Paní učitelko, on mi... aneb Konflikty mezi dětmi a klíčové kompetence
Paní učitelko, Honza mi sebral penál.
Honzo, okamžitě mu ho vrať. Jak se to chováš!?
On do mě šťouchnul.
No tak dost. Ty mu vrať penál a ty Ondro, mu dej pokoj!
Běžné a banální situace, s nimiž se učitelé setkávají každodenně. Doposud, kdy cílem vzdělávání byl především rozumový rozvoj dětí, bylo celkem pochopitelné, že se učitel snažil podobné konflikty vyřešit co nejrychleji, aby se mohlo pokračovat ve výuce.
Situace je však podstatně jiná, když se učitel - v souladu s novými cíli vzdělávání - má na všechny situace ve škole dívat z hlediska rozvoje klíčových kompetencí. S jakými kompetencemi tato situace souvisí?
Týká se kompetencí k řešení problémů, kompetencí komunikativních, sociálních a personálních a také kompetencí občanských. Žádná z těchto kompetencí se však v našem příkladu nerozvíjela. Přinejmenším promarněná šance...
Když se zaváděl Rámcový program pro předškolní vzdělávání, učitelky v mateřských školách se učily podrobovat situace s dětmi permanentně třem stěžejním otázkám:
Považujeme tyto otázky za velmi užitečné právě tak i pro učitele základních škol. Jaké by byly odpovědi na naši úvodní situaci a zejména na to, jak ji vyřešila učitelka?
Mezi základními psychosociálními podmínkami pro uskutečňování RVP ZV se uvádí otevřené partnerství mezi žáky a učiteli. Když tato abstraktní slova vztáhneme k této situaci, zjistíme, že o partnerství se zde nedá mluvit. Učitelka evidentně nebere své žáky jako partnery, jinak by nemohla řešit jejich problémy místo nich. Její reakce odpovídá autoritativnímu postoji, nikoliv partnerskému.
Ke znakům autoritativního postoje vůči dětem patří představa, že problémy dětí musí řešit (= rozhodovat o nich) dospělý. S tím se také pojí představa, že řešení problémů se nemá odkládat, že se musí řešit hned. Žáci na druhém stupni dovedou z těchto zakořeněných představ docela úspěšně těžit: vyšetřování, řešení konfliktů - a půl hodiny výuky je pryč.
Když je dospělý schopen přijmout, že dítě je jeho partnerem, je třeba se tím řídit ve všech situacích - tedy nejen připustit diskusi a přibírat jej k spolurozhodování o věcech příjemných či neutrálních, ale musí to platit i pro situace, kdy se děti nechovají správně. Konkrétní přístup, který tomu odpovídá, se dá vyjádřit větou: "Nemusíme všechno řešit jen my a také nemusíme všechno řešit hned." Ve svém důsledku je to osvobozující poznání.
K lepšímu zvládání konfliktních situací ve škole (konflikty mezi dětmi i konflikty s dospělými) může učitelům pomoci znalost a vědomé používání určitých komunikačních dovedností a postupů. Někdy člověka situace zaskočí, neví, jaká reakce by byla nejlepší. Pro tyto příležitosti je velmi výhodné použít tzv. já-výrok - samostatně nebo kombinovaný s dalšími komunikačními dovednostmi (informace, vyjádření očekávání):
Vadí mi, co se teď stalo. Teď máme ale jinou práci. Vrátíme se k tomu o velké přestávce (nebo po vyučování). Očekávám vaše návrhy na řešení.
Signál je jasný - učitel si všimnul nevhodného chování, nehodlá to nechat být, ale také si nechává čas na rozmyšlenou. Totéž rovnocenně poskytuje dětem.
Někdy se vzedmou emoce, které jsou špatnými rádci rozumných řešení. Pro takové příležitosti je dobrá věta v tomto duchu:
Jsem tak rozčilená, že bych mohla říct něco, co by mne potom mrzelo. Vrátíme se k tomu později.
Každý dospělý pravděpodobně zažil situaci, kdy se nechal "chytit" do role vyšetřovatele dětských rozepří. Nejen, že je to málo efektivní, ale také to má rizika zmíněná již výše - vytváří se návyk spoléhat na řešení od autorit (tak rizikový pro demokratickou společnost!!), nerozvíjí se dovednosti přenositelné do dalších situací.
Cestou je vrátit konflikt k řešení těm, kterých se týká, tedy dětí:
Jen vy víte, jak to bylo. Zkuste si to vyříkat a najít řešení.
Pokud by hrozilo, že jedno dítě by mohlo řešit konflikt na úkor druhého, můžeme si nechat "pojistku":
Budu rád, když mi pak přijdete říct, jak jste se dohodli
.
Velmi užitečné je použít v těchto situacích také určitý typ otázek - otázky, kterými zveme děti ke spoluúčasti na řešení situace a předáváme jim zodpovědnost:
Tak co s tím uděláte? Co navrhujete?
Jejich výhodou, kromě toho, že dávají pravomoci na správné místo, je přeorientování pozornosti od "hledání viníka" (tj. minulost) na konstruktivní řešení problému (přítomnost nebo budoucnost).
Předpokladem tohoto postupu jsou komunikační a sociální dovednosti dětí. Aby tyto strategie mohly účinně fungovat, je nanejvýš žádoucí záměrně učit děti komunikačním dovednostem.
Když se cítíme obviňováni, bráníme se často také obviněním, děti někdy oplácejí agresivní výpad ještě hrubším zrnem... To, co může v té situace pomoci, je již zmiňovaná komunikační dovednost zvaná já-výrok. Je to informace o tom, jak se cítíme (vadí mi, nelíbí se mi) a proč se tak cítíme (žes mi vzal můj penál).
Přirozenou cestou je využít situace konfliktu mezi dětmi (jsme jeho svědky nebo děti na sebe žalují). Můžeme jim nabídnout, aby řekly o svých pocitech útočníkovi:
Nelíbí se mi, že do mě strkáš.
Měla by to být opravdu nabídka a ne příkaz. Tedy:
Možná by bylo dobré, kdyby Ondra věděl, že ti strkání vadí.
Tedy nikoliv: Řekni Ondrovi... Namísto pokynů můžeme poskytnout informaci:
Někdy si druzí ani neuvědomí, že nám něco vadí. Je dobré jim to říct.
Někdy útočník reaguje negativně nebo posměšně (mně to nevadí, mně je to jedno, to je tvůj problém), často i z důvodu, že neví, co má na to říct. V této situaci by mělo dítě já-výrok zopakovat. Pokud je to možné, je dobré i v klidu odejít z místa konfliktu (Ale mně to stejně vadí. Já to nechci.).
Druhou cestou, jak učit děti komunikačním a sociálním dovednostem, jsou drobné dramatizace, "miniscénky". Děti můžou ve dvojicích sepsat běžný průběh konfliktů. Pak mohou samy říct, co by jim bylo milé slyšet namísto obviňování nebo nadávek. Pokud nepřijdou na vyjádření svých pocitů, učitel to uvede jako možnost, která nezesiluje konflikt, ale naopak otevírá cestu k řešení.. Pak děti přepíší scénky s použitím já-výroků. Lze vystřihnout ze čtvrtek figurky dívek a chlapců, upevnit je na špejle a scénky si ve dvojicích přehrát. Přehrát by si je měly všechny děti, nejen jedna dvojice na ukázku. Je důležité, aby každé dítě mělo příležitost vyzkoušet si jiná slova, než obvykle říkává. Děti mohou porovnávat neefektivní postupy s já-výrokem, uvědomovat si, jaký je rozdíl v prožívání.
Když děti začnou používat já-výroky, je už napůl vyhráno. K dalším dovednostem patří také omluva a přijetí omluvy. I o ně rozšíříme miniscénky nebo na ně upozorníme v reálných situacích: Když uděláme nějakou chybu, je dobré se omluvit...
Proč a kdy se lidé omlouvají, jak se při tom cítí, co to vlastně znamená omluvit se, jak se omluva liší od odprošování - to mohou být otázky do komunitního kruhu.
Pokud děti nemají dostatečně rozvinuté dovednosti k řešení konfliktů, můžeme je nasměrovat výběrem. Někdy na naši otázku, co s tím udělají, mlčí, protože nevědí. V tom případě, abychom se vyhnuli direktivnímu řešení, můžeme nabídnout dvě nebo i více možností řešení a nechat děti vybrat si.
Pokud mají učitelé učit děti komunikačním dovednostem, musí je nejdřív znát a používat oni sami. Zmiňované komunikační dovednosti jsou jen částí celého souboru dovedností, které vycházejí z partnerského vztahu k dětem. Bez dalšího vzdělávání bude však dost obtížné, aby učitelé uměli rozpoznávat v každé situaci během dne příležitosti pro rozvoj klíčových kompetencí a také je uměli využít. Přitom situací jsou každodenně desítky a desítky. Paní učitelko, on mi...
Literatura:
Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, D., Kopřivová, T.: Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála 2005.
www.zkola.cz/respektovat
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.