Budovy mají velký vliv na životní prostředí. Bylo spočítáno, že ze 7,5 miliard tun surovin, které jsou ročně vytěženy, se na stavbu budov použije 40 % (navíc přibližně 25 % veškeré produkce dřevní hmoty). Na provoz budov se ročně spotřebovává 40 % světové produkce energie a velký podíl mají rovněž na emisích CO2 (až 33 % celkových emisí na Zemi připadá na provoz budov).
Zelená architektura je moderní architektonický směr, který klade největší důraz na minimalizaci negativního vlivu budov na životní prostředí. Využívá nových i tradičních postupů k vytvoření staveb, které se na první pohled nemusí lišit od běžných, rozdíl je však především v jejich spotřebě energie a dalších surovin na výstavbu i provoz. Ve výsledku je tedy stavba ekologická i ekonomická, protože zvýšené náklady na výstavbu se díky nízkým provozním nákladům brzy vrátí.
Dalším cílem je vytvoření příjemného a zdravého prostředí pro obyvatele. V dnešní době se prosazuje tvrzení, že stavby zelené architektury nabízejí nejmodernější stavební postupy a řešení s nízkým negativním dopadem na životní prostředí.
Výsledné stavby se obecně nazývají ekodomy. Akademický architekt Aleš Brotánek definuje ekodům jako „stavbu harmonizující s okolím, vhodně využívající půdu, efektivně využívající vodu, energii, dřevo, chránící rostliny, zvířata, zemědělské, kulturní a archeologické zdroje, spotřebovávající minimum stavebního materiálu pro vlastní výstavbu a maximum recyklovaných hmot, zohledňující snadnou a ekologicky šetrnou likvidaci stavby po dovršení její životnosti“.
Definice je velmi obecná, jelikož neexistuje jeden způsob či styl, jak takový dům postavit. Může jít o polozakopaný dům ve stylu hobití nory, ale i o moderní dům nabitý technologickými vymoženostmi.
Říká se, že jakákoliv architektura by měla vycházet ze svého okolí, a o ekodomech to platí dvojnásob. Měly by být stavěny na míru daným podmínkám, s vhodnou orientací vůči světovým stranám (velká okna a teplé pokoje na jih, méně používané pokoje s malými okny směrem na sever), s využitím reliéfu (polozapuštěné domy až domy podobné již zmíněným hobitím norám) či energetických toků v daném místě (vítr, malý vodní tok, sluneční energie, geotermální energie) apod. Harmonie domu s okolím též zvyšuje kvalitu prostředí pro život jeho obyvatel.
Nejčastěji jsou ekodomy kategorizovány podle množství energie potřebné na vytopení 1 m2 plochy domu v kWh. Běžné starší stavby dosahují spotřeby až 200 kWh.m-2, současné stavby cca 80 – 140 kWh.m-2. Nízkoenergetické domy se spotřebou do 50 kWh.m-2 a tzv. pasivní domy (do 15 kWh.m-2) jsou již počítány mezi ekodomy. Při návrhu je nutné zvažovat i odpadní teplo elektrických spotřebičů a teplo vydávané obyvateli, což se u běžných staveb neprovádí.
V posledních letech dochází k postupnému zpřísňování podmínek pro energetickou náročnost novostaveb. Nově mají budovy svůj energetický štítek (stejně jako domácí spotřebiče), který se oficiálně nazývá Průkaz energetické náročnosti budovy a Energetický štítek obálky budovy a slouží pro jednoduché a jasné zhodnocení budovy z hlediska její energetické náročnosti.
Základem jakéhokoliv ekonomu je dobrá izolace. Izolační materiál je dobré zvolit dle místních podmínek a využít případné suroviny v místě stavby – např. nepálené cihly, slámu, dřevo, ovčí vlnu, v přímořských státech pak lastury měkkýšů (odpad z jejich lovu). Tyto materiály jsou obnovitelné a není třeba je dopravovat z velké dálky, což snižuje zátěž životního prostředí způsobenou výstavbou budovy; často se též jedná o odpadní materiál. Na trhu je i velké množství tradičních materiálů, které mají skvělé izolační schopnosti a jsou cenově dostupné – kamenná či minerální vlna, skelná vata, polystyren, porobetonové tvárnice a další. V části budovy by materiál měl navíc umět akumulovat teplo v době, kdy je ho dostatek, a v případě nedostatku jej uvolňovat – zde se nejlíp osvědčují nepálené cihly, ale i panelové či kamenné bloky. Podobný princip lze pozorovat u starých kamenných domů.
Budova by měla i dobře těsnit, je však potřeba zajistit odpovídající výměnu čerstvého vzduchu. V běžném rodinném domě by se veškerý vzduch měl vyměnit každé dvě hodiny. Pokud by dobře izolovaný a utěsněný dům neměl žádný ventilační systém, docházelo by ke zvyšování vlhkosti a tvorbě plísní. V běžných domech se počítá s výměnou vzduchu netěsnostmi konstrukce, které jsou však zároveň místem úniku značného množství tepla. V nízkoenergetických domech se využívá systémů nucené výměny vzduchu. Aby nedocházelo ke ztrátám tepla, je k ventilaci připojena rekuperační jednotka, která využívá teplo odcházejícího vzduchu k ohřátí vzduchu přicházejícího. Tento jednoduchý princip umožňuje snížit ztráty způsobené únikem tepla větráním až o 80 %.
Již tak nízkou spotřebu energie může stavba krýt vhodným využitím plochy fasády či střechy pomocí solárních kolektorů pro ohřev vody nebo fotovoltaických článků, které vyrábí přímo elektrickou energii. Jejich vývoj jde rychle kupředu a často používaný argument, že na jejich výrobu se použije tolik energie, kolik za svůj „život“ vyrobí, již neplatí. Dnešní panely tuto energii vyprodukují během tří až čtyř let běžného provozu, jejich životnost je kolem třiceti let. Ve větrnějších oblastech se vyplatí i menší větrná elektrárna.
Vynikající izolační vlastnosti a estetickou hodnotu ploch s rostlinným pokryvem spojují zelené střechy (střešní zahrady). Zeleň díky evapotranspiraci brání přehřívání ploch, a tedy i vzniku městského tepelného ostrova, snižuje výkyvy teplot a chrání střešní materiály před UV zářením, čímž udržuje stabilnější místní mikroklima. Celkově přispívá ke zvýšení retenční schopnosti krajiny, která je jinak stavbou měst a komunikací snižována.
Náklady na ekodomy nemusí být nikterak vysoké. Např. slaměné domy jsou jedním z nejlevnějších stavebních řešení vůbec a výsledné stavby splňují podmínky pro nízkoenergetické domy. Vyšší náklady na architektonický návrh a stavbu ekodomu, spojenou s vyšší stavební kázní a použitím netradičních materiálů (přestože jsou levnější, stavební firmy za jejich použití často vyžadují více, jelikož je třeba vhodně proškolit stavebníky či čistě proto, že je mnohem jednodušší koupit běžný materiál), se poměrně brzy vrátí díky řádově nižším nákladům na provoz ekodomu.
Ekodomy mají také významný sociální aspekt, jelikož vytváří zdravé prostředí pro jednotlivce i celou společnost. To s sebou přináší též bližší sousedské vztahy, umožňující sdílení některých ploch a prostor.
Majitelé ekodomů bývají často i jejich staviteli. Takové domy mají osobitý styl a mnoho zajímavých i neobvyklých prvků a konstrukčních řešení. Zvláště stavby využívající odpadní materiály bývají velmi nápadité. Návrh a stavba navíc vytváří k domu vztah, který dnes běžný městský obyvatel bytu nemá. Díky němu jsou pak majitelé všímavější ke svému okolí a k činnostem, které v něm probíhají. Na základě stavby ekodomů vznikají ve světě různé ekokomunity, které se snaží žít kvalitnějším životem; nezřídka se snaží být co nejméně závislé na zbytku společnosti.
Hlavní sociální prvky ekonomů:
Další prvky
Ekodomy se vyznačují ještě mnoha dalšími odlišnostmi, které snižují jejich vliv na životní prostředí během stavby a samotného provozu:
Návrh ekodomu
Žáci mají za úkol vytvořit ve skupinách (týmech architektů) návrh ekodomu, popřípadě „ekosídliště“ – komplexu obytných budov s dalšími funkcemi. Může se jednat o popsaný náčrt, skici domu z různých pohledů, konstrukční plány, rozkreslené detaily, funkční prvky, vlastní inovace a vynálezy. Žáci mohou tvořit domy, které by se jim líbily, nebo domy na zakázku – např. dům s nízkou pořizovací cenou, atraktivní rodinný dům, bytový komplex apod. Projekt opatří popisky a dokumentací. Následně žáci prezentují své návrhy ostatním. Na závěr je vhodné umožnit diskuzi mezi „týmy architektů“.
Není důležité, aby žáci použili všechny běžné prvky ekodomů nebo aby byly návrhy bezchybné a v současné době řešitelné. Důležité jsou i vlastní vynálezy a navržená alternativní řešení, jelikož žákům pomáhají lépe pochopit podstatu problému a identifikovat se s rolí někoho, kdo se může při návrhu domu rozhodnout. Drobná i velká rozhodnutí o bydlení nakonec stejně dělají běžní lidé svými požadavky, architekti pouze nabízejí řešení. Vyšší poptávka po ekologických řešeních vede k rozšíření prvků zelené architektury i do běžných staveb.
Žáci mají za úkol posoudit nějakou současnou stavbu. Na základě její znalosti nebo dle plánů, náčrtů, fotek apod. se snaží identifikovat nejúčinnější způsoby její ekologizace a diskutují o možných řešeních. Plány mohou být i smyšlené a lze na nich ukázat snadno odhalitelné, přesto stále běžné chyby v konstrukcích, orientaci vůči světovým stranám či nevhodné vnitřní uspořádání. Opět je vhodné nechat pracovat „architekty“ v týmech.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
