Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Jen dítě s dostatečnou sebedůvěrou přelstí dospělého
Odborný článek

Jen dítě s dostatečnou sebedůvěrou přelstí dospělého

26. 7. 2007 Základní vzdělávání
Autor
RNDr. Alice Bílá Ph.D.

Anotace

Ukázka jedné z možností, jak může dospělý posilovat sebedůvěru dítěte.

V RVP ZV, ŠVP a jiných učebních dokumentech stále častěji pracujeme s pojmem klíčové kompetence. Rádi bychom pomohli žákům rozvíjet vedle znalostí i schopnosti, dovednosti či postoje obecnějšího rázu (efektivně komunikovat se spolužáky, umět se učit, dokázat vyhledat a zhodnotit informace všeho druhu, smysluplně rozvrhnout čas na daný úkol, mluvit pravdu a mnohé další). Věříme, že takto vzdělávaní žáci mohou dobře obstát ve 21. století, kdy nárok na soubor znalostí klesá, protože si je může každý vyhledat, a kdy se do popředí pedagogického zájmu, ale zejména do požadavků zaměstnavatelů dostávají jmenované dovednosti, schopnosti, postoje.

Jako rodič a zároveň lektor ekologicky zaměřených vzdělávacích programů uvažuji v poslední době zejména o přiměřené sebedůvěře a důvěře ve svět a okolí, což je dílčí část klíčové kompetence sociální a personální. Poslední dobou ji vnímám jako nutnou, nikoli však postačující kompetenci pro život. K tomuto náhledu mě přivedly rozhovory s dětmi a zamýšlení se nad jejich zejména úhybnými manévry opřené o mé dosavadní zkušenosti v oboru didaktika matematiky.

V tomto drobném příspěvku se věnuji dětským strategiím ve vztahu k jejich sebedůvěře a ukazuji jednu z možností, jak může dospělý sebedůvěru dítěte posilovat. Na příkladu rozhovoru také ukazuji, jak na první pohled stejná dětská odpověď může znamenat něco propastně jiného - jinou strategii uvažování, jiný cíl dítěte a taktéž odlišný "zisk" dítěte z chvilky s dospělým1.

Příklad rozhovoru

Dospělý: A poznáš pavouka? Kolik má nožiček?
Dítě (lhostejno, jak staré): Dvě. Směje se.

Ze záblesku v očích dítěte je jasné, že dítě ví, že pavouk nemá dvě nohy, že dává záměrně nesprávnou odpověď. Pakliže pochopím, že dítě ví, že dává špatnou odpověď, většinou se spolu zasmějeme.

Komentář

Kladu si tedy otázku, proč dítě dává záměrně nesprávnou odpověď (to může být v různých případech odlišné), a nabízím několik možných vysvětlení pro záměrné dávání špatné odpovědi.

Testování dospělého

Dítě většinou zná správnou odpověď, nebo ví, jak by se k ní dobralo. Odpověď je však pro ně nezajímavá. Nechce se blýsknout správnou odpovědí, je si vědomo, že odpověď zná. Pomocí nesprávné odpovědi testuje: Proč mi vůbec dává dospělý takové snadné otázky? Nebo: Proč mi vůbec dospělý dává otázky? Co dospělý udělá, když mu dám takovou odpověď? Pozná, že si z něho utahuji a že správnou odpověď znám? Zasmějeme se spolu? Takto mě často testuje můj syn (7 let a 3 měsíce) Bude se dospělý ptát chytřeji?

Dítě se tak dostává se do pozice experimentátora. Snad všechny malé děti milují testování a zkoušení dospělé osoby, "chytit je na švestkách". Právě přelstily nesprávnou odpovědí se smíchem (což nebývá obvyklé) velkého dospělého, který s jejich reakcí nepočítal. A určitě si tak svoje sebevědomí zvyšují. Vždyť komu se to podaří? Sebevědomé dítě může takto svoje sebevědomí ještě zvýšit, co však dítě se sebevědomím pošramoceným? Takové dítě tuto strategii může těžko použít. Nebude riskovat nepochopení situace dospělým a jeho případnou negativní reakci (např. Ale jdi ty, vždyť to dokážeš spočítat), nechce si přidávat další kámen do svého už tak těžkého batohu proher. Je dost závislé na reakci dospělého.

Jiný zájem

Dítě zná/nezná správnou odpověď, ani mu na ní, ani na otázce příliš nezáleží, touží dělat něco jiného, chce mít od dospělého pokoj. Raději dá nesprávnou odpověď, aby si mohlo jít hrát. Vzdáleně to souvisí s mou vlastní strategií při vykonávání některých zkoušek na VŠ, raději odevzdat písemnou část zkoušky s chybou nebo neúplně hotovou za cenu odevzdat ji první, protože pak budu na ústní část zkoušky čekat jen kratší dobu. Obdobná je dětská strategie, kdy dítě ve škole má zájem získat jedničku nebo ocenění ze strany učitele, nezajímá ho podstata problému. Podobně uvádí Holt o pokusech s rovnováhou na páce: "Jedno dítě umístí závaží tam, kde se myslí, že bude rameno v rovnováze. Ostatní byly požádány, aby předpověděly, bude-li tomu tak. Betty pochopila, že dobré skóre lze získat tak, že dáš závaží tam, kde bezpečně víš, že je špatně, a potom každý ze skupiny řekne, že je špatně."

U velmi malých dětí snad můžeme mluvit i o navození legrace. Děti se rády smějí s dospělými (mimochodem, kolik k tomu mají s námi rodiči příležitostí?) a doufají, že bláznivou odpovědí navodí smích a vyladění klimatu. U malého dítěte převáží naráz pocit absurdity, směšnosti. Podobně jako se směje, když mu řekneme, že máma má dvě hlavy, směje se představě, jaké by to bylo kdyby... Může se smát i z radosti, že odhalilo nesrovnalost ("Máma má jednu hlavu, já to vím, jsem chytrý kluk či holčička"). Zeptáme-li se dítěte, které nám nabídlo (z našeho hlediska možná bláznivou) odpověď, zda si dělá legraci, odpoví bez zaváhání, že ano. Důležitější než odpověď je pro dítě sdílení příjemné chvilky s dospělým. V tomto případě můžeme asi mluvit o přiměřeném sebevědomí dítěte. V následujícím případě je to však trochu jinak.

Úhybná strategie

Dítě nezná správnou odpověď, ale zná některou nesprávnou a ví, že je chybná. Tak dospělému nabídne alespoň nesprávnou a dá najevo, že je mylná. Chce alespoň nějak vyhovět dospělému? Možná se pak dospělý po správné odpovědi nebude pídit, podaří se stočit rozhovor jiným směrem, společně se zasmát nebo alespoň získat čas. Obdobnou strategii používá s oblibou poslední dobou moje dcera (nyní 4 roky a 3 měsíce). Snad si nechce připustit, že odpověď nezná (ačkoli není za neznalost penalizována) nebo je pro ni otázka příliš těžká, proto raději odpoví špatně a dá najevo, že ví, že neodpovídá správně. Nebo zatím neumí přiznat Nevím. Asi se tak pokouší vyhnout se neúspěchu, základní to potřebě každého z nás. Není-li možné dosáhnout úspěchu, vyhneme se neúspěchu, je-li to aspoň trochu možné. Zažívat neúspěch je pro každého z nás frustrující zážitek.

Obdobně uvádí Holt: "Jednou z věcí, kterou jsem objevil, je to, že existuje zvláštní druh úlevy, snížení napětí, když uděláš chybu. Protože když už jsi jednu udělal, nemusíš se nadále zabývat tím, jestli nějakou chybu uděláš nebo ne. Když jdeš po laně, tak se bojíš, abys nespadl; když spadneš, už se dále bát nemusíš. Děti, pro které je dělání chyb nesmírně bolestivé, pociťují velké napětí, když něco dělají dobře. Obávat se chyb, které by člověk mohl udělat, je stejně špatné, vlastně ještě horší, než se obávat důsledků chyb, které jsi již udělal. A tak, když řekneš dítěti, že udělalo příklad špatně, často slyšíš, jak s úlevou vydechne. Řekne: Já to věděl, že to bude špatně. Dává přednost tomu dělat něco špatně a vědět, že to špatně je, před pochybnostmi, je-li to dobře nebo ne."

Proč děti používají takovéto a mnohé jiné úhybné strategie? Proč nejednají přímo? Učíme je říci přímo, poctivě a sebevědomě Nevím? Učíme je, že odpověď Nevím je mnohdy cennější než dávat nejistou odpověď? Učíme je poznat, kdy opravdu nevědí? Mohou nám děti otevřeně říci, že je nebaví např. rozhovor s námi a že by si raději šly hrát? Nebo to vyjadřují jiným, ne zcela vhodným sociálním chováním? Jen v dobrém klimatu a jen nezastrašené děti nám dokáží říci, co nejspíš nechceme slyšet, nebo se alespoň domnívají, že nechceme slyšet.

Závěrem

Z krátkého rozhovoru a rozboru vyplývá, že některé dětské reakce, i když vypadají na první pohled stejně, podstatou jsou odlišné. Často poznáme až z kontextu, osobnosti dítěte či mimoverbálních projevů, o jaký typ odpovědi se jedná. Podobně jako chybu v matematice nelze měřit jedním metrem, tak i zde je dobré odlišit zásadní důvod, abychom poznali, jde-li o úhybnou či jinou strategii. Na rozdíl od ostatních jmenovaných pohnutek tato úhybná strategie souvisí s nedostatečným sebevědomím nebo jinými slovy - dítě nechce přiznat neznalost (což by mimochodem také mohla být dobrá kompetence k rozvíjení). Dostatečně sebevědomé dítě tuto strategii nepotřebuje používat, nepotřebuje zakrývat neznalost. Cítí se snad dítě v roli odpovídajícího špatně?

Pro mnohé děti či dospělé je zkoušení či testování stresem. Jak uvádí Jančaříková - "...existují dva typy lidí - jedni pod stresem přidají, překonají sami sebe a druzí nejsou schopni podat svůj normální výkon". Nemusíme tedy vystavovat děti přílišnému testování a předvádění, ony snadno vycítí situaci. Není je snad potřeba často srovnávat s druhými dětmi, ale spíše se sebou samými (co se ti dnes podařilo lépe než minule, co jsi před rokem neuměl...). V podobném duchu o dětech mluví i Berneová: "neprověřujte je, důvěřujte jim".

Na druhou stranu snad všechny malé děti milují testovat a zkoušet dospělé osoby. Možná by právě těm stresovaným a se sníženým sebevědomím pomohlo, kdybychom role obrátili. Nechme děti, ať testují nás, dospělé, podobně jako to běžně a spontánně dělají děti na celém světě. Ukažme jim své slabé stránky, připusťme, že spoustu věcí nevíme, možná právě tak jim pomůžeme více, než jsme si kdy mysleli. Nechme děti, ať nás zkouší i ze znalostí, možná budeme překvapeni, co děti vědí a my ne.

Pomoci si můžeme také příběhem. Moje děti milují, když jim povídám příběh ze života a občas vsunu něco nemožného, aby to odhalily (Šla jsem po ulici a všimla jsem si svých dvou stínů - je možné, ale Šla jsem po ulici, byla úplná tma, nesvítily ani lampy, ani hvězdy, můj stín byl skoro tak veliký jako já - je nemožné). Pojďme to také otočit. Ať dítě hovoří a testuje nás: odhalíme chytáky, které si na nás vymyslelo?

Tři dětské strategie jako reakce na odpovědi dospělých ukazují zcela jinou motivaci. Za všemi však prosvítá sebedůvěra jako nutný předpoklad k rozumnému jednání a chování, myšlení, tvoření, bytí. Dostatečné sebevědomí je nepochybně kvalita, která se táhne celým životem, a naopak nedostatečné sebevědomí si sebou životem neseme jako přetěžké závaží. Přemrštěné sebevědomí jednoho zase může přinášet potíže ostatním.

Literatura a jiné zdroje

Berneová, H. P,- Savary, M.L.: Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti. Portál 2003.
Holt, J.: Proč děti neprospívají. Nakl. Stehlík, Volary 2003.
Jančaříková, K.: Portfoliové hodnocení v domácím vzdělávání. www.rvp.cz/clanek/969


1 Nejde o kontrolovaný psychologický výzkum.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Alice Bílá Ph.D.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Klíčové kompetence