Zdálo by se, že výuka angličtiny je zcela v kompetenci školy. Škola zajišťuje učitele, zabezpečuje učebnice, vybavuje prostory, sestavuje školní vzdělávací plán. To vypadá rozumně. Přesto ale je výuka jazyka oblast, do které nejčastěji zasahují rodiče. Každý z nich prošel nějakou jazykovou průpravou, na kterou mají nejrůznější vzpomínky, přes různorodé výsledky docela optimistické. A přes tyto rozličné výsledky všichni věří, že právě to je nejlepší způsob, jak se jazyk naučit.
Jak jinak si máme vysvětlit, že velká většina z nich vyžaduje po učitelích, aby u dětí zavedli slovníček, kam by si děti měly zapisovat probranou slovní zásobu. Vždyť přece je doma také zkoušeli ze slovíček, a to vždy byla šance na dobrou známku! Ten jejich údiv, když doma promrskají slovíčka, ale ratolest přesto přinese ze školy mizernou známku. Ten učitel je asi nějaký divný, vždyť to ten náš potomek bezpečně ovládal…?
Někteří mají na vyučujícího i další specifický požadavek – přepis výslovnosti u každého slovíčka. Co na tom, že ratolest je ve třetí třídě; oni přece potřebují vědět, jak se to slovo vyslovuje.
Kdy už dostanou děti pracovní sešity? Rodiče musí vidět, jak každou lekci pokračují, co už se naučili. A rodiče pečlivě kontrolují pracovní sešity, zda jsou vyplněná všechna cvičení. Problém nastane, když se škola rozhodne pořídit moderní řadu učebnic s pracovními sešity, kde jsou instrukce v cílovém jazyce. Rodiče zpanikaří. Jak jim máme pomoct, když nevíme, co se po nich žádá? Zkusme si otázku položit jinak: Jak by jim MOHLI pomoci, když si neporadí ani s instrukcemi v cizím jazyce? Nebylo by lepší to nechat na odbornících?
Rodiče často do dětí promítají své ambice, takže občas jsou jejich požadavky na výsledky výuky komické. Očekávají, že dítě bude po několika letech (nejlépe hned po prvním roce) schopné překládat a tlumočit na zahraniční dovolené. Jsou zklamáni, když jejich dítko nepřekládá texty, ba dokonce že nerozumí každému slovu v textu z učebnice nebo říkanek či písniček.
Nedivme se, že takto rodiče reagují. Jejich negativní zkušenost je naučila, že výuka jazyka je něco obtížného, co se musí podchytit hned na začátku. V tom mají naprostou pravdu. Bohužel už ovšem nemají představu, jakým způsobem se proces osvojení jazyka odvíjí, a proto netuší, že jejich požadavky jsou mnohdy kontraproduktivní.
Všimli jste si výrazu OSVOJENÍ* jazyka? To není totéž, co VÝUKA. Děti si totiž cizí jazyk osvojují, ale nedokáží se jej učit. Nedovolí jim to jejich vývojové mentální schopnosti, nesvedou to. Opravdu se dítě nedokáže naučit slovíčka a pak z nich skládat větu. Nedokáže dokonce ani rozlišit ve větách jednotlivá slova, a proto nemůže překládat a učení se slovíčkům ze slovníčku jim k ničemu není, naopak je brzdí. V čem? Ve schopnosti přijímat jazyk vcelku, v celých frázích, větách. Jinými slovy, dítě chápe význam slovního spojení, ale nedokáže identifikovat jednotlivá slova. Ze stejného důvodu také nechápe gramatická pravidla, je však schopno rozumět krátkým úsekům jazyka a plnit jednoduché pokyny naprosto přirozeně. Což je to, co neovládáme my, dospělí.
Respektujme tedy potřebu dětí získávat jazykové dovednosti jejich přirozeným způsobem a rodičům tento rozdíl vysvětleme.
Co je tedy důležité, aby věděli?
Děti potřebují začít co nejdříve. Do zhruba sedmi let věku jsou přístupné jazykovému rozvoji, který dostávají do vínku při narození, aby se naučili dorozumět se se smečkou, do které se narodili. Znamená to, že dokáží pochytit význam zvuků, aniž by si rozumem kontrolovali, co znamená každé jednotlivé slovo. Připomíná to způsob, jakým se batolata učí mateřštinu. Začíná to už samotným narozením – dítě vnímá zvuky, postupně identifikuje, co který zvuk znamená, co nastane, když maminka řekne „Budeme papat“ a co naopak znamená „Vezmeme si botičky a půjdeme, pápá.“ Jazyk je zjednodušený, ale správný. Maminka se neobává použít budoucí čas, stejně jako minulý, nebo další větné konstrukce, vybírá však jednodušší slova, přizpůsobená tak, aby je děti mohly co nejdříve samy zkusit reprodukovat. Stejným způsobem by měl postupovat učitel při rané výuce jazyka, která by měla spadat do období jazykového rozvoje, tedy nejpozději v první třídě.
Učitel komentuje situaci, kterou ve třídě záměrně vytváří a žáci vnímají jazyk, který děj doprovází. Postupem času začnou chápat, který zvuk doprovází určité jevy a pochopí, co ten zvuk znamená, osvojili si jej. Po čase nebudou mít problém tento zvuk použít, když se ocitnou v podobné situaci. V tomto procesu nemají místo izolovaná slovíčka, ale dokonce ani nácvik čtení a psaní. Děti si potřebují jazyk naposlouchat, tedy setkat se s mnoha variantami jazykových situací, a také se na ně naučit reagovat. Tato etapa trvá nejméně DVA ROKY, a to i přesto, že se s angličtinou setkávali v mateřské škole (Opravdu všichni…?). Je důležité, aby děti měly během této doby příležitost poslouchat, zpívat, tancovat s písničkou, hrát si, kreslit, vystřihovat, vyrábět loutky a hrát si s nimi. Pro čtení a psaní tam místo není, naopak by tento přirozený proces „ochočení si“ jazyka zmařily. Psaná forma jazyka je vlastně další varianta jazyka, nový jazyk, který se děti musí učit, a to narušuje jejich schopnost soustředit se na význam celku.
Tím se vlastně vysvětluje, že psaní slovíček opravdu není nejlepší technikou, jak jazyk zvládat (nemluvě o tom, že psaná výslovnost, pokud je ve správném formátu, většině rodičů stejně nepomůže, a pokud je to počeštěná podoba, nepomáhá to dětem v jejich pozdější práci).
Je důležité rodičům vysvětlit, že poslechové a komunikační dovednosti NEJSOU VIDĚT. Nelze je tedy sledovat v sešitech, kontrolovat, zda něco po každé lekci přibylo. Tady je nutné rodičům připomínat, že by měli kantorům důvěřovat, jsou to odborníci, kteří vědí, co dělají a dělají jen to, co je pro děti nejlepší (protože se učitelé vzdělávají a sledují výsledky výzkumů s příklady dobré praxe a studují, jak je používat ve školním prostředí) – nebo by tomu aspoň mělo tak být. To, že si dítě kreslí obrázky do sešitu, ještě neznamená, že hodina byla promrhána, spíš naopak! To, že dítě referuje, že si v hodině „hráli“, ještě neznamená, že nic neudělali pro jazykový rozvoj. Ten přichází ruku v ruce s aktivitami, které dětem připomínají hry, učitel ale ví, že je to promyšlená situace, která iniciuje použití cizího jazyka bezprostředním způsobem, bez berličky překladu.
Všechny „hry“ jsou cíleným prostředkem k nácviku, procvičování a upevňování úseků textů, které si děti uloží do podvědomí a odtamtud se jim vybaví okamžitě, když je budou potřebovat – tedy když je někdo osloví. Jistě znáte situace, když se nás někdo na něco zeptá v cizím jazyce, zmůžeme se sotva na zmatenou, rozpačitou odpověď, ale už za minutu po rozloučení se nám vyhrne souvislý projev, který máme naučený, ale v pravou chvíli se nedostavil. To je výsledek UČENÍ se jazyku. Člověk, který má jazyk OSVOJENÝ, zareaguje pohotově a okamžitě.
A to by měl být cíl výuky angličtiny na základní škole, nemyslíte?
Toto vše je důležité rodičům sdělit co nejdříve, nejlépe před samotným začátkem výuky. Pokud by nastal problém a rodič k němu zaujme jasný postoj, jeho názor už těžko vyvrátíme. Když jej ale informujeme, že škola postupuje podle nejnovějších trendů a využívá moderní postupy výuky (tedy OSVOJOVÁNÍ* v úvodním stádiu, které nastává včas, tehdy, kdy jsou děti otevřené tyto formy přijímat, a také správným způsobem, tedy s dostatkem času si vypěstovat si poslechový návyk a vytvořit základní komunikační schopnosti – tedy reakce, chcete-li odpověď), rodiče budou na tuto formu připraveni a nebude se jim zdát podezřelé, že děti nevyplňují stránky cvičení a neztrácejí čas opisováním slovíček.
Nebo jste stále ještě přesvědčeni, že to je nejlepší způsob, jak se naučit domluvit?
* Termín OSVOJOVÁNÍ (language acquisition) používá řada lingvistů a jazykových odborníků. Poprvé jej představil Američan Stephen Krashen ve své studii Theory of Language Acquisition, který stanovil věkové období pro OSVOJOVÁNÍ si jazyka na prvních sedm let v životě dítěte. S tímto obdobím souzní také teorie Jeana Piageta, který jej nazývá stádiem předoperačního myšlení.
Použitá literatura a odkazy:
Abbott, R., Burkitt, E.; (2015). Child Development and the Brain: an introduction; Policy Press
Bland, J., (1015): Teaching English to Young Learners, Bloomsburry Academic
Brierley, J., (1996): Sedm prvních let rozhoduje. Praha: Portál
Cohen, D. K., Ball, D. L., (1999): Instruction, capacity, and improvement (CPRE Research Report Series RR-43), University of Pennsylvania Graduate School of Education
Enever, J., (2015): The Advantages of English as a Foreign Language with Young Learners, Bloomsberry
Gardner, H.: Frames of Mind: The Theory of Multiple Intelligences. Basic Books
Halliwell, S.: Teaching English in the Primary Classroom. Longman, 1992.
Harmer, J.: The Practise of English Language Teaching. Longman, 1998
Jamieson , R.: Building Better Language Skills. Creative Teaching Press, 2001
Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, C., Kopřivová, T.; (2007): Respektovat a být respektován, Spirála
Kovalik, S., Olsen, K., (1997): Integrovaná tematická výuka, přeloženo z angličtiny
Krashen, S., (1981): Principles and Practice in Second Language Acquisition, Univerity of Southern California
Murphy, V., (2017): English as an Additional Language: The Early Years, University of Oxford
Shelby, C., (2006): Activities with children, CUP conference,Prague
Sildus, T.; Promoting Effective Communication in the Classroom, Pittsburg State University
Schmid, M., (2018): At what time is it easiest to learn a second language? The Conversation
Slattery, M., Willis, J. (1993). English for Primary Teachers. Oxford University Press
Ur, P., (1996): A Course in Teaching Learning.CambridgeUniversity Press
Vygotskij, L., (1970): Myšlení a řeč, SPN
Whitebread, D., Bingham, S., (2011). School readiness; a critical review of perspectives and evidence; Tactyc conference
Zarobe, Y. R., Zenotz, V.; (2015). Learning Strategies and Child Foreign Language Competence conference Krakov, konference Krakov,
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.