Předazbukové období ve výuce ruštiny

Předazbukovým obdobím je označována počáteční etapa ve výuce ruštiny, kdy hlavní důraz je kladen na osvojení základních prvků fonetického systému ruského jazyka a pochopení odlišností zvukové stránky ruštiny a češtiny. Většinou se jedná o úplně první etapu výuky ruského jazyka – je spojena se čtením (žáci se učí číst tiskací písmenka azbuky), předchází výuce psaní. V této etapě výuky ruského jazyka se žáci seznámí:

1. s azbukou, zvuková realizace jednotlivých písmen azbuky
2. se zvláštnostmi ruského přízvuku, jeho funkcí a významem
3. s redukcí a jejím významem
4. se specifikou melodiky ruštiny a významem intonace v řeči

Této etapě výuky ruského jazyka přidělují jednotlivé učebnice různý prostor. V našich podmínkách můžeme například, srovnat přístup autorů učebnic «Радуга по-новому» a «Поехали», z nichž první uvedená učebnice věnuje předazbukovému období mnohem méně prostoru než druhá. Učebnice «Радуга по-новому» objasňuje mnohé fonetické jevy později, souběžně s výukou psací azbuky, když už si žáci osvojili a vypracovali určitý způsob realizace ruštiny jako takové.[1]

Vždy záleží na jednotlivých vyučujících, jaký přístup a metodu výuky zvolí. Ve svém článku bych rád zdůraznil význam předazbukového období (a jeho jednotlivých částí) při výuce ruštiny a také představím způsoby, pomocí nichž lze jednotlivé jevy učit, procvičovat a upevňovat.

Předazbukové období má samozřejmě význam výhradně pro ústní řeč, v písemné podobě se téměř neprojevuje (snad jen označování přízvuků v textech). Důkladné osvojení základních fonetických pravidel v uvedeném rozsahu je proto naprosto nezbytné při výuce komunikativní metodou, jejímž hlavním cílem je, aby se žáci domluvili a aby byli pochopeni rodilými mluvčími. Správná normativní výslovnost jednotlivých zvuků a slov, aplikace znalostí o redukci a přízvuku v běžné mluvě a správně zvolená intonace jsou zásadním předpokladem pro úspěšnou komunikaci. Je nepochybné, že bez znalostí lexiky a základů gramatiky by žádná řeč být nemohla, nicméně míra nepochopení a neúspěšnosti komunikace v případě špatné fonetické realizace komunikátu je mnohem vyšší než v případě gramatických chyb a nepřesností v komunikátu. Z toho vyplývá, že předazbukové období ve výuce ruštiny je velmi důležité a měl by mu být věnován dostatečný prostor, aby si všichni začátečníci mohli správně osvojit poznatky a měli, zvláště v našich podmínkách, všichni dostatečnou možnost praktické aplikace získaných znalostí. Teprve pak je vhodné přistoupit k výuce psací podoby azbuky.[2]

Velký význam hraje kontrola a důslednost ze strany vyučujících. Je třeba žáky opravovat a dbát na to, aby sami cítili rozdíl mezi jejich a normativní výslovností. Role učitele, který by měl být etalonem výslovnosti, je v této etapě asi největší a nejdůležitější v rámci celého procesu výuky ruského jazyka na škole.

Interference českého jazyka

Negativní vliv češtiny na správnou („ruskou”) realizaci ruské řeči pozorujeme především v následujících oblastech:

1. nesprávná výslovnost některých souhlásek
2. nesprávná výslovnost redukovaných samohlásek, případně absence redukce
3. nesprávná intonace věty (většinou jde o otázky a vyjádření s emocionálním nábojem)

V rámci předazbukového období je proto velmi dobré, pokud mají žáci možnost poslouchat kromě svých vyučujících také rodilé mluvčí (ze záznamu – ať už jde o nahrávky krátkých textů či jednoduché a krátké, nejlépe animované filmy). Zvláště u mladších žáků, kteří jsou schopni odposlouchat od rodilých mluvčích správnou, normativní výslovnost má zařazování takových materiálů do výuky nezaměnitelný význam.

Důslednou kontrolou, opravováním a poskytnutím žákům dostatečného prostoru pro praxi je možné zajistit, že v budoucnu nebudou mít potíže při komunikaci s rodilými mluvčími a jejich ruština bude skutečně znít rusky.

Jak na výslovnost

Pokud se mají žáci naučit normativní výslovnost, je zcela nezbytné, aby jejich vyučující byli sami schopní vyslovovat dle platné normy, netrpěli žádnými řečovými vadami a byli v neustálém kontaktu s „živým” ruským jazykem – a sledovali změny ortoepických norem. Při výuce správné výslovnosti (jak jednotlivých hlásek, tak spojení více hlásek) si můžeme vypomoci fonetickým přepisem slov. Tento přístup, typický pro výuku například angličtiny či němčiny, není u ruštiny příliš obvyklý, neboť se má za to, že žáci – Slované jsou schopni slovo přečíst a vyslovit bez větších potíží.[3]

Součástí předazbukového období by proto mělo být seznámení žáků se základy fonetické transkripce jednotlivých hlásek ruštiny a propojení vizuálního a sluchového vjemu (tj. moment, kdy žáci vidí symbol představující určitou hlásku a dokáží ji správně vyslovit).

Stupně redukce

Jak vyplývá z tabulky, I. stupeň redukce platí pro první předpřízvučnou slabiku, pro všechny ostatní slabiky před i za přízvučnou platí II. stupeň redukce.

Při fonetické transkripci se používá azbuka, pro označení některých specifik výslovnosti redukovaných zvuků jsou použity speciální symboly. Fonetická transkripce se píše do hranatých závorek.

Vzhledem k tomu, že dále jsou v článku použity zvláštní symboly (pro fonetický přepis) a také schémata jednotlivých intonačních konstrukcí, plný text článku naleznete v příloze.

[1] V rámci své pedagogické praxe (jako povinnou součást studia na pedagogické fakultě) jsem měl možnost srovnat úroveň výslovnosti a realizace fonetických jevů v ruštině u žáků-začátečníků, kteří pracovali podle obou výše uvedených učebnic. Žáci, kteří pracovali s učebnicí «Поехали», měli nesrovnatelně lepší výslovnost a jejich fonetická realizace ruštiny byla na vyšší úrovni než tomu bylo u žáků na stejné úrovni znalostí jazyka, kteří se učili podle učebnice «Радуга по-новому».

[2] Jakmile se žáci naučí tištěnou podobu azbuky, začínají souběžně s fonetikou pracovat nad základními lexikálními a gramatickými jednotkami, aby byli schopní aplikovat získané znalosti o fonetice do praxe – tj. měli dostatečnou slovní zásobu a znalosti gramatických pravidel, které odpovídají jejich jazykové úrovni.

[3] Na rozdíl od angličtiny nemá ruština tak výrazné odlišnosti mezi psanou a mluvenou podobou, fonetická transkripce proto není běžně používána. Pokud tímto způsobem žáci (a také vyučující) nepracují od samých počátků své výuky (tj. právě od předazbukového období), může tato metoda přinášet komplikace, jestliže se žáci budou soustředit na výslovnost dle přepisu, se kterým nemají zkušenosti.