Jiří Grygar o učitelích a dětech:

Kde jste absolvoval základní a střední vzdělání?
Do chlapecké, tzv. obecné školy jsem začal chodit v r. 1942 v Brně - Černých Polích. V dubnu a květnu 1945 jsme kvůli bombardování a přechodu fronty přes město do školy nechodili, ale již v červnu byla škola opět otevřena a školní rok prodloužen do půlky července, takže jsme dostali i normální vysvědčení. Do 4. tř., která byla smíšená, jsem chodil krátce v Brně-Husovicích, ale pak jsme se přestěhovali do Opavy, kde jsme měli rovněž smíšenou třídu na obecné v Otické ulici. V 5. tř. jsme však už byli opět odděleni jako chlapecká třída.
V Opavě jsem pak chodil do primy tamějšího gymnázia, ale v r. 1948 na základě Nejedlého reformy byla osmitřídní gymnázia změněna na čtyřletá (kvinta - oktáva) a my kluci jsme začali chodit na tzv. Jednotnou střední školu, opět bez dívek. V r. 1950 jsme se znovu přestěhovali do Brna, kde jsem o rok později dokončil chlapeckou Jednotnou střední školu na Merhautově ulici a nastoupil do kvinty gymnázia na Vranovské ulici v Husovicích. V r. 1953 proběhla další reforma, která přeměnila gymnázia na jedenáctiletky, protože povinná školní docházka byla zkrácena z 9 na 8 roků. Maturoval jsem proto v r. 1954 na Jedenáctiletce v Elgartově ulici, paradoxně po 12 letech školní docházky, aniž bych kdykoliv propadl.

Do jaké míry pro vás byla školní docházka povinností? Na co rád vzpomínáte?
Do školy jsem se už před nástupem do 1. třídy velmi těšil a na tom se po celou dobu školní docházky na nejrůznějších školách nic nezměnilo. Většina předmětů až na výtvarnou výchovu a ruční práce mne velmi bavila. V každé třídě jsem si téměř ihned nacházel dobré kamarády i kamarádky a vždy jsme měli štěstí na pár skvělých kantorů. S těmi kamarády i kamarádkami udržuji kontakty dodnes, stejně tak jsem se až do jejich skonu stýkal se svými oblíbenými kantory.

Co bylo pro vás ve škole nejobtížnější přijmout? Jak jste se s tím vypořádal?
Přestože jsem strávil první tři roky školní docházky v období světové války, ve škole se mi dařilo na to docela zapomenout, takže si nevzpomínám na žádné obtíže. Horší to bylo po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy mne velmi naštvala ta Nejedlého reforma, a z noblesního gymnázia jsme se ocitli na nepříliš náročné škole s řadou naprosto mizerných učitelů, kteří místo výuky vedli ideologické kecy a byli i nebezpeční, protože svými posudky mohli člověku znemožnit návrat na gymnázium. Pokud to trochu šlo, snažil jsem se je ignorovat, ale nevzpomínám na toto období moc rád. Naštěstí jsem měl skvělé zázemí mezi svými vrstevníky (zejména bývalými skauty) a dále v rodině a v kostele.

Jaký vztah měli k vašemu vzdělávání vaši rodiče?
Moje maminka byla učitelkou češtiny, dějepisu a tělocviku na měšťanské škole, a tak dbala především o mé solidní vzdělání v těchto odborných předmětech. Také otec, který se sám těžce probíjel k maturitě z velmi chudých poměrů, jednoznačně podporoval, abych měl co nejlepší vzdělání. Velmi brzy mne rodiče začali posílat do hudební školy a do jazykových kurzů.

Kdo byl v období dětství a dospívání vaším vzorem? Ovlivnily vás také osobnosti z řad učitelů?
Velmi jsem obdivoval svou první paní učitelku Marii Chvojkovou a na téže škole pana učitele Papouška. Když jsem se odstěhoval z Brna, dlouho jsem si dopisoval s paní učitelkou A. Halákovou z Husovic. V Opavě mne mj. učil pan řídící Josef Žídek (otec operního pěvce Ivo Žídka), což byl naprosto znamenitý kantor, stejně jako náš třídní v 5. třídě Karel Stuchlík. Vedl nás ve shodě se skautskými ideály a myslím, že to naše chlapecká třída silně prožívala. V Brně mi na Jednotné škole doslova imponoval dr. Hynek Kohoutek, jenž nás velmi moderním způsobem učil chemii a biologii. Až po letech jsem se dozvěděl, že byl na té škole za trest, protože byl do r. 1948 členem strany národně socialistické. Podobně byl postižen i RNDr. Stanislav Vosyka, který nás zcela zbláznil do svého oboru, jímž byla geologie. Paradoxně právě tito potrestaní kantoři pro nás znamenali nejvíce a s oběma jsem byl v kontaktu až do jejich smrti.
Kromě rodičů, učitelů a skautských vedoucích mne rovněž výrazně ovlivňovali mí katechetové. Na obecné škole to byl P. Albín Kvita (1915-1961), později utýraný v komunistickém lágru, na brněnském gymnáziu ThDr. h.c. Dominik Pecka (1895-1981), který nás v hodinách náboženství seznamoval i s filosofií a zčásti též s přírodními vědami. I on pak strávil řadu let ve vězení, což jsem bral jako další důkaz absurdní a zločinné povahy komunistického režimu. Lidé Peckova kalibru dokázali svým životem, že si za svými myšlenkami a názory opravdu stojí, což mne pochopitelně silně ovlivnilo.
Kromě již zmiňovaných učitelů na základní a střední škole jsem měl velké štěstí na své vysokoškolské učitele. Na prvním místě bych chtěl připomenout prof. Martina Černohorského (*1923) z Brna, který nám naprosto jedinečným způsobem přednášel základní kurz obecné fyziky na přírodovědecké fakultě MU. Teprve po převratu v r. 1989 jsem se dozvěděl, že souběžně s touto pedagogickou a vědeckou prací se věnoval též vydávání kvalitní samizdatové literatury. Stal se posléze prvním rektorem nově ustavené Slezské univerzity se sídlem v Opavě, takže se spolu stýkáme stále, ač je už formálně v důchodu. Podobně vzpomínám na skvělé přednášky již zesnulého brněnského matematika prof. Miloše Zlámala (1924-1997) a také na pražské přednášky českého astronoma a brněnského rodáka doc. Františka Linka (1906-1984).

Uvedl jste označení "znamenitý kantor". Mohl byste takového učitele více charakterizovat? Zmínil jste se také o učení "moderním způsobem". V čem byla výuka dr. Kohoutka výjimečná?
Společnou vlastností mých znamenitých kantorů bylo jejich prvotřídní vzdělání, což i školák rázem vycítí. Brali nás jako své partnery a snažili se s úspěchem vtáhnout nás do vyučovacího procesu jako aktivní protihráče. Dr. Kohoutek nás učil tak, že každý žák dostal za úkol ovládnout určitou partii učiva, z níž ho vyzkoušel, a pokud žák uspěl, dostal potvrzení, že může tu kapitolu učit a zkoušet (!) ostatní. Podobně jsme se v chemii museli samostatně naučit provádět pokusy a pak to naučit své spolužáky. Nesmírně nás to motivovalo.

Objevil jste astronomii náhodou, nebo vás k ní někdo navedl? V jakém věku jste si ji zvolil jako své budoucí povolání?
O astronomii jsem se začal zajímat těsně před svým devátým rokem, když jsem na Vánoce 1944 dostal od rodičů pod stromeček populárně-vědeckou knihu Josefa Pospíšila "Vesmír novýma očima". Zhltal jsem ji celou během jednoho dne a pak jsem se k ní mnohokrát vracel. Na Nový rok 1945 jsem sdělil rodičům, že budu hvězdářem, ale oni mi to moc nevěřili, protože jsem pokaždé chtěl být tím, o čem jsem si zrovna přečetl nějakou knížku; od první třídy jsem byl knihomol.

Jaké byly vaše mimoškolní aktivity a do jaké míry odpovídala jejich nabídka vašim zájmům?
Na obecné škole to byla hra na klavír, dále různé sporty - cyklistika, lehká atletika, stolní tenis, ale zejména ihned po válce skautské oddíly v Brně a Opavě. V Opavě jsem začal chodit do jazykové školy na angličtinu a do astronomického kroužku pana učitele Jana Píšaly (1906-1983). V Brně jsem pak ve svých 15 letech vstoupil do Československé astronomické společnosti a nejvíce mimoškolního času věnoval právě práci v ní. U mne vždy převažovala poptávka nad nabídkou, tj. když jsem si umínil, že chci něco dělat, tak jsem pátral tak dlouho, až jsem našel způsob, jak svůj zájem pěstovat.

Myslíte si, že jsou dnešní mladí lidé dobře připravováni na život a na práci?
Je to různé. Příležitostí, jak se připravit na život a na práci, je po mém soudu nadbytek a jsou docela dobře dostupné, snad s výjimkou velmi zapadlých míst. Na druhé straně existuje silný tlak veřejného mínění a sdělovacích prostředků, jak si vstup do života zkazit tím, že místo té přípravy si mladý člověk začne tzv. užívat (viz např. populární slogan: "Nevaž se, odvaž se!" ) a utrácet zbůhdarma čas.

V čem se dnešní děti liší od předchozích generací?
Jsou fyzicky v průměru daleko méně zdatné, ale na druhé straně jsou daleko lépe informované a nebojácné v prosazování svých představ. Mají také docela rozsáhlé vědomosti, ale naproti tomu nejsou ochotné se podřídit jakékoliv autoritě. Jejich chování a jazyk je patrně hrubší, než tomu bylo za našich mladých let. Jsou cyničtější a rychleji dospívají, ale na druhé straně mají rozvinutý cit pro spravedlnost a nesnášejí přetvářku či lži nebo i pouhé prázdné kecy.

Co je pro ně podle vašeho názoru v dnešní době nejobtížnější?
Nepodlehnout manipulaci sdělovacích prostředků i svého okolí a uchovat si schopnost kritického myšlení. Je pro ně těžké a někdy i nebezpečné odlišovat se od průměru, ačkoliv by právě ony měly usilovat o vlastní názory a vlastní cestu životem.

Co by se podle vašeho mínění mělo v českých školách změnit?
Zdá se mi, že zejména u přijímacích zkoušek se dává přednost nabiflovaným vědomostem namísto ověřování schopnosti tvůrčího myšlení. Informační technologie usnadnily orientaci ve vědomostech, ale na druhé straně neposkytují motivaci pro opravdové učení, které je tím ovšem čím dál náročnější, a to si mnoho mladých lidí neuvědomuje.

Myslíte si, že by měli učitelé ve školách více upřednostňovat rozvoj tvůrčího myšlení žáků a studentů na úkor jejich vědomostí? Jak vnímáte vztah těchto dvou oblastí v profesní praxi?
Podle mého soudu by učitelé měli všemi dostupnými způsoby podporovat rozvoj tvůrčího myšlení žáků a studentů i na úkor kumulace vědomostí. V době internetových vyhledávačů se dají dříve biflované vědomosti velmi jednoduše a rychle dohledat. Je přirozeně zapotřebí učit, jak a kde se dají ověřené vědomosti získat, ale to hlavní je naučit pokud možno každého, aby si dovedl v profesní praxi poradit s nečekanými a zapeklitými problémy a pracoval přitom úsporně a rychle.

Jste znám jako popularizátor vědy. Umět zaujmout je přitom stěžejní v komunikaci učitele s žáky a studenty. Co je důležité pro úspěšné zvládnutí takové role?
Pokud se dokážete vžít do role svého protějšku, máte napůl vyhráno. Ta druhá půle je schopnost nastavit laťku výkladu tak vysoko, aby se nikdo nenudil, ale současně tak nízko, aby se většina v labyrintu pojmů, čísel a logických obratů neztratila.

Dá se "schopnost zaujmout" naučit?
Těžko říci. Možná je to otázka specifického nadání, ale hodně se dá dohnat tím, že se člověk pokouší veřejně vystupovat, a vnímá přitom chyby, kterých se poprvé dopustil. Pokud je umí odhalit a z chyb se poučit, tak si myslím, že může být po čase znamenitým kantorem.

Čeho by se učitel ve třídě neměl nikdy dopustit?
Neměl by se nikdy nechat třídou vytočit a křičet, nebo dokonce žáky ponižovat či zesměšňovat.

Z jakých zdrojů nejvíce čerpáte informace?
Především z původních vědeckých publikací v renomovaných mezinárodních časopisech. Dále z rozhovorů s jinými vědci, popř. z jejich přednášek buď na vědeckých zasedáních, ale též v populárně-vědeckém tisku. Některá data si pak ověřuji prostřednictvím internetu, ale musí jít o důvěryhodné zdroje.

Jak velký je zájem dnešních žáků a studentů o nebeská tělesa a návštěvy hvězdáren? Jaký mají vztah k vašemu oboru?
V porovnání se zájmem o jiné přírodovědecké obory se mi zdá, že ten zájem je nadprůměrný. Málokdy se setkám se studentem či žákem, kterému by byla astronomie zcela lhostejná.

Čím je astronomie může oslovit a jaký pro ně může mít význam?
Paradoxně je astronomie velmi srozumitelná a jednoduchá věda v porovnání s většinou ostatních. Navíc má zvláštní, téměř poetický náboj. Ne nadarmo se hovoří o hvězdách naší pop-music, hvězdách filmového plátna či dokonce kanadsko-americké hokejové ligy. Prostřednictvím astronomie se zájemce v podstatě zábavnou formou dozvídá o základních zákonech ve fyzice, chemii i biologii a učí se kritickému vědeckému myšlení, což zvyšuje jeho šance na sebeprosazení ve společnosti či v zaměstnání.

Řekněte nám prosím ve zkratce, co je Ebicykl a proč vznikl? Myslím, že je to nádherný příklad mezipředmětové výuky.
Ebicykl znamená jednak Expedici na BICYKLech a jednak připomíná pověstné epicykly - pomocné křivky v Ptolemaiově geocentrické soustavě. Vznikl z podnětu středoškolského studenta Jaroslava Soumara z Lysé n. Labem, který mi v r. 1984 napsal, že má podobné koníčky jako já, tj. astronomii a cyklistiku, takže bychom se mohli dát dohromady a o prázdninách si vyjet společně na kolech po československých hvězdárnách. Ten nápad se mi zalíbil, a protože jsem měl více přátel, kteří mají stejnou kombinaci koníčků, tak jsem je oslovil a na I. spanilou jízdu astronomů - cyklistů jsme vyrazili v červenci 1984 v počtu 22 ebicyklistů z hvězdárny v Karlových Varech a dorazili během týdne do Hvězdárny ve Veselí n. Moravou. Další rok se pak jelo z Veselí do Prešova, a tak vznikla tradice, ideově navazující na husitské "spanilé jízdy", která trvá dodnes (www.ebicykl.cz). Mění se ovšem trasy a zčásti i osazenstvo. Z původních ebicyklistů už jezdíme jen dva, ale jinak Ebicykl vzkvétá. Už řadu roků je naplněno "směrné číslo" padesát cyklistů na trase a v této chvíli chystáme 24. ročník, který se pojede o prázdninách 2007 v západních, jižních a východních Čechách s cílem na západní Moravě.