Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Kritický přístup k informacím jako součást vyučování přírodovědných předmětů
Odborný článek

Kritický přístup k informacím jako součást vyučování přírodovědných předmětů

Anotace

Článek je příspěvkem k diskusi nad problematikou kritického přístupu k informacím. Předkládá otázku odpovědnosti školy za schopnosti žáků kriticky posuzovat věrohodnost informací ve veřejném prostoru. Komplexní téma je zúženo na vzdělávací oblast Člověk a příroda a průřezové téma Mediální výchova.

Tímto článkem bych rád otevřel téma kritického přístupu k informacím, který pokládám za klíčový spojovací prvek mezi Mediální výchovou a přírodovědnými předměty. Článek se zabývá představou školy jako nástroje, který může (a nejspíš by i měl) hrát důležitou korektivní roli při interakcích žáků s informacemi z médií.

Ve veřejném prostoru se vždy objevovaly nejrůznější dezinformace, neověřené fantastické zprávy, mýty o historických událostech, závěry vyplývající z pseudovědeckých nauk, či konspirační teorie všeho druhu. Dezinformace a matoucí sdělení mohly být na jedné straně společensky zcela neškodné, na druhé straně (pokud byly například součástí rasistické propagandy nacistického Německa) představovaly zásadní společenské nebezpečí. S rozvojem nových médií, jakými jsou sociální sítě na internetu a internet samotný, narůstají ve společnosti obavy, že dezinformace a matoucí sdělení mají dnes mnohem větší potenciál kontaminovat společnost než v minulosti.

V médiích poslední dobou často slýcháme debaty o hrozbách tohoto druhu. Objevují se pojmy jako alternativní pravda, alternativní fakta, popřípadě doba postpravdivá a postfaktická. Nepřísluší mi soudit, jestli je současná doba, pokud jde o matoucí informace, horší než doba velkých ideologií vyzbrojených politickou propagandou. Nicméně jsem přesvědčen, že se jedná o významný společenský problém, který by škola měla reflektovat. Ostatně závěrem debat v publicistických pořadech nad tímto problémem často bývá právě odkaz na vzdělávání, které „zaostává“ za potřebami doby. Jeho úkolem by mělo být především plošné rozvíjení dovedností kritického myšlení.

Domnívám se, že není třeba vytvářet nové vzdělávací platformy pro tento úkol. Kurikulární dokument Rámcový vzdělávací program (doplněn Doporučenými očekávanými výstupy) obsahuje průřezové téma Mediální výchova, a jestliže bude vhodně uchopeno v kontextu současné situace, může uspokojivě pokrýt požadavky na výuku kritického a uvědomělého odstupu při konfrontaci s informacemi ve veřejném prostoru. V tematických okruzích receptivních schopností v rámci průřezového tématu jsou požadavky jako: „pěstování kritického přístupu ke zpravodajství a reklamě...“ (RVP s. 138) či požadavek na správnou interpretaci vztahu mezi mediálním sdělením a realitou pro „rozlišení reality od stereotypů zobrazovaných médii jako reprezentace reality“ (RVP s. 138). V charakteristice průřezového tématu je Mediální výchova vymezena svým zaměřením na „systematické vytváření kritického odstupu od mediovaných sdělení a na schopnost interpretovat mediální sdělení z hlediska jeho informační kvality“ (RVP s. 137) a je zde explicitně vyjádřen požadavek na rozvoj tzv. mediální gramotnosti jako schopnosti „analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr“ (RVP s. 137).

Nyní zúžím problém aplikace kritického přístupu k informacím na vzdělávací oblast Člověk a příroda. Přírodovědné předměty jsou vystavěny tak, že specifickým způsobem odrážejí poznatky, pojmy a teorie skutečných vědních disciplín a na určité úrovni také přibližují jejich metodologii. Domnívám se, že je vhodné pracovat v rámci přírodovědných předmětů podobným způsobem, jakým věda získává poznatky o světě, a hodnotit informace o přírodovědeckých fenoménech odkazem na závěry příslušné vědecké disciplíny. Pseudovědeckých či konspiračních teorií se v oblasti zájmu přírodních věd objevuje celá řada. A jsou nesmírně populární. Jsou to například nejrůznější esoterické nauky, konspirační teorie o světovém spiknutí, ve kterém vládnoucí skupiny nechávají práškovat občany z letadel nebezpečnými „chemtrails“, nebo fantastické teze o tom, že jsme ovládáni ještěřími lidmi (a samozřejmě mnoho dalších).

Jako učiteli se mi už mnohokrát stalo, že jsem byl přímo konfrontován se situací, kdy žáci poučeni masově sdílenými informacemi z internetu zarputile zastávali názor odrážející souznění s nějakou populární konspirační či pseudovědeckou teorií. Ale šlo o vyjádřený názor. A žáci přece mají právo zastávat a vyjadřovat svůj specifický názor. Jistě, je naprosto legitimní chtít po žácích, aby ovládli a dokázali reprodukovat požadované učivo, ale těžko je můžeme nutit, aby se vzdali svého názoru/mínění, na které by měli mít v demokratické společnosti právo. A nejspíš by se nám to ani nepodařilo. Ale domnívám se také, že jestliže absolventi základní školy hledají informace spíše na konspiračních webech či v neautorizovaných textech kolujících sociálními sítěmi než v seriózních médiích či vědeckých časopisech, nese část viny za tento stav škola. Co ale může škola dělat?

Pokud jde o přírodovědné předměty, zastávám názor, že pokud to dovolí možnosti, je velice užitečné dělat to, na čem moderní věda stojí – empiricky testovat hypotézy. Provádět experimenty, měření a pozorování, popřípadě historické exkurzy k velkým experimentům a pozorováním v minulosti. Dovedu si představit, že, je-li například fyzika předávána výhradně jako jakási soustava teorií a zákonitostí, o jejichž platnosti se nepochybuje, hrozí, že ji někdo může odvrhnut jako „součást velkého spiknutí“, má totiž podobný charakter jako jakékoli jiné teze, o jejichž pravdivosti se nepochybuje. Navíc pseudovědecké teze obvykle nebývají tak obtížné na porozumění.

Domnívám se, že by se učitel neměl bát hovořit otevřeně o konspiračních či pseudovědeckých teoriích. Jistě, může se obávat, že otevřením tématu bezděčně navede žáky k nepatřičnému zájmu o tento druh informací, ale hrozba, že se k nim žáci dostanou „pokoutně“ na internetu bez požadavků na kritický odstup, je závažnější (vidím tady jistou analogii se sexuální výchovou).

Nyní uvedu příklad pseudovědecké teorie, se kterou pracuji ve vyučování. Jedná se o zcela bizarní (ale stále populárnější) hypotézu o placaté Zemi.

Ukázka využití práce s pseudovědeckou teorií jako úvod k učivu gravitace (popř. úvod do astronomie):

1. Evokační část

Žáci jsou vyzváni, aby spontánně popsali tvar Země.

Obvyklou odpovědí samozřejmě je, že Země je kulatá nebo ještě lépe, že to je ne úplně dokonalá koule. Odpověď, že je Země placatá, je stále ještě výjimečná. Žáci jsou poté vyzváni, aby svoji teorii obhájili. Obvykle se objevují následující argumenty:

- Když je u nás den, je jinde na Zemi noc.

- Při Magellanově výpravě loď Victoria obeplula Zemi (popřípadě Steve Fossett ji obletěl v horkovzdušném balónu i v letadle).

- Kolem Zeměkoule létají umělé družice (například Mezinárodní vesmírná stanice ISS), které se dají pozorovat ze Země.

- Existují snímky kulaté Země pořízené z vesmíru (které přináší nejen americká NASA, ale i Evropská kosmická agentura ESA, ruský Roskosmos, nebo Čínská národní vesmírná agentura).

- Kulatost Země (a její naklonění vzhledem k rovině ekliptiky) vysvětluje existenci ročních období opačných na každé polokouli; aj.

2. Výkladová část

Učitel nastíní žákům historii představ o tvaru Země. Žáky možná překvapí, že o její kulatosti byli přesvědčeni už starověcí Řekové. O kulatém tvaru Země podává výmluvnou zprávu například Aristoteles, který jako empirický důkaz uvádí zakřivený tvar vrženého stínu Země na Měsíc při měsíčním zatmění (Weinberg 2016 s. 78). Zajímavá může být i informace, že už ve třetím století před naším letopočtem určil se solidní přesností rovníkový obvod kulaté Země Eratosthenés. Učinil tak pomocí pozorování stínu (odchylky Slunce od svislice) ve stejném čase (v poledne při letním slunovratu) v různých zeměpisných šířkách [1].

Učitel pak využije debatu o tvaru Země jako motivační část pro další související učivo (např. gravitace nebo úvod do astronomie).

3. Diskuse

V diskusi učitel nabádá žáky, aby se pokusili najít argumenty, které by vedly k odmítnutí představy kulaté Země, a následně odhaluje, jak rozsáhlé (a nepravděpodobné) by muselo být spiknutí, které by nás chtělo zmást. Nejen, že by v dokonalé shodě museli bezchybně klamat všechny astronomické ústavy z celého světa (včetně všech kosmických agentur), ale také historici, geologové, geografové, provozovatelé telekomunikačních zařízení i společnosti letecké a námořní dopravy, samozřejmě všichni učitelé a mnoho dalších odborníků a institucí. V závěru diskuse o tvaru Země by měl učitel připomenout, že existují pseudovědecké teorie, které propagují představu placaté Země, a poté by měl poukázat na kvalitu zdrojů podporující tuto teorii a srovnat ji s kvalitou zdrojů, které jsou s ní v rozporu.

Závěr

Myslím, že důležitou součástí vzdělání jsou vedle vědomostí o pojmech a teoriích také epistemologické dovednosti, tedy mechanismy umožňující správné poznávání. Metodami poznávání skutečnosti se vedle filozofie zabývá především věda. Ta si v průběhu dějin vytvořila celkem spolehlivé metody, jak formulovat hypotézy a teorie popisující svět, a zabudovala do svých paradigmat schopnost odmítnout teorie, které neobstály při testování. Vědecké poznávání je obtížný proces a žáci by neměli podléhat lákavým iluzím snadného poznání. Poznávání je totiž velmi náročná práce.


[1] Eratosthenés naměřil odchylku slunečních paprsků 7,2° od svislice v Alexandrii, zatímco ve stejný čas bylo Slunce v Syéné (v dnešním Asuánu) v nadhlavníku (předpokládal, že Syéné je přímo na jih od Alexandrie). Jednoduchou úvahou (360° : 7,2° = 50) určil, že obvod Země je padesátinásobek vzdálenosti mezi Alexandrií a Syéné (Weinberg 2016 s. 89).

Literatura a použité zdroje

[1] – VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE, Vúp. Doporučené očekávané výstupy (Metodická podpora pro výuku průřezových témat v základních školách). 1. vydání. Praha : VUP, 2011. 78 s. ISBN 978-80-87000-76-2.
[2] – VÝZKUMNÝ ÚSTAV PEDAGOGICKÝ V PRAZE, Vúp. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia. 1.. vydání. Praha : VÚP, 2007. 100 s. ISBN 978-80-87000-11-3.
[3] – WEINBERG, S. Jak vyložit svět (objevování moderní vědy). 1. vydání. Bratislava : Slovart, 2016. 430 s. ISBN 978-80-7529-008-3.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Zdeněk Hromádka Ph.D.

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
6. 5. 2019
Článek vhodný spíš k zamyšlení než k využití prakticky ve výuce, zabývající se tématem kritického myšlení a posuzování věrohodnosti informací z různých zdrojů.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Základní vzdělávání
  • Kompetence komunikativní
  • rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běžně užívaných gest, zvuků a jiných informačních a komunikačních prostředků, přemýšlí o nich, reaguje na ně a tvořivě je využívá ke svému rozvoji a aktivnímu zapojení se do společenského dění
  • Základní vzdělávání
  • Kompetence k řešení problémů
  • kriticky myslí, činí uvážlivá rozhodnutí, je schopen je obhájit, uvědomuje si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotí

Průřezová témata:

  • Základní vzdělávání
  • Mediální výchova
  • kritické čtení a vnímání mediálních sdělení
  • Základní vzdělávání
  • Mediální výchova
  • interpretace vztahu mediálních sdělení a reality