Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku

Ikona teoreticky

Sebepojetí

Ikona odbornost
Autor: Zdeňka Michalová
Anotace: Materiál zpracovaný pro frekventanty kurzu Poruchy chování - od teorie k praxi zabývající se vývojovými fázemi sebepojetí, sebehodnocení a jáství.
Téma příspěvku:RVP / ŠVP
Klíčová slova: sebepojetí, vývojová psychologie
Subjektivní hledisko v osobnosti

Osobnost jako celek v sobě zahrnuje subjektivní a objektivní přístup. Z objektivního hlediska je to soubor vnějších projevů, jednání, výkonů apod. Pro objektivní popis se nejčastěji užívá pojmu osobnost. Z hlediska subjektivního je osobnost tvořena více či méně jasně uvědomovanou představou sebe sama, tzv. vlastního JÁ. Sám sebe člověk prožívá jako , ve vztahu k okolí je subjektem, okolní svět vnímá jako objekt.

Jáství

Podstatným rysem nebo-li projevem osobnosti je vědomí. Dokladem toho je, že při ztrátě vědomí fungují jen nejnižší projevy života.
Můžeme říci, že vědomí je vždy:

  • předmětné, tzn. vědomí čeho
  • podmětné, tzn. čí vědomí

Obě tyto vazby se stýkají v tzv. jáství. Každá naše činnost, kterou provádíme v bdělém stavu, je doprovázena prožitkem JÁ, vědomím JÁ.

Vědomí vlastního JÁ je specifickým rysem osobnosti. Prožitková struktura jáství zahrnuje JÁ činné a JÁ jako obraz sebe sama (sebepojetí), které se vytváří na základě interakční zkušenosti.

  • JÁ vnímáme ve svém těle, jako patřící k našemu tělu, popř. si ho v některé části našeho těla představujeme
  • JÁ má svou časovou dimenzi, tzn. minulost, přítomnost, budoucnost
  • prožitek JÁ se vyskytuje při různých stupních vědomí v různé intenzitě
  • prožitek JÁ doprovází všechny naše vnější a vnitřní činnosti
  • podle Vágnerové (1997) vědomí vlastního JÁ určuje identitu člověka i její kontinuitu v čase (zahrnuje minulost, současnost i anticipaci JÁ v budoucnosti, zároveň je základním vztažným rámcem, který zpracovává a sjednocuje veškerou zkušenost - je centrem integrace a koordinace všech psychických projevů)
Sebepojetí a jeho vývoj

Sebepojetí můžeme definovat jako představu sebe sama, na které se podílejí složky poznávací, smyslová a citová. Obraz JÁ vzniká a vyvíjí se v interakci jedince se světem, a to na základě zobecnění zkušeností, které sám se sebou učiní, ale i na základě sociálních reakcí a hodnocení okolních lidí. Tyto zkušenosti mohou být různého druhu. Veškeré informace člověk ukládá, rozumově zpracovává a hodnotí.

V oblasti vlastního JÁ lze tedy rozlišit dva typy JÁ, které je třeba brát při práci s jedincem v úvahu:

  • Tělesné (tělové, somatické) JÁ
    • lze ho vyjádřit jako vědomí fyzické odlišnosti od vnějšího prostředí
    • novorozenec - zpočátku neodlišuje vlastní tělo od vnějšího světa
    • kojenec -vědomí tělesného JÁ si začíná uvědomovat pozvolna; od šesti měsíců začíná vnímat matku jako samostatnou bytost, odlišnou od ostatních lidí
    • k postupné diferenciaci JÁ a Ne-JÁ dochází s rozvojem a integrací vnímání z povrchu i nitra vlastního těla, dále vlivem postupně se rozvíjející motoriky a pocitů při manipulaci s dítětem jinou osobou; informace o vlastním těle jsou uchovány v paměti; vzniká tzv. tělové schéma čili obraz vlastního těla (jedná se o významný aspekt osobnosti)
    • člověk zaujímá ke svému tělu a jeho částem určité postoje

  • Psychické JÁ (vědomí sociálního JÁ)
    • jedná se o vědomí jedinečnosti a odlišnosti od ostatních (jsem jiný než ostatní) a časové kontinuity, resp. identity (jsem to stále já, i když se měním, rostu, stárnu)

K vlastnímu sebepojetí dítě dospívá přibližně mezi 2. - 3. rokem života. Zdrojem tohoto vědomí jsou sociální zkušenosti (je pojímáno sociálním okolím jako něco jedinečného a odlišného) a vnímání sebe sama jako jedinečné sociální bytosti s určitými vlastnostmi (sebereflexe). Důležitým faktorem je i křestní jméno dítěte.

Sebehodnocení

Z obrazu JÁ vyplývá i různá úroveň jeho oceňování, tj. sebehodnocení. Člověk si přisuzuje různé vlastnosti, vytváří si sebeobraz, tj. obraz sebe samého. Sebehodnocení zahrnuje sebepoznání, dává obrazu JÁ určitou hodnotu. Se sebehodnocením úzce souvisí sebedůvěra (sebevědomí).

Sebehodnocení má dvě roviny:

  • reálné JÁ (ego) - za koho se jedinec považuje, jak se hodnotí
  • ideální JÁ (ego) - jaký by chtěl jedinec být

Míra rozporů mezi těmito rovinami sebehodnocení vytváří tzv. sílu ega. Čím jsou tyto rozpory větší, tím je síla ega menší.

Obraz JÁ tedy představuje to, jak sám sebe subjekt hodnotí - jaký jsem, jaký bych chtěl být, ale také jaký bych měl být (co očekává okolí) i jaký bych mohl být (vlastní potenciál). V sebepojetí má důležitou úlohu interakční zkušenost. Sebepojetí obsahuje nejen soud o sobě, a to v podobě reálného a ideálního JÁ, ale také citový vztah k sobě samému (sebecit, sebeláska). Sebeláska je vyjádřena mírou sebespokojenosti či nespokojenosti se sebou samým. Součástí sebepojetí je také uvědomění si vlastních kompetencí, schopnosti fungovat jako aktivní či dominantní činitel. Tato dimenze se projevuje jako pocit vlastní moci, míra tohoto pocitu je přímo úměrná pocitu sebedůvěry.

Vágnerová (1997) charakterizuje vývoj sebepojetí podle Eriksona od kojeneckého věku po období mladé dospělosti. Z hlediska osvojování norem a případného vzniku poruch chování jsou pro nás důležitá období od raného dětství po dospívání.

  • batolecí období: "Jsem to, co mohu svobodně dělat"
    • rozvoj lokomoce a dalších senzomotorických aktivit umožňuje emancipaci v sociálních vazbách, decentraci v poznávání i sebepoznávání, rozšíření vlastních kompetencí, aktivní zásah do prostředí
    • období sebeprosazování, které může mít charakter vzdoru a negativismu
    • kolem 3. roku života se JÁ začne promítat do řečového projevu i do chování dítěte, křestní jméno se stává součástí identity

  • předškolní období: "Jsem to, co učiním"
    • toto období je Eriksonem charakterizováno jako fáze aktivity a iniciativy, která je usměrňována sociálními normami a rolemi
    • je patrná vázanost na názory autority
    • vytváří se pocit viny, který je jedním z kritérií sebehodnocení

  • školní období: "Jsem to, co dovedu"
    • dítě je nuceno přijmou roli školáka, je hodnoceno za svůj výkon, konfrontováno s kategorií úspěch - neúspěch a porovnáváno s ostatními dětmi
    • opakovaný neúspěch může vést k negativnímu sebehodnocení a k pocitům méněcennosti

  • období dospívání: "Jsem to, čemu věřím"
    • změna sebepojetí v období puberty
    • hledání a vytváření vlastní identity
    • tendence hledat nezpochybnitelnou pravdu, hodnoty a ideály a ztotožnit se s nimi
    • zvyšuje se sebekritičnost ve vztahu k vlastnímu tělu, na důležitosti nabývá úprava zevnějšku, která vyjadřuje sociální identitu, danou příslušnost k vrstevnické skupině
    • v rámci potřeby emancipace dochází k identifikaci s vrstevnickou skupinou

Literatura:
Mikšík, O.: Člověk a svízelné situace. Praha: SPN, 1969.
Vágnerová, M:. Úvod do psychologie. Praha: UK, 1997.
Vágnerová, M:. Variabilita a patologie psychického vývoje. Praha: UK, 1993.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 04. 04. 2007
Zobrazeno: 23167krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
MICHALOVÁ, Zdeňka. Sebepojetí. Metodický portál: Články [online]. 04. 04. 2007, [cit. 2019-06-20]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/P/1259/SEBEPOJETI.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.