Reforma školství, vyhlášená císařovnou a českou královnou Marií Terezií vydáním Všeobecného školního řádu dne 6. prosince 1774, zůstává do dnešních dnů nejvýraznější a nejzásadnější reformou našeho školství. Vyhlášením Všeobecného školního řádu v roce 1774 se podstatným způsobem změnilo školství v celé tehdejší rakouské monarchii. Školský systém, který se doposud jako výrazně selektivní opíral o univerzity, gymnázia a partikulární městské školy, měl být dobudován systémem veřejných škol, které by poskytovaly vzdělání veškerému obyvatelstvu. Nezbytný požadavek obecného vzdělání, které by zabezpečovalo další hospodářský rozvoj státu, se při realizaci reformy spojil s filozofií osvícenství a politickým zájmem státu, který již také ve zvýšené míře usiloval o ovlivňování myšlení a způsobu života všech poddaných.
Císařovna Marie Terezie (vládla v letech 1740 - 1780) byla nepochybně zcela mimořádná žena. V době, kdy společnost obecně vyžadovala, aby žena byla podřízena muži, starala se pouze o děti a nezasahovala do veřejných záležitostí, patřila k předním evropským panovníkům. Císařovnou se stala ve svých 23 letech. Sice ještě mladá, ale životem již značně zkoušená, neboť do usednutí na trůn prožila narození tří a úmrtí svých dvou dětí. Byla pro ni charakteristická vitalita a fyzická energie, zdraví, silná vůle i pracovitost, stejně jako jasný rozum, sebejistota a ctižádostivost. Jako panovnice se vyznala v hospodářství, měla dostatečný přehled ve válečnictví, orientovala se v administrativních záležitostech. Hovořila německy, italsky a francouzsky, slušně i španělsky a latinsky. Přestože nijak nemilovala extrémy a s narůstajícím věkem pociťovala stále větší odpor k jakýmkoli novotám, zapsala se do historie řadou významných a pokrokových reforem, které - shrnuty do společného termínu "terezianské reformy" - jí zajistily zcela mimořádné místo v dějinách střední Evropy. Školská reforma přitom patřila k těm nejvýraznějším.
Realizace školské reformy, formulované Všeobecným školním řádem ze dne 6. 12. 1774, signalizovala zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva poprvé v historii. Reagovala v podstatě na ekonomickou nutnost a potřebnost, kterou s sebou přinášel postupný odklon od feudálního uspořádání výroby a její přesun do manufakturní a strojové podoby. Složitější a náročnější výrobní postupy předpokládaly a vyžadovaly již pracovníky alespoň se základním vzděláním. Skutečnost, že ekonomický zájem státu se plně ztotožňoval s jeho politickým zájmem a s filozofií tehdy dominujícího osvícenství, doplněného filantropickými motivy, vytvářela pro přijetí školské reformy příznivé podmínky.
Základem terezianské školské reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a všech vsích s farou měly být zřizovány jedno nebo dvoutřídní školy triviální (podle tří základních výukových předmětů - tzv. trivia: čtení, psaní a počtů, které měly být doplněny ještě náboženstvím a na venkově i základy hospodaření, ve městech pak dovednostmi potřebnými pro průmysl a řemesla), ve větších městech to měly být trojtřídní školy hlavní (již s několika učiteli, rozšiřující znalosti z triviálních škol a opět diferenciované na průmyslovou a zemědělskou výrobu), v Praze a v Brně školy normální, dovršující obecné vzdělání, které měly sloužit i jako školy vzorové.
Mimořádně významné bylo, že vlastní školská reforma byla současně spojena s řadou podpůrných kroků. Již v roce 1775 byl v Praze zřízen c. k. sklad školních knih, který byl pověřen vydáváním učebnic. Ve stejném roce vznikly i první praeparandy pro přípravu učitelů. Pro učitele triviálních školy byly tříměsíční, pro učitele škol hlavních trvaly šest měsíců. Absolventi praeparand, pokud sloužili ve škole ve funkci pomocníka učitele nejméně jeden rok a byli starší dvaceti let, se mohli přihlásit k učitelské zkoušce. Po jejím úspěšném složení dostával každý vysvědčení s prohlášením, že "může být ustanoven učitelem". Vytvoření praeparand, jakkoliv ještě zdaleka nebylo řešením optimálním, bylo prvním krokem k tomu, aby se ukončil stav, kdy mezi učiteli převládali vysloužilí vojáci (mnohdy jejich jedinou kvalifikací byla pádná ruka a silný hlas), náhodně vybraní místní občané (často na základě konkurzu před očima celé obce) nebo zběhlí studenti (hledící si mnohdy více místních vdov či osobních zábav než vlastní výuky). Reforma tak zahájila proces postupného utváření učitelského stavu a profesionalizace učitelů.
Všeobecný školní řád, který (slovy císařovny) vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 - 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka. V té době se ovšem jednalo o výraznou pedagogickou novinku, neboť v dosavadní praxi převažovala výuka individuální. Bylo proto neméně důležité, aby učitelé byli na novou praxi náležitě připraveni. Tomu měla sloužit Methodní kniha, kterou sepsal sám hlavní autor školské reformy Ignác Felbiger. Kniha vyšla již v roce 1775 v němčině, o dva roky později pak vyšlo její německo-české vydání. Felbigerova kniha vedla učitele nejen k hromadnému vyučování ve třídách, ale zdůrazňovala i metodický postup od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému, velký význam přikládala společnému čtení z učebnice, oceňovala přednášku (výklad) učitele a následný rozhovor s žáky o předneseném učivu. Mimořádnou předností knihy bylo i to, že autor popisoval všechny pedagogické zásady značně podrobně a konkrétně.
Obecně je možno konstatovat, že Methodní kniha stála vysoko nad průměrem tehdejší pedagogické praxe, a nebylo proto nijak náhodné, že prakticky po celou čtvrtinu století byla učitelům zdrojem základních teoretických poznatků i hlavním rádcem v praktické výuce. Problémem ovšem bylo, že při narůstajících počtech škol a učitelů ji ne všichni učitelé měli k dispozici. V roce 1789 byla proto vydána kniha s názvem Jádro methodní knihy. Učitelé pak byli upozorněni, že sice nadále mají studovat Methodní knihu, ale že při zkouškách jim znalosti z Jádra úplně postačí. Z dnešního pohledu je jistě zajímavé, že tehdy se zcela oficiálně požadovalo, aby přednášející budoucím učitelům výuku předneseného učiva na vzorku žáků nebo přímo ve třídě prakticky předvedl.
Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě v němčině) Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích. Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla. Skutečností však bylo, že v Čechách a na Moravě probíhala ve výrazné většině všech triviálních škol výuka v češtině a že i příprava učitelů v mnohých praeparandách byla vedena v českém jazyce. Odlišná situace byla ve Slezsku a v oblastech s výraznou většinou německy mluvícího obyvatelstva. Ani ve všech hlavních školách se však nevyučovalo německy. Záviselo to obvykle na národnostním složení obyvatelstva. Skutečností ovšem bylo, že i mnoho českých rodičů vyžadovalo výuku svých dětí v hlavní škole v němčině. Nejen z určitých "společenských" důvodů, ale i pro jejich lepší životní uplatnění. Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.
Všeobecný školní řád z roku 1774 je obecně vnímán i jako předpis, který v našich zemích zavádí povinnou šestiletou školní docházku. Prakticky ve všech starších historických pracích (včetně oceňovaného a dosud nepřekonaného O. Kádnera) i v učebnicích dějepisu je povinná školní docházka s rokem 1774 spojována. V posledních letech se však vyskytly určité pochybnosti o tom, zda je taková formulace historicky přesná.
Při řešení této otázky by si měla odborná veřejnost především uvědomit, že prvotním a základním úkolem Všeobecného školního řádu bylo vybudování systému škol, do nichž by děti mohly chodit. Císařovna Marie Terezie, která dokument podepsala, v něm také výslovně nenařizovala, že by děti do školy musely docházet. Mělo to určitě racionální důvody. Jestliže dosud v monarchii neexistovala relativně hustá síť škol, nebylo možné ani nařizovat, aby do nich děti chodily.
Úřady, bedlivě sledující dodržování všech úředních nařízení, automaticky počítaly s tím, že počet dětí chodících do škol bude postupně narůstat, a docházku všech smyslově schopných dětí viděly nepochybně jako perspektivní cíl. Proto v prvních letech po vydání Všeobecného školního řádu nijak tvrdě docházku dětí do škol nevyžadovaly, ale omezovaly se spíše na evidenci dětí v příslušném věku a na sledování postupného rozšiřování počtu i kapacity škol. Uvědomovaly si také to, že pouhá docházka do školy - bez toho, že by se v nich děti naučily potřebné a důležité vědomosti - nemá příliš velký smysl. Sledovaly proto i počty učitelů a jejich přípravu v praeparandách, sepisovaly jejich dlouhé statistické přehledy podle jednotlivých krajů, v nichž byly zaznamenány nejen schopnosti a vědomosti učitelů (včetně toho, zda jsou schopni vyučovat v němčině), ale i stav školní budovy a plat, který učitelé dostávali. V roce 1785 pak byla - na podkladě získaných poznatků - v odměňování učitelů zavedena tzv. kongrua, která nařizovala, že učitelé musí dostávat určitou část svého platu přímo v penězích, zatímco dosud dostávali vše jen v naturáliích. Úřady ovlivňovaly docházku do škol i řadou nepřímých stimulů. Již v roce 1778 vydalo například zemské gubernium nařízení, že žádný mistr nesmí přijmout do učení hocha, který by se nevykázal tím, že "pravidelné vyučování s úspěchem vychodil". V roce 1786 pak byl vydán dokonce dvorský dekret, který stanovil, že žádný řemeslník nesmí přijmout učedníka, který nechodil alespoň dva roky do školy (výjimku měli pouze cizozemští pekařští učedníci starší 12 let).
Výraznou novotou Všeobecného školního řádu bylo i to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale prakticky až do roku 1780 do škol nedocházely. Teprve v tomto roce byly zřízeny v některých městech první dívčí třídy. Ty se postupně rozšiřovaly a časem se v řadě míst stávalo běžné i společné vyučování chlapců a dívek.
Pokud si tedy dnes klademe otázku, zda vydání Všeobecného školního řádu v roce 1774 bylo počátkem povinné školní docházky, je možno na otázku odpovědět kladně. Úřady sice tuto docházku ještě strikně z objektivních důvodů nevyžadovaly, ale veškerá jejich opatření byla směrována k tomu, aby se počty dětí chodících do škol soustavně zvyšovaly. Zřejmě počítaly také s tím, že postupně se bude zvyšovat i zájem o vzdělání mezi prostými lidmi, kteří si budou uvědomovat jeho potřebnost nejen pro lepší, ale dokonce i jakoukoliv životní perspektivu svých dětí. A pokud budeme citovat císařovnu Marii Terezii, která docházku dětí přímo nenařídila, ale použila formulaci "Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6 - 12 let do škol posílali.", nezbývá než konstatovat, že jakékoliv přání císařovny bylo v absolutistické monarchii zcela rovnocenné zákonu. Všeobecné vzdělání bylo tehdy otevřeno všem vrstvám obyvatelstva. Někteří tuto možnost využili okamžitě, někteří později, někteří museli být v době vlády Josefa II. (1780 - 1790) ke školní docházce i "popostrčeni". To ale nemění na skutečnosti, že rok 1774 můžeme - a bez jakýchkoliv výhrad - považovat za datum, kdy byla v našich zemích vyhlášena povinná školní docházka.
Občas se v novinových článcích, ale i ve stescích některých učitelů či "odborníků na školství" objevuje povzdech nad tím, že v našich školách se stále učí jako za Marie Terezie. A rozhodně to není míněno jako chvála, ale má to výrazně pejorativní nádech. Rozhodně není správné terezianské školství srovnávat se školstvím 21. století. Ovšem skutečnost, že to bylo právě terezianské školství, které přineslo do našich zemí vzdělání všemu obyvatelstvu, odborná i laická veřejnost považuje za zcela pozitivní a základní změnu ve vývoji vzdělanosti českého národa. V roce 1774 se jednalo o zcela mimořádnou a výrazně moderní skutečnost. Obzvláště v mezinárodních souvislostech. Tehdy byl započat vývoj, který v roce 1869 pokračoval zavedením již osmileté povinné školní docházky (přísně sledované a vyžadované a dokonce s tresty vězením pro rodiče, kteří děti do školy neposílali). V našich zemích tento vývoj vyvrcholil ve zcela ojedinělou vysokou gramotnost dospělého obyvatelstva v posledních desetiletích 19. století. Dnes mnohdy zcela nemístně vysmívané terezianské školství se nejen měnilo a vyvíjelo, ale v jeho rámci existovaly mezi školami významné rozdíly, dané především kvalitou jednotlivých učitelů. Umožnění obecné školní docházky, třebaže nebyla zpočátku ještě plně využívána, však výrazně ovlivnilo celý další společenský, kulturní i hospodářský rozvoj, a zanechalo tak nesmazatelnou stopu i v dalších stoletích. Určitě se jednalo o změnu, která byla pro život tehdejší společnosti výraznější a čitelnější, než je pro naši současnost v mnohém až toporně nekoncepční, nepřesvědčivá, často nedomyšlená a krátkodechá transformace školství současného. Reálně bychom si měli také přiznat, že veškeré změny, které byly a jsou ve školství realizovány, jsou realizovány právě na základě, který byl vytvořen terezianskou reformou.
Císařovna Marie Terezie bývá někdy vzpomenuta také v souvislosti s výrokem, že "Škola je politikum", který v tehdejší době vyjadřoval skutečnost, že problematika vzdělání se musí stát zájmem státu i záležitostí státní politiky. Neškodí si však připomenout, že naši předkové před sto lety považovali právě obecnou znalost tohoto výroku za příčinu mnohých neduhů školství. Vedl podle nich k tomu, že o odborných školských otázkách rozhodovali často spíše politici než na slovo vzatí odborníci. Prosazovali proto zásadu, že "Škola je pedagogium" a požadovali, aby veškeré problémy školství byly řešeny v těsné spolupráci s odborníky, jejichž hlasů a názorů by se mělo vždy dbát.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
