V porovnání s jinými profesemi založenými na duševní práci se profese učitelky jako práce pro ženy prosazovala mnohem snadněji než uplatňování žen na pozicích lékařů a právníků. Bylo tomu tak proto, že profese učitelky patřila mezi ty profese, které byly slučitelné s představou feminity.
Dle různých pramenů (např. Lenderová, Kopičková, Burešová, Maur, 2009) je pravděpodobné, že první učitelky se objevily v podobě domácích učitelek ve šlechtických rodinách v 17. století. Byly jimi většinou učitelky – rodilé mluvčí pro výuku cizích jazyků. Především byly využívány frankofonní učitelky či vychovatelky pro výuku francouzštiny.
V 18. století se se svobodnými, bezdětnými ženami, převážně cizinkami, které se uplatňují při výchově a vzdělávání dívek z vyšších vrstev společnosti, setkáváme poměrně často. Většinou vyučovaly přímo v rodinách jako domácí učitelky a vychovatelky či v soukromých dívčích vzdělávacích ústavech. V soukromých dívčích vzdělávacích ústavech byly zaměstnávány také vdovy a méně často ženy vdané. Vdané ženy se realizovaly méně často než ženy svobodné či vdovy, neboť se předpokládalo, že ženy mohou získat kvalifikaci, která funguje jako „ženino věno“ spočívající v ekonomickém přilepšení rodině a pojistka pro případ celibátu. Ve společnosti panovala představa, že ženy se mohou věnovat své profesi, pro niž získali kvalifikaci, než se vdají. Společnost předpokládala, že vdaná žena ihned po svatbě svou profesi opustí a bude se plně věnovat manželovi, dětem a domácnosti. Až do první světové války tato praktika fungovala. Kvalifikované ženy, věnující se své kariéře, jakmile získaly sňatkem sociální zaopatření, ihned svá povolání opouštěly.
Vdovy či vdané ženy, které se realizovaly jako učitelky, pocházely z velmi dobrých rodin, v nichž se jim dostalo dokonalé výchovy a vzdělávání. Vdovy se na pozici učitelek realizovaly ve větší míře než vdané ženy.
Změna v této oblasti nastala po zavedení celibátu učitelek, který byl zaveden v Čechách 27. ledna 1903, kdy bylo legislativně stanoveno, že provdání se učitelky má býti pokládáno za dobrovolné vzdání se služby. Na Moravě byl zaveden celibát učitelek dne 26. prosince 1904. Ve Slezsku byl celibát učitelek stanoven dne 6. listopadu 1901 a nevztahoval se na učitelky ručních prací. Rakousko-uherské říšské zákony celibát učitelek nenařizovaly, na Slovensku nebyl zaveden.
Důvodem zavedení celibátu bylo mínění společnosti, že rodinné a pracovní povinnosti, které mají učitelky ve škole, nelze harmonicky propojit a zvládat obojí.
Během první světové války se názory na celibát učitelek změnily, školské úřady počaly na celibát učitelek pohlížet negativně. Podle odpůrců celibátu svobodné učitelky často mylně pojímají různé životní otázky a především ty, které se týkají rodinného života, celibát brání učitelkám v plnění základního životního poslání ženy, omezuje přirozená práva člověka. Kvůli celibátu stát ztrácí řadu zkušených a kvalifikovaných sil, které se po svatbě musí vzdát svého zaměstnání. V červenci 1919 byl celibát učitelek zrušen.
Soukromé učitelky nepotřebovaly k výkonu svého povolání žádnou formální přípravu. Některé z učitelek, které působily na soukromých vzdělávacích dívčích ústavech, však kvalifikované byly. Některé z nich absolvovaly dvouleté pedagogické kurzy pro učitelky, jejichž vznik podnítila rakousko-uherská vláda roku 1849. Kurzy byly určené studentkám, které dovršily věk šestnácti let. Výše popsaných dvouletých pedagogických kurzů bylo velmi málo, většinou byly organizovány při dívčích školách, které byly provozovány náboženskými kongregacemi. Existoval také dvouletý německý učitelský ústav v Praze na Malé Straně či soukromé dívčí pedagogium založené a řízené kongregací školských sester de Notre Dame, která byla v 19. i na počátku 20. století významnou náboženskou kongregací věnující se vzdělávání dívek. Soukromé dívčí pedagogium založené školskými sestrami de Notre Dame bylo založeno v listopadu 1866 při škole u svaté Anny a zčásti podporované státem (Lenderová, Kopičková, Burešová, Maur, 2009). Absolventky těchto soukromých škol však nemohly vyučovat na veřejných školách.
Pokud se jedná o veřejné školství, které v souvislosti s tereziánským školským zákonem potřebovalo vzhledem k povinné školní docházce chlapců i dívek do triviálních škol učitelky pro výuku dívek, zde byly zaměstnávány především v dívčích školách vdovy v postproduktivním věku. Tyto ženy zde především vyučovaly ženské ruční práce, které představovaly hlavní náplň výuky dívek, jednalo se o tzv. industriální učitelky, či vyučovaly literární předměty.
Velkou reformu a pozitivní změnu pro ženy-učitelky přinesl Hasnerův zákon roku 1869. Tento zákon umožnil ženám učitelkám učit na dívčích školách, v dívčích třídách smíšených škol a také v nižších třídách smíšených, dokonce i v nižších třídách chlapeckých. Je třeba však říci, že učitelky převážně i po přijetí Hasnerova zákona učily v dívčích školách, neboť zde měly naději na kariérní postup.
Dle Hasnerova zákona vznikly také čtyřleté učitelské ústavy končící maturitou. Tyto učitelské ústavy byly veřejné i soukromé a také církevní. Mezi učitelské ústavy zřizované a řízené církevními kongregacemi patřil ústav sester de Notre Dame u sv. Anny v Praze, který o několik let později získal také právo veřejnosti, učitelský ústav voršilek v Kutné Hoře, učitelský ústav zřízený kongregací svatého Františka v Chrudimi, učitelský ústav zřízený kongregací dominikánek v Řepčíně u Olomouce.
Existovaly také dívčí učitelské ústavy, český a německý v Českých Budějovicích, městský učitelský ústav v Plzni a Litomyšli, učitelský ústav v Kladně, učitelský ústav v Brně, který byl prvním učitelským ústavem určeným dívkám na Moravě, a Pokrokové dívčí pedagogium v Přerově (Lenderová, Kopičková, Burešová, Maur, 2009).
Maturitu získanou na učitelském ústavu pak učitelky mohly doplnit složením odborné zkoušky opravňující učit na měšťanské škole, málo učitelek však takto činilo, a to i přesto, že pravidla zkoušky respektovala rozdíl pohlaví a ženám byla prominuta zkouška z trigonometrie a částečně z kreslení, neboť tyto předměty nebyly na dívčích měšťanských školách vyučovány (Lenderová, Kopičková, Burešová, Maur, 2009).
Na veřejných učitelských ústavech, které měly přísná přijímací kritéria, studovaly především dcery státních úředníků, středoškolských a vysokoškolských profesorů, tedy dívky z rodin nepříliš majetných, ve kterých neměly naději na velké věno, jednalo se tedy o dívky, jimž studium zaručovalo možnost nezávislého živobytí (Lenderová, Kopičková, Burešová, Maur, 2009).
Absolventky učitelských ústavů pak začínaly jako zatímní podučitelky nebo učitelky na obecné škole s právem veřejnosti. Většinou vyučovaly v jiných městech či vesnicích, než kde se narodily nebo studovaly (Lenderová, Kopičková, Burešová, Maur, 2009). V některých vesnických školách panovaly chudé materiální podmínky a bylo zde hygienicky nevhodné prostředí, nesrovnatelné s prostředím cvičných, vzorových škol.
Také pokud jde o zařazení do místní společnosti, musely učitelky překonávat řadu bariér. Společnost je často vnímala jako ženy příliš emancipované, mužatky, nefeminní osoby. Často byly kritizovány muži i ženami, na smíšených školách byly mužskými kolegy přijímány nepříliš přátelsky.
Některé učitelky, zvláště ty působící na vesnicích a malých městech, si dokázaly na svou stranu získat místní honoraci, většinou díky tomu, že navštívily manželky místní honorace a navázaly s nimi kontakt.
Ve společnosti panovala také přísná pravidla týkající se představy ideální učitelky, jejích charakteristik, chování, jednání a vystupování. Ideální učitelka měla mít dokonale zvládnuté společenské chování, nebudit pozornost výstředním chováním, koníčkem, názorem ani oblečením. Učitelka také nesměla dávat najevo ostatním obyvatelům a rodičům žáků svou intelektuální převahu a poučovat je. Současně bylo po učitelkách požadováno, aby byly schopny se zadaptovat na vesnickou i městskou společnost, a především musely být obezřetné, pokud jde o kontakt s muži, aby nedošlo k pohoršení místní společnosti (Vidláková, Lenderová, 1999).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
