Využití psychometrie u jednotných státních maturitních zkoušek

K čemu jsou dobré celostátní povinné maturity?

Představte si podnikatele z Chebu, kterému se hlásí zaměstnanec z Ostravy. V Chebu nemají zdání o kvalitách středních škol v Ostravě, takže by se podnikateli hodilo, aby mu někdo zaručil, že dotyčný při vzdělávání dosáhl trivia – umí číst, psát, počítat. Toto by měla garantovat celostátní povinná maturita. Kdo má maturitní vysvědčení, tak by měl umět přečíst návod na použití tiskárny, a pochopit ho. Měl by umět číst nahlas před kolektivem. Napíše formální dopis, který má hlavu a patu, a není v něm 30 hrubek? Měl by umět spočítat výplatu, procenta, násobit a dělit, odmocňovat, Pythagorovu větu. Možná mi namítnete, že toto mají umět děti už na konci základní školy. Ano, ale já bych byl rád, kdyby v tomto byli zběhlí studenti na začátku prvního ročníku vysoké školy. Stejně jako by podnikatel byl rád, aby to uměl žadatel o zaměstnání, který mává maturitním vysvědčením z druhého konce republiky. Navíc celostátní maturity umožňují porovnat kvalitu různých škol.

Jak přísné mají být maturitní zkoušky

Vraťme se ve vzpomínkách do gymnaziálních počmáraných škamen. Položme si ruku na srdce a řekněme si, kolik z našich spolužáků podle našeho názoru vůbec nemělo maturitu udělat, protože jejich studijní výsledky byly prachbídné. Já osobně bych našel jednoho, možná dva. To není otázka, jestli jsem je měl rád nebo ne, ale toho, jak se neučili. Věřím, že i čtenář najde v mysli někoho takového. Jeden ze 30 jsou 3 %. Proto jsem názoru, že státní maturity jsou správně nastaveny tehdy, když je neudělá cca 3–5 % dětí (jeden z dvaceti). Prostě by vyšly ze školy s maturitním vysvědčením neprospěl.

Psychologické testování a školní známkování se poněkud liší. Při známkování nadhodnocujeme dobré známky za účelem pozitivní motivace žáků. Maturity by však měly mít spíš charakter psychologického testování, aby podávaly objektivní výpověď o výkonu žáka, například výkon žáka byl 70 % znamená, že byl daný rok lepší než 70 % ostatních maturantů. Na ose x jsou kumulativní procenta studentů seřazených od nejhoršího po nejlepšího. Na ose y je procento studentů, kteří měli stejný počet správných odpovědí. V testu většina studentů získá nějaký střední počet bodů, viz střední vrchol. Nejlepších i těch nejhorších je málo, viz osa y. Svisle šrafovaná plocha v Gaussově křivce jsou studenti, kteří uspěli v dobře sestavené zkoušce z maturity (známky 1–4). Kostičkovaná oblast je pět procent nejhorších, kteří neuspěli. Úkolem státních maturit je odříznout těch 5 % nejhorších (jeden z 20 čili jeden až dva na třídu). Autor díla: Jeroným Klimeš

Na zaměstnavateli pak je, zda chce zaměstnat někoho, kdo propadl z matematiky. Řekněme si na rovinu – proč ne? Je mnoho oborů, kde matematiku člověk nepotřebuje. (Na okraj si přihřeji polívčičku – psychologie to není. Tam jsem potřeboval matematiku a statistiku hodně. Ostatně ani vygenerování pouhé Gaussovy křivky v Calcu není úplná samozřejmost. Kdo to umí?) Každopádně propadnutí u státní maturity z matematiky by mělo být pro podnikatele varováním – nečekejte, že tento člověk bude umět pracovat s čísly. Takový člověk by musel při přijímacím řízení přesvědčit zaměstnavatele, že má jiné kvality.

Proto jsem zásady, že jednotná celorepubliková laťka ve vzdělání je velmi užitečná a neměli bychom se bát vyslovit názor, že by mělo být apriori stanoveno a sledováno procento dětí, které tuto zkoušku neudělají ani na podruhé. Já osobně hlasuji pro 5 % neúspěšných v druhém kole. Pokud jich neudělá více dětí, maturitní test je příliš těžký. Pokud je neudělá méně procent, test je příliš lehký a příští rok je třeba jej trochu upravit. V digitální době můžeme vyhodnotit test celorepublikově a podle toho stanovit kritéria pro jednotlivé známky. Problém ale není v technice, ale společenském konsenzu.