V rámci Lisabonského procesu byla ustanovena pracovní skupina C, která se soustředí na zajištění přístupu k ICT pro všechny občany. Předkládáme některé dílčí závěry, ke kterým dospěla.
V průběhu posledních pěti let se v oblasti využití ICT ve vzdělávání uskutečnilo několik významných mezinárodních iniciativ. Původně se zájem koncentroval na hledání osvědčených a úspěšných strategií integrace ICT do vzdělávání. Pracovní skupina vycházela při svých úvahách z prací uskutečněných v gesci Evropské unie do r. 2000, zejména pak z rozhodnutí Rady Evropy o podpoře rozvoje e-learningu a Akčního plánu e-learningu.
Evropská spolupráce vyústila v konsolidaci existujících výzkumných aktivit a implementaci sítí, čímž přispěla k tvorbě vzdělávání pro budoucnost, které zohledňuje roli ICT v tomto procesu. Významným přínosem této fáze vývoje bylo zlepšení a rozvoj organizace EUN (European Schoolnet), která propojila aktivity více než 24 evropských ministerstev školství. V rámci EUN byly položeny základy pro řadu dalších aktivit a projektů. Výsledky těchto projektů, ačkoliv jsou velmi zajímavé, z části teprve čekají na své plošné využití.
V této souvislosti není možno pominout ani další mezinárodní projekty věnující se ICT ve vzdělávání, jež organizuje např. Středisko pro výzkum a inovace ve vzdělávání (CERI) při OECD. Jejich výsledkem byla řada velmi zajímavých případových studií a soubor výzkumných zpráv. Na základě těchto materiálů se Výbor pro vzdělávání a kulturu Evropské komise rozhodl podpořit nový výzkumný program zabývající se rolí ICT a vzdělávacích strategií s cílem prokázat jakou úlohu má vhodně zvolená strategie vzdělávání pro zajištění pozitivních dopadů využití ICT ve vzdělávání.
Další aktivity vedly ke vzbuzení zájmu řady evropských zemí o účast na mezinárodních šetřeních. Tak např. 11 zemí participovalo na programu SITES Modul 2 (M2) koordinovaném Stanfordským výzkumným střediskem pro technologie ve vzdělávání. Výsledkem byla publikace 174 případových studií popisujících původní postupy využívání ICT ve vzdělávání ve 35 zemích. Roli koordinátora v rámci Evropy měla Mezinárodní asociace vzdělávání (IEA).
Veden snahou o zohlednění všech výše uvedených výsledků se Výbor pro vzdělávání a kulturu Evropské komise rozhodl rozšířit pracovní skupinu C i o zástupce zmíněných organizací. Následovala analýza dostupných zpráv s hlavním cílem vysledovat v publikovaných studiích kritéria hodnocení vzdělávacích praktik. Výsledkem byl další příspěvek k hledání dobrých vzdělávacích praktik hodných následování a rozšíření.
Již při založení pracovní skupiny C bylo rozhodnuto, že má zaměřit svou pozornost na vzdělávací užití ICT ve školních systémech, včetně úvodních systémů výcviku. Toto rozhodnutí podpořil i fakt, že většina členů skupiny byla nominována ministerstvy školství a že tento názor odrážel i mínění výboru pro vzdělávání. Úkolem skupiny nebylo studovat administrativní užití ICT ani širší přístup k ICT (z pohledu informačního, komunikačního, zaměstnanosti či vztahu k místní správě).
Dle názoru řady členů skupiny C se použití ICT ve vzdělávání neváže jen na on-line aktivity s využitím např. internetu, ale též na práci off-line, která je důsledkem on-line aktivit různých úrovní a zaměření.
Původně byla skupina složena pouze ze zástupců státu EU a EFTA nominovaných ministerstvy školství nebo jinou obdobnou organizací. Většina zástupců byla z ministerstev nebo vládou přímo řízených organizací. Již od prvních setkání byli zváni i zástupci z nově přistupujících zemí, stejně jako zástupci z Evropské asociace speciálního vzdělávání, OECD a řady dalších asociací celoevropského významu. Hlavní poradkyní skupiny byla vybrána paní Claire Belisle spolupracující se skupinou při vyhodnocování vstupů a sumarizaci materiálů.
Ve snaze posunout v každé zemi integraci ICT do výuky na nejlepší možnou úroveň byla pracovní skupinou C ve zprávě za rok 2003 formulována čtyři "doporučení". Dále stručně prezentujeme příklady, jak implementovat každé z nich.
Bez ohledu na konkrétní strategii, zda se jedná o rozsáhlý celoplošný programnebo o drobné regionální projekty, je nezbytné, aby tyto projekty byly v souladu se základními cíli vzdělávací politiky. Tyto cíle jsou jen zřídka součástí různých ICT programů a týkají se nejen např. získávání základních dovedností čtení, psaní, počítání, kritického myšlení, ale i cílů obsažnějších - např. výchovy k uvědomělému občanství a správnému řazení etických hodnot.
Současná integrace ICT do výuky soustřeďuje svoji pozornost na formální i neformální kontext učení, na jeho organizaci, časové a prostorové souvislosti, stejně tak na vlastní jádro učení - znalosti jako takové. Za účelem usnadnění použití ICT je třeba vyvinout a zpřístupnit pedagogům nové služby umožňující zlepšení účinnosti ICT i pedagogických přínosů z něj plynoucích. Jedná se např. o služby usnadňující užití nových zařízení, zlepšujících bezpečné užití Internetu, služby usnadňující vytváření osobních profilů při využívání např. distančních vzdělávacích systémů atp.
Zavedení ICT do vzdělávacího procesu často předchází školení učitelů, přičemž se většina těchto školení soustřeďuje na získání technických dovedností. Do popředí zájmu se však dostávají aspekty pedagogické a vzdělávací. Navíc je stále častěji školení v používání ICT nabízeno nejen učitelům, ale i vedení školy nebo rodičům.
Výzkum, hodnocení, sdílení výsledků a šíření nejlepších postupů jsou nezbytné činnosti pro potvrzení správnosti zvolených postupů, oprávněnosti a efektivity vložených prostředků, zlepšení úrovně a kvality získaných znalostí, výkonu rozhodovacích pravomocí i stanovení priorit vzdělávacích politik. Ve studii je věnována pozornost zejména třem základním aktivitám: vyhodnocení, šíření a interakci s výzkumem.
Při úvahách o ICT je technické vybavení ve většině případů považováno za prvořadé. Z mnoha zemí s dlouhodobými zkušenostmi se však dozvídáme, že investice do zařízení jako první krok zavádění ICT do vzdělávání je ten nejhorší možný postup. V centru pozornosti je od samého počátku projektu vzdělávací užití ICT a jeho integrace do výuky. Stále více se potvrzuje zjištění, že hlavním úkolem při integraci ICT do vzdělávání nejsou zařízení nýbrž cílený vývoj užití technologií tak, aby došlo ke splnění základních cílů vzdělávání a uspokojení rozvíjejících se potřeb žáků a studentů.
Strategie musí obsahovat dlouhodobý záměr a vizi systému vzdělávání a současně cesty jak této vize dosáhnout. Teprve po pochopení toho, co sledujeme, co očekáváme a čeho můžeme dosáhnout učiteli i studenty, můžeme učinit přiměřená rozhodnutí o technických a síťových prostředcích pro tyto cíle nezbytných.
Různá vzdělávací užití (funkce) obsahují motivaci studentů ke studiu látky přesahující osnovami dané minimum, nové metody dosažení lepších studijních výsledků, získání nových dosud neznámých dovedností (např. komunikačních, technických, mediálních, poznávacích, podporovaných digitálními informacemi jako je pozorování, vizualizace, systematické poznání, zpracování informací atp.).
Komplexní často celostátní strategie současně řeší několik oblastí integrace ICT do vzdělávání. Některé státy začaly od vybavenosti škol, teprve potom začaly s organizací školení učitelů, jiné země přistoupily k problematice v širším měřítku včetně školení a současného zajištění kvalitních vzdělávacích zdrojů.
V prvních fázích zcela vyhovující školení učitelů v čistě technických ICT dovednostech se proto mění v celý cyklus pedagogicky orientovaných aktivit a školení. Součástí takového cyklu se stávají týmová práce, kooperativní učení, procesně orientovaná práce a kvalifikované vedení. Nejvyššího stupně v této oblasti dosáhl dánský systém ePICT - evropský pedagogický IT řidičský průkaz, šířící se nyní nejen v mnoha evropských zemích. V této souvislosti je též nutno zmínit systém vzdělávání propagovaný Francií a vlámskou komunitou v Belgii.
Národní strategie mohou (zejména u méně rozvinutých zemí) být plošně orientovány s jednotným vybavením nebo jít (a to častěji) cestou projektově financovaných aktivit, podporujících tvořivost a předchozí zkušenosti škol a pedagogů v nich. Menší regionální projekty jsou též zajímavé, neboť mají větší šanci organizovat nové partnerské vztahy, mobilizovat nové účastníky procesů, stejně tak jako reagovat na specifické potřeby místní komunity.
Ačkoliv většina národních strategií pokrývá období od tří do pěti let, je tato délka považována za příliš krátkou. Obecně je třeba delší období, neboť technické dovednosti, které je možno získat v průběhu projektu, jsou jen vrcholkem ledové kry. Skutečnou výzvou pro informační, znalostní a komunikační společnost je dosažení zcela nových přístupů potřebných k využití nových poznávacích nástrojů ICT. Znamená to dosáhnout organizačních a administrativních změn. Některé strategie jednoznačně uvádějí, že vzdělávání není "jen" připravovat mladé lidi pro tzv. informační společnost, nýbrž se má stát sociálním procesem, jehož prostřednictvím jsou získávány znalosti i dosažen rozvoj společnosti.
Navíc specifičnost vzdělávacích cílů týkajících se osobního rozvoje, sociální soudržnosti a ekonomiky života vyžaduje angažovanost všech zúčastněných stran (žáka, učitele, managementu školy, rodičů, místní správy i politických stran). Právě proto musí tyto opravdu "dobré praktiky" pokrýt širokou škálu očekávání i vzdělávacích cílů.
Školy se otvírají vnějšímu světu. Je proto životně důležité otevřít i ICT učebny a studovny místním komunitám, učinit z nich školící centra, stejně jako komunální evropská informační centra.
K tomuto žádoucímu procesu chce svou činností přispět i pracovní skupina C.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
