Respektovat a být respektován

Máme-li uvažovat o respektující výchově, pak je třeba mít na mysli tři rozsáhlé oblasti, o které je třeba pečovat stejnou měrou.

Oblast, která je v diagramu stručně nazvaná úkol, zahrnuje znalosti, dovednosti, návyky, morální i společenské normy. Oblast nazvaná dítě znamená růst dětské osobnosti, budování sebeúcty i sebevědomí, objevování sebe sama, svých předností i slabostí. Třetí oblastí je vztah, kde se dítě cítí přijímáno i chráněno, aby i ono mohlo dávat ve vztahu najevo svou náklonnost, prožívat pozitivní emoce.

Všechny oblasti jsou důležité. Pokud se ve výchově zaměřujeme jen na jednu oblast a ostatní zanedbáváme, nemůže se nám podařit úspěšně naplnit ani tu, které dáváme přednost, jak to ukazují následující ilustrace.

Takto vypadá autoritativní výchova, kde hlavním cílem je dítě něco naučit a nezajímá nás, jak se u toho cítí, zda jsou naplňovány jeho potřeby, zda z nás má strach a necítí naši lásku, byť jsme přesvědčeni, že ho nade vše milujeme. To, o co usilujeme, naučit toho dítě co nejvíc, nemůže být naplněno, protože dobré učení závisí na naplněných potřebách i dobrých vztazích.

Poslední diagram znázorňuje vše dovolující výchovu, která je zaměřena především na dítě, na jeho přání. Zamýšlený cíl se opět nemůže naplnit, protože taková výchova nenaučí dítě mnoho věcí, které od něj budou ostatní automaticky očekávat, a tím bude ve svém životě dost narážet. Také nemůžeme prožívat šťastný život bez vzájemnosti ve vztazích.

Co je mocenský a co je respektující vztah

Pro to, zda zvolíme autoritativní, nebo respektující výchovu, je stěžejní, jak chápeme mezilidské vztahy vůbec. Zda si myslíme, že mocenský vztah je mezi lidmi v pořádku, nebo jsme přesvědčeni o rovnocennosti všech lidských bytostí. Samozřejmě, že lidé nejsou stejní, přesto ovšem mají jako lidé stejnou hodnotu. Tuto hodnotu má každý člověk od narození.

Mocenský vztah se dá znázornit dvěma nestejně velkými panáčky.

Panáčci mohou znázorňovat dva dospělé nebo dvě stejně staré děti, může to být dospělý a dítě, a může to být dokonce i dítě a dospělý, kdy si dítě určuje a diktuje, co má dospělý dělat (vše dovolující výchova). Mocenský vztah využívá fyzickou, mentální, sociální či ekonomickou převahu k prosazení cílů bez ohledu na potřeby druhých. Nemusí to být cíle špatné, špatný je samotný mocenský způsob, který se používá.

Malý panáček v takových vztazích touží většinou jen po výměně pozic, aby se on stal – aspoň na krátko – tím mocným. Jen ti, ať děti, nebo dospělí, kteří mají zkušenosti s rovnocenným vztahem, budou toužit po zrušení mocenské situace a nastolení té respektující.

Děti v mocenských vztazích mají v podstatě dvě možnosti – buď budou poslušní, nebo půjdou do vzdoru. Návyk na vzdorovité jednání je samozřejmě rizikový i do dospělosti, ale ještě rizikovější je poslušnost. Poslušnost je definovaná jako podřízení se osobě v mocenské pozici. Z poslušných dětí často vyrostou dospělí, kteří jsou manipulovatelní, s nevyužitým vlastním potenciálem (dělají, co chtějí druzí, ne to, co by chtěli rozvinout oni sami), v pracovních vztazích postrádají iniciativu a kreativitu, celospolečensky jsou pak poslušní občané rizikem pro demokracii.

Respekt znamená ohled:

• na individualitu druhého člověka, na jeho odlišnosti
• na jeho potřeby
• na jeho důstojnost

V respektujícím vztahu nese dospělý řadu odpovědností, s ohledem na mentální úroveň dětí o řadě věcí rozhoduje, ale nikdy by způsob, jakým to dělá, neměl potlačovat potřeby dítěte ani snižovat jeho důstojnost. Je to podobné jako člověk ve vedoucí funkci – je sice nadřízený, ale ne nadřazený.

Stručně se dá říct, že pokud se chceme k dítěti chovat s respektem, měli bychom ho brát vážně a neměli bychom si k němu dovolit nic, co bychom si nedovolili k dospělým.

Postup při stanovování hranic

Mezi zodpovědnost dospělých patří též zasahovat, když dítě překročí hranice. Hranice jsou pro děti nutné, bez jasných hranic se dítě nemůže cítit bezpečně. Děti potřebují hranice opakovaně testovat – nikoliv, aby nás zlobily, ale aby se ujistily, že hranice platí, že s nimi musí ve svých činnostech počítat.  Zde jsou nejdůležitější zásady, jak reagovat, když dítě překročí hranice:

• Zasáhnout – vždy reagovat, nenechat to „plavat“.
• Přerušit vlastní činnost a zajistit kontakt s dítětem.
• Klidně a krátce – bez vyčítání, obviňování, bez ponižování dítěte – zformulovat hranici.
• Nenechat se vtáhnout do diskusí.
• Vždy stejně (důslednost).
• Počítat s emoční reakcí dítěte a ustát ji.
• Dát dítěti empatickou reakci.
• Navrhnout jinou možnost, pokud lze.

Potřeby

Když má dítě nebo dospělý nenaplněnou nějakou svoji potřebu (mluvíme o potřebě, nikoliv o tužbách nebo přáních), vede to k negativním emocím. U dětí, které ještě nemají rozvinuté zvládání svých emocí, se frustrace potřeb projeví většinou nežádoucím chováním. Pokud se k dítěti chováme s respektem, základní otázkou při nevhodném chování je: „Co dítě potřebuje?“. Většinou z kontextu a znalosti vývoje konkrétního dítěte dospělí dovedou identifikovat, která potřeba dítěte je neuspokojena. Pokud svou reakci směrují k naplnění potřeby, nežádoucí chování ustane a je nadále otevřená cesta k zdravému vývoji dítěte. Velice často se však stává, že reakcí dospělých je represe, to znamená, že dítě zastraší, potrestají, izolují nebo manipulují nějakými odměnami. Neuspokojení potřeby však nadále zůstává a je příčinou jiné formy nežádoucího chování. Je to začarovaný kruh.

Nejnovější výzkumy ukazují, jak velmi důležité jsou pro vývoj zralé osobnosti tři psychické potřeby: potřeba autonomie, kompetentnosti a vztahů. Pokud nebyly tyto potřeby v dětství dostatečně uspokojovány, volí si tito lidé v životě náhradní cíle (hromadění majetku, snahu o prosazení na úkor druhých), bývají soutěživí, jsou závislí na hodnocení druhých.

Emoce

Projevy negativních emocí druhých lidí jsou nám samotným nepříjemné, a proto se jim snažíme pomoci, aby se jich co nejdříve zbavili. Mezi nejčastější reakce patří, že poukazujeme na to, že emoce se nám zdají jako nepřiměřené k podnětu, který je vyvolal.  Říkáme věty jako: to přece nic není, tak si to tak neber, už neplač… Vlastně druhému sdělujeme, že jeho emoce nebereme vážně a že jsme to my, kteří víme lépe, co má druhý člověk cítit, že to, co cítí, cítí vlastně špatně. Samozřejmě, zejména dospělým se zdroje emocí dětí mohou zdát nicotné. Respekt znamená ohled na odlišnosti a platí to i v oblasti emocí. Skutečně pomůže to, že budeme brát jakékoliv emoce druhých vážně a dáme to také najevo – to je podstata empatické reakce. Protože při emocích je v mozku aktivní limbický systém a mozková kůra, sídlo logiky, rozumného uvažování, je v té chvíli oslabena, nemůže pomáhat ani vysvětlování, vyptávání či rady, co má dotyčný dělat. Dobrá zásada, která pomůže najít cestu ven z emocí i konfliktů, je člověku v emocích nic nevysvětlovat. Pochopit můžeme všechny emoce, některé projevy emocí však musíme korigovat – nenecháme dítě, které má vztek, aby někomu ubližovalo nebo něco ničilo. Důležité je to, co v té chvíli dítě od dospělého slyší. Nesmí slyšet ani náznakem, že je nějaké špatné (zlobivé, nezvedené…)!!! Můžeme říct něco ve smyslu: Vidím, že se moc zlobíš, ale do druhých nekopeme. A samozřejmě, agresi dítěte zamezíme využitím naší fyzické převahy, ale sami dítě nesmíme uhodit ani v náznaku.

Motivace

Motiv je důvod, proč něco budeme nebo nebudeme dělat. To, zda budeme něco dělat sami od sebe, nebo proto, že nás k tomu tlačí někdo druhý, má zásadní důsledek na kvalitu té činnosti.

Většinou mají lidé představu, že z vnitřní motivace děláme jen to, co nás baví, co je nám příjemné. Do vnitřní motivace však patří také činnosti, které nám nemusí být příjemné, ale jsme přesvědčeni o jejich smysluplnosti. Jedním z důležitých cílů výchovy je zprostředkovat dětem smysl činností, které po nich chceme. Jen tak je budou dělat děti z vnitřní motivace. Tedy i tehdy, když nebude nablízku nikdo, kdo by je řídil a kontroloval.

Základními nástroji vnější motivace jsou tresty, odměny a pochvaly (ty jsou vlastně verbálními odměnami). Jejich společnou charakteristikou je to, že je jejich působení jen dočasné a že jakmile nehrozí trest či nekyne odměna, pak není sebemenší důvod danou činnost dělat. Kromě toho mají mnoho dalších negativních důsledků na vývoj dětí, jak uvedeme dále.

Tresty

Nesprávné chování by nemělo zůstat bez odezvy. Pokud jsme v konceptu Respektovat a být respektován jednoznačně proti trestům, neznamená to, že při nežádoucím chování dítěte nebudeme dělat nic. Nesprávné chování mívá následky. Můžou to být přirozené následky (spíš fyzického charakteru) – něco je poškozené, rozbité, někdo je zraněný. Tyto následky nastanou, i když u toho není nějaká další osoba. A pak jsou následky sociální – někomu je v důsledku nežádoucího chování ublíženo, cítí se špatně. A právě brát tyto důsledky za východisko reakcí dospělých je základem respektujícího přístupu. Nerespektující přístup je zaměřen na hledání a potrestání viníka. Respektující přístup se zaměřuje na nápravu toho, co dítě udělalo. Tím ho vedeme jednak k zodpovědnosti za jeho činy, jednak uspokojujeme potřebu kompetence – aby dítě bylo schopné napravit svou chybu. Trestání je mocenský akt, vždy tam musí být druhá osoba, která má moc ublížit. Trestání je vědomé ubližování druhému ve jménu nějaké ideologie. Výraznou charakteristikou trestu je to, že je v podstatě libovolný – dá se říct, že trest je něco, co si vymyslí jeden človek na druhého.

Namísto trestání bychom měli děti vést vždy k nápravě toho, co udělaly. Někdy k tomu budou potřebovat naši pomoc, objasnění, jak se co dá napravit, někdy podporu, aby to zvládly. Při tom samozřejmě využíváme respektující komunikační dovednosti. Pokud je vedení k nápravě komunikováno mocensky, může působit stejně jako trest, protože jeho poselství je to, že provinilec je špatný člověk.

Tresty mají závažné důsledky.

• Učí účelovému chování.

Děti budou dělat správné věci, jen když bude něco hrozit. Pan profesor Matějček, známý český dětský psycholog, to trefně vyjádřil slovy, že tresty zastavují, ale nebudují.

• Mohou fungovat jako výměnný obchod (odpustky).

Čím je dítě starší, tím větší trest je schopné snést, aby si mohlo dělat, co chce.

• Vedou k přijetí mocenského modelu mezilidských vztahů.

Zejména přesvědčení, že pokud jsem silnější, mohu ubližovat slabšímu.

• Ohrožují morální vývoj.

Mnoho výzkumů potvrdilo, že trestané děti více lžou a podvádějí.

• Jsou legalizací agrese.

Učí dítě, že konflikty se mohou řešit násilím.

Alice Millerová, významná švýcarská psychoanalytička, napsala, že dokud budeme bít děti, všechny mezinárodní mírové konference mají jen omezenou naději na úspěch.

• Zhoršují vztahy.

Odměny

Slovo odměna se používá v různých významech. Pro pochopení následujícího textu je proto třeba vyjasnit, že odměna jako nástroj vnější motivace znamená situaci, kdy po druhém něco chceme a nabízíme mu za to něco, co chce zase on. Tato situace se dá nazvat vlastně úplatkem.

Odměny v sobě skrývají základní problém: fungují a jsou příjemné. Takže se už moc nepřemýšlí nad jejich dlouhodobými negativními dopady. Celkem dobře se dá odpozorovat, že když za něco přestaneme dávat odměny, odměňovaná činnost ustane. Nestává se, že by někdo v odměňované činnosti pokračoval sám od sebe.

Rizika odměny se dají shrnout do následujících bodů:

• Pokud existovala vnitřní motivace k činnosti, odměna ji snižuje nebo i zcela zničí.
• Odměna snižuje hodnotu požadované činnosti.
• Podporuje účelové chování.
• Vytváří závislost na vnější motivaci.
• Vytváří závislost na autoritách (zavděčování).
• Neumožňuje být sám sebou.

Jedním z nejvíc ohrožujících je druhý bod, že nabízením odměny snižujeme hodnotu toho, co za tu odměnu požadujeme. Vlastně tím skrytě sdělujeme, že ta činnost sama o sobě nemá valnou hodnotu, takže ani nikdo nečeká, že by to někdo dělal jen tak sám od sebe a zadarmo. Takto fungují odměny za dobré chování, odměny za učení (ve škole plní tuto funkci dobré známky, pochvaly před ostatními).

Konflikty mezi dětmi

Když jsou dvě nebo více dětí ve sporu, dospělí se snadno nechávají vtáhnout do pozice vyšetřovatelů a soudců a také „vykonavatelů spravedlnosti“. Tím ubírají dětem příležitosti učit se řešit konflikty samy.

Konflikty jsou nutně spojeny s emocemi. První zásada je věnovat pozornost emocím. Je tedy dobré začít popisem a empatickou reakcí, např.: Slyším tady křik. Vidím, že se na sebe zlobíte. Vypadá to, že si chcete oba hrát se stejnou hračkou. Necháme si samozřejmě říct od účastníků konfliktu jejich verzi, ale nepřidáváme se na žádnou stranu, nesnažíme se určit viníka. Je to podobná situace jako u trestů – snažíme se o řešení situace. Proto se ptáme dětí, co navrhují, co by pomohlo. Pokud děti nic nenapadá, můžeme dát informaci, kterou formulujeme ve 3. osobě: Někdy pomůže, když se děti střídají. Někdy může pomoct, když se vymyslí hra, kde si můžou hrát s jednou hračkou oba.

Velkou prevencí konfliktu je nácvik komunikačních dovedností, zejména „já-sdělení“, aby děti dovedly říct, co by chtěly nebo nechtěly, co by rády, co se jim nelíbí. To může velice snížit žalování. 

Závěr

Respektující výchova dává dětem pocit, že jsou hodnotnými bytostmi. Umožňuje, aby se u nich rozvinula vysoká sebeúcta, kterou považujeme za velice důležitou. Člověk s vysokou sebeúctou nebude dělat nic, čím by klesl ve vlastních očích. Člověk s vysokou sebeúctou si nenechá od druhých všechno líbit, bude se umět bránit. A má šanci být sám sebou, rozvinout své vlohy a nadání.

www.respektovani.com