Politické zřízení školské z roku 1805

Na počátku řady významných změn ve školství a vzdělávání bývá vydání určitých legislativních předpisů, které podstatným způsobem mění dosavadní stav. Když v roce 1774 vyjádřila císařovna Marie Terezie svým výnosem o obecném zřizování škol ve všech farních obcích a požadavkem, aby rodiče své děti ve věku 6-12 let do škol posílali, zájem státu na vyšší vzdělanosti obyvatelstva, jednalo se o pokrokový a moderní požadavek. Dosažení alespoň základního vzdělání mělo umožnit především rychlejší hospodářský rozvoj země. Zanedbatelný ale nebyl ani další cíl panovnického opatření - získané vzdělání mělo současně vyvést poddané "z přítmí nevědomosti", neboť panovalo přesvědčení, že právě z té pocházejí a vznikají mnohé selské bouře a vzpoury. Vývoj tímto směrem ale nepokračoval dlouho. Poměrně brzy došlo k zásadním změnám v přístupu panovnického dvora ke vzdělání. Po smrti císaře Josefa II. r. 1790, který byl nejen v době své samostatné vlády velkým příznivcem všeobjímajících reforem, ale v řadě případů k nim již dříve iniciativně nabádal svoji císařskou matku (na sklonku života již značně konzervativní), ovlivnila přístup ke vzdělání v celé rakouské monarchii i složitá mezinárodně politická situace v Evropě.

Osvícenské pojetí školy a školní výuky v našich zemích, charakteristické pro období tereziánských reforem v závěru 18. století, bylo za vlády císaře Františka I. (1792-1835) v podstatě odstraněno. Rozhodující vliv na to měly obavy z toho, že by prostřednictvím osvícenského školství mohly do monarchie pronikat myšlenky a vlivy spojené s francouzskou revolucí. Rozvoji školství navíc nepřály ani vyčerpávající a pro Rakousko dlouho neúspěšné napoleonské války. Školy byly postaveny pod tuhý dozor spojený s cenzurou a v duchu řady příkazů a pokynů měly opustit cestu, na níž údajně vychovávaly pro absolutistický stát nebezpečné "mudrující floutky".

Koncentrovaným vyjádřením této změněné školské politiky se stalo v roce 1805 vydání zákoníku obecného školství pod titulem Politické zřízení školské, který upravoval školství prakticky ve všech dědičných zemích tehdejší rakouské monarchie. Do dnešních dnů je Politické zřízení školské, předpis vydaný 11. srpna 1805, svými 478 paragrafy nejrozsáhlejším školským předpisem v našich dějinách. Školské zřízení jím bylo postaveno na podstatně jiné základy, než mu byly dány do vínku tereziánskými reformami. Nebude proto na škodu, budeme-li z předpisu citovat:

Základní filozofií Politického zřízení školského z roku 1805, která bývá i v posledních letech často citována, byla zásada, že "Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných". Politické zřízení školské, kterým se naše školství řídilo prakticky až do roku 1848, tak bylo předpisem, který v podstatě umrtvil pozitivní rozvoj škol a vzdělanosti na dobu celé první poloviny 19. století. Způsobil nejen to, že školský systém v našich zemích v tomto období výrazně ztrácel náskok, který získal svým nadějným a relativně brzkým vykročením jak tereziánskými školními reformami, tak i dalšími opatřeními Josefa II. Logickým důsledkem pak bylo, že se začal výrazně opožďovat za zrychlujícím se evropským vývojem. Na tomto celkovém vyznění předpisu nic neměnily ani mnohé pozitivní jednotlivosti, které samozřejmě také obsahoval.

Z hlediska organizace škol potvrzoval předpis rozdělení škol na triviální (vyučující čtení, psaní, počítání a skládání nejnutnějších písemností), hlavní (ve městech o třech nebo čtyřech třídách s dalšími předměty a poskytující hlubší vzdělání potřebné k vykonávání řemesla či k obchodu) a normální (šlo o vzornou školu hlavní v sídelním městě). Výuka chlapců a dívek byla na venkově společná, ve městech zpravidla již od druhé třídy oddělená. Gymnázium bylo považováno za školu vyšší a žáci do něho mohli být přijati pouze na základě úspěšně vykonané zkoušky. Ředitel gymnázia měl přitom právo oznamovat zemskému školskému úřadu, že z některé hlavní školy nepřicházeli žáci s požadovanými vědomostmi.

Politické zřízení zpřesnilo povinnost školní docházky dětí ve věku 6-12 roků. Ta byla prohlášena za všeobecnou a každého roku se konaly soupisy dětí školou povinných. Výuka probíhala každý den kromě neděle a také kromě středy a soboty odpoledne. Prázdniny byly na městských školách od 15. srpna do 1. října, na vesnických školách se prázdniny řídily místními potřebami (14 dnů v době žní, další volné 3 týdny v čase vinobraní nebo senoseče či sklízení ovsa). Ovšem ve školách, kde byl učitel odkázán pouze na příjmy z vybíraného školného, se učilo bez větších prázdnin po celý kalendářní rok. Vysvědčení dostávali žáci teprve po dosažení věku 12 let jako doklad o tom, že školní docházku skutečně navštěvovali.

Pro přípravu budoucích učitelů stanovil předpis návštěvu pedagogických kursů (praeparand) při některé škole hlavní nebo při škole normální. Kursy byly tříměsíční (pro školy triviální), šestiměsíční (pro tříleté školy hlavní) a celoroční (pro čtyřleté školy hlavní). Po absolvování kursu vykonávali učitelé ještě zkoušku praktické způsobilosti. Předpis současně stanovil, že učitelky dívčích škol jsou povinny vyučovat také ženské ruční práce. Vzhledem k tomu, že dozor nad školami byl svěřen církvi (nejbližším představeným učitelů byl místní farář) a v pedagogických sborech měli učitelé náboženství (tedy vystudovaní kněží) významné postavení, stanovilo Politické zřízení školské, že žádný ze studentů teologie nebude vysvěcen na kněze, pokud se nevykáže alespoň dobrým vysvědčením o vykonané zkoušce z katechismu a pedagogiky. Výjimka byla povolena pouze piaristům, neboť ti takové vzdělání získávali již v noviciátě svého kláštera.

Od učitele se podle Politického zřízení školského požadovalo, aby měl zdravé tělo, dobrý zdravý rozum, zdravé smysly a dobrou výřečnost. Měl být bohabojný a svým žákům měl být dobrým příkladem v řečech, způsobech i ve všech skutcích. Měl se také vyvarovat všeho, co by ho uvrhlo v posměch a opovržení. Učitelé byli předpisem důrazně varováni, aby se přestali toulat (tedy rychle měnit místo svého působení), vést zpustlý život a aby zanechali "hluboce zakořeněného pekelného chlastu". Aby toho bylo dosaženo, bylo jim zakázáno hrát na svatbách a v hospodách, kde bývaly jejich hudební výkony často odměňovány právě objednáváním různých nápojů.

S rodiči žáků měli mít učitelé styk upřímný a přátelský, žákům pak měli být milujícími dobrými otci a při odměnách a trestech měli projevovat svoji nestrannost. Právní předpis kladl důraz i na skutečnost, že obecná vážnost učitelů poroste, bude-li v jejich domech panovat pořádek, čistota, mír, manželská snášenlivost, dobrá výchova vlastních dítek a zdárné hospodářství.

Od žáků byla podle Politického zřízení školského vyžadována nezměrná poslušnost vůči božské autoritě, co nejhorlivější plnění náboženských povinností a potlačování všech přirozených i smyslových pudů. Přestože byla nařízena všeobecná školní docházka, leckde zůstávala stále jen na papíře. Ale ani žáci si - mimo určité dovednosti ve čtení, psaní a v počtech - neodnášeli ze škol do života nic trvalého. Často dokonce i to, co si odnášeli ze základního trivia, nebývalo trvalé. Ve školách se sice naučili krásně kaligraficky psát, po pár letech se ale mnohdy vraceli k pohodlnému podepisování třemi křížky.

Přestože poměrně brzy bylo zřejmé, že stav školství plně poplatný Politickému zřízení školskému je nevyhovující a byly i zřizovány komise, které se tímto problémem zabývaly, až do poloviny 19. století se nic podstatného nezměnilo. Pro potřebné změny nebylo nalezeno porozumění (dnes bychom řekli politická vůle) a tam, kde se alespoň částečné porozumění přece jen projevilo, rozbilo se i tehdy na nedostatku peněz. Ke změnám ve školství proto došlo až po revolučním roce 1848 a především po vydání školského zákona z roku 1869, který ve svých základních ustanoveních byl pro naše školství určující až do roku 1948.