Občan a občanství

Článek je součástí cyklu Výchova k občanství.

V užším slova smyslu představuje pojem občan naši přináležitost k určité pospolitosti či společenství. Jako občané jsme členy určité obce, společenství, státu, což znamená, že občanem může být člověk pouze v rámci určitého ústavního zřízení, které vymezuje práva a povinnosti spojená s občanstvím.

V širším slova smyslu pak být občanem znamená vědomé převzetí a skutečné naplňování odpovědnosti jednotlivce za celek, znamená to i morální závazek jedince vůči společnosti, v níž žije.

Být občanem tak např. znamená nejen právo volit své zástupce (za určitých podmínek, především po dosažení zletilosti), ale současně podle svého přesvědčení tohoto práva i využít, být zainteresován na věcech veřejných a občanských.

Podíváme-li se do historie, tak prvními občany, kteří založili naše pojetí občanství, byli občané starořeckých městských států - polis. Občanem byl svobodný člověk, který

• se směl účastnit činnosti soudů a vlády;
• měl rovné postavení před zákonem;
• mohl participovat na veřejných záležitostech;
• měl rovnost šancí na uplatnění v politickém životě (rozhodují schopnosti a dispozice, nikoli původ a majetek.

Například Aristotelés ze Stageiry (384 -322 př.n.l.) vymezuje občana jako toho, kdo "...je schopen zúčastnit se shromáždění a pracovat v soudnictví". Občanství mělo v řecké polis (obec, městský stát) dědičný charakter, takže svobodní cizinci, kteří se třeba v řecké polis usadili, se nesměli podílet na jejím politickém životě a například při soudním jednání se museli nechat zastupovat občanem dané obce.

1.1. Občanství jako státní příslušnost

Občanem, v užším slova smyslu, se může stát pouze ten člověk-obyvatel, který splní zákonem stanovené podmínky k nabytí příslušnosti ke státu. Stát tedy stanovuje, kdo se stane jeho občanem a kdo státní příslušnost nezíská. Také určuje, jaké postavení se přiznává těm, kdo nemají příslušné státní občanství (tj. cizincům nebo osobám bez státní příslušnosti).

1.1.1 Historické aspekty českého občanství

Součástí vzniku československého státu v roce 1918 bylo uzákonění československého státního občanství. Každý, kdo měl ke dni 28.10.1918 domovské právo v obci, nad níž vykonával československý stát právo svrchovanosti, nabyl československého státního občanství bez ohledu na svoji národnost. Byla tak zcela naplněna ustanovení mírových smluv, která ukládala nástupnickým státům (tj. státům, které vznikly na území poraženého Německa a Rakouska-Uherska) povinnost vytvořit podmínky pro to, aby občané Německa a bývalého Rakouska-Uherska mohli získat státní příslušnost nástupnických států, jestliže na jejich území měli trvalý pobyt. K československé státní příslušnosti se vázal výkon hlasovacího práva do Poslanecké sněmovny a do Senátu, případně do jednotlivých zastupitelství a branná povinnost.

V období protektorátu Čechy a Morava bylo jediným plnoprávným občanstvím říšské občanství. Většina bývalých československých občanů nabyla ze zákona protektorátní příslušnost, která v podstatě představovala diskriminaci - před soudem, protektorátními úřady, v řízení majetkových záležitostí a v pracovní povinnosti (tzv. totální nasazení). Nebyli však povoláváni do wehrmachtu.

Po druhé světové válce českoslovenští občané nabývají zpět svá ztracená tradiční občanská práva, především práva politická - volební právo, spolčovací právo, právo shromažďovací, právo vykonávat státní službu. Dekretem prezidenta republiky z roku 1945 pozbyli československého státního občanství ti občané, kteří v době okupace přijali říšské nebo maďarské občanství, aniž k tomu byli donuceni pod nátlakem. Znamenalo to, že na tyto osoby se vztahovala rozhodnutí o odsunu (v případě Němců) nebo vystěhování na základě reciprocity (u Maďarů). Jejich zemědělský majetek byl konfiskován a na ostatní majetek vyhlášena národní správa.

V období komunistické moci (1948-1989) se Ústavou z roku 1960 mění název státu na Československou socialistickou republiku (ČSSR) a později je ústavním zákonem z roku 1968 vyhlášena federace. Tím se vedle československého občanství poprvé objevilo občanství české a slovenské. Státní občan každé z obou republik byl zároveň občanem ČSSR. Každému občanu federace bylo automaticky přiděleno občanství té republiky, v níž se narodil (ius soli). Pokud tento způsob nebylo možné pro určení republikového občanství použít, měl každý občan federace právo si své občanství zvolit prohlášením (právo opce), a to do 31.12.1969. Občané, kteří se nenarodili na území jedné z republik federace, získali občanství té republiky, v níž byli oni nebo jejich rodiče k 1. lednu 1969 hlášeni k trvalému pobytu. Sňatkem bylo rovněž možno zvolit či změnit republikové občanství.
Rozdělením československé federace (1.1.1993) na dva samostatné státní celky (Ústavním zákonem č. 542/1992 Sb. ze dne 25.11.1992), na Českou republiku a Slovenskou republiku, se vynořila řada problémů týkajících se státního občanství. Bývalí občané ČSFR, kteří před rozdělením žili na území České republiky a měli zde i trvalý pobyt, ale nebyli z důvodu místa svého narození jejími občany, nyní bez vlastního přičinění ztráceli své do té doby plnoprávné postavení na území České republiky. Jednalo se tehdy asi o 350 000 lidí. Hrozilo jim, že budou mít status cizince, tzn. nebudou moci získat od českých úřadů pas, nebudou mít nárok na podporu v nezaměstnanosti, ztratí celou řadu dalších sociálních výhod spjatých s občanstvím a navíc přijdou i o politická práva spojená s občanstvím, například volební právo.

Občané ČSFR, kteří neměli české občanství, je měli možnost získat po rozdělení federace splněním následujících podmínek (zákon č.40/1993 Sb.):

• žadatel nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin,
• žadatel měl nepřetržitý dvouletý trvalý pobyt na území České republiky,
• žadatel předložil doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky (nebo prokázal, že se o to alespoň tři měsíce pokoušel).

Tento zákon (po prodloužení) platil do 30.6.1994. Poté nabývání občanství již probíhalo bez rozlišení, zda o občanství žádá bývalý občan ČSFR či jakýkoli cizinec. V dubnu 1996 přijala Poslanecká sněmovna (přes nesouhlas vlády) novelu zákona o občanství (zákon č.139/1996 Sb.), který stanoví, že podmínku beztrestnosti může ministerstvo vnitra prominout, jde-li o bývalého čs. občana, pobývajícího od rozpadu federace v České republice. V současné době je tato podmínka promíjena automaticky.

Zákon o českém občanství byl kritizován zejména s ohledem na určitý diskriminační charakter vůči některým skupinám. Zejména obtížná situace nastávala v mnohých romských rodinách, jež původně přišly ze Slovenska, ale jejichž děti se většinou narodily již v Čechách. Nešlo v tomto případě jen o otázku trestní bezúhonnosti, ale také o to, že vyvázání se ze státního svazku Slovenské republiky vyžadovalo finanční poplatky (činil 2761 Kč za dospělého a 1390 Kč za každé dítě, což pro romskou rodinu často znamenalo několikatisícové poplatky) nehledě na to, že celý proces byl i administrativně náročný. Stávalo se, že sociálně slabší občané, kteří byli nejvíce odkázáni na pomoc státu, se najednou ocitli bez jakékoli pomoci.

Komplikovaná situace nastala také pro mnoho dětí žijících v dětských domovech, o něž jejich rodiče neprojevovali zájem, a tudíž ani pro ně nežádali změnu občanství, dále v případech, kdy se jich vzdali a komplikovala se tak případná možnost adopce.

1.1.2 České občanství dnes

Způsoby nabytí státního občanství České republiky

V současnosti je možno získat státní občanství České republiky:

• narozením, je-li alespoň jeden z rodičů státním občanem České republiky nebo jsou-li rodiče bezdomovci a alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky a dítě se na jejím území narodí;
• osvojením, je-li alespoň jeden z osvojitelů dítěte státním občanem České republiky;
• určením otcovství, je-li dítě narozené mimo manželství a jeho matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem České republiky, dítě nabývá státní občanství České republiky dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství;
• nalezením, je-li fyzická osoba mladší 15 let nalezená na území České republiky, je státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že nabyla narozením státní občanství jiného státu;
• prohlášením, jestliže fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem ČSFR, ale neměla ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky, si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením (které se činí u příslušného úřadu dle místa trvalého pobytu fyzické osoby, která prohlášení činí, v cizině před zastupitelským úřadem České republiky);
• udělením, na základě žádosti, kdy žadatel musí splňovat současně tyto podmínky:
  • má na území ČR ke dni podání žádosti nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu 5 let,
  • prokáže, že byl propuštěn ze státního svazku cizího státu nebo že nabytím státního občanství ČR pozbude dosavadní cizí státní občanství, nejde-li o bezdomovce,
  • nebyl v posledních 5 letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin,
  • prokáže znalost českého jazyka (neprokazuje žadatel, který je nebo byl státním občanem Slovenské republiky).

Způsoby pozbytí státního občanství České republiky

Státní občanství lze pozbýt:

• prohlášením státního občana ČR, který se zdržuje v cizině a současně je státním občanem cizího státu, že se ze své vůle vzdává státního občanství České republiky;
• nabytím cizího státního občanství na základě vlastní žádosti. Státní občan ČR pozbývá státní občanství ČR okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou v případech, kde se občanem cizího státu stává občan ČR:
  • na základě uzavření manželství s cizím státním příslušníkem
  • narozením - může se jednat o dítě narozené buď ve smíšeném manželství na území ČR, pak je občanem ČR a současně i cizího státu, nebo o dítě, které se narodilo na území cizího státu a alespoň jeden z rodičů je občanem ČR.

  V těchto případech platí, že Česká republika nezbavuje občanství ty osoby, které získaly jiné státní občanství na základě právního režimu cizího státu.

1.2. Občanská práva a povinnosti

Státní občanství má svůj význam i z hlediska lidských práv a svobod, protože některá práva jsou přiznávána pouze státním občanům (těm, kdo mají státní příslušnost).

Platí, že nositeli lidských práv a základních svobod jsou zásadně všichni lidé, tj. podle Všeobecné deklarace lidských práv se tato práva a svobody přiznávají všem jedincům bez ohledu na státní příslušnost. Nositeli základních práv a svobod jsou všechny fyzické osoby nacházející se pod jurisdikcí příslušného státu, ovšem u některých práv politických, práv spojených s příslušností k národnostní nebo etnické menšině a práv sociálních platí zákonné rozhodnutí o jejich omezení pouze na občany státu.

Jedná se například o rozdílnou úpravu sociálního zabezpečení občanů a cizinců (dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod) nebo o různý rozsah sdružovací svobody (dle čl. 20 Listiny základních práv a svobod), o právo volit v dané zemi, atd. Zvláště u práv sociálních je důvodem jejich omezení jen na státní občany specifický (rozdílný) vztah ke státu a nákladům, které přímo či zprostředkovaně vynakládají občané státu na zabezpečení těchto práv (daně, pojištění, atd.).

Formulace základních lidských a občanských práv, která jsou zakotvena v ústavách, ústavních zákonech, listinách práv mnoha států světa, byla často ovlivněna významnými mezinárodními dokumenty. Především se jedná o Všeobecnou deklaraci lidských práv (přijata Valným shromážděním OSN v roce 1948), o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966).

To jsou dokumenty, které přijalo Valné shromáždění OSN na základě přesvědčení, že všichni lidé mají právo na základní občanské svobody a právo na zákonnou ochranu bez jakékoli diskriminace, tedy bez ohledu na rasu, náboženství, politické přesvědčení, národnostní a sociální původ, majetek.

Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky. V úvodu Listiny je mimo jiné proklamována neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, obecně sdílené hodnoty lidství a samosprávné tradice národa a díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi.

V Listině základních práv a svobod jsou dále rozlišeny čtyři velké skupiny práv a svobod:

1. Základní lidská práva a základní svobody
2. Práva národnostních a etnických menšin
3. Hospodářská, sociální a kulturní práva
4. Právo na soudní a jinou právní ochranu

Důraz v oblasti občanských práv je kladen na:

• princip nedotknutelnosti soukromé sféry
  Je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a osobní svoboda - nikdo nemůže být zbaven osobní svobody jinak, než podle zákona. Každý má právo, aby byla respektována jeho lidská důstojnost, osobní čest a chráněno jeho jméno. Znamená to, že bez souhlasu dotyčné osoby nesmí být použity a zveřejňovány dokumenty osobní povahy (písemnosti, záznamy, podobizny). Jestliže bylo toto právo na ochranu osobnosti porušeno, má postižená osoba právo na přiměřené zadostiučinění, peněžitou náhradu či odškodnění. S tím souvisí i zákaz porušení listovního tajemství a zákaz odposlouchávání.
• princip rovnosti před zákonem a právo na spravedlivý proces
  Každý se může zákonným způsobem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě u jiného příslušného orgánu. Jestliže někdo tvrdí, že mu bylo ukřivděno rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Všichni jsou si před zákonem rovni a každý má právo, aby jeho záležitost byla před soudem veřejně a v jeho přítomnosti projednána, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (pouze v případě nebezpečí vyzrazení státního tajemství nebo v případě ohrožení mravní výchovy může být veřejnost z jednání vyloučena).
• politická práva
  Jsou vázána na státní občanství. Právo volit, právo sdružovat se, právo shromažďovací a právo svobody projevu. Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí svobodnou volbou svých zástupců a mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Dále mají občané právo pokojně se shromažďovat - toto právo je omezeno zákonem tehdy, jestliže je důvodné předpokládat porušení práv a svobod druhých, narušení veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku či bezpečnosti. Právo svobodného sdružování - do politických stran, zájmových organizací, spolků apod. - je rovněž zaručeno. Občané mají také právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Ovšem i toto právo lze ve výjimečných případech omezit zákonem. Zaručeny jsou i svoboda projevu a právo na informace. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem nebo jiným zákonem stanoveným způsobem a každý má právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace - pokud nebyl porušen zákon. Svoboda projevu v tomto smyslu tak představuje nepřípustnost cenzury. A konečně, mezi politická práva také patří petiční právo, tj. každý má právo se ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu obracet na státní orgány a na orgány územní samosprávy s návrhy, žádostmi a stížnostmi.
• sociální, hospodářská a kulturní práva
  Některá jsou opět vázána na státní občanství - viz výše. Tato práva představují velmi významnou oblast, protože zajišťují zmírnění nejkřiklavějších důsledků ekonomické nerovnosti. Patří sem zejména právo na zdravotní péči nezbytnou pro dosažení a zachování zdraví, právo na důstojné stáří, právo na vzdělání, právo na sociální podporu a pomoc v případě nouze. Je nutné si ale uvědomit, že kvalita naplnění těchto práv - např. výše podpory, kvalita zdravotní péče apod. - vždy závisí na možnostech společnosti, zejména na ekonomické situaci státu.

Tak jsme jako občané na jedné straně podřízeni zákonům svého státu (které například určují, v jaké výši máme přispívat do státní pokladny daněmi a poplatky, stanovují jak dlouho má trvat vojenská služba atd.) a na straně druhé se stát stará o občanovu bezpečnost, řeší sociální problémy, organizuje zdravotní péči a vzdělávací soustavu, vynucuje plnění pohledávek dlužníků vůči věřitelům.

Ukazuje se, že povinnosti občana zůstávají v našem vědomí jakoby stranou. Tento problém bývá odborně nazýván tzv. "fragmentárností čtení" či "překladu" nejen základních mezinárodních dokumentů týkajících se lidských práv, ale i naší Ústavy a zákonů.

Zvykli jsme si číst tyto dokumenty způsobem, v němž formulace "každý člověk (má právo)" a "nikdo (nesmí být vystaven)" nahrazujeme se sebevědomou samozřejmostí osobním zájmenem já: "já mám právo", "já nesmím být vystaven". Fragmentárnost tohoto čtení spočívá v absenci "já musím", "já jsem povinen", či alespoň "měl bych".