Nikdo nemá právo ubližovat druhému

Domácí násilí je velmi nebezpečný společenský jev, který je však nesmírně obtížné řešit. Odehrává se totiž mezi partnery za zavřenými dveřmi a svědky jsou většinou jen pachatel a oběť, případně ještě tzv. trpící svědkové, kterými zpravidla bývají děti.

Charakteristické pro domácí násilí je, že se opakuje a s každou další "vlnou", s každým novým napadením, je jeho intenzita vyšší. Není vyústěním nějakých věcných sporů, děje se v podstatě bez jasných a srozumitelných pohnutek. Důvodem může být nepatrné smetí na koberci nebo třeba to, že boty na chodbě nejsou srovnané podle velikosti.

Třebaže děti nejsou hlavními aktéry domácího násilí - odborníci o nich mluví jako o zapomenutých obětech - jeho vliv je vůči nim naprosto devastující. Čím mladší jsou, tím je to horší. Jejich reakce, kterými se vyrovnávají s násilím panujícím v rodině, představují velmi širokou škálu. Nejčastěji se děti snaží napadeného chránit, zejména kluci kolem deseti dvanácti let brání většinou matku. Děvčata zase ochraňují před "tou hrůzou" mladší sourozence. Snaží se je někam odvést, strkají jim hlavu pod polštář, aby neslyšeli. Do těchto zoufalých reakcí vkládají děti veškerou energii. Tak se stane, že jedenáctiletý kluk vezme nůž a chce zabít tátu. Když si představíte, jakou devastaci dětské duše to působí, není to dobrý kapitál do budoucna. Dítě potom už nemá jinou energii, kterou by třeba mohlo investovat do studia. Nemá sílu na to, aby se z něčeho mohlo těšit. Neprožívá normální dětství.

Životní perspektiva

Děti, které prožily nebo prožívají domácí násilí, si nesou do života zkušenost, kterou by často neunesl ani dospělý. Třebaže jejich situace vypadá někdy bezvýchodně, neznamená to, že mají před sebou jen smutnou budoucnost. K tomu, aby našly pozitivní vztah k životu, aby našly víru i naději, potřebují většinou ale naši pomoc.

Zatímco u nás se o domácím násilí začíná více a více mluvit a veřejnost si teprve zvyká na naléhavé hlasy odborníků, v zahraničí už mají několikaleté zkušenosti s preventivními programy i s programy pro děti, které s domácím násilím přicházejí do styku. V nich se dokonce již malé děti dozvídají, co by měly dělat, aby se jim nic nestalo, když násilí v rodině propukne, jak si mohou chránit zdraví nebo život, kde hledat pomoc. Zároveň se také učí, že domácí násilí není běžnou součástí mezilidských vztahů a že existují jiné vztahy a jiné rodiny, ve kterých se lidé vzájemně respektují a nikdo druhému neubližuje. Tohle vědomí, že situace není zcela bezvýchodná, pomáhá dětem, které mají zkušenosti s domácím násilím, najít sebevědomí, duševní stabilitu i životní perspektivu.

Děti někdy nevědí, jestli násilí do rodiny nepatří a jestli by ho člověk neměl nějak přetrpět, jak to třeba slyší od maminky. Nebo jestli mají věřit svým pocitům a ‚nebrat' ho.

Když přijdou, většinou ty starší, vyhledat pomoc, už jen věta není to normální, co se u vás děje a je dobře, že jsi tady, je pro ně velmi důležitá.

Signály domácího násilí

Některé děti si myslí, že za násilí v rodině mohou samy. Vyčítají si, že nejsou třeba dostatečně silné, aby útoku zabránily. Úkolem nás dospělých, kteří s dětmi pracujeme, je probudit v nich znovu sebevědomí. Ujistit je, že nikdo nemá právo ubližovat druhému, ani mezi rodiči a dětmi. A že je docela normální mít vztek na agresora a říct, že se mi jeho chování nelíbí. Již malé děti by měly vědět, co je domácí násilí. Mělo by se o něm mluvit ve škole. Učitelé by si také měli všímat drobných signálů, které mohou nasvědčovat tomu, že dítě zažívá domácí násilí. Projevit se to může v náhlých změnách jeho chování, kdy se třeba z upovídaného a hravého kluka či holčičky stává zamlklý, duchem nepřítomný a plachý žák, anebo naopak úporně snaživý. Známkou, že se něco v rodině děje, může být i naráz zhoršený prospěch, proměna klidného dítěte v agresivní apod.

Takové změny nejsou specifické pouze pro domácí násilí, ale signalizují, že kolem dítěte není něco v pořádku. Dojde-li učitel k závěru, že se jedná o domácí násilí, pak by měl dítěti v bezpečném a důvěrném prostředí dát najevo, že ten problém zná a že je kdykoliv připravený mu naslouchat. Nenutit, nenaléhat, ale nabídnout pomoc. Jestliže má pocit, že dítě nebo jeho matka jsou ohrožení na životě, neměl by váhat a měl by na to upozornit místa, která mají možnost ‚vstoupit' do rodiny: sociální referáty, kriminální policii.

Někdy může být učitelův rozhovor s rodičem (ve kterém projeví o dítě starost) prvním impulzem k tomu, že třeba týraná maminka začne hledat pomoc.

Domácí násilí nemá šanci skončit bez pomoci zvenku, proto musíme na tento problém upozorňovat.

Podle statistických výzkumů:

• Každý šestý občan České republiky přiznává ve svém partnerském vztahu násilí.
• Domácím násilím u nás trpí minimálně šestnáct procent populace starších patnácti let.
• Oběťmi domácího násilí jsou převážně ženy.
• V osmdesáti čtyřech procentech domácností, ve kterých se násilí odehrává, vyrůstají děti.
• V šedesáti devíti procentech těchto domácností jsou děti dokonce jeho přímými svědky.

Doporučení pro pracovníky, kteří jsou díky své profesi v kontaktu s dětmi a dospívajícími:

• Znát a vyhledávat si cílené informace o domácím násilí (DN).
• Při nápadnostech v chování dítěte prověřit i úvahu o DN v rodině (ověřit v citlivém rozhovoru s dítětem, lze použít i projektivní postupy jako dětskou kresbu, doplňování příběhu atd.).
• Při vysoké pravděpodobnosti, že dítě žije v DN je namístě uvažovat o vhodné pomoci, klíčem je podpora oběti DN - nejčastěji matka. Matce lze v osobním rozhovoru nabídnout místa pomoci, na která se může obrátit (viz seznam)
• Další formy pomoci se řídí konkrétními okolnostmi daného případu. Platí zásada, že na prvním místě je právo na bezpečí a ochranu tělesné a psychické integrity dítěte! Strategie ignorování a nic nedělání je nezodpovědná a nepřípustná!
• Pracovat na prevenci DN ve školách: to znamená mluvit o DN ve školách, zařadit téma DN vhodnou formou do programů škol.

Ve většině domácností, kde se vyskytuje domácí násilí vyrůstají děti. Proto je potřeba tento problém co nejdříve a co nejkomplexněji řešit a hlavně před ním nezavírat oči.