Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Možnosti valenční syntaxe v jazykové výchově...

Ikona teoreticky

Možnosti valenční syntaxe v jazykové výchově na střední škole

Ikona odbornost
Autor: Martina Šmejkalová
Anotace: Autorka na příkladech názorně dokládá možnosti obohacení výuky, které nabízí užití valenční syntaxe ve vyučování českého jazyka. Není třeba se této látce nijak vyhýbat a mít z ní obavy, je přirozenou součástí české řeči.
Obor příspěvku:Český jazyk a literatura
Klíčová slova: jazyk a jazyková komunikace, český jazyk a literatura, valenční syntax
Přínos valenční syntaxe

Přínos valenční syntaxe pro vyučování spočívá v tom, že tříbí cit pro jemné významové odstíny, cit pro význam lexikálních jednotek a umožňuje zajímavá propojení se slohovým vyučováním. Kromě toho moje učitelské zkušenosti (i na čtyřletém gymnáziu) ukazují na jistý, možná dosud ne zcela doceněný významný didaktický efekt, kterým je nepřehlédnutelná motivační a aktivizační funkce nabízeného učiva (srov. již Hlavsa, 1982-1983, s. 129). Podobnou zkušenost - zdá se - učinil J. Kostečka: "Zkušenosti těch češtinářů, kteří se nebojí (zvýraznila autorka) na gymnáziu valenční skladbu učit, jsou vesměs pozitivní. ... Tato látka je podle prvních zkušeností s jejím zavedením do výuky velmi vděčná..." (Kostečka, 2005, s. 6, 22).

Z mých bezprostředních zkušeností vyplývá, že po překonání počáteční nedůvěry žáků třída doslova "ožije": při identifikaci a tvorbě základových větných struktur, při vytváření rozličných rozdílných větných struktur na základě homonymních sloves nebo při diskusích nad obligatorností/potenciálností/fakultativností větných členů obsažených ve větě. Druhá moje zkušenost říká, že mnozí studenti si danou problematiku ještě nyní - více než deset let poté, co jsem ji své žáky začala učit - pamatují.

Toto zjištění jistě nepředstavuje výsledky reprezentativního výzkumu, ale je pro mě určitým ne bezvýznamným signálem. Ostatně i Rámcový vzdělávací program pro gymnaziální vzdělávání na pozitivní přínos valenční syntaxe na středních školách reaguje jejím zařazením do vzdělávacího obsahu oboru Český jazyk a literatura (vzdělávací oblast Jazyk a jazyková komunikace), v němž je syntaktické učivo specifikováno jako "základní principy větné stavby (větné členy a jejich vztahy); výpověď jako jednotka komunikace (druhy výpovědí podle záměru mluvčího, aktuální členění výpovědi); souvětí; základy valenční (zvýraznila autorka) a textové syntaxe."

Příklady využití valenční syntaxe a její pozitiva

Prostor vymezený pro tento příspěvek umožňuje jen nejstručnější připomenutí základních východisek valenční syntaxe. Příklady, na nichž lze problematiku dobře ilustrovat, jsou věty Chlapec lomcoval klikou, příp. Kateřina se ocitla v lese.

Můžeme k nim přistupovat různými způsoby - například rozložit je do skladebních dvojic slov, která k sobě významově i mluvnicky náleží:

Chlapec lomcoval Kateřina se ocitla
lomcoval klikou ocitla se v lese

Dále budeme zjišťovat, kterými větnými členy jednotlivá slova ve větě jsou. Zároveň vytýkáme základní skladební dvojici, v našem případě Chlapec lomcoval a Kateřina se ocitla. K větám je však možné přistupovat i jinak. Pokud budeme zohledňovat hledisko významové, zjistíme, že základní skladební dvojice, tedy tvrzení Chlapec lomcoval a Kateřina se ocitla, nemají smysl. Výrazy klikou a v lese nelze od těchto dvojic slov odtrhnout, protože jedině tvrzení Chlapec lomcoval klikou a Kateřina se ocitla v lese jsou gramaticky i významově v pořádku. Vidíme, že nemůžeme vynechat žádný člen, aniž by se věty staly významově defektní. Vynecháme-li přísudek, věty se zhroutí. Přistupujeme tedy k těmto větám tak, že hledáme jejich nejmenší část, která má smysl.

Valenční teorie předpokládá, že centrem věty je sloveso v určitém tvaru, které má schopnost (valence slovesa) vázat na sebe určitý počet výrazů, jimž většinou předepisuje tvar. Abychom zjistili, jaká je valence slovesa, ptáme se, kolik výrazů ke svému významovému doplnění sloveso vyžaduje. Každé sloveso v určitém tvaru (přísudek) má tedy konkrétní valenční potenciál - počet výrazů, které je schopno k sobě poutat. Tyto výrazy - valenční členy - představují spolu s přísudkem základové větné členy a vytvářejí základovou strukturu věty (v některých učebnicích základ věty). Základová větná struktura je ta nejmenší část věty, která má ještě smysl.

V případě věty Chlapec lomcoval klikou vidíme, že přísudek lomcoval vyžaduje ke svému nutnému významovému doplnění dva výrazy - kdo a čím lomcoval. Pokud jakýkoliv z těchto členů vynecháme, věta ztratí smysl. Základová větná struktura (ZVS) tedy je: Chlapec lomcoval klikou. Podobně v případě druhé věty je základovou větnou strukturou Kateřina se ocitla v lese.

Větné členy, které musejí být v ZVS za všech okolností obsaženy, nazýváme obligatorní větné členy. Ty, které za určitých okolností (například kontextově) není nutné vyjádřit, nazýváme potenciální (stále ovšem zůstávají součástí ZVS): Kateřina se ocitla v lese x Ocitla se v lese (Kateřina). Ty větné členy, které ve větě nemusejí být vůbec, a věta přitom neztratí smysl, nazýváme fakultativní: Vyděšená Kateřina se ocitla v lese (podrobně viz již zmíněná studijní literatura).

Z naznačeného přístupu vyplývají základní principy valenčního pojetí větné skladby - při zkoumání vět a souvětí klade důraz na významovou stránku větných struktur a přeneseně tím v jazykovém vyučování otevírá další možnosti pro tříbení jazykového citu žáků.

Vhodné typy cvičení

Středoškolské učebnice češtiny, které pracují s valenčním popisem věty, samozřejmě nabízejí dosti rozsáhlý arzenál cvičení. Některé z typů těchto cvičení můžeme podtrhnout, případně některé typy cvičení přidat nově. K dnes již "klasickým" cvičením patří tzv. stavění pyramidy od špičky, přičemž na vrcholu pyramidy se nalézá sloveso v určitém tvaru (verbum finitum). Podle typu valence slovesa se zamýšlíme nad tím, které z nově přidaných "pater" pyramidy je z významového hlediska ještě dysfunkční, kdy se dostaneme k základu věty a kdy už dochází k jeho rozvíjení a rozšiřování (opravil - automechanik opravil - automechanik opravil auto - zkušený automechanik opravil auto - zkušený automechanik opravil nové auto - zkušený automechanik opravil nové auto i motorku - zkušený automechanik opravil nové auto i starší motorku atd.). Tím zároveň identifikujeme valenční potenciál jednotlivých sloves.

Na střední škole můžeme bez obav požadovat symbolické zachycení základových větných struktur pomocí tzv. gramatických větných vzorců (GVV). Zpětně mohou žáci na bázi gramatických větných vzorců, k nimž dospěli, vytvářet rozmanité věty s rozličně lexikálně obsazenými predikáty i jednotlivými valenčními pozicemi.

Dalším typem cvičení, pro něž se nabízí i skupinová práce, je cvičení, při němž žáci induktivně vyvozují jednotlivé základní typy základových větných struktur v češtině (jejich počet se u jednotlivých autorů mírně odlišuje, ale naším cílem samozřejmě není získat výčet stoprocentní (srov. Hrbáček, 2000, s. 335-337; Kostečka, 2002, s. 44-45). Zadáme-li různé dobře, tj. jednoznačně zvolené predikáty, a uložíme-li žákům, aby vytvořili věty a zaznamenali jejich GVV, měli bychom umět izolovat a systemizovat základní typy ZVS. Namístě je pak poučení, že z tohoto omezeného repertoáru můžeme v češtině odvodit "jakoukoli konkrétní gramaticky správnou větu, kterou mluvčí v daném jazyce může vytvořit" (Hrbáček, 2000, s. 335).

Tvorbou základových větných struktur však produkční činnost žáka nekončí. Každou základovou větnou strukturu lze pomocí rozvíjejících a rozšiřovacích pravidel proměnit na strukturu rozvitou. Na konkrétním příkladu mohou žáci sami identifikovat, která rozvíjející a rozšiřovací pravidla použili při obohacování základové větné struktury, a mohou je zachytit i symbolicky (např.: SBST - ADJ, SBST - SBST, SBST - ADV, SBST - INF, SBST - Sent. Čili: např. substantivum lze rozvíjet adjektivem, substantivem, adverbiem, infinitivem či vedlejší větou)1. Podnětnost úkolu spočívá v jeho naprosté samostatnosti: počínaje výběrem slovesa v určitém tvaru a tvorbou základové i rozvité větné struktury konče. Symbolické zachycení užitých pravidel zase přispěje k uvědomění si pravidel utvářenosti vzniklé větné struktury. Inverzním cvičením je zadání dlouhé věty, z níž žáci postupně "odebírají" lexikální jednotky, až dospějí k základu věty: Po probdělé a náročné noci našemu Pavlovi hučelo v hlavě (srov. Kostečka, 2002, s. 40-41).

Můžeme také zkoumat, jak se mění struktura věty v závislosti na měnícím se lexikálním významu homonymních sloves, v první fázi třeba tím, že zadáme věty už hotové:

1. Dušan chodí s Jarmilou několik let.
2. Evička ještě nechodí.
3. Milada chodí na techniku.
(Svozilová - Prouzová - Jirsová, 1997, s. 74-75)

V první větě je sloveso chodit ve významu "mít známost" (SSČ, 1994, s. 108). Sloveso v tomto významu vyžaduje dvě významově nutná doplnění: někdo - chodí - s někým. Druhá věta prezentuje sloveso ve významu "být schopen pohybu po vlastních nohou" (ibid.). Sloveso v tomto významu vyžaduje jedno významově nutné doplnění: někdo - (ne)chodí. Konečně třetí věta nabízí sloveso s významem "volit si zaměstnání, studovat" (ibid.). Sloveso chodit v tomto významu vyžaduje dvě významově nutná doplnění: někdo - chodí - někam. Základy vět jsou v souladu s významem:

1. Dušan chodí s Jarmilou.
2. Evička nechodí.
3. Milada chodí na techniku.

Ve větách samozřejmě můžeme identifikovat také základní skladební dvojici a povšimnout si, že ve všech případech, bez ohledu na význam sloves, je její podoba XY - (ne)chodí.

Velmi oblíbené a možná stěžejní cvičení: Vytvořte větu se zadaným slovesem. Například u slovesa jít uvádí SSČ šestnáct významů (např. Někdo jde někam. Někdo jde nějak. Hodiny nejdou. Opona jde nahoru. SSČ, 1994, s. 123n.). Vzniklé věty je možné rozdělit podle významu predikátu do skupin a všímat si, zda vznikají, či nevznikají různé základové větné struktury. Další možné příklady: Turistka sešla z dobře vyznačené cesty. Tvoje matka ale sešla! - Hučí do tebe už skoro deset minut. Stará kamna tajemně hučí. V kamnech hučí. - Teď právě píšu o poslední Smetanově opeře. Většinou píšu rukou, ne na počítači. Píšu ti zrovna zprávu. - Petr odpustil z vany trochu vody. Petr mi už konečně odpustil.

Zajímavá cvičení mohou vzniknout i při práci se slovesy s týmž lexikálním významem, kdy můžeme sledovat proměny jednotlivých valenčních členů v téže syntaktické platnosti: Snažil se, aby přišel včas. Snažil se přijít včas. Snažil se o včasný příchod. Z těchto cvičení můžeme vyvodit poučení, že některé predikáty preferují větné obsazení svých valenčních pozic (Hubáček - Jandová - Svobodová, 2002, s. 196).

Jak už bylo řečeno, zaujatá diskuse se ve třídě rozpoutá také při určování obligatorních a fakultativních větných členů (dostatek vhodných cvičení učitel nalezne v Českém jazyce pro 3. ročník gymnázií. Kostečka, 2002, s. 53-55).

Závěr

Valenční syntax přispívá k zdůraznění sémantiky v jazykovém vyučování tím, že důsledněji přihlíží k významové stránce větných struktur. Svou podstatou učitelům ve větší míře umožní vyvarovat se mechanické a rutinní analýzy vět a souvětí (která samozřejmě nebyla žádoucí ani dříve - srov. Čechová - Styblík, 1998, s. 141, 142, ale do níž syntaktické vyučování někdy zabředávalo). Podporuje kreativitu akcentováním produkčních aktivit v jazykovém vyučování. Prostřednictvím obsahu syntaktického učiva tak může žáky významně aktivizovat. Zároveň nabízí další prostředky k většímu sepětí gramatické a slohové složky jazykového učiva. Obohacuje žáky i z kognitivního hlediska tím, že je seznamuje s dalším pohledem na stavbu české věty.

Příspěvek je modifikovanou podobou článku Vybrané problémy syntaxe v jazykové výchově na základní škole. (Šmejkalová, M.: In Didaktické studie. Kapitoly z moderní didaktiky češtiny. Ed. E. Hájková. Praha: PedF UK, 2004, s. 71-85).

 

Odborná literatura

Hrbáček, J.: Výpověď a věta. Zejm. kapitola Tvoření věty. In.: Čechová, M. a kol: Čeština - řeč a jazyk. Praha: ISV nakladatelství, 2000, s. 243-345.
Čechová, M. - Styblík, V.: Čeština a její vyučování. Praha, SPN, 1998.
Grepl, M. - Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. Oddíl Větné struktury. Praha, SPN, 1986, s.111-227.
Hauser, P.: Základy skladby češtiny. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003.
Hlavsa, Z.: Nový pohled na skladbu a vyučování českému jazyku. ČJL 33, 1982-83, s. 120- 129.
Hubáček, J. - Jandová, E. - Svobodová, J.: Čeština pro učitele. Oddíl Skladba (Jana Svobodová). Opava: Vademecum Bohemiae, 2002, s. 164-277.
Kamiš, K. - Nekvapil, J.: Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole. Praha, SPN, 1988.
Machová, S.: Obsah a rozsah výuky syntaxe pro budoucí učitele českého jazyka na SŠ v průběhu jejich univerzitních bohemistických studií. In: Juraj Vaňko (ed.), Syntax a jej vyučovanie. Univerzita Konštantina Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, 2005, s. 156-161.
Machová, S.: Závislostní syntax. In: Mária Šimková (ed.), Aktuálne otázky súčasnej syntaxe. Veda, SAV 2005, s. 23-27.
Műllerová, O.: Větný rozbor a nové pojetí syntaxe. ČJL 34, 1983- 84, s. 29-38.
Sedláček, B.: Několik poznámek k diskusnímu příspěvku Nový pohled na skladbu a vyučování českému jazyku. ČJL 34, 1983-84, s. 321-326.
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.
Svozilová, N. - Prouzová, H. - Jirsová, A.: Slovesa pro praxi. Praha: Academia, 1997.
Uličný, O.: Syntaktický popis jazyka a jeho místo ve škole. In: Juraj Vaňko (ed.), Syntax a jej vyučovanie. Univerzita Konštantina Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, 2005, s. 30-37.
Zouharová, M.: Inovace organizace a prezentace syntaktických termínů v učivu českého jazyka na základní škole. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.

 


1 SBST - substantivum; ADJ - adjektivum; ADV - adverbium; INF - infinitiv; Sent - (vedlejší) věta.

Citace a použitá literatura:
[1] - ČECHOVÁ, M.; KRAUS, J.; STYBLÍK, V. Český jazyk pro 3. ročník středních odborných škol. Praha : SPN, 2002.  
[2] - HLAVSA, Z. et al. Český jazyk pro I.-IV. ročník středních škol. Praha : SPN, 1997.  
[3] - KOSTEČKA, J. Český jazyk pro 3.ročník gymnázií. Praha : SPN, 2002.  
[4] - KOSTEČKA, J. Český jazyk pro 3.ročník gymnázií. Metodická příručka. Praha : SPN, 2005.  
[5] - MARTINKOVÁ, V. Český jazyk 4. Praha : Tripolia, 2004.  
[6] - NOVOTNÝ, J. et al. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1995.  
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
INFO
Publikován: 15. 01. 2007
Zobrazeno: 21565krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ŠMEJKALOVÁ, . Možnosti valenční syntaxe v jazykové výchově na střední škole. Metodický portál: Články [online]. 15. 01. 2007, [cit. 2020-10-30]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/1084/MOZNOSTI-VALENCNI-SYNTAXE-V-JAZYKOVE-VYCHOVE-NA-STREDNI-SKOLE.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.