Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Orální historie jako inovace k výuce moderních...

Ikona teoreticky

Orální historie jako inovace k výuce moderních dějin: úvod

Ikona odbornost
Autor: Mgr. Michal Černý
Spoluautor: Mgr. Monika Černá
Anotace: Práce s pamětníky, dotazování, ale také studium všedního života patří mezi činnosti, které by měly být nesporně integrální součástí výuky moderních dějiny. Moderní dějiny jsou unikátní oblastí, kde mohou žáci sami pracovat vědecky a tvořit zajímavé a hodnotné výstupy.
Obor příspěvku:Dějepis
Klíčová slova: projektová výuka, dějiny, moderní dějiny, Orální historie
Příspěvek může být vzhledem k datu publikace zastaralý. V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.

Výuka dějepisu či historie by na všech stupních vzdělávání neměla sklouzávat k prostému popisu historických faktů – jejichž výběr je již sám o sobě určitou interpretací – či jednostranné analýze pedagoga, který ze své pozice a znalosti literatury snadno obhájí libovolný pohled. Žák by měl být tím, kdo alespoň ve vybraných partiích bude sám shromažďovat vědecký materiál a snažit se jej hodnotit, interpretovat, syntetizovat.

Tato aktivní pozice žáka ve výchovně vzdělávacím procesu přitom nemusí v době informační společnosti znamenat jen práci s učebnicí či v knihovně, ale lze pracovat se zdroji podstatně komplexnějšími. V oblasti moderních dějin je pak více než žádoucí, aby si žáci sami vyzkoušeli základy vědecké práce a pokusili se poznat dějiny místa kde žijí, pečlivějším a intenzivnějším způsobem.

Jednou z metod, které pro výuku moderních dějin lze použít, je orální historie. Jde o metodu, která vychází zřejmě z nejstarší formy předávání historického sdělení – tedy vyprávění dějin, většinou subjektivně vztažených na život konkrétního člověka, v ústní formě. Ústní podání přitom přinášelo řadu problémů, neboť během předávání mohlo docházet k jeho úpravě (vypouštění pasáží, úpravy nebo přidávání vlastních postřehů), proto rostl význam psaných historických pramenů. Přesto je vyprávění pamětníků jednou z důležitých forem získávání materiálů o nedávných historických událostech.

Je přitom třeba zdůraznit, že rozhovor není vědeckou metodou a že k práci v oblasti získávání dat v orální historii musí být žáci patřičným způsobem systematicky připraveni. Předně je nutné, aby co možná nejpodrobněji znali problematiku doby, které se chtějí věnovat a to jak v místním kontextu, tak také v širším rámci. Pokud například chtějí řešit činnost bytových seminářů v době komunistické totality, musí znát jak obsah a význam seminářů, co to byl kádrový profil, jakým způsobem fungovala normalizace atp. Ideální je, pokud mají představu také o klíčových jménech místní obce a studované aktivitě.

Postup práce

Orální historie si primárně neklade za cíl objektivní práci s realitou. Cílem rozhovorů či nahrávání příběhů je záznam osobních vzpomínek, postojů a názorů, které jsou s danou osobností subjektivně spojené. Jakým způsobem vnímala dobu, jaké při tom měla pocity, jak chápala dané historické události atp. To v žádném případě neznamená, že podobné aktivity nemohou vést k zjištění objektivních historicky podstatných událostí, ale není to jejich primárním cílem.

Pokud jde o zpracování rozhovoru s pamětníky, je možné nabídnout následující zjednodušený postup:

  1. Popsání základních metod žákům
  2. Výklad historických souvislostí
  3. Realizace rozhovoru
  4. Zápis protokolu
  5. Přepis rozhovoru
  6. Analýza výsledků

Pokud jde o metody, které lze v případě orální historie používat, lze identifikovat dva základní přístupy. Buď jde o vyprávění příběhu respondentem, nebo o rozhovor. V prvním případě je možné nechat pamětníka volně vyprávět a otázky používat spíše pro zjišťování interpretace události pamětníkem, pro doplnění detailů a podrobností nebo pro vrácení se zpět k tématu. Historie je vždy příběhem, což se projevuje také při této narativní metodě. Výhodou je, že pro respondenty bývá snazší a lze zjistit řadu věcí, které by v případě strukturovaného rozhovoru zůstaly utajeny.

Samotný rozhovor bývá většinou dopředu precizně nachystán, ale tázající si musí jednotlivé otázky přizpůsobovat tomu, co pamětník říká. Je jasně definován okruh témat, o kterém se chceme dozvědět informace a pamětníka můžeme také redundantními otázkami či pozměněnými pracemi s odpověďmi kontrolovat, zda daná věta byla správě pochopena, zda si fakt nevymyslel atp. Tak jako u narativního vypravování, tak také zde má výhodu tazatel, který se bezpečně orientuje v základních datech a událostech, které mu slouží jako bazální orientační body během rozhovoru samotného.

Doporučuje se, aby se vždy dbalo na maximální komfort respondenta, který by měl být v prostředí, které si sám zvolí. Není naopak preferována účast dalších osob, neboť by mohlo docházet k tomu, že respondent bude přizpůsobovat nebo měnit odpovědi podle nich. Je třeba se také přesně domluvit na formě zveřejnění rozhovoru (veřejný, anonymní nebo třeba posmrtný), ideálně v písemné formě. Rozhovory delší než jsou dvě hodiny (či komfortní čas pro respondenta) je dobré rozdělit na více částí.

Pozornost by měla být věnována také protokolu – ten by mě obsahovat nejen informace o průběhu rozhovoru – čas, atmosféru, emocionální rozložení, místo konání atp., ale také počáteční informace a předpoklady, se kterými k rozhovoru přistupujeme. Takový protokol je pak důležitou součástí výstupu žákovské (i vědecké práce), protože umožňuje kritický přístup k záznamu také třetím osobám a slouží jako objektivizační prvek při hodnocení.

Pokud jde o přepis rozhovoru či vyprávění, můžeme se setkat s několika různými názory. Někteří říkají, že přepis má být přesnou reprodukcí mluveného slova, tak aby byl maximálně zachován jeho ráz, emocionální naladění i kulturní postavení respondenta. Většinou se ale doporučuje alespoň dílčí úprava textu tak, aby byly upraveny nespisové koncovky, vycpávková slova nebo provedeny jiné, drobně stylistické zásahy, které by mluvené slovo převedly do smysluplného funkčního textu. Tyto zásahy je pak vhodné (alespoň obecně) popsat do protokolu. U přepisu někomu vyhovuje snížení rychlosti přehrávače na polovinu (výhodný je v tomto ohledu VLC Player) jinému stopování po kratších úsecích (vzhledem k práci s okny lze doporučit Linux).

Výsledný historický materiál se tak skládá z nahrávky, přepisu a protokolu. S takovou „složkou“ pak lze dále pracovat. Aktivní práce se sbíráním dat pomocí orální historie je něčím, co přirozeně rozvíjí statut školy, jako komunitního centra obce, které má podstatně více funkcí, než jen vzdělávací.

Takto vytvořené složky pak lze podrobit základním verfikačním metodám – žáci by měli ověřit, zda data a jména mohou odpovídat historickým událostem, případně se pokusit jednotlivé výpovědi porovnat mezi sebou. Díky tomu lze získat obrázek podstatně plastičtější a komplexnější.

Pokud jde o vlastní výzkumná témata, je vhodné je volit spíše úžeji tak, aby je mohli žáci – kteří nejsou profesionálními historiky – dostatečným způsobem zpracovat a jako třída prezentovat patřičné výsledky, které budou něčím zajímavé. Nabízí se zcela přirozeně osud místní továrny, školy, knihovny nebo třeba pronásledování během totality tam, kde se v životě obce zásadním způsobem podepsalo.

Význam pro žáky i místo

Orální historie patří nepochybně mezi metody historické práce, které u nás zaznamenávají velký rozvoj především od roku 1989. Jednak se do té doby pracuje s pamětníky spíše intuitivně, ale také jde především o uvolnění atmosféry, konec cenzury a potřebu zmapovat „podzemní“ či „šedé“ aktivity, přičemž bylo třeba dokreslit to, co nebylo jasné z oficiálních dokumentů. Také dnes mají tyto metody velký význam. Umožňují zachytit svědectví osob, které možná již brzy tyto informace nikomu nepředají. Současně jde o metodu, kterou (do velké míry) mohou zvládnout samotní studenti a učinit si představu o tom, jak může vypadat práce odborného historika (ale také novináře či psychologa, protože tyto profese z metod orální historie čerpají také).

Tvorba rozhovorů má ale také velký význam pro mezigenerační kontakt a soužití. Historie se vždy odehrává jako příběh a studenti mají možnost být do tohoto příběhu lidí, kteří žijí kolem nich, zataženi a začít o něm přemýšlet zcela novým způsobem. Mohou si uvědomit hrdinství (stejně jako zbabělost či podlost) lidí, kteří žijí v jejich okolí a se kterými se často setkávají, aniž by znali jejich osudy.

V neposlední řadě je zde také velký význam pro obec či místo, kde se škola nachází. Taková práce žáků může být (díky určité masovosti) mimořádně důležitá a lze ji vnímat jako jednu z forem vytváření lokální identity. Samozřejmě bude vždy záležet na tom, jakým způsobem se s takto vytvořenými materiály bude dále pracovat.

Závěrem

V dalších dílech seriálu o orální historii a jejím využití na škole se podíváme na možnosti aplikace těchto metod do školní výuky a zmapujeme nástroje a technologie, které lze pro tuto činnost využívat. Pokusíme se upozornit také na online projekty, které se orální historii věnují systematicky a které lze pro výuku i badatelskou činnost využít.

Zařazení do seriálu: Tento článek je zařazen do seriálu Orální historie jako inovace k výuce moderních dějin.

Ostatní články seriálu:

Citace a použitá literatura:
[1] - VANĚK, Miroslav. Orální historie. Metodické a „technické“ postupy. Olomouc, 2003. 78 s. ISBN 80-244-0718-3. 
[2] - THOMSON, Paul. The Voice of the Past: Oral History. New York : Oxford University Press, 2003. 384 s. ISBN 978-0-19-289317-8. 
[3] - Orální historie skriptum. [cit. 2014-3-26]. Dostupný z WWW: [http://www.fhs.cuni.cz/ohsd/stranka/studijni%20mat...].  
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.
Nahlásit příspěvek
INFO
Publikován: 15. 04. 2014
Zobrazeno: 2892krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 3.6667

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 4
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ČERNÝ, Michal. Orální historie jako inovace k výuce moderních dějin: úvod. Metodický portál: Články [online]. 15. 04. 2014, [cit. 2020-04-08]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/g/18635/ORALNI-HISTORIE-JAKO-INOVACE-K-VYUCE-MODERNICH-DEJIN-UVOD.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
1.Autor: Recenzent1Vloženo: 15. 04. 2014 09:06
Z důvodu didaktického i odborného přínosu k dané tematice doporučují článek k publikaci.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.