Hry ve vyučování jazyků

Účinným prostředkem, který umožňuje aktivizovat a oživit výuku (nejen jazyků), jsou hry. Mnozí možná vyjádří své obavy, někdy podporované samotnými žáky, jejich rodiči, kolegy nebo nadřízenými, že v přesně vyměřené době vyučovací hodiny není (nesmí, nemá být) žádné, nebo jen malé místo pro hry. Za těmito názory se přirozeně skrývají obavy, že hry mají pouze zábavný charakter, a že se při nich žáci nic nenaučí.

Pozitivní zkušenosti učitelů, kteří aplikují hry ve vyučování, jsou však již vědecky podloženy. Učební teorie a poznatky z výzkumů mozku a paměti ukazují, že emoce, které jsou charakteristickou součástí her, hrají extrémně významnou úlohu. Výsledky dále ukazují, že sociálně zprostředkovaná pravidla jsou účinnější než pravidla zprostředkovaná abstraktně. Navíc hraje podstatnou roli i sociální kontakt, neboť se většinou hraje po dvou či ve skupinách.

1. Příprava her a evaluace

Znalost her neznamená, že je budeme jednu po druhé nasazovat do vyučování. Pokud nejsou hry zamýšlené jako výplň mezer a volného prostoru v hodině, ale jako jazykové výukové hry, musejí být předem dobře připraveny. Jen tak se vyvarujeme chyb, které mohou nastat, a z případných neúspěchů pak musíme vyvodit závěry, danou hru přehodnotit a upravit. K úspěšnému průběhu her tedy patří také předcházející příprava materiálu (počet exemplářů hry, úplnost jednotlivých herních souprav – občas nám žáci něco zničí nebo nevrátí), časové dispozice a prostorové možnosti. Pomocí těchto aspektů pak můžeme snadno odhadnout, v jakém poměru se nacházejí náklady, výukový cíl a úspěch. To nám pak usnadní opakované použití daných her.

2. Klasifikace her ve výuce jazyků

Existuje spousta kritérií, podle kterých bychom mohli hry ve výuce jazyků třídit. Nejpraktičtější je asi třídění dle jednotlivých dovedností, i když je jasné, že neexistují přesné hranice, neboť v jednotlivých hravých aktivitách nebude procvičována např. pouze dovednost mluvení, ale třeba i čtení nebo poslech apod. Záleží už jen na nás, které variantě dáme přednost a ve které fázi hodiny budeme hru využívat.

3. Nejdůležitější aspekty hravých aktivit

Z vlastních zkušeností při využívání hravých aktivit mohu specifikovat následující aspekty, které je třeba při přípravě her zvážit.

• věk žáků

Dle mých zkušeností (jak z vlastní výuky v ZŠ i SŠ, tak výuky dospělých) neexistuje věková hranice, která by stanovovala, kdy už nejsou hravé aktivity vhodné. Naopak, i starší žáci a dospělí si rádi hrají. Jen je třeba vždy zvážit vhodnost použité aktivity a především cíl, s jakým hru do výuky zasazujeme. Ten je nejdůležitější, vždy musíme vědět, proč a s jakým cílem hru realizujeme.

• velikost třídy – skupiny – organizace her

I když jsme připraveni aplikovat hry ve vyučování, může se nám postupně objevit problém, jak hrát se skupinami 20 – 30 žáků. Jak hru s daným počtem zorganizovat? Podle typu hry můžeme využívat různých sociálních forem – od dělení velké skupiny na menší skupinky až po partnerskou spolupráci. Žáci se ovšem musí s těmito formami práce nejprve seznámit a pochopit je.

• časové vymezení

Často slyším od učitelů na seminářích i od kolegů stesk nad nedostatkem času. S tím je spojen argument, že se žáci při hraní nic nenaučí, že je to tedy „ztráta” času, neboť v té době by mohli procvičovat probíranou látku. To však není pravda, procvičovat se dá i zábavnou a hravou formou. Pokud mám stanovený cíl, co procvičuji a co se v té době žáci naučí, v žádném případě to není ztracený čas.

• obsah učiva – učební cíl

Obsah jednotlivých her se nemůže vztahovat (jak jsem již naznačila) pouze na jednotlivé dovednosti (poslech, mluvení, čtení, psaní, překlad) nebo na jednotlivé části jazykovědného systému (morfologie, fonetika, syntax, lexika). Takto hry vymezené nejsou. S obsahem souvisí úzce cíl jednotlivých her.

• motivace – radost ze hry

Hraní by mělo žáky bavit. Emocionální účast zvyšuje úspěch žáků, a tím se samozřejmě zvyšuje i jejich pozitivní motivace a chuť se učit.

• rušivé faktory – problémy

Kdo s dětmi ve vyučování občas nějakou hru hraje, ví, že někdy příliš hlasitě projevují své pocity a příliš hlasitě prožívají své emocionální nadšení. Často se stane, že se zapomenou a příliš se zaberou do hry, což je spojeno právě se zvukovými reakcemi. My samozřejmě můžeme (a musíme) tyto hlasové projevy mírnit, ale těžko můžeme po žácích chtít, aby nevydali ani hlásku a byli v absolutním klidu. To může být někdy opravdu nepříjemné, především pro sousední třídy, případně pro po chodbě právě procházejícího ředitele. Bylo by asi ohleduplné a nanejvýš vhodné při nějaké nám předem známé hlasitější činnosti upozornit kolegy v sousedních třídách.

4. Proč se člověk učí hrou lépe? Co nás na hraní tak baví?

Už staří Římané věděli, že:

• učit se dá i zábavně hrou,
• zábava a legrace zvyšuje schopnost a ochotu učit se,
• hra zvyšuje motivaci,
• hravé činnosti znamenají změnu, uvolnění a relaxaci,
• hraní probouzí zvědavost a zájem.

To všechno jsou tedy důvody, které mluví pro nasazení her do výuky.

Které aktivity vlastně při hravé výuce jazykům provádíme?

Sociální aktivity:

• Překonáváme zábrany, sbližujeme se, přicházíme do kontaktu, představujeme se, navzájem se prohlížíme, pozorujeme, jsme druhými vnímáni a hodnoceni, poznáváme se, dostáváme se do tělesného kontaktu, tvoříme skupiny.

Pohybové a hlasové aktivity:

• Nahlas voláme, vykřikujeme a mluvíme, smějeme se, koukáme, chodíme dokola, klopýtáme, vstáváme, posazujeme se, chodíme, přesedáme si, gestikulujeme, házíme kostkou, pohybujeme figurkami nebo mincemi, otáčíme plánem hry, (ne)nacházíme, aktivujeme paměť.

Komunikativní aktivity (mluvené i psané):

• Vyměňujeme a srovnáváme si informace, bavíme se, uspokojujeme svou zvědavost, vyprávíme, lžeme, mluvíme o sobě, přemýšlíme, popisujeme z paměti, hádáme a dotazujeme se, odpovídáme, posloucháme, nasloucháme, vyčíslujeme, čteme, předčítáme, vyjadřujeme pochybnosti, překládáme, zapisujeme si, diskutujeme o pravidlech, stanovujeme společná pravidla apod.

Hry tedy mají v moderním vyučování nezastupitelnou metodicko-didaktickou hodnotu, neboť:

• pozitivně působí na dynamiku skupiny,
• umožňují celostní učení,
• vytvářejí autentické komunikační situace,
• jsou činnostně orientované kombinace dovedností.

Kdy je však hra hrou?

Každý člověk spojuje s tímto pojmem jak kulturně specifické, tak osobní představy. Hraní je „jednání na zkoušku” v chráněném prostoru (v dětství, ve volném čase nebo ve výuce). Kdokoli může beze strachu vyzkoušet své schopnosti, svůj vtip, svou paměť a štěstí.

Každý učitel má jistě své oblíbené hry, které nasazuje, když na určitém stupni něco konkrétního procvičuje, nebo když má zvládnout určité situace ve vyučování.

Není tak složité uskutečnit normální výukové aktivity hravou formou. Při správné hře ale hrají roli jeden či více typických faktorů. Kdo tyto faktory zná a využívá ve hře, umí učinit prakticky každou aktivitu zábavnou, tedy učit zábavně a zajímavě.

5. Role vyučujících a žáků

5.1. Přípravná fáze

5.2. Fáze realizace

5.3. Fáze ukončení hry

6. Opravování chyb při hrách

Důležitým předpokladem pro úspěšný průběh her je jejich klidný průběh bez sankcí. Žáci by se při hraní neměli třást, že dostanou špatnou známku. Měli by vědět, že chyby, kterých se při hraní případně dopustí, nebudou hodnoceny. Hrající studenti by měli zacházet s cizím jazykem beze strachu a pomalu se s ním stále více sbližovat. V partnerských aktivitách a při hravých činnostech žáci zkouší používat cizí jazyk v modelových situacích blízkých reálnému životu.

Všichni jsme se jistě učili nějaký cizí jazyk a víme, jak je to obtížné. I když se do výuky pustíme opravdu vážně a s plným nasazením, nechá na sebe úspěch někdy velmi dlouho čekat. Občas jsme měli a máme pocit, že čím víc se snažíme, tím je to obtížnější, a tím je nám cizí jazyk vzdálenější. To samé prožívají i žáci. Proto bychom je měli spíše podporovat, a ne demotivovat ještě i při hravých aktivitách a modelových situacích.

Někteří kolegové jsou toho názoru, že žáci přece nesmějí vůbec slyšet špatné tvary a formy, natož je opakovat, že bychom takovéto chyby měli ihned opravovat. Takovou možnost nabízí oprava chyb po aktivitě. Při hře by mohla působit rušivě, což doložím na následujícím příkladu:

Známou hrou v cizích jazycích je hra „Kdo jsem?”. Učitel na záda žáků připevní lístek se jménem nějaké známé postavy (pohádkový hrdina, osobnost ze světa kultury, sportu, politiky apod.). Žáci sami si lístek nemohou přečíst. Na povel se začnou pohybovat po třídě a zjišťovat, kdo vlastně jsou? Partner musí odpovídat pouze „ANO” nebo „NE”. Po každé otázce se partneři musejí vyměnit. Vyhrál ten, kdo jako první zjistil své jméno.

Představte si, že budete při hře žáky opravovat. Jaké důsledky to bude mít?

1. Průběh hraní by neměl být narušován. Opravování během hry by nerušilo jen její průběh, ale i soutěživý charakter celé hry. Žáci, které bychom opravovali, by ztráceli čas.

2. To ovšem neznamená, že by žáci neměli být vůbec opravováni. Po hře mají (mohou, ba měly) být chyby opraveny. Předpokladem k tomu je, že si učitel chyby zapamatuje, což je asi nemožné, ale může si je zapsat na papír.

3. Ale ne všechny chyby musejí být nutně opraveny! Měli bychom si vybrat pouze některé.

Rozbor chyb může probíhat různým způsobem. Ne vždy musí nutně opravovat učitel. Žáci by si měli zvyknout vzpomenout si na to, co viděli či slyšeli. Jistá korektura přichází i od nich samých, např. když cítí, že to není správný tvar, který použili (Je to opravdu tak? Je to správně? – to se často ptají partnera). Někdy si žáci mohou dávat i nějaká nonverbální znamení, posunky apod.

Abychom žákům usnadnili komunikaci a těm, kteří jsou velmi nejistí, pomohli překonat strach z chyb, můžeme některé formulace napsat na tabuli. (K uvedené hře např. Jsem muž nebo žena? Žiji ještě? Jsem mrtvý? Jsem hezká/ošklivá? atd.)

U některých her je opravování chyb přímo jejich součástí. Žáci musí říci správný tvar – větu, jinak nemohou pokračovat ve hře a nezískají např. danou kartu (u kvarteta).

7. Sociální formy a kompetence

Pod sociálními formami rozumíme různé druhy spolupráce: samostatnou práci, partnerskou spolupráci (práci ve dvojicích), skupinovou práci a práci v celých skupinách (třídách), v plénu. Volbu správné sociální formy patří ve výuce cizím jazykům k základním úvahám při přípravě každé vyučovací hodiny. Dnes už víme, že společné učení, při kterém žáci uplatní vlastní zodpovědnost a kreativitu, zvyšuje jejich úspěch v učení. V úvodu jsem psala, že emocionální zážitky si člověk daleko více pamatuje než ty neutrální. A při hravých aktivitách vznikají emoce, neboť se hraje společně.

V partnerské a skupinové spolupráci se projevuje především sociální kompetence (nebo nekompetence) žáků. Sociální kompetence se neobjeví automaticky, ale musí být rozvíjeny a podporovány. Můžeme je pozorovat při různých způsobech jednání žáků. Některá kritéria jsem shrnula do následující tabulky. V pravém sloupečku jsou jejich možné projevy při herních činnostech.

Sociální kompetence není jediná, kterou budeme při hravých aktivitách rozvíjet. Mezi další patří i kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanská i kompetence pracovní (k podnikavosti).

8. Třídění jednotlivých her

Existuje mnoho možností, jak členit hry do různých kategorií. Jednou možností například je řadit je dle materiálu, který k hraní potřebuji (např. stolní hry, hry s kostkou, s kartami apod.).

Další možností je členit je dle obsahových aspektů (např. pohybové hry, seznamovací hry, hry s hádankou, kombinační hry, konverzační hry atd.). Pro každého učitele je ale nejdůležitější učební cíl, kterého chtějí danou hrou dosáhnout, a tedy i jednotlivé dovednosti, které chtějí právě trénovat.

Původně jsem měla v úmyslu napsat stručný soupis her, které by tvořily takový reprezentativní vzorek různých druhů her. Při jejich sepisování jsem ale zjistila, že by seznam her s jejich i velmi krátkým popisem vydal na samostatnou knihu, možná ne jednu. Proto všechny zájemce pouze odkazuji  na odbornou literaturu a knihy se soupisem všech her, kterých existuje velké množství (např. u našich nejznámějších jazykových nakladatelství).

9. Závěr

Když vše shrneme, hravými aktivizačními metodami budeme rozvíjet všechny kompetence, které máme žákům během studia vštípit a naučit je daným způsobům chování. Jakými výchovnými a vzdělávacími strategiemi to učiníme, už záleží na každém učiteli. Můžeme to však udělat metodami, které jsou pro žáky i pro učitele příjemné, zábavné, motivující, rozvíjející jejich veškerý potenciál, nutící je využívat jak veškerých vědomostí, tak jejich dovedností i schopností.