Reforma školství je pro učitele příležitostí naplnit vyučovací hodiny aktivitami, které pomohou žáky při vyučování zaujmout. Žáci přestávají být pouhými posluchači a pasivními pozorovateli snahy učitele naučit, ale aktivně se zapojí do výuky, spolupracují a podílejí se na průběhu vyučování. Jednou z možností jak žáky aktivizovat jsou různé soutěživé hry, jimiž si procvičují a upevňují probírané učivo. Aktivity tohoto druhu podporují zájem žáků a při dlouhodobém užívání se projeví v jejich zájmu o vyučovaný předmět. Mohou působit krátkodobě, při výuce a prověřování znalostí určitého učiva. Ale při soustavném uplatňování mohou mít i dlouhodobý vliv a měnit vztah žáků k matematice a ke škole vůbec.
Aktivizující činnosti ve vyučování umožňují:
Aktivity mají rychlý efekt ve výuce a učitel ho zaznamená už po krátké době jejich užívání. Pozitivní změnu je zřetelně vidět nejen u nejlepších a talentovaných žáků, ale podobný efekt lze zaznamenat i na žácích průměrných a slabých. Aktivizující činnosti ve vyučování nenásilně vytvářejí dobrý vztah žáků k vyučovanému předmětu. Aktivity se dají využít v každé věkové skupině a v různých typech škol.
Dají se zařadit do výuky žáků:
V užívané terminologii je třeba vyjasnit rozdíl mezi pojmem hra a soutěž. Není možné určit přesnou hranici mezi oběma pojmy. Každou hru lze chápat a organizovat jako soutěž. A každá soutěž je svojí podstatou hrou. Za hru ve výuce považuji kratší aktivitu, u které není účelem vytvořit nějaké pořadí mezi zapojenými žáky a hledat jejího vítěze. Patří sem například rozcvičky, aktivity zařazené do výuky na začátku vyučovací hodiny. Soutěží je aktivita s delší časovou dotací, vyžadující po její ukončení vyhodnocení. Tím nemusí být nutně pořadí soutěžících žáků, ale měl by být znám jednoznačně jejich vítěz.
Aktivity nejsou jednostranně pozitivní jenom pro žáky, ale přinášejí pozitivní efekt i učiteli:
Soutěživé hry mají přednost v tom, že jsou další možností (vedle klasifikace) k posouzení žákových schopností, většímu poznání jeho předností, ale i slabin. To může mít příznivý vliv na žákovo sebevědomí. Aktivity tohoto druhu mobilizují schopné a nadané žáky k ještě větší snaze a píli. Přinášejí žákům možnost prožít si chvíle uspokojení z vlastního úspěchu. Profit z aktivit mají i žáci průměrní. A dokonce i ti nejslabší, kteří alespoň někdy při těchto činnostech prožijí úspěch, který je motivuje k zájmu o výuku a větší snaze o vyučování.
Aktivní formy školní práce:
Je pravda. že ti méně nadaní zažívají při těchto činnostech často i neúspěchy a prohry. Ale je to pro ně situace méně traumatizující, než je tomu při zkoušení. Cenné jsou skupinové aktivity, kde slabší žáci jsou podporováni těmi schopnějšími. V rámci skupiny mají možnost zažívat pocit úspěchu, na němž se sami byť jen malým dílem zúčastnili.
Pro žáky jsou aktivizující činnosti vítanou změnou ve stereotypu vyučování. Žáci se na tento způsob vyučování těší a na učiteli vyžadují jeho opakování. Soutěže emotivně prožívají a řeší úlohy s chutí a zvýšeným elánem a snahou. Aktivity jsou pro žáky zajímavé proto, že jejich průběh a zvláště výsledek jsou jen těžko předvídatelné. Přinášejí do vyučování zajímavé momenty a nečekané zvraty. Přitom jde o činnosti organizované podle srozumitelných a jasně formulovaných pravidel, což žáky učí disciplíně a kázni. Výsledkem takto organizované činnosti je pocit, že jsou průběžně informováni o svých vědomostech a lepe poznají pozice které zaujímají mezi spolužáky. To vše podporuje a přispívá k vytváření dobrého vztahu žáků k učiteli a předmětu, kterému se učí.
Soutěže dávají žákům možnost přijímat nově osobnost učitele vyučovaného předmětu. Žáci ve své většině oceňují jeho snahu zpestřit jim čas společné školní práce. Podobě hodnotí tyto aktivity i rodiče žáků.
Zařazování aktivit do vyučování nemá být náhodné a samoúčelné. S dalšími součástmi vyučovací hodiny by měly tvořit jeden celek. Aby toho učitel dosáhl, musí se naučit správně odhadovat situaci a hledat příležitost, kam aktivity zařadit a kdy je uplatnit. K tomu potřebuje mít zkušenosti a určitě i potřebnou dávku pedagogického talentu. Je zřejmé, že tento způsob výuky nemůže využívat každý učitel. To ale neznamená, že je nemůže zkoušet, a že je nezvládne mladý a méně zkušený učitel. Doporučuji omezit se zpočátku na kratší a jednodušší hry, v délce několik minut a teprve až si ověří jejich fungování a získá s jejích zařazením do vyučování více zkušeností, může zkusit použít i ty složitější a dlouhodobé.
Nikdy by neměl do tohoto způsobu výuky své žáky nutit a zařazovat je do hodiny násilně a za každou cenu, jen pro pochybný a krátkodobý efekt. Hry nemusí být nutně v každé vyučovací hodině. Zvláště na počátku jejich užívání je lepší zařadit je jen občas, pro zpestření vyučovací hodiny a jen jako překvapení pro žáky a potřebnou změnu tempa vyučování. Mohou sloužit třeba jako odměna žákům za dobrou práci v předcházející činnosti.
V začátcích je vhodné zařazovat kratší aktivity – rozcvičky. Jsou jednoduché, zařazované na začátku vyučovací hodiny. Jindy je vhodné zařadit tyto aktivity naopak až na konec vyučovací hodiny, jako vyplnění zbývajícího času a k prověření pochopení předtím vyloženého učiva.
Až po získání zkušeností a určitém ověření může učitel zařadit i delší a náročnější soutěže. Ty potřebují mnohem více času v přípravě a mají složitější organizaci při zadávání i jejich vlastním průběhu a hodnocení. Vhodné je hry a soutěže různě kombinovat a střídat. Učitel by si měl u každé z nich několikrát ověřovat účinnost a efektivitu přímo v určité třídě a na konkrétní vyučovací látce. Podle vyhodnocených výsledků a v praxi získaných poznatků je pak opakovat a doladit ty, které se v dané třídě a v určitém vyučovacím předmětu nejlépe osvědčily. Naopak ty, které neměly ve výuce velký úspěch a nepřinesly učitelem očekávaný výsledek, do vyučování raději znovu nezařazovat. Učitel si tak postupně vytvoří pro každou konkrétní třídu zcela určitý okruh aktivit, které se mu nejvíce právě tam nejvíce osvědčily, a ty pak cyklicky opakuje a používá podle situace a probíraného učiva.
Učitel by měl své žáky od začátku takového stylu vyučování vést žáky k přesvědčení, že tyto živé aktivity jsou normální a organickou součástí vyučování. V žádném případě nejde o žádnou živelnou zábavu, sloužící k vyplnění vyučovacího času a jejich rozptýlení a pobavení. Aby to tak chápali, učitel musí žákům dobře vysvětlit pravidla každé nové aktivity. Vysvětlit je tak, aby je při vlastní aktivitě důsledně dodržovali.
Základem úspěchu s využíváním aktivizujících metod ve školní práci je dodržování pořádku a kázně během činnosti. Bez tohoto požadavku aktivity rádi zneužijí neukáznění žáci k narušování vyučování. Mohou tak rychle dobrý záměr učitele znehodnotit. Pokud už k takovému vývoji dojde, je třeba ve třídě s kázeňskými problémy na nějaký čas od těchto metod ustoupit a do vyučování je vůbec nezařazovat. Žáci si to většinou brzy sami uvědomí a po čase si začnou jejich vrácení sami na učiteli vyžadovat. Ten se k nim vrátí ale jen tehdy, když žáci dokáží, že chápou jejich smysl a jsou schopni respektovat pravidla. Zvláště když učitel s těmito způsoby práce teprve začíná je třeba postupovat opatrně a promyšleně.
K zařazení soutěže do vyučování se učitel rozhoduje podle učiva, s ohledem na úroveň a zvláštnosti žáků vyučované třídy. Přihlédnout by měl i k momentální situaci, která se ve třídě aktuálně vytvořila. Může je zařadit do kterékoli části vyučovací hodiny. Každá aktivita má svoje přednosti i rizika, a k tomu by měl učitel při výběru přihlédnout. I když se od sebe aktivity významně liší.
Lze je rozdělit do několika skupin:
Rozcvičky učitel zařazuje zpravidla na počátku vyučovací hodiny. Slouží k soustředění žáků a mobilizaci mozku k činnostem, které má ve vyučovací hodině naplánované.
Procvičovací aktivity jsou zařazovány po celou vyučovací hodinu, zpravidla po výkladu učitele, sloužící k procvičení nového učiva.
Opakovací aktivity, zaměřující pozornost na větší vyučované celky, mohou probíhat i po několik vyučovacích hodin za sebou.
Dlouhodobé soutěže mají smysl v zopakování učiva za celé měsíce, případně za celý školní rok.
K výběru a zařazení aktivity se učitel rozhoduje už ve fázi přípravy na vyučovací hodinu. Praktickým důvodem je, aby učitel měl příklady zadávané k hrám nejen dopředu připravené, ale také propočítané. To ale neznamená, že neexistuje výjimečná situace, kdy je zařadí bez předchozí přípravy, podle aktuálně vzniklé situace. Aktivity a jejich příprava a zařazení proto nelze chápat jako dogma. V tomto případě je možná a často i vhodná improvizace a jejich intuitivní uplatnění. Může to být třeba i k vyplnění nečekaně vzniklého volného prostoru ve vyučování. V takovém případě je použití nějaké jednoduché hry zcela na místě. Má to samozřejmě pro učitele i svá rizika a vyžaduje to učitelovy zkušenosti, správný odhad situace a schopnost improvizovat. Zpravidla takto vhodně zařazené aktivity jsou ale nejúčinnější a velmi efektivní. Je potřeba, aby měl učitel po ruce zásobu úloh, které může k naplnění soutěže okamžitě použít. Samozřejmě – zkušený učitel může úlohy potřebné ke hře také pohotově vymýšlet a přizpůsobovat je proměňující se situaci ve třídě. Na hledání úloh nemá učitel v takové chvíli většinou žádný čas. Proto je dobré shromaždovat si do zásoby příklady, nejlépe propočítané a roztříděné podle témat. Mít je alespoň s holými výsledky za jejich zadáním, jak je to běžné v některých učebnicích. Měl by mít po ruce sbírky matematických příkladů (nejlépe přímo ve třídě), soubory úloh na kartách nebo v počítači. Ideální jsou připravené nakopírované texty příkladů a úloh, které může kdykoli a pohotově využít.
Pro přijetí aktivit žáky v konkrétní vyučovací hodině musí učitel umět:
Role učitele v organizování aktivit je nezastupitelná a jen těžko může tuto roli ponechat žákům. Učitel hru nejdříve dobře vysvětlí, odpoví na případné dotazy těm žákům, kteří pravidla napoprvé nepochopili. Pak zadá úlohy a kontroluje průběh ve třídě a hlídá čas určený k jejich řešení. Na závěr musí soutěž vyhodnotit a uzavřít. Podmínka řádného ukončení každé hry patří k těm nejdůležitějším. Pokud by tuto zásadu učitel často porušoval, soutěž časově a organizačně nezvládal, žáci by o činnosti postupně ztráceli zájem a neměli by zájem znovu je opakovat. Místo zpestření výuky a posílení jeho autority by se aktivity staly pouhou ztrátou vyučovacího času a důkazem učitelovy neschopnosti.
Hodnocení aktivit je mezi učiteli i žáky živě diskutovanou otázkou. Aby byla soutěž soutěží a hra hrou, je třeba každou nějak uzavřít a vyhodnotit – nejúspěšnější účastníky ocenit. To patří k motivaci takové činnosti a je pozvánkou k příští účasti a podporuje další zájem soutěžících. Bez této motivace aktivita zcela ztrácí svůj smysl. Motivace odměnou může ovlivnit snahu a zájem žáků o zapojení do ní. Proto by mělo být zásadou, že by měli vědět už před začátkem soutěže, jak bude jejich úsilí hodnoceno a jak budou za případný úspěch oceněni. Kritéria hodnocení by měla být stručná a srozumitelná a určitě by se neměla v průběhu aktivity nějak významně měnit.
A čím odměňovat za úspěch v soutěži? Zkušenost říká, že to má být známka nebo nějaká věcná odměna. Často ale už samotný úspěch ve hře je pro účastníky tou správnou formou odměny. Být lepší než je spolužák, kamarád, soused v lavici – to jsou pro žáky silné podněty k účasti ve hře i ke snaze vydat ze sebe v jejím průběhu všechno to nejlepší. Samozřejmě je možné odměnit vítěze také známkou, ale motivaci tímto směrem by učitel neměl přehánět. Stejně tak hmotné odměny, jako jsou například bonbóny, různé propagační předměty a knížky by měly být použity jen výjimečně a jen za dlouhodobou soutěž a nebo za zcela mimořádný krátkodobý výkon.
Odměňování v soutěžích bývá často předmětem kritiky odpůrců těchto metod. Uvádějí že jsou tímto způsobem oceňováni stále stejní a i v jiných předmětech úspěšní žáci. A že ti slabší jsou pouhými pozorovateli a diváky úspěchů těch schopných. Neustálé a opakované prohry v hrách tyto žáky časem zcela demotivovat a od účasti v dalších podobných aktivitách odradit. Mám osobní zkušenost, že právě neúspěch často burcuje žáka ke snaze, aby v příští soutěži uspěl lépe a zařadil se k těm úspěšným. Učitel by neměl oceňovat jenom ty nejlepší a vítěze. Měl by najít příležitost alespoň slovy pochválit sice jen průměrné, ale snaživé žáky, kteří odvedli v právě skončené aktivitě výkon přesahující jejich běžný standard. Vhodné je zařazovat více soutěží skupinových, kde jsou slabší žáci „taženi” těmi schopnějšími a mohou tak úspěch prožívat alespoň zprostředkovaně s dalšími členy své skupiny.
Zcela scestné je kárat nebo dokonce trestat za neúspěch v aktivitě méně úspěšné žáky. Dávat jim dostatečné nebo dokonce nedostatečné známky za výsledky dosažené ve hře je nepochopení smyslu těchto aktivit. Ale vůbec nejhorší je vysmívat se těm, kteří ve hře neuspěli a jejich schopnosti na základě dosaženého slabého výsledku nějak kritizovat. Soutěže a hry nejsou vhodným kritériem hodnocení schopností a nadání žáků. Mohou být pouze měřítkem jejich snahy a zájmu o vyučování. Proto jakékoli povyšování (nebo naopak ponižování žáků) na základě výsledků dosažených v aktivitách ze strany učitele je trestuhodné a přinese nejenom tomuto stylu výuky jenom škodu.
Žákům by mělo být jasné, že ve všech těchto aktivitách není odměna cílem jejich snažení, ale pouze prostředkem k maximálnímu soustředění, snaze a výkonu, který se odrazí v jejich schopnosti chápat a v praxi užívat učitelem vyloženou látku. Měřítkem schopnosti umět ji použít v běžném životě.
Soutěže je hodně těžké nějak třídit. Mohou se rozdělovat třeba podle jednotlivých typů školy nebo podle ročníků, kde se dají používat. Ale ukazuje se, že je těžké určit, pro který konkrétní věk některou z aktivit použít. Někdy se právě ta, kterou považujeme vhodnou jen pro starší žáky, docela dobře ujme i v nižší třídě. Jindy zase hra určená pro menší žáky má velký úspěch u těch starších.
Další způsob dělení aktivit je podle časové dotace nutné na jejich provedení. To je kritérium, které by mohlo být poměrně dobře použitelné. Je to důležité dělení zvláště pro učitele, který chce hru ve vyučování využít a měl by dopředu vědět, kolik času jí musí v hodině rezervovat.
Podle tohoto kritéria vzniklo již uvedené dělení na:
Ale ani toto kritérium neplatí ve všech situacích a stane se, že hra označená jako rozcvička se někdy protáhne i na celou vyučovací hodinu. A naopak ta dlouhodobá skončí, z nejrůznějších důvodů dávno před očekávaným dlouhodobým limitem.
Zvláštní skupinu tvoří netradiční písemné zkoušky, které nelze zařadit do žádné z uvedených kategorií, protože mají své zcela specifické podmínky.
Popis jednotlivých her a soutěží je zveřejněn ve WIKI, ve SBOROVNĚ a ve skupině AKTIVITY. Další najdete v DUMech a odkazy na ně jsou u popsaných aktivit ve WIKI. Tam jsou i jejich podrobné popisy, metodické a organizační poznámky pro učitele a možnosti zařazení v rámci využití ve školních vzdělávacích programech.
A nyní všechny hry a soutěže, s odkazy na zveřejněné podrobnosti na WIKI, podle výše popsaného rozdělení:
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
