Bojovníci proti totalitě pohledem dětí

V září 2008 jsme se s žáky naší školy přihlásili do soutěže Bojovníci proti totalitě pohledem dětí. Naše škola se tak zavázala, že do půlky března 2009 žáci natočí videodokument o celkové délce až 15 minut o životě vybraného pamětníka, který zažil doby totalitního režimu – nacistického nebo komunistického. Současně bylo naší povinností dodat i zvukový dokument – rozhlasový pořad – na stejné téma. V rámci celé soutěže musela paní ředitelka naší školy podepsat smlouvu se závazkem multimediální díla dodat v termínu. V případě, že bychom je nedodali, bylo naší povinnosti vrátit veškeré podpůrné materiály, které jsme během soutěže od organizátorů dostali. Psychologický efekt to mělo veliký, protože je rozdíl, když tvoříte něco jen tak bez závazku vůči někomu dalšímu a když víte, že jste vázáni slibem dílo včas a v jisté kvalitě dodat.

Na počátku celého projektu nám bylo nabídnuto školení, kam jsme mohli vzít část týmu, který se soutěže ve škole účastní. Zde je nutné zmínit fakt, že soutěžní příspěvek se do soutěže odevzdává jeden za celou školu (respektive v kategorii ZŠ jeden videodokument a jeden audiodokument). V naší škole to nejprve vypadalo, že se soutěže zúčastní více týmů, jeden složený z chlapců ze sedmé třídy, druhý z chlapců z osmé a deváté třídy. Nechal jsem jim volnost v tom, že v naší škole mohou dokumenty vzniknout dva a že se jen v rámci školy dohodneme, který do soutěže pošleme. Nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec dokončili jeden dokument.

Na zmíněném školení nás seznámili s principy tvorby zvukového i obrazového dokumentu profesionálové z České televize a Českého rozhlasu. Obě instituce jsou také hlavními partnery projektu a jejich motivací je to, že nejlepší žákovské dokumenty po skončení soutěže také odvysílají. Takže například nejlepší vítězný dokument z letošního ročníku soutěže byl v listopadu 2009 na obrazovkách České televize v rámci oslav dvacetiletého výročí listopadu 1989. Pokud nechcete čekat na televizní premiéry filmů, můžete si již teď soutěžní snímky prohlédnout na www adrese www.bojovniciprotitotalite.cz.

Na školení jsem shodou okolností vzal žáky, kteří se nakonec nemohli projektu z osobních důvodů účastnit. Zajímavé byly poznámky o střihu videa, znalosti o kompozici při tvorbě dokumentu i technické detaily o práci dokumentaristy.

V nabídce projektu bylo mnoho doprovodných akcí – exkurze na pracoviště České televize i Českého rozhlasu, volné vstupenky na výstavy, možnost návštěvy archivů s dokumenty k době komunistické totality a podobně. Nevyužili jsme skoro žádnou z těchto nabídek, jen možnost zorganizovat debatu s pamětníkem v budově naší školy. Využili jsme ji jako motivační pro ty žáky, kteří plánovali tvořit dokument do soutěže. Na besedu přišel historik Vojenského historického ústavu a pamětník ze Svazu pomocných technických praporů ČR PTP. Během besedy byly žáci seznámeni s hlavními milníky vývoje české historie, které se střetávaly s osudem pozvaného pamětníka. Žáci měly hodně dotazů – „Jaký je rozdíl mezi nacismem a fašismem?" „Bylo možné věnovat se v době druhé světové války sportu?" „Držel jste někdy pušku v ruce? A vystřelil jste?" „Znal jste osobně nějakého bojovníka proti totalitě?". Poslední dotaz mne donutil o celém projektu přemýšlet úplně jinak. Jako učitel nedějepisář, který učí práci s technologiemi v hodinách informatiky, jsem si uvědomil, jak moc černobílá pro žáky česká historie může být. Sám pamětník se vůbec za bojovníka proti totalitě nepovažoval, svou pokorou a skromností dával najevo, že odpustit a smířit se s během dějin je nutné, bohužel ale nejde zapomenout a některé okamžiky vytěsnit.

Tímto pamětníkem byl Dr. Jan Decker, kterého jsme v lednu 2009 kontaktovali a požádali ho o spolupráci na tvorbě dokumentu. Chlapci v týmu sice plánovali, že osloví své prarodiče a pamětníky ve svém okolí, což by pro tvorbu dokumentu bylo nejlepší, ale nepodařilo se. Nechali jsme se tedy vést vzpomínkami a zážitky pana Deckera, který je velice činným spolupracovníkem Svazu PTP a během školního roku se účastní více besed na školách, nejen pro projekt Bojovníci proti totalitě.

Plán našeho projektu byl takový, že nasbíráme co nejvíce materiálů, které pak s žáky v počítačové pracovně zpracujeme. Neměli jsme nějaký význačný plán a velké vize, sešel se mi tým žáků, kteří měli sice o téma projektu zájem, ale díky své nezkušenosti neměli tolik tvůrčích nápadů, abychom nejprve připravili skvělý scénář, podle kterého bychom jako profesionálové natáčeli. Žáci nastudovali alespoň několik článků z Internetu, dostali jsme nějaké publikace i přímo od pana Deckera, připravili si otázky přímo pro natáčení dokumentu a vymysleli místa, kde bychom mohli s panem Deckerem natáčet.

Zažili jsme celkem tři natáčecí dny – respektive odpoledne – vždy cca 3 hodiny, co nám dovolila baterie kamery a unavenost malých dokumentaristů. Život pana Deckera byl velice inspirativní – v okolí naší školy stavěl budovy Vojenské nemocnice ve Střešovicicích při svém působení v PTP, na pražském Žižkově nám ukazoval reálné gymnázium a obecnou školu, kam chodil, dům, kde ho v roce 1948 zatklo STB jako účastníka odbojové skupiny „Pravda zvítězí". Pan Decker je celý život aktivním členem českého atletického svazu, proto celé jeho vyprávění bylo protknuté historkami z atletických tréninků a jeho rozhodnutí věnovat se sportu i během let totalitních režimů. Při natáčení v terénu se nejvíce projevil handicap našeho týmu – neměli jsme kvalitní mikrofony, zvukové stopy pak při zpracování ve škole neměly takovou kvalitu, jakou jsme chtěli. Zkušenost z vlastní reportérské práce můžeme nyní měřit "na kila" – oční kontakt reportéra s panem Deckerem, zájem o téma rozhovoru, vnímání souvislostí, spojování již předešlých reportáží s novými informacemi. I při závěrečné reflexi celého projektu v červnu 2009 toto žáci nejvíce ocenili, že se sice zúčastnili natáčení, pak ale při zhlédnutí materiálu poznali všechny nepřesnosti své dokumentaristické práce – sekané střihy videa a podobně.

Možná si čtenář řekne, že můj způsob vedení týmu byl málo důsledný. Zde ale je hlavní zádrhel celého projektu. Nechával jsem žáky schválně dělat chyby, protože naším cílem nebylo vytvářet superkvalitní dokument na zakázku České televize. Mým cílem jako „kouče" týmu bylo ukázat, jak těžké je dohodnout se na společných cílech, vizích v soutěži, jak se vyrovnat s tím, když někdo nesplní pro tým úkol, který slíbí. Myslím, že tato zkušenost některé malé dokumentaristy hodně odradila, poznali, že třeba nejsou v tuto chvíli schopni pracovat v týmu s jistou dávkou odpovědnosti za společné dílko. Naopak aktivnější žáci byli velice motivováni a své role v týmu plnili na maximum, protože viděli, jak se z hotových úkolů jednotlivců slepuje dílko celé.

Po skončení natáčecích dnů přišla tvrdá práce u počítačových programů. Ke střihu videa jsme použili program Pinnacle studio 10, který máme ve škole v jedné licenci k digitální kameře. Tu jsme koupili v minulosti z jednoho projektu financovaného z evropského globálního grantu – projekt www.emapps.com. Zvuk jsme stříhali ve volně šiřitelném programu Audacity. Protože nás tlačil čas, náš dokument se stal pouze střihovým dokumentem s jednotlivými záběry vyprávění pana Deckera, jednotlivé střihy jsme oddělovali titulkovými obrazovkami, které jsme vyrobili v programu Microsoft Powerpoint 2003. Mimochodem – malý tip pro Vás – z powerpointu je možné prezentaci uložit jako sled grafických obrázků například ve formátu PNG tak, aby se snímky daly vložit přímo do filmu. Dá se i nastavit rozlišení, v jakém chcete obrázky uložit. Během tvorby dokumentů jsme museli dodržovat veškeré postupy používané v profesionální tvorbě dokumentů – dodali jsme s dokumentem i jeho scénář, dle šablony České televize, odevzdali jsme seznam použitých audio skladeb jako hlášení Ochrannému svazu autorů. Ve smlouvě mezi školou a Ministerstvem obrany bylo jasně uvedeno, že tyto poplatky za užití díla bude hradit Česká televize, případně jiní partneři, kteří dílka vytvořená v soutěži použijí. My jsme naopak veškerá práva k užití díla dali organizátorům soutěže, pamětníci nasnímaní v dokumentech nám museli podepsat prohlášení, že s šířením příslušných materiálů bezúplatně souhlasí.

Blížila se hodina H, ve které jsme měli svůj příspěvek odeslat. Moje role jako kouče v této fázi projektu byla velmi důležitá, chlapci potřebovali vědět, jaké části dokončovacích prací jsou ty nutné, postačující a jak mohou i drobnostmi pomáhat ke zdárnému konci projektu. Oba dokumenty (video i audio) jsme odeslali poštou na nosiči DVD na adresu hodnotitelů a nechali se překvapit, jak naše soutěžení dopadne.

První fází hodnocení soutěže bylo hlasování diváků na portálu soutěže. Každý návštěvník webu mohl dát svůj hlas odkliknutím odkazu na portálu soutěže. Všechny dokumenty byly ke zhlédnutí v internetové kvalitě přímo na stránkách. Vítěz byl pak vyhlášen v červnu 2009 na slavnostním zakončení soutěže Výherce získal od diváků 2301 hlasů. Počítal se unikátní klik z jedné IP adresy denně.

Závěrečné vyhodnocení soutěže se konalo ve čtvrtek 4. června 2009 v památníku Vojna Lešetice u Příbrami, který funguje jako pobočka Hornického muzea Příbram a stojí na místě, kde byl tábor nucených prací v letech 1949 až 1951 a posléze vězeňské zařízení pro politické vězně komunistického režimu v letech 1951 až 1961. Do památníku žáci ze všech koutů České republiky přijeli autobusy Ministerstva obrany, byl připraven bohatý program v Hornickém muzeu i v samotném památníku Vojna. Vrcholem slavnostní akce bylo vyhlášení soutěže s předáním odměn vítězům. Sám za sebe musím říci, že největším pietním momentem celé akce bylo vyslechnutí státní hymny v podání vojenského hudebního tělesa a hostů z řad bývalých politických vězňů, členů PTP a obce legionářů, zástupců Armády ČR a mnoha dalších. Zde zvuk hymny, kterou děti znají třeba jen z konců některých sportovních přenosů, zněl majestátně a snad i mohu říci, že vskutku vlastenecky. Při proslovech všech význačných osobností byla zmíněna rovina celé soutěže, že v době, kdy se opět množí nacionalistické tendence některých skupin v ČR, jsou to opět žáci žáci a studenti, kteří ukazují na zhoubnost totalitních režimů a na to, jak se v nich ztrácejí vize a sny jednotlivců, kteří se musí totalitní moci podvolit.

Můj tým se v žádné kategorii soutěže neumístil, vyhlášeno bylo vždy jen prvních pět míst, první tři jako pořadí, další dvě jako zvláštní ocenění poroty. Mým žákům jsem vyjádřil podporu i do dalšího ročníku soutěže a těším se na to, co společně opět vytvoříme. Odevzdání výsledných dokumentů bude na jaře roku 2010.

Na závěr chci zasadit soutěž Bojovníci proti totalitě pohledem dětí do škály multimediálních aktivit pro žáky v ČR. Mnozí z nás si pamatujeme multimediální soutěž JOIN MULTIMEDIA, která měla svůj poslední ročník v roce 2005. I tam měli žáci vytvářet multimediální prezentace na různá témata, většinou odevzdávali práce v MACROMEDIA FLASH nebo jiných podobných nástrojích. Soutěže na podporu dovedností žáků s videem a zvukem se v posledních letech množí. Je to dobře, protože pro žáky je to prostor dnes již samozřejmý – každý druhý má diktafon, kamerku nebo fotoaparát přímo ve svém mobilu, řešíme problémy s kyberšikanou, a přitom lze dovednosti žáků využít i o mnoho kreativnějším způsobem. Na lokální úrovni (například při jednotlivých Domech dětí a mládeže) existují multimediální soutěže častěji. Zmínil bych i aktivity Média tvořivě (http://www.mediatvorive.cz/) a aktivity společnosti Juniormedia society (http://juniormedia.cz/), které v éře SIPVZ školilo lektory speciálního modulu P školení SIPVZ „Užití multimédií a mediální výchova ve výuce".

Jsem rád, že jsem se se svými žáky mohl soutěže zúčastnit. Jsem si vědom, že v soutěži podobného typu je velice těžké oddělit vliv pedagoga na výsledné práce žáků, naopak, zde je vklad zkušeného pedagoga nutností pro vznik kvalitního díla, za které se škola ani dokumentaristé nemusí stydět a mohou s ním vyrazit do světa. O to více doufám, že kritéria pro výsledné hodnocení příspěvků budou v případném dalším ročníku lépe ošetřena, protože například časový limit pro videodokument i audiodokument byl pravidly soutěže jasně dán, ale v porotách nakonec nebyla tato pravidla plně respektována. Svým malým dokumentaristům jsem musel pak vysvětlovat, že někdy je nutné v ojedinělých případech přizpůsobit hodnotící kritéria a že porota měla jistě svůj důvod, proč některé příspěvky ze soutěže vyřadila a naopak. Je nutné za vším vidět, že tím největším vkladem všech účastníků z 54 škol po celé republice byl jejich zájem věnovat se tématu totality v historii Česka, ve svém volném čase se žáci věnovali stříhání videa a kompletování tištěných magazínů s touhou být „alespoň jeden z těch nejlepších". Dokud nám pamětníci mají co předat, věřím, že každá škola a jednotlivý žák, který se do podobného projektu zapojí, bude „jedním z těch nejlepších". O tomto článku a tématu tvorby multimediálních dokumentů s žáky při výuce můžeme diskutovat na portálu http://diskuse.rvp.cz.

1. Pódium při vyhlášení soutěže

2. Pohled na prostor památníku Vojna v době vyhlášení soutěže

3. Chodba v jedné z budov muzea památníku Vojna