Přemysl Pitter se narodil 21. června 1895 v Praze na Smíchově. Jeho otec vlastnil tiskařský závod, který měl syn v budoucnu převzít. Tomu bylo také podřízeno Přemyslovo vzdělání, vyučil se typografem. Do otcova podniku nastoupil jako vedoucí v září 1912, ale už za půl roku, po otcově smrti, podnik převzal.
Po vypuknutí první světové války se Přemysl Pitter přihlásil do rakousko-uherské armády jako dobrovolník. Za odmítnutí střelby na protivníka byl odsouzen k trestu smrti, kterému naštěstí unikl. Hrůzy války ho silně ovlivnily, stal se hluboce věřícím křesťanem a odpůrcem války. Novým smyslem života se mu stalo praktické křesťanství.
Po válce krátce působil v sociálním odboru ministerstva národní obrany a také studoval na Husově bohoslovecké fakultě jako mimořádný posluchač. Po dvou semestrech studium ukončil a plně se začal věnovat veřejné a výchovné činnosti. V letech 1920 - 1928 veřejně přednášel na Staroměstském náměstí, v kostele sv. Mikuláše, v Obecním domě i mimo Prahu. Byl činný také v mnoha organizacích a pacifistických hnutích, založil například hnutí pro duchovní a společenskou obnovu Nový Jeruzalém (1920) a stavební bytové družstvo Milíčův dům (1922). Po účasti na konferenci Hnutí pro mezinárodní smír byla založena také česká pobočka tohoto hnutí, jejímž jednatelem se stal (1923). Byl členem Ligy pro lidská práva, předsedou mírového výboru a členem Akademické YMCA a působil v Internacionále odpůrců války. V roce 1927 vzniklo v Praze Hnutí pro křesťanský komunismus a Pitter se stal jeho tajemníkem. Angažoval se také v Lize na ochranu zvířat a stal se vegetariánem.
Ve 20. a 30. letech 20. století publikoval Přemysl Pitter řadu článků, statí a brožur v různých časopisech i samostatně. Se spisovatelkou Pavlou Moudrou (1861 - 1940) vydával od roku 1924 časopis Sbratření, kromě toho byly jeho články zveřejňovány např. v Kostnických jiskrách, Našem lidu, Křesťanské revue, Lidských právech atd.
Kromě této rozsáhlé činnosti bylo cílem jeho snažení co nejvíce pomáhat i prakticky a začal se věnovat chudým dětem. Nejprve začal shromažďovat děti z ulice na besídkách konaných ve středu a v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne v zahradním sále restaurace Na výšince. Pronajaté prostory nebyly pro tento účel příliš vhodné. Díky příspěvkům příznivců a sponzorovi Karlu Skorkovskému byl v roce 1933 otevřen pro děti na Žižkově tzv. Milíčův dům, který se stal příkladem mimoškolní práce s dětmi. V pedagogické a sociální činnosti Přemyslu Pittrovi nezištně pomáhala řada spolupracovníků, jako byli například Ferdinand Krch, Anna Pohorská, manželé Rottovi, Jaroslav Šimsa nebo Švýcarka Olga Fierzová, se kterou se seznámil na mezinárodní konferenci Hnutí pro mezinárodní smír v Oberammergau roku 1926 a se kterou pak spolupracoval po celý život. Olga se naučila česky a žila trvale v Československu. Přemysl Pitter byl také žákem a spolupracovníkem myslitele a filozofa prof. Emanuela Rádla.
V Milíčově domě byly také umístěny děti z rodin německých protifašistických emigrantů, na počátku okupace Československa sem docházely i židovské děti, které nesměly chodit do školy. V roce 1938 byla otevřena ozdravovna v Mýtě u Rokycan. Po Mnichovu zde nalezly zázemí děti uprchlíků z české i německé strany a opět židovské děti. Společná výchova židovských i nežidovských dětí pokračovala bez ohledu na pokyny nadřízených úřadů.
Na konci 30. let vystupoval Pitter proti antisemitismu a v časopise Sbratření publikoval články na obranu Židů. V roce 1940 byl předvolán k výslechu na gestapo, ale přestože přiznal pomoc židovským rodinám, nebyl zatčen. Ani potom nepřestal ilegálně pomáhat židovským dětem. Řada jeho spolupracovníků z Milíčova domu byla deportována do koncentračních táborů, odkud se mnozí z nich nevrátili (např. Jaroslav Šimsa).
Po osvobození Československa zahájil Přemysl Pitter akci "zámky". Na zámcích Štiřín, Olešovice, Kamenice a Lojovice (dříve patřily baronu Ringhofferovi) a v penzionu v Ládví, které přeměnil na ozdravovny, shromažďoval děti různých národností z německých koncentračních táborů i z českých internačních táborů. Dětem byla poskytnuta lékařská péče, kvalitní strava, ale hlavně láskyplné zacházení. Zdravotní a sociální péče se po zotavení dětí prolínala s výchovou. Ta ale nebyla snadná, zvlášť v případě starších německých dětí ovlivněných nacistickou propagandou v Hitlerjugend. V kontextu poválečné doby bylo mimořádné, že německé děti byly vychovávány společně s dětmi židovskými, polskými, slovenskými a podkarpatoruskými. Pitter odsuzoval násilí na německém obyvatelstvu a kritizoval nelidské zacházení s Němci v internačních táborech, které navštěvoval jako člen sociální komise Zemského národního výboru, a zasazoval se o jejich humanizaci. Za to byl mnohými Čechy kritizován. Při odsunu Němců zprostředkovával Pitter se svými spolupracovníky spojení dětí s jejich rodiči nebo příbuznými. Akce "zámky" byla ukončena v roce 1947 a během dvou let jí prošlo 810 dětí. Kromě péče o tyto děti znovu rozvinul osvětovou, přednáškovou a duchovní činnost v Milíčově domě.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 se podmínky pro působení Přemysla Pittra, který v řadě biblických projevů protestoval proti totalitnímu režimu, podstatně změnily. Milíčův dům byl dán do správy Ústředního národního výboru v Praze a výchovná činnost v něm byla značně omezena. Pittrovi byly zakázány všechny projevy a v roce 1951 byl zbaven funkce ředitele Milíčova domu. V této době odjela Olga Fierzová do Švýcarska na pohřeb své sestry a komunistická vláda už jí nepovolila návrat do Československa. Přemysl Pitter byl předvolán státním prokurátorem k výslechu a také se dozvěděl, že má být transportován do uranových dolů. Rozmluvu s prokurátorem se mu podařilo odložit ze zdravotních důvodů a Olga Fierzová mezitím v zahraničí zorganizovala jeho útěk přes NDR do západního Berlína, který se podařil.
V emigraci pokračoval ve svých nezištných aktivitách pro druhé, změnilo se ale zaměření jeho činnosti. Pomáhal především uprchlíkům, povzbuzoval krajany v exilu i doma a orientoval se více na publikační činnost a náboženské otázky.
Bývalý britský velvyslanec v Praze P. Nichols pozval Přemysla Pittra do Londýna, kde pobýval u dcer R. Browna, dřívějšího funkcionáře rady Internacionály odpůrců války. Od bývalých dětí ze zámků dostal také pozvání do Izraele, to ale odmítl. Jeho dalším působištěm se stal uprchlický tábor Valka u Norimberku. V roce 1952 byl Světovou radou církví v Ženevě povolán k pastorální a sociální službě v tomto táboře, a to na základě své třicetileté činnosti laického kazatele. V letech 1952 a 1956 absolvoval bohoslovecké kurzy na kvakerské Woodbroke College u Birminghamu. Do tábora Valka přijela za Pittrem i Olga Fierzová, aby společně pomáhali všemi způsoby uprchlíkům z Československa. Situace v táboře byla obtížná pro všechny, nejnaléhavějším úkolem bylo poskytování mravní opory uprchlíkům, kteří trpěli nečinností a depresí. Postupně se situace zlepšovala, uprchlíci snáze získávali práci a mnohým se podařilo vycestovat do zámoří. Přemysl Pitter a Olga Fierzová působili ve Valce až do roku 1962, pak odjeli do Švýcarska, kde se usadili v Affoltern am Albis.
V 50. letech Přemysl Pitter také spolupracoval s BBC, Rádiem Svobodná Evropa a také s římským rozhlasem. Jeho rozhlasové projevy byly brzy zveřejněny i tiskem (Domovu a exilu, 1956, Oheň na zemi, 1957, Na předělu věků, 1959). Kromě rozhlasové činnosti publikoval v různých exilových časopisech, např. České slovo, Husův lid v Chicagu, aj.
Ve Švýcarsku vyvíjel Pitter bohatou společensko-organizační aktivitu. Byl zakladatelem švýcarské skupiny Československé společnosti pro vědy a umění, stál v čele Masarykova fondu při Svazu čs. spolků ve Švýcarsku, založil Husův sbor Čechů a Slováků a českou školu v Curychu, přednášel na kurzech Čs. dálkové školy. Od roku 1962 vydával spolu s Olgou Fierzovou časopis Hovory s pisateli, ze kterého se stal přední exilový časopis, který se tematicky věnoval například problematice česko-německých vztahů, židovského náboženství, české reformace a dalším duchovním otázkám. Významnou součástí časopisu byly Pittrovy odpovědi na dotazy čtenářů.
Ve svém exilovém působení se Pitter orientoval na Ackermann-Gemeinde a na německou evangelickou církev. I když se sám hlásil k ideám Jednoty bratrské a tuto církev si vyvolil, vystupoval v duchu ekumenismu a měl porozumění pro všechny křesťanské církve i pro ostatní náboženství. V roce 1959 se zúčastnil v Kasselu sněmu sudetoněmeckých evangelíků a jeho projev se nesl v duchu smíření. V otázce česko-německého smíření považoval za nejdůležitější přiznání viny, pokání a vzájemné odpuštění.
Pittrovo celoživotní dílo bylo oceněno v 60. a 70. letech. Nejprve byl oceněn v Izraeli, kde bylo jeho jméno zvěčněno v Jeruzalémě na Hoře Paměti a získal oficiální uznání izraelské vlády. V roce 1973 pak získal Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo od tehdejšího prezidenta SRN R. Heinemanna, a to z iniciativy prof. Ferdinanda Seibta. U příležitosti 80. narozenin mu byl udělen čestný doktorát teologie curyšské univerzity.
Přemysl Pitter zemřel v Curychu 15. února 1976. Podle jeho přání se nekonaly žádné obřady a jeho popel byl rozptýlen na hřbitově v Affoltern am Albis.
Po jeho smrti Přemysla Pittra pokračovala v jeho díle Olga Fierzová, která až do roku 1990 vydávala Hovory s pisateli. Převzala za něj také medaili in memoriam od Johannes Mathesius Gesellschaft v Kirnbachu. Po obnovení demokracie v Československu udělil Václav Havel Přemyslu Pittrovi v roce 1991 in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Pedagogické dílo Přemysla Pittra je rozsáhlé. Všechny tyto činnosti vykonával nesobecky a s láskou, k tomuto přístupu zcela získal také své spolupracovníky. Výchova dítěte byla podle něj základem všeho. Bude-li výchova dítěte dobrá, bude dobrý i dospělý člověk a v důsledku toho celá společnost. Veškerých svých pedagogických úspěchů dosáhl láskou k bližnímu, tolerancí a dobrým příkladem, vychovával duchovními silami k praktickému křesťanství. Sám neměl žádné pedagogické vzdělání, měl jen lásku k dětem a touhu jim pomáhat. Děti samy byly Pittrovými nejlepšími učiteli pedagogiky. Přes veškerou péči, kterou dětem věnoval, byl stále přesvědčen, že rodinná výchova nemůže být ničím nahrazena. Pro jeho zásady čistého křesťanství, přijatelné jak pro katolíka, tak pro evangelíka, oslovující však i člověka bez náboženského vyznání, je dnes myslitelský a vychovatelský odkaz Přemysla Pittra stále vysoce aktuální.
1964 - oficiální uznání izraelské vlády, jeho jméno bylo zvěčněno v Jeruzalémě na Hoře Paměti (Har ha - Zikaron), strom v Aleji spravedlivých
1973 - Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo
1975 - čestný doktorát teologie curyšské univerzity
1976 - medaile in memoriam od společnosti sudetoněmeckých evangelických křesťanů Johannes Mathesius Gesellschaft
1991 - in memoriam Řád T. G. Masaryka
Kohn, Pavel: Můj život nepatří mě, Kalich, Praha 1995
Kohn, Pavel: Kolik naděje má smrt, L. Marek, Brno 2000
Pasák, Tomáš: Život Přemysla Pittra, Ústav pro informace ve vzdělávání, Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1995
Pitter, Přemysl : Na předělu věků, Kruh přátel duchovní obrody, 1959
Pitter, Přemysl : Nad vřavou nenávisti, Kalich, Praha 1996
Pitter, Přemysl: Duchovní revoluce v srdci Evropy, Kalich, Praha 1995
Pitter, Přemysl: Život pro druhé, Paseka, Praha-Litomyšl 1998
Fierzová, Olga : Přemysl Dětské osudy z doby poválečné, Spolek přátel mládeže a družstva Milíčův dům, Praha 1992
Fierzová, Olga: Přemysl Pitter a jeho dílo, in: Nad vřavou nenávisti, Kalich, Praha 1996
Přemysl Pitter, život a dílo, Sborník referátů a diskusních příspěvků z mezinárodního semináře konaného dne 27. 3. 1993 v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze, Praha 1994
Přemysl Pitter, život - dílo - doba, Sborník referátů a diskusních příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ke 100. výročí narození Přemysla Pittra ve dnech 22. - 23. června 1995 na Univerzitě Karlově v Praze, Praha 1996
Hovory - Sborník nadace Přemysla Pittra a Olgy Fierzové 1 - 11, Praha 1995 - 2006
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
