Integrace žáků – cizinců do českého vzdělávacího systému

Problematice úspěšného začleňování žáka – cizince do českého vzdělávacího procesu i do kolektivu třídy se věnuji společně se svými spolupracovníky na Katedře primárního jazykového vzdělávání a Katedře bohemistiky a slavistiky Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) v Ústí nad Labem již několik let. V rámci různých grantů a projektů jsme prováděli náslechy, hospitace, nejrůznější výzkumy a vedli dialogy s žáky – imigranty i jejich pedagogy v základních školách v různých regionech v České republice.

Byla jsem např. řešitelkou projektu města Ústí nad Labem: Začleňování žáků a studentů – imigrantů do výuky češtiny v Ústeckém kraji v roce 2004; spoluřešitelkou grantu MŠMT v roce 2005 (společně s M. Čechovou, L. Zimovou, Z. Millerovou: Příprava učitelů na začleňování žáků a studentů – imigrantů do vyučovacího procesu). Jako metodik a odborný poradce jsem spolupracovala na projektu Phare: Hezky česky se SOZE Brno v letech 2006–07. Podílela jsem se jako autorka některých textů na projektu Czechkid přiděleného Fakultě humanitních studií UK v Praze v roce 2007 a byla jsem hlavní řešitelkou projektu podpořeného ESF: Čeština jako cizí jazyk v rámci inovace výuky v oborech učitelství v základních a středních školách. V současnosti jsem začala pracovat jako hlavní řešitelka na dvou projektech dotovaných z ESF: Čeština pro žáky – cizince v rámci inovace výuky učitelských programů v oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ a Sociokulturní kompetence pro pracovníky škol a školských zařízení (2009–2011).

Přítomnost cizince v třídním kolektivu českých spolužáků s sebou přináší některé výhody, ale i mnohá rizika. V rámci nové koncepce vzdělávání podle rámcového vzdělávacího programu může žák – imigrant obohatit výuku o multikulturní aspekty. V tomto směru představuje vhodný „nástroj" multikulturní výchovy: cizinec může svým spolužákům zprostředkovat poznání jiné kultury a zároveň napomůže ostatním, aby si uvědomili vlastní kulturní identitu. Skutečnost, že český žák přichází každodenně do styku s cizincem, u něj vyvolává pocit samozřejmosti a sounáležitosti určitých odlišností a může působit jako prevence formování předsudků vůči cizincům.

Účast žáka jiné národnosti v třídním a školním kolektivu však může vyvolat výskyt určitých sociopatologických jevů (projevy xenofobie, diskriminace, šikany apod.). Prvořadým úkolem učitele je proto nastolit ve třídě příznivé klima pro přijetí cizince. Ještě před příchodem žáka – cizince do třídního kolektivu působí pedagog na jeho budoucí spolužáky tím, že je seznámí s předpokládanými odlišnostmi v chování cizince, přičemž systematicky u svých žáků rozvíjí smysl pro toleranci, pro chápání kulturních specifik, předchází (případně odbourává) výskyt předsudků a zažitých stereotypů vůči příslušníkům jiné národnosti, které žáci mohou přebírat ze svého okolí, učí je nenásilnou formou řešit případné konflikty apod. Učitel přiblíží vhodným způsobem svým žákům náročnost situace, v níž se cizinec, který přichází z jazykově a sociokulturně odlišného prostředí, nachází. Cílem učitele je usilovat o jeho integraci do kolektivu třídy a školy a zabránit jeho společenské izolaci.

V souvislosti s novými okolnostmi výuky, resp. v návaznosti na požadavky legislativní a ve vazbě na měnící se spektrum žáků v českých základních školách, je zapotřebí, aby začleňování žáků – cizinců do českého vzdělávacího procesu probíhalo již od samotného počátku jejich vstupu do školy. Pedagog si musí uvědomit, že v 90. letech 20. století došlo k rozšíření funkcí češtiny, neboť nabyla funkce multikulturního dorozumívacího prostředku.

Uvedené změny ovšem kladou vysoké nároky na odbornou připravenost učitele zejména na 1. stupni ZŠ, jež zahrnuje informovanost o právním a sociálním postavení cizinců v naší zemi o tzv. sociokulturním zakotvení žáků ze zahraničí (nejčastěji v pozici imigrantů, příp. dočasných rezidentů) a základní poznatky o vazbách jazykových systémů, a to jak o jazycích blízkých, tak i o jazycích vzájemně velmi vzdálených.

Nově je třeba informovat pedagogy i o specifických metodách a formách výuky češtiny jako jazyka cizího, neboť její úspěšnost je přímo podmíněna zejména informovaností učitele o struktuře výchozího jazyka (mateřštiny cizince). Je důležité, aby učitelé češtiny uměli čerpat z kontrastivní lingvistiky a přehledně představit výchozí jazyky nerodilých účastníků výuky v českém školním prostředí, což může zásadním způsobem přispět k systematickému budování komunikační kompetence těchto cizinců, především v hodinách českého jazyka, které v tomto případě musejí mít modifikovanou náplň, odlišnou od přípravy rodilých uživatelů a formulovanou v návaznosti na vztahy výchozího a cílového jazyka.