Vzpomínáte na film „Cesta do hlubin študákovy duše” [2]? A na to, jak studenti dopomohli profesorovi Matulkovi, člověku plachému a přesvědčenému, že stále málo zná a ví, ke státní zkoušce, která mu scházela do plné univerzitní kvalifikace středoškolského profesora? Pod záminkou prohlídky kolekce brouků, která by měla být nakoupena do školních sbírek a kterou jakoby prodával jistý pán (takto univ. prof. Vondrák, biolog), Matulka, aniž by věděl, že je zkoušen, složil onu obávanou státnici. Celá kauza nese jistě rysy umělecké licence (neboť není možno složiti státní zkoušku způsobem ve filmu ukázaným), avšak tím spíše je oceněníhodný takový nápad. A to, prosím, i přesto, že na prof. Matulku byla vlastně použita lest, úkaz to mravně nečistý. Nic to ale nemění na tom, že tahle státnice může být brána za literární příklad toho, co lze zváti sociální kreativitou. Jde tu o neotřelou strategii, použitou za účelem vylepšení života člověka. Další – neliterární – příklady pak najdete v textu.
Téma sociální kreativity se objevuje v RVP ZV v této podobě:
RVP ZV: Kreativita – cvičení pro rozvoj základních rysů kreativity (pružnosti nápadů, originality, schopnosti vidět věci jinak, citlivosti, schopnosti „dotahovat” nápady do reality), tvořivost v mezilidských vztazích.
RVP G: Tvořivá komunikace (plynulost, pohotovost, bohatost, výrazovost, nápaditost, estetizovanost komunikace); jak a kdy činím ve svém životě rozhodnutí a důležité volby.
Nejde tedy o kreativitu ve smyslu umělecké tvorby, nejde o výtvarné, literární či hudební artefakty, ale vesměs ani o divadelní představení pro diváky. [3] Oč tedy pak jde?
Začněme zcela nekreativně. Slovo kreativita (tvořivost), pochází z latinského slovesa creare – tvořit. Kreativita je soubor určitých schopností umožňujících člověku tvořit neboli vykonávat tvůrčí činnost, jejímž výsledkem je něco v dané situaci nebo ve vztahu k danému tématu ne zcela běžného, ba dokonce nového či zvláštního apod.
Onen soubor schopností zahrnuje: [4]
Předchozí vymezení kreativity snadno vyvolá dojem, že kreativní akt je aktem mimořádným. Může to být pohled oprávněný, a to zejména ze dvou hledisek:
„Kreativita každodennosti“ se poměřuje spíše tím, jak jsme schopni třeba jen o „čtvrtkrok” překročit limity svého vnímání, uvažování a cítění; jak jsme schopni opustit zaběhané algoritmy jednání v situacích, do nichž se dostáváme; jak si poradíme, když nefunguje běžné řešení nebo jak ho umíme vylepšit; co uvidíme z toho, co není vidět přímo (jak pronikat pod povrch jevů či situací, vidět „příležitosti” apod.); jak zareagujeme mimo naše obvyká schémata ve zcela běžných událostech všedního dne.
Sociální kreativita je schopnost chovat se či jednat v určitých sociálních situacích jinak než obvykle, přičemž oním „jinak” máme v tomto případě na mysli chovat se pro obě strany efektivněji, ale i zajímavěji, výrazověji, nápaditěji. [6]
Hledisko tvůrce sociálně kreativního aktu. Byl kreativním agentem jedinec nebo pár nebo celá skupina? Je tedy i výsledek procesu výsledkem kreativity „společné”?
Watsonová (2007, s. 428 n.) tu rozlišuje takto
Obecně lze rozlišit:
1. vliv sociální kreativity na jednotlivce, ať již je jejím producentem nebo příjemcem aktů sociální kreativity (vliv na rozvoj některých pozitivních osobnostních vlastností jedince, udržení jeho psychického zdraví, změnu životní dráhy (viz prof. Matulka).
Specifickou variantou je:
2. vliv sociální kreativity na skupinu/skupiny lidí (byť přes skupiny opět jde i o vliv na jednotlivce).
Hlavsa a Klicperová (HLAVSA, 1986, s. 166) rozlišují následující oblasti:
Konkrétněji můžeme rozlišit:
2/a) kreativitu v oblasti běžných, každodenních interakcí obvykle v malých skupinách (interpersonal social creativity):
2/b) kreativitu v oblasti širších společenských interakcí (societal social creativity) – v této oblasti můžeme pak sledovat ještě:
2/b/1) společenský vliv jednotlivých kreativních osobností, např. podle jakési šíře dopadu jejich skutků na svět, národy atd. nebo na místní komunitu:
2/b/2) vliv „hnutí“, tendencí v chování atd. na skupiny lidí; byť někde stojí třeba i známý původce, skupiny pak po jistou dobu „tvoří” své další symboly, rituály, aktivity atd. samy. Např. jde o:
Hledisko vlivu společnosti na sociální kreativitu. Nakolik sociální kreativitu podmiňuje sociální charakteristika doby?
a) v „menším rozměru”
Jako příklad poslouží sociálně kritický kabaret vysílaný v televizi; nebo – ve společnosti konzumu a telemánie – provokativní průnik skupiny Ztohoven do televizního vysílání tzv. Panoramy (s použitím počítačové technologie umístili do live obrazu ranní horské obce Černý Důl jaderný hřib …) – jakkoli byla podoba artefaktu výtvarná, zdroj byl ve sféře sociální a artefakt se do ní jako provokace, kterou „jsme si způsobili sami”, cíleně vracel.
b) v komplexnější podobě
Sociálně kreativním úkazem, ale současně zdrojem vlivu na rozvoj sociální kreativity může být společenská změna (Watson, 2007, s. 420). Lze říci, že cosi takového se odehrávalo u nás v roce 1989 a po něm. Restrukturace společnosti, hledání specifických cest de facto ve všech oblastech společenského, ale i osobního nebo profesního života.
V tzv. „akademickém konceptu OSV”, ještě kodifikací OSV v RVP, bylo u tématu sociální kreativity psáno: „Kreativita se uplatní v rámci řady témat a k nim vztažných metod jako prostředek zpřítomňující určité obsahy OSV (užití uměleckých forem ve výchově: kresby, sochání z hlíny, práce s maskou, dramatická hra, zvuková exprese). Kreativita se ovšem může vztahovat i k obsahům/tématům samým, zejm. v oblastech:
I v textu Učíme (se) komunikovat jsme věnovali zvláštní pozornost vztahu komunikace a sociální kreativity: Kreativita (s akcentem na sociální a estetickou…) V rámci tohoto tématu chce OSV vést zejména k rozvoji obecných předpokladů tvořivosti (schopnost vidět věci z jiného úhlu pohledu; hledat více řešení jednoho problému; hledat zajímavá řešení apod.) a dále k rozvoji tvořivosti v oblasti sociálních vztahů či osobního života atd. Nejde tu tedy apriorně o kreativitu uměleckou (výtvarnou, divadelní atd.), i když se OSV nezříká nijak tématu estetizace vlastního života, ani o kreativitu technickou. Jde o kreativitu v chování, v soužití s druhými lidmi. Ale opět – nejde tu o tvorbu „afektovaného” image či o snahu být zajímavý za každou cenu, nejde tu ani o úporné hledání různých „zábavných” žertíků, kterými bychom mohli počastovat přátele atd. Kreativita je v tomto případě spojena s jistou účelností a podporou kvalit našeho života se sebou i s druhými lidmi.
Vztahy tématu kreativita a tématu komunikace v rámci OSV:
První teoreticko-metodická východiska nabídli již v 80. letech J. Hlavsa ve spolupráci s M. Klicperovou a T .Halíkem (HLAVSA, 1986, s. 165 n) – vyjděme z jejich nabídky a přidejme aktualizaci z hlediska dnešních možností OSV:
Klíčovými metodickými principy pro rozvoj dovedností sociální kreativity:
a) je záměrné vytváření učebních situaci nebo
b) využívání přirozeně vzniklých situací
tedy záměrné navozování nebo využívání sociálních, interakčních situací, které nutí žáka učit se/hledat:
Kreativní řešení nějaké situace – viz např. následující schéma: „Jde to i jinak?” – Sdělíme žákům smysl aktivity. Pak je rozdělíme do dvojic. Navzájem si mají sdělit nejméně jednu situaci, jejímiž aktéry byli a kterou vnímali jako nepříjemnou. Pak jednu vyberou a nacvičí jako scénku tak, jak proběhla ve skutečnosti. Po zahrání hledají jiné možné – použitelné – varianty řešení této situace. To může probíhat jen ve dvojici nebo vždy před třídou. O řešeních se po přehrání diskutuje. (podle: DUBEC, 2007, s. 22-3).
Důležité je, aby se žáci dostali do situace (!!!), v níž musí něco řešit (!!!). Tedy aby o ní jen nehovořili nebo aby se jen neučili definovat sociální tvořivost na „cizích” příkladech: „Nejúčinnějším zdrojem sociální tvorby je autentické sociální jednání.” (HLAVSA, 1986, 170).
Jsou identické se základními formami implementace OSV do praxe školy. Oč tedy jde?
1. OSV může mít formu samostatného předmětu, tedy i sociální kreativita může být „trénována” v samostatných časových blocích, kde používáme aktivity, techniky a cvičení rozvíjející jak tvořivost v komunikaci a vztazích tak tvořivost v týmu. Např. návrh loga třídy a skupinového pozdravu podporujícího soudržnost apod.
2. OSV se může konat ve formě řízené reflexe např. náhodně vzniklých, učitelem nepřipravených situací. Jde tedy o reflektující reagování na běžné situace kdykoli a kdekoli v životě školy. V kolektivní debatě řekl podrážděný spolužák dívce, která nesouhlasila s jeho názorem: „Ty si fakt blbá!”, načež dotyčná s mírným úsměvem opáčila: „Pokud ty jsi IQ test, pak je to pro mě docela důležitá informace. Ještě si to prověřím.” Učitelka nenechala tuto minisituaci „ležet ladem”, zastavila hlavní debatu a položila třídě první otázku reflexe této situace: „Reakce Andrey mne zaujala. Co myslíte, proč mne zaujala?” (Pozor – nezaměňujme reflexi s opatřením typu: „No tak! Nenadáváme si!”)
3. Další cesta je občas zvána „napříč učivem” (tedy cesta kroskurikulární). Jde o to, že sociální kreativitu můžeme podporovat ve výuce různých předmětů. Nejvíce zřejmě v komunikačně pojaté jazykové výchově (v češtině i cizích jazycích), v občanské a rodinné výchově, v dramatické výchově apod. Ale skupinovou kreativitu může podpořit i kooperativní učení v jakémkoliv předmětu. Ovšem za předpokladu, že po skončení práce budeme reflektovat její výsledky nejen z hlediska zeměpisu či chemie, ale také z aspektu kreativní komunikace a interakční kreativity při kooperativním řešení třeba chemického úkolu. Můžeme jistě sociální kreativitu podpořit i takovým typem úkolu, který je zaměřen jak na obsah předmětu tak např. na společenský prospěch. Kupř. navrhnout opatření, která by prospěla životnímu prostředí v našem městě apod.
4. Metodou OSV je ale i to, jak je učitel sám kreativní v oblasti komunikace, jak zajímavý je jeho projev, jak řeší vztahové kolize se svým okolím pěstuje (žáci – jak víme – vnímají i vztahy mezi učiteli).
Přidejme už jen několik předpokladů hodících se učiteli, když má/chce pracovat se sociální kreativitou. Některé se hodí pro řízení učení žáků a udržení sociálního klimatu, některé mohou působit pro žáky jako vzor a některé činí učitele autentickým:
Literatura
GUILFORD, J. P. Kreativität. In MÜHLE, G., SCHELLl, C. (ed.). Kreativität und Schule. München, 1970, s. 13–36.
HLAVSA, J. Psychologické základy teorie tvorby. Praha : Academia, 1985.
HLAVSA, J. a kol. Psychologické metody výchovy k tvořivosti. Praha : SPN, 1986.
DUBEC, M. Tvořivě řešíme mezilidské situace. Praha : Odyssea, 2007. (text viz též online; dostupný z www.odyssea.cz)
Rámcový vzdělávací program pro gymnázia. Praha : Výzkumný ústav pedagogický, 2007, [online] – dostupný z: http://www.vuppraha.rvp.cz.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha : Výzkumný ústav pedagogický, 2004, [online] – dostupný z: http://www.vuppraha.rvp.cz. STERNBERG, R. J., GRIGORENKO, E. L., Practical Inteligence and the Principal. Publication Series No.2., Yale University, 2001, [online] – dostupný z http://www.temple.edu/lss/pdf/publications/pubs2001-2.pdf.
VALENTA, J. K odstínění reálného a fiktivního v lidském chování. I, II, III. Disk 26, 2008, s. 111–131; Disk 27, 2009, s. 73–91 a Disk 28, 2009, s. 104–121.
VALENTA, J. Osobnostní a sociální výchova a její cesty k žákovi. Kladno : AISIS, 2006.
VALENTA J. Sociální kreativita a učitel. In: Tvořivost učitele v primárním vzdělávání. Liberec : Technická univerzita, 2008, s. 26–37.
VALENTA, J. Učíme se komunikovat. Kladno : AISIS, 2005 (2. vyd. 2010).
VALENTA, J. Scénická dimenze výkonu učitelské profese. Pedagogika, č. 1/2010.
VALENTA, J. Scénování v situacích běžné každodennosti (Ke kritériím rozlišení jeho rozmanitých kvalit). Disk 30, 2009, s. 59-71.
VOSTRÝ, J. Scénický smysl a dramatický cit, Disk 19, 2007, s. 7–18.
WATSON, E. Who or What Creates? A Conceptual Framework for Social Creativity. Human Resource development Review, 2007, 6, s. 419–441, [online] – dostupný z http://hrd.sagepub.com/cgi/content/abstract/6/4/419.
[1] Tento text je upravenou (zkrácenou, doplněnou a restrukturovanou) verzí autorova textu „Sociální kreativita a učitel” (vyšlo ve sborníku „Tvořivost učitele v primárním vzdělávání” vydaném Technickou univerzitou v Liberci v r. 2008, s. 26–37). Text vznikl v souvislosti s výzkumným záměrem č. MSM 0021620862 (Učitelská profese v měnících se požadavcích na vzdělávání).
[2] Natočil podle předlohy J. Žáka (vlastní kvalifikací středoškolského učitele jazyků) v roce 1939 M. Frič.
[3] I když divadelní umění tím, že využívá jako „materiálu” k tvorbě de facto „celého člověka”, má ze všech umění k sociální kreativitě rozhodně nejblíže.
[4] Podle amerického psychologa J. P. Guilforda (1897 - 1987) – viz HLAVSA a kol. 1985, s. 247.
[5] U nás již Hlavsa upozornil, že „Teorie vzniku tvůrčích děl se sice soustřeďují na společensky významné nebo hmotně vyjádřené tvůrčí artefakty, ale tím není nikterak zatlačen do pozadí fakt, že tvůrčí produkt má řadu dalších rozmanitých forem. Jde zejména o utváření každé životní situace, v níž je subjekt aktérem.” (HLAVSA, 1985, s. 245–246)
[6] Za pozornost stojí také přesahy jevu sociální kreativita k jevům blízkým:
[7] K tomu ovšem již J. Hlavsa poznamenal, že „ve skutečnosti existuje v lidské společnosti pouze skupinová tvorba, která má ovšem různé stupně a druhy návaznosti mezi jednotlivými členy a různými druhy skupin. Ani badatel, pracující sám na problému, nepracuje ve skutečnosti sám. Vysedává sice o samotě, ale jeho skupina se skládá z tvůrců, jejichž poznatků využívá…” (HLAVSA, 1985, 125)
[8] I když – neodpustíme si poznámku, že touha po originalitě může v naší místy značně individualistické době vést až k unifikaci. A totiž unifikaci ve snaze „být svůj; chovat se originálně” atd., kteréžto snahy posléze mohou začít paradoxně působit fádně a nudně …
[9] Ale třeba i Hitler – samozřejmě se záporným indexem. A navíc: jeho počínání, jakkoli bylo místy velmi originální, nemůžeme (v souladu s některými koncepty tvořivosti) jednoznačně označovat za kreativitu, neboť nemělo společensky pozitivní dopad.
[10] … využití dynamiky skupiny při práci se cvičnými, ale reálnými úkolovými situacemi.
[11] … modelování fiktivních situací (hrou v roli) s jakýmkoliv zahratelným obsahem.
[12] … obvykle fyzicky náročné skupinové úkoly v přírodě.
[13] Viz práce J. Slavíka.
[14] Do značné míry doména divadla nebo dramatické výchovy.
[15] Blíže viz VALENTA 2010.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Článek je zařazen v těchto kolekcích: