Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte jako aktuální celospolečenský problém se zaměřením na informovanost pedagogů o tomto jevu
Odborný článek

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte jako aktuální celospolečenský problém se zaměřením na informovanost pedagogů o tomto jevu

22. 11. 2011 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Petra Kalibová

Anotace

Příspěvek je zaměřen na problematiku syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte se zvláštním zřetelem na informovanost a postoje pedagogů v rámci tohoto jevu. Cílem tohoto příspěvku je stručně zmapovat problematiku násilí na dítěti a zvláště zaznamenat specifika v oblasti informovanosti a postojů pedagogické obce. V závěru příspěvku se zaměříme na výsledky empirického šetření, které bylo na základě těchto faktů realizováno.

Problematika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndromu CAN) a s ním spojených otázek je v kontextu dnešní společnosti velmi závažnou oblastí. V rámci sociálně patologických jevů patří k aktuálním tématům, což dokazuje např. Škodáček (3, s. 41), který uvádí, že v posledních letech se prudce zvýšil počet dětských obětí násilí. Jedním z cílů příspěvku je tedy přehledně informovat o jevu, u kterého často dochází k podceňování jeho závažnosti a společenské nebezpečnosti.

Jak ve své publikaci uvádí Krejčířová (2, s. 12), ačkoliv se syndromu CAN věnuje značná pozornost jak v odborných publikacích, tak i v celospolečenském měřítku, stále počet případů násilí na dětech narůstá.

Z hlediska sociální pedagogiky je tato oblast jednou ze stěžejních, a proto by téma tohoto příspěvku mělo náhled na tuto problematiku především z praktického hlediska obohatit.

Syndrom CAN (z anglického Child Abuse and Neglect) je syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Definován byl Zdravotnickou komisí Rady Evropy v roce 1992 jako „jakékoli nenáhodné jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, které je v dané společnosti odmítané a nepřijatelné, které poškozuje tělesný, duševní i společenský vývoj dítěte, popř. způsobuje jeho smrt.“(Vágnerová, 8, s. 320) Z hlediska historického navazuje vznik označení syndromu CAN na pojem syndrom bitého dítěte, který byl zaveden a zkoumán od roku 1962 (Ondrejkovič, 4, s. 83).

Podle Úmluvy o právech dítěte se vztahuje na všechny věkové kategorie do 18 let. Otázkou zůstává, zda by se do věkové hranice do 18 let měl zahrnovat také prenatální vývoj dítěte. Potom bychom mohli hovořit také o prenatálním syndromu CAN způsobeném nevhodným chováním matky během těhotenství, např. užíváním alkoholu, pobytem v zakouřeném prostředí apod. Krejčířová (2, s. 28) dokonce hovoří o již popsaném syndromu bitého plodu, kdy se matka záměrně bije do břicha s cílem poškodit plod.

Z hlediska charakteru strádání rozlišujeme čtyři základní varianty syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, a to týrání fyzické, psychické, sexuální zneužívání a zanedbávání. Problematika syndromu CAN, jeho základních forem i forem specifických (systémové týrání, sekundární viktimizace apod.) je oblastí velmi širokou. Hovořit bychom mohli o následcích takového jednání na dítě, o typologii pachatele i oběti, o tzv. transgeneračním přenosu, prevenci tohoto sociálně patologického jevu či o výskytu násilí na dítěti jak v zahraničí, tak v České republice, což je oblast označovaná za značně diskutabilní z důvodu nelehkého zachycování případů násilí na dětech.

Mnoho autorů odborných publikací na téma syndrom CAN se shoduje, že laická veřejnost, a co je zarážející, i pedagogové a vychovatelé jsou málo informovaní o této otázce a jen málokdo by byl ochoten zasáhnout a danou situaci řešit či ohlásit.

Dunovský (1, s. 17) uvádí, že diagnostika CAN je velmi obtížná, nemyslí se na ni nebo se na ni nechce myslet. Dále pak tvrdí, že škola, ale i ostatní oblasti péče o dítě nevěnují problematice CAN dostatečnou pozornost. A to jednak z neznalosti daného jevu a nevšímavosti k jinému nebo zvláštnímu chování dítěte. Učitelé mají obavy z povinného ohlášení týrání a zneužívání dítěte a hlavně z jednání s policií. „O postupech a návodech pro učitele, co činit při zachycení takovýchto případů, se toho v široké pedagogické obci mnoho neví.“ Učitelé hrají v prevenci, záchytu a diagnóze tohoto problému významnou roli, avšak se Dunovský setkává spíše s jejich nedostatečnými znalostmi a rozpaky při šetření a řešení takové situace.

Za největší problém nedostatečné informovanosti pedagogů o syndromu CAN považuje Täubner (7, s. 60) nedostatky v zachycení a poznání jakékoliv formy násilí na dětech, a proto je důležitá spolupráce s ostatními orgány. Dále potom stejný autor uvádí: „Když dítě projeví učiteli důvěru a svěří se mu, měl by učitel reagovat profesionálně odborně, bohužel v České republice učitelé v této oblasti jsou prakticky naprosto nevzdělaní. Navíc se učitel velmi často při zjištění sexuálního zneužívání dítěte od problému distancuje.“ Řešením by podle tohoto autora (7, s. 65) bylo dlouhodobé a cílené postgraduální vzdělávání pedagogů.

Velkou roli hraje v oblasti informovanosti odborné veřejnosti také jejich nezájem se touto problematikou jakkoliv zabývat (Pöethe, 5, s. 125). A to i ačkoliv existuje právní úprava oznamovací povinnosti pedagogů, která je podle Špeciánové (6, s. 89) uvedena v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, a nařizuje tak pedagogům ohlásit jakékoliv podezření z týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte. V roce 2001 podle této autorky (5, s. 141) bylo oznámeno násilí na dětech nejčastěji lékařem (71 případů), policií (48 případů), orgánem sociálně-právní ochrany dítěte (33 případů), psychologem (21 případů) a jiným subjektem, kam lze také zařadit školy a školská zařízení (21 případů). Z tohoto výčtu je zřetelné, že školy se skutečně na oznamování případů násilí na dítěti nepodílí, ačkoliv jim to zákon přímo nařizuje.

Empirické šetření

Právě tato slova předních odborníků v oblasti násilí na dětech ovlivnila realizované výzkumné šetření, které se zaměřilo na postoje a informovanost pedagogů o syndromu CAN. Na pedagogickou obec je empirické šetření orientováno z důvodů již zmíněných, a to sice, že informovanost pedagogů je podle předních autorů velmi zanedbaná a nedostatečná. Cílem šetření bylo pomocí vlastního dotazníku zmapovat postoje a úroveň informovanosti pedagogů vybraných škol. Empirické šetření bylo tedy zaměřeno na náhled pedagogů na problematiku násilí na dětech, osobní zkušenosti respondentů s výskytem násilí na dětech či jejich znalosti v této oblasti.

Oslovení respondenti měli za úkol označit na pětistupňové škále svůj postoj k uvedeným výrokům, kde číslo 1 představovalo silný nesouhlas s výrokem, číslo 5 potom úplný souhlas. Konečný počet účastníků šetření byl 200, konkrétně 53 mužů (ti tvoří 26,5 % respondentů) a 147 žen (které tvoří zbylých 73,5 %). Z vyplněných dotazníků vyplynulo, že více než 93,5 % respondentů má více jak dvacetileté zkušenosti ve školní praxi. Zbylých 6,5 % respondentů tvoří pedagogové s praxí ve školství do deseti let.

Nejprve se zaměřme na důležitá statistická data, která empirické šetření přineslo. Jsou přehledně uspořádána do následující tabulky, kde se u jednotlivých výroků dotazníku a délky pedagogické praxe seznámíme s aritmetickým průměrem, směrodatnou odchylkou, modem a mediánem. Modus chápeme jako nejčastěji označované hodnoty v souboru, medián prostřední hodnotu v řadě hodnot uspořádaných podle velikosti, směrodatná odchylka se potom používá k vyjádření míry rozptylu dat kolem aritmetického průměru.

Tabulka 1. Základní statistické charakteristiky jednotlivých výroků dotazníků

výrok

aritmetický průměr

 směrodatná odchylka

medián

modus

Pedagogická obec je podle mého názoru dostatečně informovaná o sociálních deviacích.

3,01

0,79

3

3

Vím, co bych udělal, kdybych odhalil některou z forem syndromu CAN na svém žákovi.

3,4

1,24

4

4

Pokud bych se dozvěděl o případu násilí na svém žákovi, byl bych ochoten tuto situaci řešit.

4,47

0,88

5

5

Vím, na koho bych se obrátil, kdybych zjistil násilí páchané na žákovi.

4,1

0,99

4

5

Primární prevence syndromu CAN je podle mého názoru dostatečná.

2,5

1

2

3

Dosud jsem se v učitelské praxi nesetkal s případem násilí na dítěti.

3

1,44

3

2

Dostaly se mi do rukou prostřednictvím školy materiály zabývající se problematikou násilí na dítěti.

2,79

1,25

2,5

2

Byl jsem proškolen, jakým způsobem postupovat při podezření nebo odhalení násilí na dítěti.

2,99

1,32

3

4

Myslím si, že pokud bych případ násilí na dítěti řešil, mohl bych se tím dostat do určitých problémů.

3,35

1,32

4

4

Pokud by to bylo možné, řešení případu bych se raději vyhnul a předal to profesionálům.

3,72

1,27

4

5

Informovanost pedagogů o problematice násilí na dětech by měla být více propracovaná a dostupnější.

3,81

1,13

4

5

Charakteristika respondentů

aritmetický průměr

 směrodatná odchylka

medián

modus

délka praxe ve školství

20,91

8,13

20

16

Než se zaměříme na nejpodstatnější fakta, která empirické šetření přineslo, obraťme pozornost také na pohlaví a délku praxe respondentů. Zda mají, či nemají tyto dvě základní charakteristiky respondentů vliv na jejich postoj a hodnocení jednotlivých výroků v dotazníku, ukazují následující tabulky.

Tabulka 2. Vliv délky praxe ve školství na hodnocení jednotlivých dotazníkových položek

výrok

korelace

Pokud bych se dozvěděl o případu násilí na svém žákovi, byl bych ochoten tuto situaci řešit.

r = 0,41**

Primární prevence syndromu CAN je podle mého názoru dostatečná.

r = 0,49**

Byl jsem proškolen, jakým způsobem postupovat při podezření nebo odhalení násilí na dítěti.

r = 0,53**

Myslím si, že pokud bych případ násilí na dítěti řešil, mohl bych se tím dostat do určitých problémů.

r = 0,22**

Pokud by to bylo možné, řešení případu bych se raději vyhnul a předal to profesionálům.

r = - 0,42**

Informovanost pedagogů o problematice násilí na dětech by měla být více propracovaná a dostupnější.

r = - 0,49**

Pozn. ** p<0,01; * p<0,05

Z výše uvedené tabulky 2 zřetelně vyplývá, že z celkem 11 položek dotazníku měla délka praxe v pedagogické branži vliv na odpovědi respondentů u 6 dotazníkových výroků. Z toho vyplývá, že délka praxe ve školství statisticky významně ovlivňuje reakce respondentů na předložený dotazník. K těmto výsledkům jsme došli výpočtem korelace, pokud byla hodnota u jednotlivých výroků vyšší než tabelovaná kritická hodnota 0,318, jednalo se o statisticky podložený vliv délky pedagogické praxe na námi předložený dotazník. Obecně lze říci, že pokud je hodnota korelace vyjádřena kladným číslem, čím delší je respondentova praxe ve školství, tím více s daným výrokem souhlasí. Čím déle se respondenti pohybují na poli školství, tím více tedy souhlasí s tím, že by byli ochotni řešit zjištěný případ násilí na svých žácích. Dále potom respondenti s vyšší délkou praxe souhlasí s názorem, že primární prevence syndromu CAN je dostatečná, byli proškoleni, jakým způsobem řešit násilí na dítěti, a zároveň se obávají toho, že pokud se v případu násilí na dětech budou angažovat, mohou se tím dostat do určitých problémů.

Dále lze z výsledků vyvodit, že více zkušení respondenti by nebyli ochotni se zjištěnému případu násilí na dětech vyhnout a úroveň informovanosti o problematice syndromu CAN považují za dostatečnou a dostupnou.

Tabulka 3. Vliv pohlaví respondentů na hodnocení položek dotazníku (analýza rozptylu)

výrok

F

aritmetický průměr muži

 aritmetický průměr ženy

Pokud bych se dozvěděl o případu násilí na svém žákovi, byl bych ochoten tuto situaci řešit.

4,53*

4, 24

4,54

Myslím si, že pokud bych případ násilí na dítěti řešil, mohl bych se tím dostat do určitých problémů.

5,02*

3

3,46

Informovanost pedagogů o problematice násilí na dětech by měla být více propracovaná a dostupnější.

5,29*

4,11

3,7

Pozn. * p<0,05

Analýzou rozptylu jsme se pokusili zmapovat, zda pohlaví respondentů nějakým způsobem ovlivnilo jejich postoje k dotazníkovým položkám. I v tomto případě konstatujeme, že u celkem tří dotazníkových výroků hrálo pohlaví respondentů významnou roli, a můžeme tedy říci, že pohlaví statisticky významně ovlivňuje označení jednotlivých položek. Z uvedené tabulky tedy vyplývá, že ženy by byly signifikantně více ochotny řešit zjištěný případ násilí na svém žákovi a zároveň se více uchylují k názoru, že by se tím mohly dostat do určitých problémů. Muži více souhlasí s výrokem, že informovanost pedagogů o problematice násilí na dětech by měla být více propracovaná a dostupnější.

Výsledky empirického šetření

Nyní se pokusme shrnout ta nejpodstatnější fakta, která z empirického šetření vzešla. Oslovení respondenti ve výroku o tom, že pedagogická obec je dostatečně informována o sociálních deviacích, nejčastěji označili hodnotu třetí, to znamená, že nezastávají vyhraněný postoj k informovanosti pedagogů o sociálně patologických jevech, kam lze problematiku syndromu CAN také zařadit. Většina pedagogů ví, jakým způsobem se zachovat v případě odhalení některé z forem násilí na svém žákovi, ovšem nejčastěji označovanou hodnotou se stala hodnota 4, nikoliv hodnota 5, jak bychom mohli předpokládat. Můžeme tedy polemizovat o tom, zda pedagogové tímto krokem připouštějí, že by určité zdokonalení v jejich informovanosti přicházelo v úvahu. Co se týká osobní angažovanosti pedagogů v otázce řešení těchto případů, většina z nich by byla silně ochotna daný případ řešit. Z hlediska pohlaví respondentů by byly více ochotny zapojit se do řešení této problematiky ženy. Otázkou zůstává, zda jsou veškeré postoje oslovených respondentů skutečně jejich reálným míněním, nebo zda tuší, co bude vhodné do dotazníků vyplnit.

Pedagogové jsou podle výsledků empirického šetření zcela informováni o tom, na koho se obrátit v případě odhalení násilí na dítěti. Tímto vzniká otázka, zda jsou v této oblasti takto precizně informováni z toho důvodu, aby případ mohli předat do rukou jiným institucím a sami se do případu příliš neangažovat.

Také co se týká uspokojivé míry primární prevence syndromu CAN, se respondenti nejčastěji uchylovali k označování střední hodnoty na nabízené škále. Nemají tedy ani v této otázce zcela zřetelný postoj k této problematice.

Výskyt násilí na dítěti v oslovených školách lze považovat za poměrně vysoký. Nejčastěji označovanou hodnotou v položce šesté, tedy v položce zamítající osobní setkání s případem syndromu CAN, se stala hodnota 2, tedy většina pedagogů nesouhlasí s výrokem, že by se dosud ve své pedagogické praxi s případem násilí na dětech nesetkala.

Další část empirického šetření byla věnována okruhu proškolení pedagogů v této oblasti. Stávající informace oslovených respondentů zřejmě plynou z absolvovaných školení, jakým způsobem postupovat při podezření nebo odhalení násilí na dítěti. Na druhé straně většině pedagogů se nikdy nedostaly do rukou materiály, které se problematikou syndromu CAN zabývají.

Ačkoliv by většina pedagogů byla ochotna případ nevhodného chování vůči dítěti řešit, většina z nich zcela souhlasí s tím, že by se touto aktivitou mohli dostat do určitých komplikací, které mohou z osobní angažovanosti vyplynout. I v tomto případě mají větší obavy z možných komplikací respondentky šetření. S tímto faktem do značné míry souvisí i výsledek další, a to ten, že nejčastěji respondenti na hodnotové škále pod výrokem možnosti vyhnutí se potencionálnímu případu a předání do rukou profesionálům označili hodnotu pátou. To znamená, že by se jistěji cítili, pokud by za ně daný případ vyřešil odborník. Diskutabilní je důvod, proč pokud respondenti označili, že by byli ochotni případ řešit a jsou proškoleni o tom, jakým způsobem vhodně postupovat, by případ signifikantně raději předali do rukou jiných institucí.

Zatímco postoj k informovanosti pedagogů o sociálních deviacích obecně nebyl ze strany respondentů jasně vymezen, většina z nich silně souhlasí s tezí, že by informovanost pedagogů o problematice násilí na dětech měla být více propracovaná a dostupnější. V této výpovědi byla častěji pro zvýšení úrovně propracovanosti a dostupnosti informovanosti pedagogů o tomto jevu mužská část respondentů.

Nyní se podrobněji zaměřme na ty výsledky šetření, které lze považovat za nejstěžejnější a které mají pro naše účely větší výpovědní hodnotu. Ačkoliv respondenti v šetření potvrdili, že pedagogové jsou dostatečně informováni o problematice sociálních deviací, zároveň přiznali, že by veškeré kroky ke zvýšení jejich informovanosti a povědomí o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte mohly být dostupnější a lépe propracované. S tímto okruhem otázek ještě souvisí míra primární prevence syndromu CAN tak, jak ji vnímá přímo pedagogická obec. Respondenti se v této položce nejčastěji uchylovali k označování prostřední hodnoty na škále, tudíž nelze přesně vymezit, zda je podle pedagogů dostačující, či nikoliv.

Druhou významnou oblastí šetření byla míra proškolení oslovených respondentů. Většina z nich uvedla, že se jí během stávající pedagogické praxe nedostaly do rukou materiály, které by zvyšování povědomí o tomto jevu podporovaly. Na druhé straně se ovšem většina pedagogů alespoň zúčastnila školení, které bylo zaměřeno na tuto problematiku.

Ačkoliv účastníci šetření souhlasili s nutností zlepšit úroveň jejich informovanosti o násilí na dětech, většina z nich uvedla, že naprosto přesně ví, jakým způsobem postupovat při řešení takového případu, popřípadě na koho se obrátit pro možnou spolupráci. Tyto postoje mohou být ovlivněny i jejich zkušenostmi z praxe, které potvrzuje také fakt, že většina respondentů přiznala osobní setkání s případem násilí na žákovi. I z tohoto vyplývá velmi zajímavý výsledek, a to, že ačkoliv se účastníky šetření stali většinou pedagogové z vesnických škol či škol v malých městech (a to i středních škol, kde by výskyt násilí na dítěti nemusel být již tak vysoký), i tam se podle jejich výpovědí vyskytuje tato problematika v hojné míře.

Poslední část empirického šetření byla zaměřena na osobní angažovanost pedagogů daný případ násilí na dítěti řešit. Z reakcí respondentů na předložený dotazník lze říci, že ačkoliv je většina respondentů zainteresovaná v případném řešení některé z forem syndromu CAN na svém žákovi, zároveň přiznává určité obavy z možných problémů, které mohou při zapojení se do řešení případu nastat. Pokud by to tedy bylo možné, většina pedagogů by se případu raději vyhnula a předala ho do rukou profesionálům.

Závěr a přínosy pro praxi

Pokud jednotlivé výsledky shrneme do jakéhosi celku, pedagogická obec sice navenek vystupuje jako silně fundovaná, informovaná a zainteresovaná v oblasti násilí na dětech, sama ovšem přiznává, že by se měla zlepšit dostupnost informací. Ačkoliv tvrdí, že by byla ochotna případ násilí na žácích řešit, a také ví, jakým způsobem správně postupovat, většina pedagogů by raději předala případ jiným institucím s obavami zaplést se do řešení takového ožehavého tématu. Z výsledků lze také vyvodit poměrně vysoký výskyt případů syndromu CAN v oslovených školách. Otázkou zůstává, zda si pod pojmem případ násilí na dítěti účastníci šetření představovali to, co je námi popsáno v teoretické části práce. Nízká úroveň informovanosti pedagogů pak může být způsobena také nedostatkem primárně preventivních materiálů, které se ve školním prostředí vyskytují v nepatrném množství.

Na závěr této části práce dodejme, že zájem pedagogů o spolupráci při vyplňování dotazníků byl obecně velmi nízký. Oslovené školy se spolupráci vyhýbaly z důvodu „ožehavosti“ tohoto tématu, některé školy dokonce odmítly účast na empirickém šetření proto, že se na jejich škole případy násilí na dítěti opakovaně objevily. I z tohoto můžeme vyčíst, jakým způsobem někteří pedagogové k této závažné problematice přistupují.

Tento příspěvek je zaměřen na jeden ze sociálně patologických jevů, který lze zařadit mezi taková témata, která by současná společnost v žádném případě neměla podceňovat. Na problematiku násilí na dětech nelze nahlížet pouze jako na izolovaný jev, ale je nutné se touto oblastí zabývat v širším kontextu – v návaznosti na další sociálně patologické jevy a velké množství dalších faktorů. V důsledku mnoha společenských změn v posledních letech (zejména po roce 1989) došlo nejen k pozitivnímu obratu v oblasti demokracie a dodržování lidských práv, ale narostlo též procento výskytu prakticky všech nežádoucích jevů ve společnosti. Výjimkou není ani syndrom CAN a znepokojovat by nás měla především nedostatečná informovanost pedagogů o tomto jevu.

Příspěvek si kladl za cíl zmapovat úroveň informovanosti a postoje pedagogů k tomuto jevu z důvodu již uvedených předpokladů, že tato cílová skupina není připravena případy násilí na dětech řešit. Výzkumné šetření, které bylo za tímto účelem realizováno, přineslo řadu podnětných informací, na základě kterých lze na danou problematiku efektivněji působit.

Z hlediska přínosu tohoto příspěvku pro praxi lze vymezit stěžejní výsledky, a to především souhlas pedagogické obce s tvrzením, že informovanost této části populace by měla být propracovanější a dostupnější. Pedagogům (a to i těm s délkou praxe přes 20 let) se do rukou dosud nedostaly primárně preventivní materiály, které by jejich informovanost zvyšovaly. Alarmující je také fakt, že většina pedagogů by se raději řešení případů násilí na dětech vyvarovala.

Závěrem tak může být následující doporučení pro praxi. Jako nezbytné se jeví zlepšení současného stavu v oblasti prevence syndromu CAN se zvláštním zřetelem na zvyšování úrovně informovanosti pedagogů o tomto jevu.

Použitá literatura

  1. DUNOVSKÝ, J. Komerční sexuální zneužívání dětí. In WEISS, P. a kol. Sexuální zneužívání dětí. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2005. s.139-147. ISBN 80-247-0929-5
  2. KREJČÍŘOVÁ, D. Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. In Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. 1. vyd. Praha : IREAS, 2007. s. 9-45. ISBN 978-80-86684-47-5
  3. Násilí na dětech. Sborník z 2. národní a 1. středoevropské konference konané pod záštitou veřejného ochránce práv. 1.vyd. Praha : Humanitas-Profes, 2003. 112 s. ISBN 80-903392-0-4
  4. ONDREJKOVIČ, P. a kol. Sociálna patológia. 1. vyd. Bratislava : Veda, 2000. 272 s. ISBN 80-224-0616-3
  5. PÖETHE, P. Sexuální zneužívání dítěte v rodině. In WEISS, P. a kol. Sexuální zneužívání dětí. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2005. s.95-127. ISBN 80-247-0929-5
  6. ŠPECIÁNOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Vyd. neuv. Praha : Linde, 2003. 156 s. ISBN 80-86131-44-0
  7. TÄUBNER,V. Nejstřeženější tajemství – sexuální zneužívání dětí. 1.vyd. Praha : Trizonia, 1996. 116 s. ISBN 80-85573-72-5
  8. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. Praha : Portál, 2002. 444 s. ISBN 80-7178-678-0

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Petra Kalibová

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
22. 11. 2011
Článek předkládá výsledky dotazníkového šetření, kdy se pedagogové a pedagožky vyjadřovali k různým otázkám týkajícím se syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN).

Hodnocení od uživatelů

Pavlína Hublová
22. 11. 2011, 11:37
Syndrom CAN najdete také jako heslo v modulu Wiki.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Prevence / sociální a patologické jevy