Činnosti v předškolním vzdělávání: Prosociální chování

Prosociální chování ve školním prostředí

Příklad

Ráno v mateřské škole. Anička si hraje s kočárkem a panenkou, když do dveří vchází její kamarádka Katka. Katka pláče. Nechce se jí do školky,chtěla by se s maminkou vrátit domů. Anička ji chvilku pozoruje a pak ji bere za ruku: „Chceš si se mnou hrát? Půjčím ti kočárek.“ Paní učitelka situaci zaregistrovala, usmála se na Aničku a pohladila ji po vlasech.

Prosociální jednání je jednání ve prospěch druhé osoby (či osob), a často může být spojeno i s osobní obětí. Anička se zachovala prosociálně, vzdala se hračky ve prospěch kamarádky a důsledkem jejího chování bylo, že Katka přestala plakat. Za chvíli bylo vidět obě holčičky, jak si zaujatě hrají v kuchyňce. Aničce přinesla tato zkušenost informaci, že pomoc druhému je příjemná i pro pomáhajícího a sociálním okolím je oceňována, a příště bude mít tendenci reagovat obdobným způsobem. Také pro Katku je Annino jednání vzorem a příště se podle něho může zachovat sama.

Příklad

Pro Jirku si do mateřské školy přišla maminka s dvouletým bráškou Honzíkem. Jirka si nese obrázek, který nakreslil pro tátu. Obrázek se ale líbí Honzíkovi. Chce ho tak moc, že se dal do pláče. Jirka mu ho nechce dát. Zasáhne maminka: „Jirko, okamžitě dej ten obrázek Honzíkovi, nebo uvidíš! Víš, že je malý!“ Jirka nerad dává obrázek malému bráškovi, ten ho pomačká a odhodí. Jirka pláče.

Jaký je rozdíl mezi oběma situacemi? Jirka se také zachoval prosociálně, ale jeho chování bylo vynucené hrozbou trestu. Jeho zkušenost s pomocí druhému je negativní. Obrázek byl určen tátovi, a bratr mu ho, i když nechtěně, zničil. Jirka se zařekl, že mu víckrát nic nepůjčí.

Rozdíl mezi situacemi je patrný. V prvním případě si děti odnášejí pozitivní zkušenost s prosociálním jednáním, ve druhém se jedná o zkušenost negativní. V prvním případě jednala Anička dobrovolně, ve druhém byl Jirka do jednání nucen trestem.

Podívejme se ještě na třetí situaci: Děti se najednou rozešly domů a ve třídě zůstala paní učitelka s Kájou. Všude spousta rozházených hraček. „Teď to, Kájo, budeme muset spolu uklidit,“ říká učitelka, ale Kájovi se moc nechce. Skládá puzzle a dělá, že neslyší. Učitelka to zkouší jinak: „Aha, mám ho tady. Bonbón pro toho, kdo mi pomůže s úklidem.“ A položí bonbón na stůl. Kája chvíli váhá a pak se zvedá. Když uklidí, dostane bonbón.
Kája se také zachoval prosociálně, ale jeho motivací bylo získat bonbón. Ze situace pro něj vyplývá poučení, že když člověk někomu pomůže, měl by za to získat odměnu. Ani tato zkušenost není pro dítě optimální.
K tomu, abychom dítě dovedli k prosociálnímu jednání, volíme občas taktiky, o kterých se ani s velkou mírou tolerance nedá říci, že jsou prosociální (okamžitě tu hračku holčičce půjčíš, nebo uvidíš…). Dochází tak k neshodě (inkongruenci) mezi tím, co dítě učíme, a s co sami děláme.

Důležité: Tento rozpor může vést u dítěte k dezorientaci v hodnotách a v důsledku toho k asociálnímu jednání.

Naplňování potřeb dítěte v praxi mateřské školy - potřeba bezpečí, jistoty a řádu

Prostor

Mateřská škola je pro děti po rodinné domácnosti, ve které je již všechno známé a bezpečné,novým neznámým prostorem. Dítě se setkává s velkými místnostmi, vysokými stropy, hlukem a hemžením, které prostor naplňují. Potřebuje si nové prostředí okoukat, prozkoumat, seznámit se s ním, vyzkoušet jeho záludnosti a výhody.
Dětem v heterogenní skupině se opět nabízejí příležitosti k prosociálnímu chování při seznamování nových kamarádů s prostorem mateřské školy. Učitelka má v zásobě dostatek her, ve kterých děti zkoumají prostor a přitom mají možnost spolupracovat a jeden druhému pomáhat (např. různé varianty schovávaných, šipkovaných, stopovaných apod.).

Pravidla

Abychom se kdekoliv cítili bezpečně, potřebujeme mít jistotu, že právní řád tohoto území nás ochrání před nebezpečími, která by nám mohla hrozit ze strany druhých či prostředí. Z tohoto důvodu (ale také proto, že tímto konáním připravujeme děti na život v demokratické společnosti) vytváříme spolu s dětmi pravidla, která by měla pomoci proměnit mateřskou školu v zónu bezpečného prostoru. Aby tato pravidla byla funkční, je potřeba dodržet následující principy:

• Vytvářet pouze taková pravidla, která mají smysl. Pravidlo na trampolíně se nesmí skákat zákonitě vede k otázce: Proč je tu trampolína?
• Vytvářet pravidla spolu s dětmi. Učitelka ví, jaké pravidlo potřebuje vyvodit, ale nebrání se podobě, kterou mu chtějí dát děti. Např. učitelka chtěla vyvodit pravidlo v umývárně necákáme, ale v rozhovorech s dětmi došli k pravidlu co kdo nacáká, to po sobě utře, protože toto pravidlo je logičtější, smysluplné a učí děti nést důsledky svého chování.
• Spolu s pravidly hledat i přirozené důsledky, které by mohlo mít jejich nedodržení. Někdo by mohl upadnout a uhodit se, to je nebezpečné hlavně pro malé děti, ale ti malí také nejvíce nacákají. Zde je opět prostor pro prosociální chování – velcí na ně nebudou žalovat, ale pomohou jim škodu napravit.
• Domluvit se s dětmi na opatřeních, která nastanou, pokud někdo dané pravidlo poruší. Např.: Spolu s dětmi jsme se domluvili, že kdo po obědě neusne, nemusí zůstávat na lehátku, ale může si jít hrát do třídy. Podmínkou a pravidlem však je, že si musí hrát potichu, aby nevzbudil malé děti. Na otázku, co budeme dělat, když to někdo nedodrží, děti nejdříve vymýšlely různé tresty (dáme mu na zadek, nedostane bonbón aj., které znají z domova), ale po chvíli přišly na to, že by si měl jít lehnout zpátky na lehátko a pozorovat, jak si ostatní hrají potichu. Aby to příště uměl. Pravidlo se porušovalo zcela výjimečně, ale pravdou je, že když do třídy vešla paní ředitelka a začala hlasitě hovořit, rozpovídaly se nahlas i děti.
• Pravidla by měla platit stejně pro děti jako pro dospělé, a ti by je měli dodržovat přímo demonstrativně a připomínat dětem, že na ně myslí. (Nenacákala jsem, to je dobře, nemusím po sobě utírat podlahu… Máš pravdu, když malí spí, musí se mluvit potichu, a kdo to neumí, jde si lehnout na lehátko a dívá se, jak se to dělá. Tak já si tady na chvíli sednu, protože lehátko je pro mě malé, a budu pozorovat, jak to umíte, abych příště věděla…)

Opatření jako přirozený důsledek by nikdy neměla vyznít jako trest! Učitelka by měla být sama vnitřně přesvědčena, že děti netrestá, ale dává jim důvěru a šanci pravidlo zvládnout. Pokud samavnímá toto opatření jako trest, nebude schopna ovládnout svůj nonverbální a paralingvistický projev a dítě bude její opatření také vnímat jako trest. A pocity trestaného vůči trestajícímu jsou obvykle asociální (vztek, nenávist, odpor, potupa aj.), nikoli prosociální.

Pravidla by se měla dotýkat následujících oblastí: 

1. Bezpečí dítěte = jak by se mělo dítě chovat, aby neublížilo samo sobě (kam může, a kam ne, které nástroje jsou nebezpečné, na co si má dávat pozor atd.).
2. Bezpečí druhých dětí = jak by se mělo dítě chovat, aby neublížilo ostatním dětem (pravidla při hrách, vzájemné komunikaci a řešení konfliktů, při dělení se o hračky, péči o mladší a slabší). Tato oblast pravidel nese výrazný prosociální aspekt, na kterém mohou vyrůstat první dětská přátelství přetrvávající až do dospělosti.
3. Bezpečí učitelky a dospělých osob = jak by se mělo dítě chovat, aby neubližovalo ani dospělý  osobám, které o ně v MŠ pečují (sem patří třeba pravidlo o jídle nemluvíme ošklivě – známe důsledek, paní kuchařku by to mrzelo a nám by nechutnalo; dítě nesmí učitelce ubližovat fyzicky, např. kopat ji aj., protože ji to bolí a nepřeje si, aby to někdo dělal). Je samozřejmé, že se stejně musí chovat i dospělí ve vztahu k dětem, to znamená neohrožovat je z moci síly, nemanipulovat jimi, ale respektovat je. 
4. Bezpečí živé i neživé přírody = děti by neměly záměrně ubližovat zvířatům, hmyzu, rostlinám, stromům, houbám, přístup dětí k okolní přírodě by měl být ochranitelský a podporující, tedy z pohledu obecných potřeb společnosti i prosociální.
5. Bezpečí věcí, které dítě obklopují = hraček, oblečení, zařízení MŠ, ale i obecního majetku aj. Dítě by nemělo záměrně ničit věci, které je obklopují, ale učit se s nimi zacházet tak, aby mohly lidem co nejdéle a nejlépe sloužit, hledat způsoby, jak poškozené věci opravit (např. autíčka jsou na ježdění, ne na házení aj.). Dítě by se mělo učit chovat se s úctou k majetku druhých, neničit ho, a pokud se něco takového přihodí, vědět, že škodu je třeba napravit a na nápravě se podílet.
6. Organizace v čase = je třeba zajistit, aby činnosti v MŠ měly svůj řád a rytmus, který dítě zná, je pro ně uklidňující, ale není neporušitelný. O změnách tohoto řádu by měly být děti dopředu informovány (zítra odpoledne si budeme všichni hrát u paní učitelky Alenky, protože Maruška jde k panu doktorovi), o závažnějších změnách by měli být informováni i rodiče.

Pravidla jsou jedním ze základních mechanismů, které učí děti prosociálnímu chování vůči ostatním dětem i dospělým. Společnost, která nemá pravidla, je společností anarchistickou, ostatním nebezpečnou. Uvědomit si, že moje svoboda končí tam, kde mé jednání omezuje svobodu někoho jiného, je základní pravidlo sociálního života v demokratické společnosti.