení uchu, zažívání žaludku atd., úkol plození pohlavním ústrojům. A že je to úkol největší, je uložen dvěma různým pohlavním ústrojům. Probrali jsme zařízení pohlavní tak prostě, jako bychom si povídali o oku. Začali jsme květinami. Neprobírali jsme ovšem suchopárně různé druhy opylování, ale jasně a určitě smysl, pochod opylení, s jasným vštípením základního - pyl buňky samčí musí se spojit s vajíčkem, buňkou samičí. Maetrlinkova Inteligence květin - připomínám zvlášť Svatbu valisnerie - rozjasnila, přiblížila květinu životu člověka. I rostliny obětují se svému potomstvu - tu krásně vynikla kresba lásky. Láska je oběť - tedy kresba lásky nejvyšší.

Tu byli hoši zajati - a práce další už byla prostou samozřejmostí, připadala mi jako vodopád - ryby, ptáci, zvířata, člověk. Touha po zušlechtění rodu vysvitla už v besedování o květinách, o ptácích - zase přiblížení lásky, v níž úkol pohlavní je skryt. Klidně, bez ostychu jsme si kreslili pohlavních ústrojů květin a člověka. A tu přišlo memento a myslím nejúčinnější prostředek výchovný. Rozumně, jasně, bez zatajování, narážek - pověděli jsme si o dvou úkolech pohlavních ústrojů. První - udržování rodu, druhu (o pohlavním styku vykládat je docela zbytečným, bezúčelným), druhý - vnitřní sekrece šťáv, které způsobují svěžest, krásu, sílu. Tak jako šťávy žaludeční pomáhají při trávení, sliny při žvýkání atd. Je-li pohlavní orgán vysilován jedním směrem (drážděním), nezbývá sil na ty šťávy vnitřní.

Nechce být hoch - děvče, hezké? Nechce být silné? Bude se připravovat o krásu a sílu tím, že ve třinácti či v patnácti letech bude přepínat pohlavní orgán - pro co? Účel není žádný, smysl žádný - jedině, že by chtěl být chudý, slabý, ošklivý. Ne! To jasně pocítí, vzepře se v něm já. A druhé memento - pohlavní mor. Ani chvíli jsem nepřemýšlela, mám-li čtrnáctiletým chlapcům, kteří měli svá děvčata, povědět o pohlavních morech. Či bojíme se povídat o katharech žaludku, bolení břicha? A co je vážnější? Máme čekat, až je pozdě? Až budeme přistiženi? Do koše potom s naším poučováním.

A tak, jak jsem stavěla práci s "uhlobarony" - pokračuji každoročně s prací mírnějším tempem s dětmi ne tak ubohými. Myslím, že do dvanáctého roku není nutno důkladněji mluvit o pohlavních orgánech. Tu myslím stačí jít směrem 11. a 111. dílu čítanky Jak vzniká život od prof. Záhoře. Je zdrojem, pomůckou pro každého. Každý si program musí z této čítanky však sestavit sám, doplňovat, dle daných potřeb upravovat.

Ale ve 12. roce - myslím u děvčat i u chlapců - je nutností postavit jasně vznik a úkol pohlavních orgánů, povědět o jejich úkolu, jak jsem pověděla o "uhlobaronech", kdy jsem byla přepadena skutečností, nutností. Buď důkladně - nebo nic. Děvčata dospívají, přijde první čmýra - ať je pro ně slavností, my nazýváme ji orbou - ne hrůzou. A že chlapci někteří dospívají dřív, jsou mi důkazem i "uhlobaroni"! A ne-li tedy, slyší dřív a špatně.

Nejideálnějším vodítkem by byly dětské otázky. Ale těch je bohužel velmi málo. Myslím-li o dětech Legie, mám dojem, že slyšely s příhanou jakousi a přirozený stud jim brání ptáti se. Nebo - naskytne se příležitost, narodí se děťátko v rodině nebo u sousedů. To je ideální okamžik, ale i takových je málo. A myslím si, že bychom samým čekáním na otázky, na příležitost přišli pozdě. Velmi často musíme vyvolat sami náladu pěknými obrázky dětí (Mánes, Aleš, Giotto, Muryllo), rodinných scén (První krůčky - Slovácká rodina), vyprávěním (velmi zřídka čtením). Dnes už je velká zásoba literatury a hlavním smyslem probouzet lásku a obdiv k dítěti lidskému, ptačímu i zvířecímu, vyvolávat kult matky a kult dítěte.

Jen zkušeností jsem se přesvědčila, že ve dvanáctém roce je nutno už s dětmi vážně hovořit. Zkoušela jsem 1 rok nepouštět se s dvanáctiletými a staršími děvčaty do vážných hovorů. A co se stalo? Děvčata přinesla ochranný prostředek, a tak donutila k zaorání do hloubky. A byla to jedna z nejmladších (vyspělých) z takzvané "veselé bídy", která mi s tupým gestem vykládala: "Hm, proč nám o tom povídáte - v našem domě to má každá holka, to my přeci dobře známe." To je mi nezvratným důkazem, že chodit okolo a nezakousnout se do skutečnosti, jasně, prostě - to je špatné a myslím i zlé. V tomto případě ani chvilku jsem neotálela a stavěla s děvčaty důkladně, bez zamlčení - a ten ochranný prostředek nás zavedl až ke Gammově eseji Peklo dětí z Brázdy životem. Myslím, že ani tato děvčata nepochopí svatost lásky a že i tu musí pomoci memento - chceš se oloupit o krásu, svěžest - chceš být pro nic mladou stařenou?

Úcta k sobě samé - to táhne se vším besedováním, ale nejsem přesvědčena, že by pro všechny pomohla. Se čtrnáctiletými a staršími děvčaty dostali jsme se i k otázce potratu a došli jsme k tomu, že jen nejvyšší zoufalství může potrat objasnit, ale ne omluvit. Vše, co je zplozeno, chce žít, chce vášnivě k světu, aby naplnilo zákon mu vložený. Je to síla z nekonečna - síla jara a zničení jí, příčí se všemu přirozenému cítění, které chce zplozené přivést ke zrání.

Že výchova pohlavní je čímsi živelným, přirozeným, co děti zaujme, ukázní, jsem dnes nezvratně přesvědčena. Malý doklad pro to - sedíme v kroužku na zemi, povídáme si o mamince s desetiletými a vypravuji jim o Kosteleckého "Mamince". Je mezi námi nová kamarádka, asi pátý den, ušklibuje se, rozhlíží. Děti samy mě zastaví a spustí na kamarádku: "Co je ti k smíchu - je malé děťátko nějaká nemravnost, To by ses´ ty a my všechny musely stydět, že jsme na světě." Kamarádka sklopí oči - a nejistě se dívá po ostatních. Dnes už je jako druhé, poslouchá s očima rozevřenýma široce.

Besedování o pohlavní výchově rovnoběžně doprovází besedování o životosprávě, o kterém jsme už psali. To obojí se velmi doplňuje. A vím jasně, jestli se děti nenaučí být pánem svého těla a ne otrokem, ve věcech třeba nepatrných už z dětství, nebudou jako dospělí umět ovládat pud pohlavní, a v tom, myslím, vedle jasného poučení leží těžisko ozdravění pohlavního života, a tím života vůbec.

¹ Životopis Anny Hlavaté-Pokorné. Její vlastní vzpomínky a záznamy i úryvky z dopisů sestavil a vzpomínkami přátel i vlastními doplnil její muž MUDr. Hugo Pokorný. Strojopis 1964, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze - archiv, sign.: S 377/I-1.
² Hlavatá - Pokorná, A.: Historie a náplň Legie malých. Strojopis, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze - archiv, sign. S 377/IV 3a; Začátek a vývoj Legie malých /1919-1925/. Strojopis, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze - archiv, sign. S 377/IV 3; Práce Legie malých v roce 1926. Strojopis, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze - archiv, sign. S 377/IV 4; O Legii malých. Strojopis, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze - archiv, sign. S 377/IV5.
³ Životopis Anny Hlavaté-Pokorné. Její vlastní vzpomínky a záznamy i úryvky z dopisů sestavil a vzpomínkami přátel i vlastními doplnil její muž MUDr. Hugo Pokorný. Strojopis 1964, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze - archiv, sign.: S 377/I-1.
⁴ Strojopis Moje zkušenosti z pohlavní výchovy. Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze - archiv, sign. S 377/IV 6.