František Bakule (1877 – 1957)

František Bakule, učitel a vychovatel tělesně postižených dětí, propagátor integrace těchto dětí do většinové společnosti, zakladatel pěveckého sboru Bakulovi zpěváčci, byl ve své době uznáván ve světě, u nás se však jednoznačně kladného přijetí svých novátorských metod nedočkal.

Rodák z jihočeských Lidmovic vystudoval gymnázium v Písku, učitelský ústav v Příbrami a v roce 1897 nastoupil na své první místo ve Vrapicích u Kladna. Od začátku byl pracovitý a aktivní, ale také přísný, používal i tělesné tresty. Po prvním roce praxe a po prostudování Pedagogických statí L. N. Tolstého si však uvědomil, že tudy cesta nevede. Na svém dalším působišti v Družci u Kladna už nikoho fyzicky netrestal. Žáky si získal laskavým přístupem a poutavým výkladem. Obsah učiva přizpůsoboval budoucím potřebám žáků¹ a využíval osobitých, netradičních metodických postupů. Ve třídě vyhlásil žákovskou samosprávu, děti si založily vlastní časopis. Kromě školního působení se Bakule snažil ovlivňovat i rodiče žáků a v místní hospodě přednášel na různá témata, včetně škodlivosti alkoholu, kouření a karbanu. Pro svou osvětovou činnost se dostal do konfliktu s místním farářem, což se mu později stávalo i na dalších působištích.

Po ročním Bakulově působení v obci Kozly na Všetatsku, kde založil první veřejnou knihovnu, následovalo jeho desetileté učitelování v Malé Skále u Turnova. Toto desetiletí bylo nejdůležitějším obdobím jeho pokusné práce ve veřejných školách. Jako průkopník nové výchovy, která měla osvobodit dítě od tlaku tradiční školy, uplatňoval svobodnější systém v duchu Tolstého Pedagogických statí. Základem jeho metodických postupů bylo zejména poznání prostředí, ve kterém děti žijí,² a vyučování věcem, o kterých se samy děti domnívají, že jsou jim užitečné. Nejúčinnějšími výchovnými prostředky byly pro něj láska k dětem a umění; k novým poznatkům měli žáci dospívat vlastní samostatnou prací a měli si navzájem pomáhat.

Bakule rozvinul svou vlastní koncepci estetické výchovy ve slohu, kreslení i zpěvu. Žáci byli vedeni především k pozorování věcí kolem sebe a k pozorování lidové mluvy. Bakuleho postup dokládá tento příklad - při slohu přečetl dětem text o vodníkovi, ale vypravování bylo příliš schematické a dětem se nelíbilo. Proto vyzval děti, aby zavřely oči a vše si představovaly. Následně jim vypravoval živější příběh, který ony samy doplňovaly svými nápady a příhody z vodníkova života. Děti dostaly za úkol sepsat své příběhy o vodníkovi, které byly později ve třídě čteny a podrobeny rozboru po stránce obsahové i formální, vše za aktivní účasti dětí.³

Výuka slohu spočívala v té době v obměňování předloh a vzorů. Volný sloh pronikal do škol jen pomalu. Bakule výsledky svých umělecko-výchovných pokusů publikoval v tisku nebo o nich přednášel. V časopise Besedy Času byly uveřejněny také některé práce Bakulových žáků a mnozí čtenáři nevěřili, že je psaly třináctileté děti. Bakuleho metody vzbudily velký zájem mezi učiteli, kteří začali přijíždět na Malou Skálu, aby jej a jeho žáky osobně poznali.⁴ Hodnocení nadřízených školních úřadů však nebylo vždy jednoznačně kladné.

Bakule využíval dětskou představivost - metodu zavřených očí - také v hodinách kreslení. Nejprve děti kreslily předmět viděný, potom předmět, který si představovaly a nakonec předmět podle své vlastní fantazie.⁵ Kreslení mělo úzký vztah k životu, který děti vedly, a ke knihám, které četly.

Z Bakuleho estetické výchovy se stala nejznámější jeho metodika hudební výchovy zaměřená na dětský sborový zpěv. Děti byly nejprve seznámeny s textem písně, byl jim objasněn její obsah, nálada a okolnosti, za kterých vznikla. Po různých pokusech výuky se Bakule vrátil k prosté sluchové metodě. Děti píseň nacvičovaly tím způsobem, že učitel přehrál celou píseň, pak jednotlivé věty a děti se přidávaly. Bakuleho sbory dosahovaly strhujícího účinku hlubokým procítěním jednotlivých písní.⁶

Dalším místem Bakuleho působení byl Jedličkův ústav v Praze. Prof. Rudolf Jedlička mu nabídl místo ředitele v tomto nově zřízeném zařízení pro zmrzačené děti. Bakule nabídku přijal a ještě před nástupem do nového působiště vykonal v roce 1912 studijní cestu po německých ústavech, aby získal pro svou budoucí práci potřebné zkušenosti.  Bakule zvolil pro výchovu dětí v Jedličkově ústavu metodu pracovní, činné školy. Východiskem a základem veškeré výchovy a vyučování se stala fyzická tvůrčí práce s uměleckými aspiracemi,⁷ která vyplynula ze skutečných životních potřeb dětí. Pracovní činnosti měly současně léčebný účinek. Bakule nevyučoval podle osnov, ale podle konkrétní situace. Postupně budoval dílny pro košíkářství, truhlářství, knihvazačství a další obory. Sám tato řemesla dříve neovládal, ale navštěvoval řemeslné kurzy a naučil se jim. Děti dělaly velké pokroky v pracovní výchově, ale neučily se číst, psát ani počítat. Příležitost naučit děti tyto dovednosti vyplynula až z jejich potřeb. Psaní a čtení pak zvládly ve velmi krátké době.⁸ K dalšímu vyučování Bakule využíval projektovou metodu.⁹ I když bylo Bakuleho výchovné působení v Jedličkově ústavu velmi kladně hodnoceno předními pedagogickými odborníky té doby (F. Drtina, O. Kádner a další), zastánci tradiční školské výchovy přesto prosadili, aby výchova i zde byla vedena podle oficiálních školních osnov s pravidelným rozvrhem hodin.

Po vypuknutí 1. světové války vznikla v Jedličkově ústavu škola pro vojenské invalidy, ve které byla uplatňována koedukace dospělých válečných invalidů a zmrzačených dětí. Škola měla literní oddělení a cvičné a řemeslné dílny. Ústav se začal rychle rozrůstat, přesto byly stále uplatňovány principy výchovy životem a prací. Kromě výše zmíněné koedukace byla v Jedličkově ústavu promýšlena také idea společné výchovy postižených a zdravých dětí. Tato myšlenka byla uskutečněna roku 1918 v prázdninové osadě v Německém (Havlíčkově) Brodě, které se účastnily zdravé pražské děti i děti z Jedličkova ústavu. Mezi dětmi vznikly přátelské vztahy, které byly větším přínosem pro děti zdravé.¹⁰ Bakule zde také sestavil pěvecký sbor z postižených i zdravých dětí.

František Bakule byl pro osobní neshody zbaven vedení Jedličkova ústavu v roce 1919, odkud s ním odešlo také 12 postižených dětí. Tato družina se stala jádrem nového ústavu - Ústavu výchovy životem a prací, kde Bakule nadále uplatňoval své reformátorské postupy.

Již od svého maloskalského působení promýšlel nový systém vzdělávání založený na principu výchovy životem a prací, s nímž seznámil veřejnost na Prvním sjezdu československého učitelstva v roce 1920. Byl si vědom, že případné prosazení nového systému si vyžádá delší čas a neobejde se bez obtíží. Soudil, že ani propracovaná organizace nebo státem nařízená statuta nezajistí změnu v myšlení učitelů a veřejnosti ze dne na den. Proto raději začal sám u sebe a ve svém ústavu byl ochoten dát příležitost všem, kdo by se o nové metody zajímali a chtěli si je vyzkoušet.¹¹

Bakule a jeho svěřenci si přes těžkou počáteční situaci, kdy ústav neměl stálé sídlo, dokázali uchovat nezávislost. Postarali se o sebe vlastní prací, např. organizovali divadelní představení, živili se prodejem svých výrobků. Jejich samostatnost ocenili finančními dary např. Americký červený kříž nebo prezident Masaryk; peníze byly použity na stavbu nové ústavní budovy v Praze na Smíchově. Nejdůležitějším zdrojem příjmů však byly koncerty Bakulových zpěváčků¹² doma i v zahraničí. Zpěváčci se stali ve světě známí - pěvecký sbor koncertoval v USA, Německu, Dánsku, Švýcarsku, Francii i v Maďarsku. Kromě finančního účelu měly koncerty také hlubší smysl, měly sbližovat lidi nejrůznějšího původu, národnosti, náboženství i sociální příslušnosti. Přispívaly k propagaci mírových idejí.

Přes veškeré úspěchy a obdiv pedagogické veřejnosti dolehly na Bakulův ústav finanční těžkosti zesílené důsledky hospodářské krize. Nemocný František Bakule v roce 1933 rezignoval na místo ředitele ústavu a delší dobu pobýval na zdravotní dovolené. Od roku 1935 byl penzionován a věnoval se psaní vzpomínek. Finanční situaci Bakulova ústavu se bohužel nepodařilo vylepšit a budova byla roku 1937 prodána v exekuční dražbě Spolku léčebné péče v Praze II. Od roku 1955 sídlilo v budově Státní sanatorium v Praze.

František Bakule byl pro své žáky více než pouhým učitelem, byl jejich spolupracovníkem a rádcem. Vychoval z nich, ač byly sociálně nebo tělesně handicapované, osobnosti bez komplexu méněcennosti, schopné postarat se samy o sebe. Jeho promyšlené metody by mohly být inspirací i pro dnešní dobu.

¹ Z praktických dovedností žáci ovládali např. roubování a sázení stromků. Vycházející žáky seznamoval s ústavními články a občanskými právy.
² Mnoho dětí v tomto kraji bylo výdělečně činných, značná byla absence žáků ve škole.
³ Václav Příhoda: Třicet let Bakulovy práce pokusné, Sdružení přátel výchovy životem a prací, Praha 1927, s. 12.
⁴ Boris Titzl: To byl český učitel. František Bakule, jeho děti a zpěváčci, Společnost Františka Bakule, Praha 1998, s. 72.
⁵ Tamtéž, s. 75.
⁶ Václav Příhoda: Třicet let Bakulovy práce pokusné, Sdružení přátel výchovy životem a prací, Praha 1927, s. 13.
⁷ Boris Titzl: To byl český učitel. František Bakule, jeho děti a zpěváčci, Společnost Františka Bakule, Praha 1998, s. 112.
⁸ „Jeden starší chlapec psal rodičům a k Bakulovi se připlazil sedmiletý Jarouš. Následoval asi tento rozhovor:
Jarouš: „Já bych chtěl psát mamince."
Bakule: „Nu tak jen piš."
Jarouš: „Ale když já ještě neumím."
Bakule: „Naučím tě tedy, chceš-li."
Jarouš: „Tak pojďte, prosím."
Jarouš se pak naučil psát během čtrnácti dnů.", Boris Titzl: To byl český učitel. František Bakule, jeho děti a zpěváčci, Společnost Františka Bakule, Praha 1998, s. 114.
⁹ Děti například po přečtení Kiplingových pohádek samy sebe zpodobnily jako stylizované figurky zvířat, které stále vylepšovaly a oblékly je do oblečení typického pro jednotlivé národy. V knihovně získávaly další informace o jednotlivých zemích a zeměpisná i přírodopisná látka pro ně získala přitažlivou podobu. Tamtéž, s. 134 - 135.
¹⁰ Děti z Jedličkova ústavu uměly i z nudné, ale nutné práce udělat hru. Oživily táborový život např. tím, že si psaly dvoje noviny - oficiální a opoziční, nebo založily přírodovědeckou společnost. Jejich činorodost se přenesla i na zdravé osazenstvo osady.
¹¹ František Bakule: Výchova životem a prací. In: První sjezd československého učitelstva a přátel školství v osvobozené vlasti (pod záštitou prezidenta republiky T. G. Masaryka), Praha 1921, s. 222 - 224.
¹² Dětský sbor, postupně až čtyřicetičlenný, ve kterém zpočátku vystupovaly společně zdravé a postižené děti. Zdravé děti časem převládly a děti postižené sbor „jen" doprovázely na zájezdy.