Můj kamarád tma

Naše školka navštěvuje pravidelně každou středu tělocvičnu v Bugi-Fitu. Máme zde možnost poznat a děti naučit něco nového. Na začátku hrajeme několik her na zahřátí, posléze máme lehkou rozcvičku, po níž následuje cvičení v družstvech, ve dvojicích, s nářadím atd. Na řadu přijdou i hry na přání dětí a na závěr relaxace. A právě při relaxaci mě napadla jednoduchá hra.

Po cvičení si děti lehly na podložky a já zhasla světlo. Tělocvična se ponořila do úplné tmy a já se stala světluškou. Jen malým světýlkem mobilního telefonu jsem svítila na strop, procházela jsem mezi dětmi a jako světluška jim vyprávěla příběh o klidné noci v lese, o stezce odvahy a o noční obloze.

Dětem se vyprávění natolik líbilo, že jsme si na stezku odvahy museli zahrát. Rozsvítila jsem světlo a poslala děti na druhou stranu tělocvičny. Když byly na místě, opět jsem zhasla. Děti se proměnily v noční stopaře a měly mne v té tmě najít. Sem tam jsem vydala zvuk, abych jim hledání ulehčila. Našlapovaly jako myšky a opravdu každé dítě se o splnění úkolu snažilo ze všech sil. Po chvilce hledání jsem se proplížila ke světlu a rozsvítila. Děti si promnuly oči a jen s lítostí se mne ptaly, kde jsem se schovávala.

Od té doby tuto hru zařazujeme na závěr každého cvičení. Dětem se velmi líbí, protože se v ní učí orientaci ostatními smysly, jako je sluch, hmat a případně čich.